Rok 1968 v Československu – deformovaní komunisté, fata morgana lidu, rej nevyléčitelných (II)

Předchozí část zde.

Motto: Kde jsou naše hranice? Je vůbec rozdíl mezi našimi a vašimi hranicemi? Já myslím soudruhu Dubčeku a soudruhu Černíku, že si nemůžete odpovědět jinak, než že máte jen jedny hranice na západě a to je i naše hranice.

Alexej N. Kosygin, předseda rady ministrů SSSR

Počátkem roku 1968 nahradil dosavadního komunistického vůdce Antonína Novotného na místě prvního tajemníka ÚV KSČ Alexander Dubček (zvolen 5. ledna 1968). Skupina komunistických funkcionářů, která se kolem něho shromáždila, začala veřejně hovořit o nápravě předešlých chyb, demokratizačním procesu, socialismu s lidskou tváří a vlastní československé cestě k socialismu. Tito kovaní komunisté se přitom nezřekli své víry v marxismus-leninismus ani pevného sepětí se Sovětským svazem, avšak v krátkém období, které lze datovat od konce února do konce srpna 1968, jednali do jisté míry v rozporu s vlastní marxisticko-leninskou filosofií i se zájmy svého „velkého bratra“ na východě. Byli diletanty, kteří nechápali realitu a své vlastní místo v mezinárodním komunistickém bloku? Podlehli sebeklamu a slavomamu? Lze pro jejich „selhání“ nalézt ještě jiné důvody?

Důvěra národa v komunistické vůdce

Jistě nelze pochybovat o tom, že všichni soudní lidé vítali uvolnění totalitního komunistického sevření ve věcech přirozených lidských práv a základních občanských svobod, a že českoslovenští „reformisté“ se tudíž těšili všeobecné podpoře. Zároveň je ovšem zcela zřejmé, že národ (resp. národy český a slovenský) jako celek nemohl důvěřovat komunistům, byť šlo o komunisty „reformní“, či dokonce „stát za nimi v jednom šiku“, jak lze ještě dnes občas zaslechnout. Mezi národ totiž patřily také desetitisíce antikomunistů v exilu, statisíce politických vězňů a příslušníků jejich rodin, antisocialisté a oloupení právoplatní vlastníci, komunismem šikanovaní logicky myslící a eticky cítící jednotlivci, nikoli nepočetní křesťané.

Kdo byli oni komunističtí „reformátoři“, jimž se údajně mělo věřit? Jak je patrné z níže uvedených dat, dotyční se nedostali do vedení strany zčista jasna, ale v důsledku úspěšných politických kariér založených na spolehlivých výkonech ve svěřených funkcích. Byli věrnými členy zločinecké organizace, byli při tom, když tato uchvátila moc ve státě a v době největšího teroru vůči obyvatelstvu v padesátých letech zastávali významné pozice. V těchto pozicích, jak se lze dočíst v dobových komunistických dokumentech, hájili nejen československý totalitní režim, ale také zájmy mezinárodního komunistického hnutí, bratrských komunistických stran a vůdčího Sovětského svazu. Následné představení kariér nejdůležitějších reformistů podle údajů shromážděných v encyklopedii Českoslovenští politici 1918–19911 není třeba komentovat:

Alexander Dubček (1921–1992), v době Pražského jara první tajemník KSČ

1949-1951 tajemník, později vedoucí tajemník OV KSS v Trenčíně,

1951-1952 vedoucí odboru ÚV KSS,

1951-1954 poslanec Národního shromáždění,

1953-1955 vedoucí tajemník KV KSS Banská Bystrica,

1955-1958 studium na Vysoké stranické škole při ÚV KSSS v Moskvě,

1958-1960 vedoucí tajemník ÚV KSS v Bratislavě,

od roku 1958 člen ÚV KSČ,

1960-1962 tajemník ÚV KSČ,

od roku 1960 znovu poslanec Národního shromáždění,

1962-1963 tajemník ÚV KSS a kandidát předsednictva ÚV KSČ,

1963-1968 první tajemník ÚV KSS,

od roku 1963 člen předsednictva ÚV KSČ,

od 5. ledna 1968 první tajemník ÚV KSČ;

Oldřich Černík (1921–1994) – v době Pražského jara předseda vlády,

1949-1954 pracovník KV KSČ v Ostravě,

1954-1956 předseda Krajského národního výboru v Ostravě,

1956-1960 tajemník ÚV KSČ,

od roku 1958 člen ÚV KSČ,

od roku 1960 poslanec Národního shromáždění a ministr paliv a energetiky,

od roku 1963 místopředseda vlády,

1963-1968 předseda Státní plánovací komise,

od roku 1966 člen předsednictva ÚV KSČ,

od 8. dubna 1968 předseda vlády;

Josef Smrkovský (1911–1974) – v době Pražského jara předseda Národního shromáždění,

29. dubna až 11. května 1945 místopředseda České národní rady (fanaticky vystupující proti jednání s americkou armádou o překročení demarkační linie a jejímu osvobození alespoň části Prahy a také proti jednání s antisovětskou armádou generála Vlasova),

1946-1951 člen předsednictva ÚV KSČ a poslanec Ústavodárného a Národního shromáždění,

v únoru 1948 zástupce velitele hlavního štábu závodních milicí,

1948-1951 náměstek ministra zemědělství a generální ředitel státních statků,

1951-1955 z vnitrostranických politických důvodů vězněn,

1963-1965 náměstek ministra a předseda Ústřední komise lidové kontroly a statistiky,

od roku 1964 poslanec Národního shromáždění,

od roku 1965 ministr a předseda Ústřední správy vodního zemědělství,

od roku 1966 člen ÚV KSČ,

od roku 1967 ministr lesního a vodního hospodářství,

od března 1968 člen předsednictva ÚV KSČ,

od 18. dubna 1968 předseda Národního shromáždění;

