Obsah

17. listopad v České televizi

V úvodu je třeba ocenit celkově vyvážený přístup České televize ke dvěma historickým událostem, které vedly k uzákonění státního svátku pod názvem Den boje za svobodu a demokracii. Z mého pohledu bylo správné zdůraznit více jak v přechozích letech význam studentských demonstrací z listopadových dnů roku 1939, a barbarsky krutých následků z dílny fašistické totalitní moci.

Ve stejném měsíci o padesát let později totiž v tehdejším Československu vládli despotičtí komunisté v prostředí, které jim neumožňovalo vypořádat se s demonstranty v ulicích stejně krvavě, jako to udělali Číňané na Náměstí nebeského klidu v Pekingu. Tím ovšem nelze tvrdit, že se podobné scénáře neplánovaly. V některých kasárnách již byly připraveny tanky a další obrněná technika na výjezd do Prahy. Prosté vojáky se režim snažil důsledně odtrhávat od informací a hájil svou moc ideologickou masáží. Za zdmi vojenských objektů byli pečlivě monitorováni organizátoři demonstrací a připravovaly se prostory pro jejich internaci.

Nelze tedy porovnávat rizika, která lidé svým vystoupením proti totalitám podstupovali, a proto čas věnovaný jednomu období by neměl příliš dominovat nad vysílacím časem věnovaným tomu druhému.

České televizi je však třeba vyčíst opět (tradičně) nepovedený výběr osobností diskutujících k tématům, která tyto přelomové události přinesly. Stále se mezi nimi každoročně objevují titíž lidé, převážně levicového zaměření. Někteří z nich dokonce před roky 1968 – 1969 hrdě nosili průkazku KSČ.

A tak se z úst bývalého předsedy poslaneckého klubu Občanského Fóra v České národní radě pana Václava Žáka dovídáme i věci, které se stěží staly, nebo alespoň hrubě překroucená fakta. Jednou z těch nejkřiklavějších „perel“ je názor, že do tehdejší ČNR přišli hoši, vesměs divní nevzdělaní radikálové ze všech koutů republiky, kteří se snažili v co největší míře nahradit „slušné odborně zdatné a vzdělané“ komunistické úředníky za málo schopné novice. Jako příklad jmenoval vedoucího legislativního oddělení ČNR, který byl prý jen precizním úředníkem, který znal důkladně komunistický právní systém, a byl tedy zřejmě nejlepším odborníkem k jeho postupné revizi. Patrně aby dodal důraz a dramatičnost svým slovům, prohlásil Václav Žák, že ta „náplava“ ve vysokých funkcích, která se do těch postů tenkrát dostala, prý byla tak hrozně nekompetentní, že někdo dokonce navrhoval, aby naše tanky v době krvavých střetů v Rumunsku zasáhly proti tamnímu režimu. Absurdnost a hloupost tohoto fiktivního návrhu pak zdůraznil konstatováním, že jsme s touto zemí neměli společné hranice.

Je velmi smutné, že redaktor na tato šokující tvrzení Václava Žáka nebyl schopen náležitě zareagovat, a že to za něj musí udělat někdo jiný.

Tak předně, Rumunský diktátor Nikolae Causescu nekompromisně držel ve svých rukou téměř absolutistickou moc ještě několik dnů po našem 17. listopadu. Tehdy, v čase obrovitých demonstrací a několikadenních bojů na ulicích tamních měst, neměla československá opozice žádnou faktickou účast na moci, a tudíž nemohl kdokoliv svými návrhy ovlivňovat její rozhodování, natož v zahraničně-politické oblasti. Křehce jsme ovládali jen náměstí či ulice. O kooptaci do poslaneckých lavic zastupitelských sborů, a ministrů do přechodné vlády, se teprve mělo jednat. Nikdo z OF tedy nemohl ani pomyslet na jiný druh pomoci, než jakou byla ta humanitární. Pamatuji si, že jsme se také v Hustopečích rozhodli přispět. Na demonstracích jsme vybírali od občanů potraviny, nebo peníze na jejich nákup. Nakonec do Temešváru, symbolického místa tamního odporu proti totalitní komunistické moci, odjela z našeho sedmitisícového městečka proviantem plně naložená Avie. Václavem Žákem podanou informaci, že někdo z nových lidí v politice nevěděl, s jakými státy hraničíme, a že tudíž mohl vznést návrh poslat do Rumunska tanky, tedy považuji za jeho neuvěřitelný blábol. Nebo že by byl někde, kde se jednalo o soudružské pomoci Causescovi a nyní po letech si to popletl?

Do podobné kategorie lze zařadit postesk pana Václava Žáka nad „škodami“, které vznikly překotnou výměnou zejména tehdejších legislativních odborníků. V této věci je potřebné konstatovat, že mezi těmito lidmi bylo stejné množství kvalifikovaných pro přechod společnosti od socialismu ke kapitalismu, jak tomu bylo mezi kooptovanými, nebo po jarních volbách zvolenými zástupci demokratických stran. Všichni se tedy měli (museli) velmi učit a pilně pracovat. Noví poslanci, ať kooptovaní, nebo zvolení v jarních svobodných volbách, samozřejmě neznali legislativní procedury, či jednací řády zákonodárných sborů a právničinu spojenou s tvorbou zákonů. Nynější poslanci jsou na tom se znalostmi nejen parlamentní práce vlastně stejně, také musí začínat téměř od nuly.

Noví lidé po roce 1989 však měli proti sobě (ne za sebou) právě ty komunistické kádry, jejichž odchodu Václav Žák, mimochodem absurdně pověřený dohledem nad očistou státní správy od bolševiků, želí. Ještě neobměněné legislativními odbory ministerstev byly prošpikované bývalými komunisty, kteří samozřejmě neměli zájem na změnách, ani ponětí o tom, jakým směrem se vydat. Proto tehdy, na počátku 90. let, ministerstva k projednání ve sněmovně připravovaly hromady návrhů zákonů tak, aby se toho příliš mnoho neměnilo. Hlavním cílem „starých struktur“ bylo podržet si co nejvíce moci a kontroly nad společností a udržet se na centrálních úřadech. Vlivných postů pak následně využívali zejména v privatizačním procesu (hořké plody sklízíme dodnes). Václavem Žákem vychvalované odborně vedené legislativní oddělení ČNR se tehdy těmto trendům od samého počátku nijak nebránilo. Uvedené skutečnosti byly hlavní příčinou tlaku, který tehdejší Klub demokratické pravice v ČNR (zahrnoval poslance za KDS, ODA a budoucí zakladatele ODS) vyvíjel za účelem personálních změn v tomto důležitém sněmovním útvaru. Nebylo to tedy bezmyšlenkovité revoluční „sekání hlav“.

Obměny na důležitých pozicích ve státní i veřejné správě byly v té době naopak příliš pozvolné, a tato skutečnost významně přispěla k etickému marasmu dnešních dnů. Navzdory nesmírné obětavosti mnoha lidí, kteří se zapojili do svržení zkostnatělého, krutého, a konec konců směšného komunistického režimu, se jen stěží hledali takoví, kteří byli ochotni vzdát se nových možností pro podnikání, či svých odborných kariér, kvůli velmi vratkým postům na úřadech veřejné správy, nebo ve volených orgánech. Také proto byla devadesátá léta plná chaosu, loupení a následně i desiluzí.

Autor byl v letech 1990-1992 poslancem České národní rady, dnes je členem Konzervativní strany.

 

 

 

Sledujte:



Copyright © 2014. All Rights Reserved.