Obsah

Pro-Market, nikoli Pro-Business

A aby toho současného pokročilého socialismu nebylo málo, vytasila ČSSD po svém posledním sjezdu staronový programový cíl, o kterém hovořil před téměř čtyřmi léty bývalý ministr Jan Mládek. Popisoval tehdy v předvolební debatě záměry své komunistickými idejemi silně postižené strany speciální zdanění obrovských finančních transferů mířících od českých firem k jejich zahraničním matkám, či jejich tamním akcionářům. Záměrem zřejmě bylo obohacení eráru, a až poté nucení silných dceřiných firem k investicím, nejlépe v ČR.

Tímto zamýšleným opatřením odhaluje ČSSD neuvěřitelnou plytkost svých ekonomicko-hospodářských tezí. Navrhované nové daně pro nejsilnější firmy na našem trhu, zejména z oblastí obchodu, energetiky, telekomunikací a finančnictví, přece zásadně naruší rovný přístup státu k domácím podnikatelským osobám. Neokomunistické ekonomické uvažování přivedlo socialisty ke stejnému řešení, k jakému se uchýlila levice v některých zemích EU. Je přece mnohem jednodušší úspěšným sebrat, co se jen dá, a získané prostředky „vhodně“ přerozdělit. Nejlépe tak, aby političtí sponzoři s korupčníky měli hody, a chudší se zaradovali z mizivého přírůstku nějakého druhu státní almužny.

Správný národohospodář však ví, že každý bující přerozdělovací mechanismus vždy provází značné ztráty, tedy jevy, které nejvíce rozkládají demokratické systémy vládnutí, a navíc každé nové zdanění podvazuje výkony ekonomik.

V těchto souvislostech je třeba také přiznat, že zdravé hospodářství rovněž silně podvazují i ty příliš vysoké transfery finančního kapitálu za jeho hranice. Zdaněním těchto prostředků se však problém racionálně nevyřeší, protože toto opatření je možné snadno obcházet tím, že zahraniční „matky“ budou svým „dcerám“ účtovat například velmi těžce ocenitelná, nepřiměřeně nadhodnocená know how, nebo vysají své „dcery“ prostřednictvím notně předražených služeb.

Přínos těchto daní do státního rozpočtu tedy nemusí v žádném případě naplnit představy socialistických ekonomů. Dozajista ani nenaplní jejich sny o vyšší investorské aktivitě těchto úspěšných firem. Ba naopak se zdá, že některé z nich stále nekřesťanštěji těží ze svých zákazníků, a dokonce i na úkor obnovy, či rozšiřování své infrastruktury. Raději odvádí maximum zisků za hranice a trestuhodně nemyslí na podnikatelskou budoucnost. Přijde-li v důsledku tohoto neblahého trendu ke krizové situaci, budou se zcela jistě obracet na stále chudý stát s prosbou o citelnou finanční výpomoc formou nevratné dotace. Jako jeden z velkých případů, které podobné chování demonstrují, je dnešní tuzemská tristní situace v OKD a v nedávné době krize bankovního systému v zahraničí.

Z tohoto bludného kruhu vede jen jedna cesta: narovnání tržních poměrů prostřednictvím účinnějších zásahů jeho regulátorů, které vytvoří, a budou striktně udržovat, skutečně zdravé konkurenční prostředí. Institucí oprávněných k takovým zásahům máme více než dost. Vzpomeňme alespoň ty nejdůležitější, kterými jsou úřady Antimonopolní, Telekomunikační, Státní energetický, Česká obchodní inspekce atd. Přispět k ozdravení podnikatelského prostředí musí svým dílem také kvalifikovanější, rychlejší a účinnější ochrana před případnou hospodářskou kriminalitou.

Nelze tedy zřizovat další a další bohatě financované úřady a nakonec konstatovat, že v těchto hospodářských odvětvích stát není jejich prostřednictvím schopen monopolní chování hospodářských obrů vůči drobné konkurenci regulovat. De facto monopolní firmy mají potom, v důsledku bezradnosti uvedených úřadů, v naší republice obrovský prostor na poli cenové politiky. V důsedku toho snadno přenesou jakékoli nové daňové břemeno na své zákazníky. Zejména tím je na našem trhu také umožněno nezřízené (a nekontrolované) generování zisků, které jsou pak odčerpávány do zahraničí. A je-li jednou příjem legální, řádně zdaněný a podporujeme-li volný pohyb kapitálů mezi zeměmi s jistými standardy, na závěrečnou fázi celého procesu si nelze stěžovat – ta sama o sobě není problematická.

Nicméně, neblahý trend může v klidu přetrvávat také v důsledku nedostatku vůle u politických elit problém řešit. Svou negativní úlohu v tomto směru mohou sehrávat nejen bohaté sponzorské dary na opulentní volební kampaně, přidělování lukrativních míst pro „vysloužilé“ politiky, ale i obyčejná, špičkově zakrytá korupce. Finanční toky ochuzující naše hospodářství, a taktéž, v konečném důsledku, samozřejmě i příjmy státní pokladny, tedy nelze prioritně tlumit vyšším zdaněním těchto bohatě ziskových firem.