František Kriegel (1908–1979) – v době Pražského jara předseda ÚV Národní fronty,

1940-1945 vojenský lékař čínské Rudé armády,

1945-1949 organizační tajemník KV KSČ v Praze,

v únoru 1948 zástupce velitele pro věci politické hlavního štábu Lidových milicí,

1949-1952 náměstek ministra zdravotnictví,

1960-1963 poradce pro zdravotnictví na Kubě,

od roku 1964 poslanec a člen předsednictva Národního shromáždění,

od roku 1966 člen ÚV KSČ,

od 4. června 1968 člen předsednictva ÚV KSČ;

Ota Šik (1919–2004) – v době Pražského jara místopředseda vlády,

1945-1951 pracovník KV KSČ a později ÚV KSČ v Praze,

1949 absolvoval Ústřední politickou školu KSČ v Praze,

1951-1957 prorektor Vysoké školy stranické při ÚV KSČ,

1957-1962 profesor Institutu společenských věd při ÚV KSČ,

od roku 1962 člen ÚV KSČ,

od 8. dubna 1968 místopředseda vlády;

Čestmír Císař (1920–2013) – v době Pražského jara tajemník ÚV KSČ,

1946-1947 pracovník KV KSČ v Praze,

1947-1952 pracovník ÚV KSČ,

1952-1957 pracovník a později tajemník KV KSČ v Plzni,

1957-1961 zástupce šéfredaktora Rudého práva,

1963-1965 ministr školství a kultury,

1964-1966 poslanec Národního shromáždění,

1966-1968 velvyslanec ČSSR v Rumunsku,

od dubna 1968 tajemník ÚV KSČ.

Po vpádu „spřátelených“ sovětských a dalších vojsk (z 20. na 21. srpna 1968) na československé území byli „reformní“ předáci zatčeni a odvlečeni do Moskvy, kde (po „jednáních“ se Sověty 23.-26. srpna) 27. srpna 1968 podepsali společně se svými stranickými „konzervativními“ soudruhy Vasilem Biľakem a spol. tajný protokol, kterým se zavazovali napravit důsledky svých „reformních“ aktivit a oklamat lidi v Československu. Patnáctibodový tzv. Moskevský protokol svými podpisy stvrdili za československou stranu členové předsednictva ÚV KSČ – Alexander Dubček, Oldřich Černík, Josef Smrkovský, František Barbírek, Vasil Biľak, Zdeněk Mlynář, Jan Piller, Emil Rigo, Josef Špaček, Oldřich Švestka, a s nimi další českoslovenští komunisté Martin Dzúr, Gustáv Husák, Alois Indra, Miloš Jakeš, Vladimír Koucký, Jozef Lenárt a Bohumil Šimon, socialista Bohuslav Kučera a nástupce Antonína Novotného v prezidentské funkci, spojenec Sovětů ověnčený Leninovým řádem a Zlatou medailí hrdiny Sovětského svazu – Ludvík Svoboda.2

V protokolu „byla potvrzena věrnost ujednání socialistických zemí k podpoře, upevnění a obraně výdobytků socialismu, nesmiřitelnému boji s kontrarevolučními silami“ a odmítnuta pookupační aktivita „reformních“ soudruhů v Československu, neboť „předsednictvo ÚV KSČ prohlásilo, že tzv. XIV. sjezd KSČ svolaný 22. 8. [...] je neplatný, stejně jako tímto sjezdem přijatá usnesení“ (bod č. 2).

Dále byla popřena občanská práva předtím přislíbená občanům v Akčním programu KSČ: „představitelé KSČ vyjádřili nutnost rychlého provedení řady opatření směřujících k upevnění vlády pracujících a pozic socialismu [...] ovládnutí sdělovacích prostředků [...] zastavení činnosti různých skupin a organizací, stojících na antisocialistických pozicích“ (bod č. 4).

Ohledně pobytu vojsk bylo pod bodem č. 5 přijato, že „jakmile pomine vzniklé ohrožení vymožeností socialismu v Československu a ohrožení bezpečnosti zemí socialistického společenství, bude po etapách proveden odchod spojeneckých vojsk z čs. území“ (tato široká formulace předznamenala pozdější smlouvu o „dočasném pobytu“ sovětských vojsk).

Byly zajištěny pozice „konzervativců“ – samozřejmě včetně těch, kteří se přímo podíleli na uskutečnění invaze: „představitelé KSČ prohlásili, že nepřipustí odstranění z funkcí, nebo dokonce represivní opatření proti těm činitelům a pracovníkům strany, kteří bojovali za upevnění pozic socialismu v zemi, proti antikomunistickým silám, za přátelství se Sovětským svazem“ (bod č. 7) a zároveň popřeny pozice „reformistů“: „předsednictvo ÚV KSČ považuje za nutné provést některé další kádrové změny ve stranických a státních orgánech v zájmu zajištění pokud možno rychlé konsolidace ve straně a v zemi“ (bod č. 12).

Závěrem bylo jako bod č. 14 stvrzeno, že lidé v Československu budou obelháni, neboť „delegace se dohodly v zájmu obou stran a přátelství mezi ČSSR a SSSR považovat kontakty mezi vedoucími představiteli KSSS a KSČ v období po 20. srpnu za přísně tajné, zvláště pak obsah právě uskutečněných rozhovorů“.3

Po návratu československé „delegace“ z Moskvy byl Moskevský protokol přijat ÚV KSČ (31. září 1968) a o něco později (16. října 1968) byla uzavřena smlouva o dočasném pobytu sovětských vojsk na území Československa, kterou nejprve schválila vláda a podepsal její předseda Oldřich Černík a poté (18. října 1968) schválilo Národní shromáždění drtivou většinou hlasů – proti byli 4 poslanci, zdrželo se 10 poslanců. Nejoblíbenější „reformista“ Dubček se definitivně politicky a historicky znemožnil v srpnu 1969 podpisem tzv. pendrekového zákona,4 který se stal právním prostředkem na obhajobu brutálních zásahů policie proti účastníkům protestních demonstrací v srpnu 1969.

