Generál bez vojska

Jubilující sociální demokracii ničí dilema, jak velká má být škála pro přerozdělování.

Vše nejlepší k narozeninám, prababičko! Před sto čtyřiceti lety byla v hostinci U Kaštanu založena česká sociální demokracie. ČSSD je tak prababičkou mezi českými politickými stranami a integrální součástí našeho politického národa.

Za první republiky (1918–1938) byla jednou ze státotvorných stran. S její ideologií sympatizovali i Tomáš Masaryk a Edvard Beneš (byť z taktických důvodů vstoupil k národním socialistům). Za nacistické okupace se chovala příkladně. Na rozdíl od své mladší sestry KSČ byla demokratická. Má však i problematické stránky. Jednu lze formulovat takto: čemu dát přednost, loajalitě vůči vlastní zemi, nebo vlastní ideologii?

V dusivém objetí komunistů

Počátky socialistické ideologie byly internacionalistické. Akcentovaly solidaritu dělníků všech národů a nastolení socialismu (státního vlastnictví výrobních prostředků) na mezinárodní bázi. Sociální demokracie byla loajální vůči rakouskému císařství (byť v decentralizované podobě) až do samého konce. Na stranu Československa se postavila, až když mocnářství zanikalo.

Ne všichni, jeden z jejích nejvýznamnějších představitelů Bohumír Šmeral zůstal internacionalistou do konce a považoval rozpad rakouského soustátí a vznik malých národních států za chybu; socialismus vyžaduje státní řízení hospodářství a to lze provádět efektivněji na velkých územních celcích než na malých. To ho přivedlo až ke komunismu, který měl vizi celosvětového svazu socialistických republik. Zemřel v Moskvě.

To nás přivádí ke vztahu sociálních demokratů a komunistů, kterým bylo dusivé objetí těch prvních těmi druhými. Sociální demokraté byli demokraty a komunisté jimi nebyli, ale jedni i druzí byli socialisty, tedy usilovali o stejný cíl jinými prostředky. V tom pro sociální demokraty nastávalo dilema: jsme primárně demokraty, nebo socialisty? Různí sociální demokraté odpověděli různě.

Někteří byli především demokraty, tudíž antitotalitáři. Jiní (čeští i evropští) však měli vizi tzv. konvergence mezi Západem a Východem: „My na Západě máme demokracii, to je dobře; ale nemáme socialismus, to je špatně. Oni na Východě v sovětském bloku nemají demokracii, to je špatně; ale mají socialismus, což je velice dobře. Proto musíme konvergovat. My přijmeme socialismus, oni časem demokracii a padneme si do náruče.“ Už ne odpor, odpor, odpor až do konečného vítězství jako proti nacismu, nýbrž appeasement, kapitulace a kolaborace s komunismem. Mnozí čeští a evropští demokratičtí socialisté pohlédli Ďáblu do tváře a shledali ji z poloviny dobrou.

Pak doba dnešní. Sociální demokraté rezignovali na svůj původní program znárodňování a státního vlastnictví výrobních prostředků. Uznali, že tržní hospodářství se soukromým vlastnictvím je efektivnější, lépe generuje bohatství a prosperitu. Definitivní kapitulace socialismu před kapitalismem nastala, když se ti nejradikálnější socialisté, tj. maoisté v Číně, jali budovat kapitalismus pod vedením komunistické strany… Když ne znárodňování, tedy co? Přerozdělování. Protože chudších lidí je více než bohatých, strana, která voličům říká „my vám vždy dáme víc než ostatní“, má dobrou perspektivu. To bylo období největší slávy sociální demokracie v západní společnosti: strany v ekonomicky-sociálních otázkách populistické, která vždy slíbila a dala „víc“.

Elitářská nová levice

Jenže to je už za námi. Za poslední půlstoletí vliv ekonomicky-sociální populistické staré levice upadl a morálně-kulturní elitářské levici nově vzrostl; ta zastává elitářské postoje ve prospěch menšin a bohatých metropolitních elit; postoje, jež masám lidí chudších neříkají nic. Tak se vedení sociálních demokracií ocitá v pozici generálů bez vojska. ČSSD se to stalo za vlády jejího předchozího předsedy.

Souvisí to s otázkou: „Kdo je ta komunita, ve které chceme přerozdělovat?“ Je to národ, lidé stejného jazyka? Anebo mezinárodní společenství, včetně imigrantů? Důraz elitářské nové levice na privilegia menšin vede k odpovědi: „Ano, musíme imigranty vítat a přerozdělovat i v jejich prospěch.“ To se však nelíbí jejím původním chudším domácím voličům, kteří se o přerozdělování s cizinci dělit nechtějí. Proto celoevropsky opouštějí sociální demokracii a přecházejí k protiimigračním stranám, které mají populistický sociální program kombinovaný s nacionalismem.

Stará šmeralovská otázka se vrací: jak velká má být škála, na které chceme přerozdělovat? Jedna krajní odpověď je národní stát. Ta prostřední je Evropa, EU. A druhá krajní je globální lidstvo – musíme vytvořit světový stát, který bude přerozdělovat bohatství z bohatého severu (kam nyní patříme) na chudý jih; anebo alespoň přijme na sever všechny z jihu, kteří k nám imigrovat chtějí.

Toto dilema sociální demokracii ničí. A tak hrozí, že prababička ČSSD se coby relevantní strana svých příštích kulatin už nedožije.

Text byl publikován 7.4.2018 v Lidových novinách. Se souhlasem autora převzato ze serveru Neviditelný pes.

 

 

 

Podporujeme



Partneři



Copyright © 2014. All Rights Reserved.