Postup proti těmto jevům ochuzujícím naše společenství tedy musí mít velmi široký záběr. Hlavně musí být systematický a dlouhodobý. První, kdo má z takových opatření mít prospěch ve formě nižších cen, nižších úroků z půjček, rozumných úroků z uložených peněz, menšího daňového zatížení, nebo třeba zdravějších potravin, či dostupnějších služeb, je občan. Taková opatření navíc přinášejí tu nejzdravější sociální podporu, protože ušetřené peníze nemusí k lidem putovat přes přerozdělovací systémy a působí vůči všem stejně a velmi rychle.

Opatrné příklady zdravé a dravé konkurence se již v těch nejdůležitějších sektorech objevují. Například v bankovním sektoru se objevují malé ústavy, které na trh vstupují s mnohem přehlednější finanční politikou, odbourávají manipulativní bankovní poplatky s cílem nabízet laikům snadno pochopitelné služby. Těchto vlaštovek je však stále velmi málo a mají (zatím) velmi malou kapitálovou sílu. Chybí jim také jednoznačná podpora ze strany zákonodárných sborů a exekutivy (formou tlaku na co největší zprůhlednění prostředí). Cesta, na které bychom měli dospět až do úrovně úročení spotřebitelských úvěrů méně jak pěti procenty (což není na západ od nás nijak výjimečné), nebo větší odpovědnosti za to, komu se půjčuje, bude ještě hodně dlouhá a trnitá.

Také odstranění monopolu v oblasti dodávek energie a plynu má své viditelně kladné výsledky. V těchto oborech se úspěšně uplatňuje několik domácích, rychle rostoucích, firem. Zbývá najít mechanismy, které přinutí majitele rozvodných sítí v dostatečné míře obnovovat a rozšiřovat možnosti této infrastruktury. Zdravá praxe v tomto směru přece musí výrazně prospět i oboru stavebnictví.

Snad nejhorší je situace v oboru telekomunikací. A to přesto, že na trhu působí čtyři hlavní mobilní operátoři. Tento segment trhu je značně deformovaný „množstevními slevami“ ještě více, než ten bankovní svými poplatky. Cena za stejnou službu se tak u jednotlivých zákazníků liší opravdu značně. Opět přitom prohrávají zejména ti lidé, kteří patří do nejnižších příjmových skupin. Také praxe tvorby balíčků s internetovými službami, které například starší generace nevyužije (vycházím z osobní zkušenosti), je nepřijatelná. Nemělo by se stávat, aby zákazník musel přijmout a hradit službu, kterou si nepřeje. Obdobně nemorálně se tyto společnosti vyviňují ze situací, kdy bez vědomí (a přičinění) majitele proudí do jeho přístroje značné objemy drahých dat, s odvoláním na používaný přístroj, který tomuto jevu neumí bránit. Automatické změny či opravy programů musí být bezplatné (včetně objemu v této souvislosti přenesených dat). Možná se v detailech mýlím, faktem však je, že monopolní / kartelové chování, projevující se zejména v nezbytné infrastruktuře, nemůže přinášet nic dobrého, přesněji nic dobrého pro zákazníky.

Věřím, že se všichni shodneme, že nejlepším řešením by bylo vymanění (opatrnických) úřadů regulujících výše uvedená odvětví z moci zkorumpovaných politických elit, schválení zákonných pravomocí (a odpovědnosti!), na základě kterých by mohly účinně zasahovat proti monopolnímu a neetickému chování (byť umně skrývanému a excelentně zdůvodňovanému) a dokázaly tak spravedlivěji vyvážit práva dodavatele s těmi spotřebitelskými. Nicméně, zasahovat regulačně ze strany státu je vždy méně účinné, než konkurence. A o její vstup je třeba usilovat především – tedy o zajištění nutných podmínek pro virtuální operátory.

Socialisté mívají plná ústa hesel, jakými že jsou nekompromisními zastánci „normálních“, tedy v jejich pojetí chudších občanů a mnohdy následně bezostyšně (jako v tomto případě) sahají do jejich poloprázdných peněženek. Nejen tímto navrhovaným zdaněním „přes prostředníka“. Každému soudnému občanovi musí být jasné, že mnohem lepším řešením je zdravá konkurence, která povede ke snížení cen energií, peněžních či telekomunikačních služeb. Smiřme se ale v našich poměrech s tím, že v některých případech nepokročíme bez tlaku regulátora, bez účinného střetu se snahou o monopol či kartel. Zkrátka: Pro-Market, nikoli Pro-Business.

Bude-li lépe fungovat trh, zůstane všem v kapsách více peněz pro oživení spotřebního trhu, a mnozí z těch chudších se snadněji uchrání svízelných situací, které končívají zvoněním exekutora na jejich domovní zvonek. I erár určitě bude mít větší příjmy, ale získá je citlivěji.

Autor je členem Konzervativní strany.

 

 

 

Sledujte:



Copyright © 2014. All Rights Reserved.