„Reformisté“, byli postupně odstavováni ze svých funkcí. Společnost byla pod dohledem „velkého bratra“ – Sovětského svazu (v intencích tzv. Brežněvovy doktríny formulující pro sovětské satelity princip „omezené suverenity“) – uváděna do stavu „normalizace“, čili stavu znovunastolené plné poroby pod komunistickou totalitou, tentokrát obohacené přítomností sovětské armády. Většina „reformních“ soudruhů nenašla dostatek cti a rozumu, aby opustila sama a dobrovolně komunistickou sektu a byla svými „konzervativními“ soudruhy z KSČ vyloučena. Svůj marxisticko-leninský funkcionářský stín v osudném osmašedesátém překročili jen nemnozí „reformisté“, z nichž je na místě připomenout lékaře Františka Kriegela a generálporučíka Václava Prchlíka.

Václav Prchlík byl nejvýznamnějším představitelem „reformního“ procesu v armádě, od února 1968 působil jako vedoucí VIII. (státně administrativního) oddělení ÚV KSČ, podporoval princip co největší suverenity československé armády v rámci Varšavské smlouvy. Na své tiskové konferenci uspořádané 15. července 19685 z podnětu Svazu československých novinářů veřejně zpochybnil koncepci Varšavské smlouvy, když kritizoval nadřazené postavení Sovětského svazu mezi smluvními státy. Ohradil se proti nátlaku na československé „reformisty“ vyvíjenému pěti státy Varšavské smlouvy, a také rozhodně prohlásil, že v rámci Varšavské smlouvy oficiálně neexistují žádná ustanovení, která by dávala ostatním partnerům právo svévolně rozmisťovat nebo dislokovat své vojenské jednotky na území jiných členských států („ani Varšavská smlouva, ani Protokol o vytvoření spojeného velení ozbrojených sil Varšavské smlouvy a ani Statut spojeného velení [...] neobsahují žádná ustanovení, která by to umožňovala“).6 Nedlouho poté byl po kritice sovětských komunistických představitelů včetně osobního dopisu vrchního velitele ozbrojených sil Varšavské smlouvy maršála Ivana I. Jakubovského adresovaného Alexandru Dubčekovi a po kampani v sovětském tisku ze své funkce odstaven, když předsednictvo ÚV KSČ zrušilo jeho VIII. oddělení při ÚV KSČ. V letech 1969–1971 byl za svůj prohřešek na tiskové konferenci postupně vyloučen z ÚV KSČ, vyloučen z KSČ, degradován na vojína, odsouzen k trestu odnětí svobody na 22 měsíců a uvězněn.7

Předseda Ústředního výboru Národní fronty a člen předsednictva ÚV KSČ František Kriegel se zachoval statečně během internace při „jednáních“ v Moskvě, když jako jediný člen československé „delegace“ odmítl i přes sovětské vyhrožování podepsat Moskevský protokol nehledě na nebezpečí, že bude uvězněn nebo popraven. Odvážný postoj projevil Kriegel ještě nedlouho po návratu z Moskvy při schvalování smlouvy o dočasném pobytu sovětských vojsk v Československu, když jako poslanec komunistického Národního shromáždění hlasoval proti přijetí této smlouvy (společně s ním byli proti jen další tři komunističtí poslanci – Božena Fuková, Gertruda Sekaninová-Čakrtová a František Vodsloň; hlasování se zdrželo 10 poslanců, pro přijetí smlouvy nehlasoval ani poslanec Václav Prchlík, který před hlasováním opustil jednací sál).

Akční program KSČ – politický obsah Pražského jara

Svůj politický program shrnuli představitelé „reformního“ proudu v Akčním programu KSČ přijatém 5. dubna 1968 na plenárním zasedání ÚV KSČ. Tento program oznamoval lidem v Československu, že i nadále „KSČ považuje politické vedení marxisticko-leninské koncepce vývoje socialismu za podmínku správného vývoje naší socialistické společnosti.8

Tzv. demokratizační proces neměl být zrušením vedoucí úlohy KSČ a zavedením standartní liberální demokracie a tradičního právního systému: „…zvlášť záleží na tom, aby strana prováděla takovou politiku, aby si plně zasloužila vedoucí úlohu ve společnosti [...] komunistická strana zvítězila v boji proti kapitalismu a za uskutečnění revolučních přeměn [...] formování politických sil usilujících o popření koncepce Národní fronty a odstranění Národní fronty od politické moci vcelku, bylo vyloučeno už v roce 1945, [...] je samozřejmě i dnes pro naši republiku nepřijatelné“.9

Propagovanou politikou s lidskou tváří nebylo míněno navrácení státním násilím vyvlastněného tj. uloupeného majetku, odškodnění trýzněných a pozůstalých, ani potrestání zločinců z řad komunistických soudruhů: „…je samozřejmé, že ani při plné rehabilitaci osob nemůžeme měnit důsledky revolučních opatření, jež byla v minulých letech provedena v souladu se smyslem třídního zákonodárství, které směřovalo proti buržoazii, jejím majetkovým, ekonomickým a společenským oporám“.10 Tedy – směřovalo zvláště proti nekomunistům od větších a středních podnikatelů až po drobné živnostníky a soukromé zemědělce, od římskokatolické církve až po mládežnické organizace atd.

