Progresivní logika

Istanbulské úmluvě jsme se v KONZERVATIVNÍCH LISTECH věnovali již několikrát, snad poprvé v únoru a v březnu 2016 v textech Jana Kubalčíka „Terčem je rodina“ a Davida Floryka „Co je Istanbulská úmluva?“. Najdále to ale dotáhl článek Jana Cholínského „Istanbulská úmluva – Trojský kůň genderového feminismu“, kterého si všimli i vládní propagandisté (viz Úmluva Rady Evropy o prevenci a potírání násilí vůči ženám a domácímu násilí: mýty a fakta, Úřad vlády České republiky, Odbor rovnosti žen a mužů, září 2018 – Zdroje mýtů a desinformací).

Pikantní je, že zrovna tento text PhDr. Cholínského je do značné míry spíše informativní a kompilační – cituje např. plné znění pastýřského listu ze stránek České biskupské konference či jeden z textů poslance Evropského parlamentu Tomáše Zdechovského (který ostatně zmíněným vládním propagandistům také zjevně leží v žaludku sám o sobě...). Názor poslance, který se danou problematikou dlouhodobě a podrobně zabývá, poselství nejvyšší representace Katolické církve v ČR, či sborník Moravsko-slezské křesťanské akademie jsou zde postaveny vedle takových obskurností, jako je tzv. Byzantský katolický patriarchát, Protiproud či Vlastenecké noviny.

Když chce přejít, tak přejde!

Konflikt na našich silnicích už nelze dále tolerovat. Agresivita řidičů je alarmující a stále se stupňuje. Průzkumy ukazují, že 83% chodců se někdy setkalo s obtěžováním či omezováním ze srany automobilistů. Mocenská posice je přitom jasná – ten, kdo sedí v autě, je zkrátka fyzicky silnější než ten, kdo je v posici chodce. Proto je při každém střetu na vině řidič. Za střet je přitom samozřejmě nezbytné považovat i nějaké nervózní gesto ze strany řidiče či dokonce zatroubení, které chodce nemístně vyleká a tedy traumatizuje. Takové nepřijatelné chování je třeba postihovat stejně tvrdě, jako sražení chodce na přechodu.

Řešení se nabízí: absolutní přednost chodců vždy a všude. Náležité chování musí být přitom řidičům vštěpováno již od autoškol. Občas se objeví názor, že by se chodec přece jen měl před vstoupením do vozovky rozhlédnout a když to neudělá a/nebo se přes silnici pustí po skutečně náhlé změně směru zejména mimo značený přechod pro chodce, tak nese část viny za nastálou bouračku také on. Ale to je nepřípustný alibismus! Nelze přece svalovat ani stín odpovědnosti na toho, kdo je slabší a jako takový je tedy vždy a za každých okolností jasnou obětí!

Tolik v kostce k logice a důsledkům náhledu na znásilnění a sexuální obtěžování, které je možné shrnout pod slogan „Když to nechce, tak to nechce“.

Pohádky naruby

Vyložených záměrů tvůrců působit na publikum „ve druhém plánu“ není v případě pohádek zase tolik – nebo nejsou dost profláknuté. Přesto – třeba tedy i mimoděk – se však jistá „mimopohádková“ interpretace může vetřít a následně obrátit ve svůj opak. To se stalo např. s večerníčkovským seriálem Krkonošské pohádky. Konvenčním, národoveckou historiografií vycvičeným pohledem dospělého člověka vidíme pobělohorského zbohatlíka Trautenberka, jak terorizuje své nepočetné poddané (dobře známí Anče, Kuba, hajnej). Jeho hamižnost a intrikánství je trestáno spravedlivým Krakonošem, který má své panství hned v sousedství a bere Trautenberkovu čeleď v ochranu. Tomuto pojetí odpovídá celá dramaturgie a Trautenberk, v nepřekonatelném podání Ilji Prachaře, si skutečně upřímné sympatie může získat jen velmi obtížně – tím spíše u dětí. Mohlo by však stačit jen relativně málo k tomu, abychom viděli rebelující a línou čeládku, jak štve zlé nadpřirozené síly proti svému dobrému chlebodárci, legitimnímu majiteli panství. Uvedený příklad však není tím „pravým“, neboť zde došlo k „přepólování“ přímo v příběhu samotném. Nám jde na druhé sraně zejména o to, s kým jsou či mohou být aktéři toho kterého příběhu identifikováni. To, samozřejmě, může sehrát roli i v jiných oblastěch umění.

Vraťme se tedy k těm skutečným záměrům. Asi nemá smysl ptát se, zda čtenář zná filmovou pohádku Pyšná princezna, jejíž předlohou je pohádka Boženy Němcové Potrestaná pýcha. Je celkem známo také to, že kromě samotného příběhu Krasomily a Miroslava je pohádka natočená roku 1952 dílkem propagandistickým. V představě autorů byla říše krále Miroslava rájem pracujících, tedy representantem tábora lidových demokracií, socialismu a míru. Půlnoční království, ve kterém byl zakázán zpěv a poddaní trpěli pod knutou vydřiduchů, mělo být zase obrazem odporného kapitalistického západu. Ale ouha – pohádku (samu o sobě, jak dobře víme, po všech stránkách velmi zdařilou...) je celkem snadné „v politické rovině“ číst přesně opačně, inverzně, prostě naruby. Všemožné svobody přece byly lidem upírány v totalitních státech východního bloku...

Jistý kulturní spin má či může mít také sága o Harrym Potterovi. Je spíše pouhou spekulací zvažovat, zda s vůbec nějakou nepohádkovou interpretací bylo od počátku kalkulováno, byla doplněna až v průběhu práce na dalších částech, nebo jde o jev autorkou zcela nezamýšlený. Lze se jistě bavit o nějakých jednotlivostech, byť významných, jako jsou např. samotná kouzla, na jejichž pozadí se vše odehrává, nebo obraz rodiny, který je v díle podán. Jako zajímavější ale může být kladena otázka „kdo je kdo“ – tedy koho je možné si v reálném životě představit pod „temnou stranou“ a koho jako ty, kteří poctivě hledají pravdu a jsou připraveni se pro ni nasadit (při všem uvědomění, že hranice mezi dobrem a zlem nevede společností, ale uvnitř srdce každého z nás). Vtírá se nějaká dnešní konvenční představa: vždyť přece dobře víme, o které instituci panuje rozšířené přesvědčení, že prý upřednostňuje dodržování pravidel před porozuměním, milosrdenstvím, láskou (přičemž jedním z hlavních důvodů je nepochopení, že rozpor mezi dodržováním pravidel a láskou je jen zdánlivý, podsunutý...). Nicméně i příběhy z Bradavic lze vnímat přesně opačně, naruby. A to nemluvíme o tom, jak to také může autorka, vcelku nečekaně, pěkně schytat od feministek.

 

 

 

 

Podporujeme



Partneři



Copyright © 2014. All Rights Reserved.