Úpadek ekonomiky zaviněný zřetelnými vnitřními (loupežemi soukromého majetku, likvidací podnikatelské činnosti a hospodářské soutěže, zásadními změnami ve struktuře výroby) a vnějšími faktory (zejména nevýhodnými hospodářskými vztahy se Sovětským svazem, neúměrnými výdaji na zbrojení na základě sovětských požadavků), hodlali „reformisté“ řešit národohospodářskou politikou „kulatého čtverce“ popsanou v podkapitolách „Bez podnikání se socialismus neobejde“, „Úloha státu v ekonomice“ a „Účinnější zapojení do mezinárodní dělby práce“. Nejdůležitější součástí „reforem“ byly plány na změnu řízení a na „soutěž“ státních socialistických podniků, kde měli zaměstnanci začít volit ředitele a vedoucí pracovníky a podílet se na řízení podniků v nových kolektivních orgánech, jejichž součástí měli být i „mimopodnikové“ tj. stranické složky…11

V oblasti vzdělávání připravovali reformisté program „rozvoje socialistické společnosti“ prosazující „kulturní a humanistický charakter socialismu“, který měl pokračovat v tradicích vzdělanosti „jimiž socialistická etapa vývoje obohatila naše školství“ a v „zásadách jednotné školy“ resp. školy vystavěné podle vůdčí komunistické ideologie marxismu-leninismu. Co se týče mládeže, „reformisté“ v ní viděli „pokračovatele v díle socialistické přeměny společnosti“ a měli za nezbytné „zeširoka a s důvěrou otevřít mladým lidem dveře do naší strany“, přičemž „samostatnost mládežnického a dětského hnutí nevylučuje, ale předpokládá jasné ideové vedení a soustavný zájem celé strany o problémy mládeže a výchovy dětí“.12

Československá kultura měla v rámci reforem i nadále zůstat „kulturou“ komunistickou a kulturní pracovníci měli v oblasti kultury a umění „spoluvytvářet a provádět politiku strany“, která „se nemůže vzdát své inspirující úlohy, snahy, aby i umělecká tvorba účinně pomáhala formovat socialistického člověka v zápase za přeměnu světa“, protože socialistická (tj. komunistická) kultura „patří k prvořadým činitelům pronikání socialistických a humanistických idejí do světa“, pomáhá „sjednocovat humanistické proudy světové kultury“ a má schopnost „sbližovat socialistické národy“.13

Proklamovaná „vlastní československá cesta“ nevedla ke státní svrchovanosti ani do společenství liberálně demokratických právních států, nebyla cestou vystoupení z Varšavské smlouvy a Rady vzájemné hospodářské pomoci, kde o společné politice rozhodoval Sovětský svaz, přesněji politbyro ÚV KSSS: „…základní orientace československé zahraniční politiky je spojenectví a spolupráce se Sovětským svazem a ostatními socialistickými státy [...] v zápase socialistických a demokratických sil proti agresivním snahám světového imperialismu stojíme rozhodně na straně pokroku demokracie a socialismu“.14 Tedy – na straně totalitního Východu, tj. sovětského komunistického bloku proti liberálně demokratickému Západu či šířeji pojato svobodnému světu: „…socialistické Československo bude přispívat k dalšímu rozvíjení protiimperialistické fronty a podporovat všechny národy bojující proti imperialismu, kolonialismu [...] také statečný boj vietnamského lidu proti americké agresi“.15

Oproti dosud uvedenému však kupodivu Akční program souběžně narušoval základní podmínky zachování deklarované marxisticko-leninské koncepce v systému sovětského bloku a mezinárodního komunistického tábora, když sliboval „zaručit svobodu projevu i menšinových názorů [...] přesně zaručit ústavní svobodu pohybu, zejména výjezd našich občanů do zahraničí [...] zajistit uplatnění ústavních shromažďovacích a spolčovacích svobod“ a také, že „každý občan musí s jistotou vědět, že jeho politické přesvědčení a názory, jeho osobní vyznání a činnost nemohou být předmětem pozornosti orgánů Státní bezpečnosti“.16 K tomuto pozoruhodnému rozporu (marxismus-leninismus a současně záruky svobod projevu, pohybu a spolčování) se ještě vrátím.

Akční program se stal základním a zásadním dokumentem tzv. Pražského jara 1968. Jeho obsahem argumentovali „reformní“ komunisté jak lidem v Československu, kteří žádali další rozšiřování občanských práv a svobod, tak svým soudruhům ze Sovětského svazu a dalších komunistických států, kteří je kritizovali, že svým jednáním ohrožují socialismus (tj. vedoucí úlohu KSČ a dominanci KSSS) ve své zemi a politickou i vojenskou strategii celého sovětského bloku. Dokud nebyli odstaveni ze svých vůdčích funkcí, Dubček a spol. stále dokola opakovali, že nejde o ohrožení socialismu a společných komunistických zájmů, ale o reformy a specifickou cestu ke zlepšení poměrů v zemi.

Své postupy obhajovali zpravidla bez kladné odezvy například: 23. března 1968 během jednání v Drážďanech po ostré kritice ze strany sovětského komunistického vůdce Leonida Iljiče Brežněva, polského vůdce Władysława Gomułky a východoněmeckého vůdce Waltera Ulbrichta; dále 4. května 1968 při jednání v Moskvě (Brežněv: „v Československu dochází k plánovitému postupu proti straně, v prostředcích masové komunikace jsou prosazovány a zasazovány údery jak straně, tak vztahům k socialistickým zemím17); v odpovědi na dopis představitelů pěti komunistických stran vzešlý z jednání ve Varšavě, které proběhlo 14. a 15. července 1968 (v dopise mj. stálo: „nemůžeme souhlasit s tím, aby nepřátelské síly zatlačovaly Vaši zemi ze socialistické cesty a vytvářely hrozbu odtržení Československa ze socialistického společenství. To už není pouze Vaše věc [...] nikdy nebudeme souhlasit s tím, aby imperialismus, pokojnou nebo násilnou cestou, zevnitř nebo zvenčí, prolomil socialistickou soustavu a změnil poměr sil v Evropě ve svůj prospěch18); na jednání v Čierné nad Tisou 29. až 31. července 1968 (Brežněv: „buď bude mít předseda ÚV KSČ odvahu revidovat své postoje, nebo budete smeteni a osudy ČSSR budou řešeny jinými prostředky“; sovětský předseda rady ministrů Alexej Nikolajevič Kosigyn: „Kde jsou naše hranice? Je vůbec rozdíl mezi našimi a vašimi hranicemi? Já myslím soudruhu Dubčeku a soudruhu Černíku, že si nemůžete odpovědět jinak, než že máte jen jedny hranice na západě a to je i naše hranice.19); při telefonickém rozhovoru Dubčeka s Brežněvem 13. srpna 196820 atd.

Ještě po návratu z moskevské „posrpnové“ internace Dubček v televizním projevu ze 14. září 1968 ujišťoval Čechy a Slováky, že chce „plnit principy polednové politiky“ (tj. rámce Akčního programu z 5. dubna 1968), ale zároveň zdůraznil: „upřímně a důsledně chceme splnit obsah moskevských dohod“ (stvrzených v nezveřejněném tzv. Moskevském protokolu z 26. srpna 1968),21 které ovšem „principy“ polednové politiky (tj. zejména svobodu projevu a spolčování) jednoznačně popíraly. Například (jak již bylo částečně zmíněno) v bodě č. 4 Moskevského protokolu stálo: „představitelé KSČ vyjádřili nutnost rychlého provedení řady opatření [...] ovládnutí sdělovacích prostředků [...] zastavení antisocialistických a antisovětských vystoupení v tisku, rozhlasu a televizi [...] zastavení činnosti různých skupin a organizací [...] budou provedena nutná kádrová opatření ve vedení tisku, rozhlasu a televize.22 Dubčekovo prohlášení tedy bylo naprostou politickou schizofrenií, nebo vědomou lží – reálně šlo o protimluv, stejně rozporný jako byl obsah Akčního programu (marxismus-leninismus a současné zajištění svobody projevu, pohybu, spolčování).

Svoboda projevu a rozvoj občanských aktivit

Co vadilo sovětským a ostatním komunistickým vůdcům na „reformách“ svých československých soudruhů, že se ve svých vyjádřeních a hrozbách obávali o osud západní hranice tzv. sovětského bloku a narušení rovnováhy sil v Evropě? Šlo nepochybně o nebývalé uvolnění občanských svobod – projevu, spolčování, pohybu – a z něho plynoucí reálné i potenciální následky. Zkušení totalitní vládcové věděli, že při pokračování tohoto trendu bude nutně ohrožena vedoucí úloha KSČ a tím zároveň podřízenost Československa Sovětskému svazu. To by znamenalo výrazné ohrožení komunistických pozic také v dalších komunistických státech a geopolitické strategie celého tzv. sovětského bloku ve střední Evropě.

Byly to vývody z hlediska sovětských zájmů a marxismu-leninismu zcela oprávněné, neboť při zachování nastoupeného směru by v Československu – nehledě na nesouhlas „reformistů“ – patrně došlo k tlaku zdola na zavedení pluralitního politického systému. Od něho se zase dalo očekávat mimo jiné „nepříjemnosti“ zrušení členství ve Varšavské smlouvě i Radě vzájemné hospodářské pomoci. Otázkou zůstává, zda by sami „reformisté“ použili k potlačení takovéhoto vývoje represivní prostředky (tj. armádu, veřejnou a státní bezpečnost, lidové milice) – jak ostatně ještě před invazí plánovali (viz níže), kterých se navenek zřekli, a co by následovalo. Přirozená a občanská lidská práva byla s komunistickým totalitním systémem v nepřeklenutelném rozporu a pro jejich odlišnou podstatu je nešlo sloučit.

Již v červnu 1967 na IV. sjezdu Svazu československých spisovatelů (SČSS) se někteří jeho účastníci v čele se spisovateli komunisty vyjádřili nečekaně kriticky ke stávající komunistické politice a společenské situaci. Někteří komunističtí (Antonín J. Liehm, Pavel Kohout, Ivan Klíma, Milan Kundera, Jan Procházka, Ludvík Vaculík) i nekomunističtí spisovatelé obvinili totalitní moc mj. z „hmotné a kulturní devastace společnosti“,23 čímž svým způsobem předešli veřejnou kritiku režimu o více než půl roku. Následně byla vůči Svazu přijata kárná opatření a všichni jmenovaní komunisté byli podrobeni stranickým verdiktům – mj. byl Svazu odebrán časopis Literární noviny (jeho vydávání bylo obnoveno pod názvem Literární listy v lednu 1968), Vaculík, Klíma a Liehm byli vyloučeni z komunistické strany (v dubnu 1968 opět přijati24), Kohout dostal důtku, s Kunderou se vedlo disciplinární řízení, Procházka byl zbaven stranických funkcí.25

Ke skutečnému rozjezdu Pražského jara však mělo dojít až se zásadní změnou v oblasti sdělovacích prostředků. Předznamenal jí projev nového 1. tajemníka ÚV KSČ Alexandera Dubčeka při příležitosti oslav 20. výročí komunistického „vítězného února“, který velebil vítězství nad kapitalismem a zároveň ohlašoval demokratizační kurs (šlo o jeden z paradoxů „osmašedesátého“). Vzápětí, 26. února 1968, se konal aktiv pražských novinářů, kteří se odmítli nadále podřizovat cenzuře,26 o tři dny později, 29. února 1968, zastavila svou činnost Ústřední publikační správa (tj. cenzurní úřad), která byla později zrušena zákonem z 26. června 1968.27

O zrušení cenzury rozhodlo předsednictvo ÚV KSČ usnesením ze 4. března 1968 a následně ho znovu potvrzovalo v proklamaci dubnového Akčního programu ÚV KSČ, začala krátká éra relativní nezávislosti československých sdělovacích prostředků.28 Na pořadu dne byla nejprve veřejná kritika „starých pořádků“ spojovaných s působením „konzervativců“ a Antonína Novotného, který se pod tímto tlakem vzdal (21. března 1968) úřadu prezidenta a byl nahrazen jiným sovětofilským komunistou armádním generálem Ludvíkem Svobodou.

Původním účelem uvolnění cenzury byla snaha „reformistů“ připravit Novotného o prezidentskou funkci za pomoci vyvolání proti němu namířené mediální kampaně. Souběžně s úspěchem se jim však brzy ukázala dvojsečnost této taktiky – s nebývalou intenzitou začala sílit kritika komunistického režimu jako takového. Psalo se o politických procesech a hrůzách padesátých let, začalo období svobodné výměny názorů a komentování společenských jevů včetně kritiky systému uzavřené Národní fronty a vzývání stranické plurality. Ač se „reformisté“ pokoušeli „upevnit státní a stranické vedení masových sdělovacích prostředků“,29 nedařilo se jim „zamknout džina zpět do lahve“ – sdělovací prostředky osvobozené od cenzury se staly motorem intenzivního rozvoje občanských aktivit. Vedle vnitrostranického střetu uvnitř KSČ mezi „konzervativci“ a „reformisty“ (kteří získali převahu v politbyru ÚV KSČ) se začaly odehrávat bouřlivé společenské děje, vytryskl proud doposud potlačované přirozené aktivity obyvatelstva.

V oblasti spolčování došlo například k následujícím aktům: zahájení příprav pro obnovu Československé sociální demokracie – 14. března 1968, obnovení Junáka (skautingu) – 17. března 1968, ustavení přípravného výboru Sdružení bývalých politických vězňů K 231 – 27. března 1968, ustavení politického Klubu angažovaných nestraníků – 5. dubna 1968, zformování Klubu nezávislých spisovatelů – 11. dubna 1968, ustavení Klubu demokratické mládeže – 3. května 1968, ustavení organizace katolického duchovenstva Dílo koncilové obnovy – 14. května 1968, konání ustavujícího kongresu Svazu vysokoškolského studentstva – 26. května 1968, ustavení Koordinačního výboru tvůrčích svazů (spisovatelů, architektů, skladatelů, vědeckých pracovníků, filmových a televizních pracovníků), aktivizace „zdola“ v povolených politických stranách Národní fronty tj. v Československé straně lidové a v Československé straně socialistické atd.

Byly zastaveny politické perzekuce a začaly probíhat dílčí soudní rehabilitace nespravedlivě odsouzených, při nichž bylo ovšem preferováno rehabilitování odsouzených komunistů a nebyl pardonován reálný protikomunistický odboj. Zároveň bylo umožněno volně cestovat do států svobodného světa, konala se veřejná shromáždění, byly organizovány schůze a diskuze. Značný ohlas měl manifest komunistického spisovatele Ludvíka Vaculíka nazvaný „Dva tisíce slov slov, které patří dělníkům, zemědělcům, úředníkům, umělcům a všem“, publikovaný 27. června 1968 (Literární listy, Literární noviny, Svobodné slovo, Zemědělské noviny), který však byl „reformními“ komunistickými vůdci rázně odmítnut (například František Kriegel soudil, že manifest vyvolává „kontrarevoluční situaci“), ač nedoporučoval obrozovat společnost bez účasti komunistů či dokonce proti komunistům a hlásil se k socialismu, ale také k občanskému sebevědomí.30

Mnozí Češi a Slováci přesto stále vyjadřovali – i díky různým veřejně angažovaným nezodpovědným utopistům z řad komunistů – „reformistům“ podporu, což se nejvýrazněji projevilo před jejich (dalším) jednáním v Čierné nad Tisou s nespokojenými sovětskými představiteli, k němuž došlo na konci července. Text Poselství vybraných občanů předsednictvu ÚV KSČ sepsaný komunistickým spisovatelem Pavlem Kohoutem, otištěný 26. července 1968 v Literárních listech pod „reformním“ vnitřně rozporným heslem „socialismus – spojenectví – suverenita – svoboda“, získal masovou občanskou podporu.31 Zajímavou událostí bylo organizování sbírky „Zlatého národního pokladu“ a neméně zvláštní byly dobrovolné závazky pracovních kolektivů ke zlepšení pracovních výkonů. Děly se věci v komunistickém režimu dosud nevídané.

Postupně odhalené limity „reformistů“

Rozvoj občanských aktivit vyvolával u mnohých upřímnou víru v lepší budoucnost (či dokonce v dlouho očekávané a stále nenastávající komunisty slibované „lepší zítřky“) a část společnosti uvedl do hypnotického snění o reálně nesplnitelných nadějích. V euforii z dílčích svobod pak tato část společnosti zapomínala na podstatu komunismu a na podřízenost Československa a československých komunistů Sovětskému svazu, bez jehož záštity by se v letech 1945 a 1948 komunistická strana nedostala k absolutní moci. Čím větší bylo očekávání a vytěsnění politické reality, tím větší mělo nastat zklamání s přílivem sovětských tanků, na které se už nikdy nezapomnělo, a s následnou trapnou rolí vůdčích „reformistů“, na kterou se ke škodě věci průběžně pozapomíná.

Co se týče potenciálu a limitů „reformistů“, skutečností je, že Dubček a spol. neměli v úmyslu podporovat politickou pluralitu, ani poctivě reflektovat komunistické zločiny předchozích dvou dekád. Na jednáních předsednictva ÚV KSČ 7. a 8. května 196832 o Klubu angažovaných nestraníků a o dalších (na Národní frontě resp. KSČ) nezávislých organizacích formuloval postoj „reformistů“ v této věci výstižně Josef Smrkovský paradoxními výroky: „…zatímco my chceme zdemokratizovat náš život, druzí se formují a nastupují už k frontálnímu útoku na naše pozice […] my v této zemi moc z rukou nevydáme, strana se nebude s nikým dohadovat, jestli je, nebo není vedoucí silou“, uskutečnění „obrovského projektu demokratizace, humanizace atd.“ neznamená, „že vydáme moc, kterou jsme získali revolucí, ze svých rukou, abychom dobrovolně jednou nastavili krky, aby nám je někdo uřízl“.33

Na téže schůzi Alexander Dubček konstatoval, že chápe „úlohu Národní fronty v tom skutečně gottwaldovském pojetí, sjednocování na platformě socialistické výstavby“, že „není možno vyhlašovat různé spolky a kroužky, a my abychom k nim ani nezaujali stanovisko“. Navrhl „urychleně přijmout patřičnou státní normu“, která umožní ministerstvu vnitra nezaregistrovat (tj. zakázat) některé spolky. Zdeněk Mlynář doporučoval, aby se „reformisté“ – než začnou svou moc hájit násilím – pokusili opoziční platformu zničit administrativně nebo zákulisním jednáním, přičemž o K 231 se zároveň vyjádřil, že „to je věc, která tiše musí zaniknout.“34 To se ale k lítosti Dubčeka projevené na dalších jednáních nepodařilo, a tak ještě na poslední „předinvazní“ schůzi předsednictva ÚV KSČ konané 20. srpna 1968 mohl 1. tajemník označit snahu o obnovení sociální demokracie za negativní jev a za „nebezpečí rozbití jednoty dělnické třídy“.

Za připomenutí stojí následující fragmenty z Dubčekova důležitého projevu na zasedání ÚV KSČ konaného 29. května 1968, kde ostře vystoupil proti „nezávislým organizacím“ a zvláště proti K 231: „Mezi námi žijí zbytky předcházejících vykořisťovatelských tříd a jejich političtí exponenti. Přežívají staré ideové vlivy i jejich nositelé. Žijeme v rozděleném světě, ve kterém nepřestal působit třídní boj. […] To jsou důvody, pro které si pozorně musíme všímat politické a ideologické aktivizace zbytků poražených buržoazních tříd, zkrachovalých předúnorových pravičáckých politiků a podobně. […] Reálnost jejich nebezpečí je však v tom, že se pokoušejí vytvořit si základnu v ovzduší antikomunismu a antisovětismu, v podporování různých živelných a dezintegrujících tendencí, které by ohrozily strukturu naší společnosti. Musíme si být vědomi, že v současném období boje dvou protichůdných třídních ideologií je antisovětismus nejmodernější odrůdou antikomunismu.35

Tyto jasně formulované postoje souzněly s paralelně vyslovovanými výhradami sovětských a dalších spřátelených komunistických soudruhů (viz výše – podkapitola „Akční program KSČ – politický obsah Pražského jara“), ale „reformisté“ z nich před 20. srpnem 1968 nestačili vyvodit odpovídající důsledky. Příslušný „soubor opatření“ však už chystali: „V červenci 1968 připravili dvě zákonné normy – ústavní zákon o Národní frontě a tzv. zákonné opatření  předsednictva Národního shromáždění – zachovávající stávající politický systém, včetně tzv. vedoucí úlohy KSČ, a vylučující možnost existence takové organizace, na kterou ukážou prstem. Tyto normy koncipovali a aktivně prosazovali ti členové vedení KSČ, kteří bývají v historické literatuře označováni jako centristé či radikálně reformní komunisté, tedy Alexander Dubček, Oldřich Černík, Josef Smrkovský, František Kriegel a Zdeněk Mlynář“.36

Navzdory uvedenému a navzdory předpokládatelnému zápornému mezinárodnímu ohlasu vojenské invaze se Sověti rozhodli v Československu intervenovat. Vynikající dobová analýza z roku 1969 vypracovaná ve Spojených státech znalcem sovětského strategického myšlení vypočítávala možná vysvětlení jednání Sovětů: (1) obavu, že vlivem nekontrolovatelného procesu vnitřní demokratizace se československé komunistické straně vymkne moc z rukou; (2) ohled na potenciální dopad československé „revolty“ na další komunistické země, zejména na sousední Východní Německo a Polsko; (3) obava z odezvy v samotném Sovětském svazu, kde začala vzrůstat angažovanost intelektuálů, kteří s Čechy a Slováky sympatizovali; (4) snaha o jasnou demonstraci síly a ujištění satelitních komunistických místodržitelů o odhodlání nedopustit narušení celistvosti „říše“. Autor analýzy však dospěl k závěru, že z české strany opakovaně odmítaný „požadavek Sovětů na rozmístění svých vojsk na československém území, byl hlavním jádrem sporu“ a pravděpodobně také skutečnou příčinou sovětského rozhodnutí.37 Jak se tato hypotéza jeví půl století poté?

***

Závěrečná část tohoto článku se bude zabývat snahou Sovětského svazu umístit v Československu vojenské jednotky a jaderné zbraně, dávnými i současnými reflexemi a celkovým shrnutím problematiky tzv. Pražského jara.

Pokračování. Autor je historik.

 

Poznámky:

1 HODNÝ, Martin (ed.): Českoslovenští politici 1918–1991. Nakladatelství MH, Praha 1991. Viz též CHURAŇ, Milan a kol: Kdo byl kdo v našich dějinách ve 20. století. I. díl A-M a II. díl N-Ž. Libri, Praha 1998.

2 Ze signatářů Moskevského protokolu byli v Moskvě po invazi do Československa internováni A. Dubček, J. Smrkovský, Špaček, B. Šimon a s nimi „nesignatář“ F. Kriegel. Oficiální delegaci tvořili L. Svoboda, V. Biľak, M. Dzúr, G. Husák, B. Kučera, A. Indra, J. Piller. K této delegaci se po dvou dnech připojili zbylí signatáři.

3 KURAL, Václav a kol.: Československo roku 1968. 1. díl, Obrodný proces. Parta, Praha 1993, s. 203-204.

4 Zákonné opatření předsednictva Federálního shromáždění č. 99/1969 Sb. z 22. srpna 1969.

5 Část stenografického záznamu z tiskové konference Václava Prchlíka viz BENČÍK, Antonín – NAVRÁTIL, Jan – PAULÍK, Jan: Vojenské otázky československé reformy 1967-1970. (Vojenská varianta řešení čs. krize 1967–1968). Ústav pro soudobé dějiny AV ČR a Doplněk, Praha – Brno 1996, s. 234-236

6 BENČÍK, Antonín: Rekviem za Pražské jaro. Důvěrná informace o přípravě a provedení srpnové intervence varšavské pětky v Československu 1968. Tempo, Třebíč 1998, s. 86.

7 K případu generála Václava Prchlíka viz KALVODA, Josef: Případ generála Václava Prchlíka. In: Z bojů o zítřek, Díl II Dokumentace, Moravia Publishers, Toronto 1996, s. 25–29; týž: Role Československa v sovětské strategii. Nakladatelství Dílo, Kladno 1999, s. 283-296; BENČÍK, Antonín: V chapadlech kremelské chobotnice, Mladá fronta, Praha 2007, s. 404-416.

8 Rok šedesátý osmý v usneseních a dokumentech ÚV KSČ. Svoboda, Praha 1969, s. 117

9 Tamtéž, s. 112 a 117.

10 Tamtéž, s. 119

11 Tamtéž, 125-132

12 Tamtéž, s, 124-125

13 Tamtéž, 142

14 Tamtéž, s. 143.

15 Tamtéž, s. 144.

16 Tamtéž, s. 117-118, 123.

17 BENČÍK, Antonín: Rekviem za Pražské jaro. Důvěrná informace o přípravě a provedení srpnové intervence varšavské pětky v Československu 1968, s. 41.

18 Tamtéž, s. 91.

19 Tamtéž, s.112-113.

20 PECKA, Jindřich: Záznam telefonického rozhovoru L. Brežněva s A. Dubčekem 13. 8. 1968. In: Soudobé dějiny, 1994, č. 4-5, s. 580-590.

21 Rok šedesátý osmý v usneseních a dokumentech ÚV KSČ, s. 315 a 321.

22 KURAL, Václav a kol.: Československo roku 1968, 1.díl, Obrodný proces, s. 202.

23 Tamtéž, s. 20.

24 PECKA, Jindřich – PREČAN, Vilém (eds.): Proměny Pražského jara 1968-1969. Sborník studií a dokumentů o nekapitulantských postojích v československé společnosti. Doplněk, Brno 1993, s. 342.

25 KAPLAN, Karel: „Všechno jste prohráli!“ (Co prozrazují archivy o IV. sjezdu Svazu československých spisovatelů 1967). Ivo Železný, Praha 1997.

26 KURAL, Václav a kol., Československo roku 1968, 1.díl, Obrodný proces, s. 44.

27 Tamtéž, s. 327.

28 HOPPE, Jiří: Pražské jaro v médiích, In: TŮMA, Oldřich – DEVÁTÁ, Markéta (eds.): Pražské jaro 1968: Občanská společnost – média – přenos politických a kulturních procesů, Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, Praha 2011, s. 125-130.

29 Tamtéž, s. 129.

30 Plný text manifestu viz VACULÍK, Ludvík: Dva tisíce slov. In: DEJMEK, Jindřich – LOUŽEK, Marek (eds.): Srpen 1968, čtyřicet let poté. CEP, Praha 2008, s. 189-194.

31 Plný text provolání viz KOHOUT, Pavel: Výzva předsednictvu ÚV KSČ před jednáním v Černej nad Tisou. In: Tamtéž, s. 195-199.

32 Kompletní stenografické záznamy viz VONDROVÁ, Jitka – NAVRÁTIL, Jaromír – MORAVEC, Jan (eds.): Komunistická strana Československa. Pokus o reformu (říjen 1967 – květen 1968). Ústav pro soudobé dějiny, Praha 1999, s. 398-460

33 HOPPE, Jiří: Opozice ´68. Sociální demokracie, KAN a K 231 v období Pražského jara. Prostor, Praha 2009, s. 158, 160-161.

34 Tamtéž, s. 158.

35 Tamtéž, s. 253.

36 Tamtéž, s. 309.

37 KALVODA, Josef: Sovětský blok – hodnocení. In: KALVODA, Josef: Studená válka 1946-1989: svoboda znamená odpovědnost. Nakladatelství Dílo, Kladno 2001

 

 

 

Podporujeme



Partneři



Copyright © 2014. All Rights Reserved.