Svoboda závisí na liberálním řádu

Reakce na článek Aleše Valenty „Braňme svobodu před liberály“

Na svůj text „Muži, kteří nenávidí liberální demokracii“ jsem dostal řadu souhlasných i kritických odpovědí. Text Aleše Valenty byl z polemických reakcí nejkoherentnější a pomohl mi nejlépe pochopit myšlenkový svět IVK. Proto za něj zcela upřímně děkuji a rád využívám nabídky redakce Kontextů připojit k němu stručnou poznámku. Nemohu se nicméně ubránit dojmu, že pokud by se Aleš Valenta méně věnoval textové analýze mého písemného projevu (kolikrát jsem použil slovo svoboda a jak pracuji s adjektivy) a více se soustředil na jádro věci, možná bychom se dostali dál.

Zatím víme, že se neshodneme na definici toho, o co se přeme. Já důsledně odděluji ústavní libera­lismus od současné liberální ideologie, zatímco Aleš Valenta s tím patrně nesouhlasí, protože hovoří o prohře demokratické většiny v zápase s politickými institucemi a myšlenkovým mainstreamem a o tom, že „západní pojetí liberalismu se posunulo“. K tomu přidává teze, že boj o pojetí liberalismu už je tak či tak prohraný nebo že rozumné liberální pozice (příklad Hayeka) jsou za hranicí hlavního diskursu, takže nemá cenu s nimi pracovat.

Jsem přesvědčen, že hříchy postmoderního progresivismu je možné demokraticky a v duchu ústavního liberalismu řešit na úrovni policy, takže není třeba rušit liberální demokracii. A s dostatečnou většinou je možné legislativně měnit i polity, třeba zrušit toho ombudsmana, když na to přijde. Jde tedy opravdu jen o ten údajně ukradený termín? Proč? Proč teď? Cui bono? Progresivisté přece používají řadu dalších termínů, které konzervativci a klasičtí liberálové chápou jinak (včetně té svobody). Měli bychom je proto postupně všechny zrušit a nahradit?

Jsem přesvědčen, že to, co má konzervativec konzervovat, je liberální řád. Možná to někomu zní nelogicky, ale je to tak. Vláda většiny a suverenita parlamentu jsou naprosto nezbytné, ale jen v kombinaci s liberálním řádem (třeba jen v tom, podle jakých pravidel a tradic parlament funguje) zaručují maximum svobody. Sám Edmund Burke na parlamentní půdě bojoval nejen za tehdejší církev a aristokratický establishment, ale i za nejrůznější menšiny, když se na nich většina dopouštěla bezpráví: Indy pod britskou nadvládou, americké vzbouřence, katolíky, židy…

K dalším bodům telegraficky:

–Ano, termín liberální demokracie se nejspíš rozšířil až po druhé světové válce. Není proto méně platný. Pokud někdo trvá na klasicích, součástí myšlenkové tradice, na které stojí, byli třeba Milton, Jefferson a Madison. (Není mimochodem náhodou, že tito zakladatelé americké demokracie dávali přednost slovu republika, naznačujíce důležitost ochrany svobody před zneužitím obecné vůle.) Patří tam i citovaný J. S. Mill, který v roce 1859 definoval tři podoby tyranie: tyranii tradice, tyranii menšiny a také tyranii většiny. A pokud teď řeknete, že to neplatí, protože Mill nikde ve svém díle explicitně neříká „Nejlepší demokracie je liberální demokracie“, je to, jako byste řekli, že Čapek nepředpověděl zneužití energie hmoty ve válce, protože žádná konkrétní bomba ani bojová látka se nejmenovala Krakatit.

–Nekritizoval jsem populismus jako takový, sice tento termín nejčastěji vnímám spíše negativně, ale chápu, že je možné jej definovat i neutrálně. Moje varování bylo před antisystémovým populismem čili před proudem, který pomocí argumentace „čistý lid versus zkorumpovaná moc“ usiluje nejen o pouhou změnu policy, ale rovnou o destrukci politických institucí (a právě tím ohrožuje svobodu).

–V každém politickém programu je něco, co zní rozumně, primární je ale celek a kontext. Prameny je třeba zkoumat kriticky. V programu KSČM třeba najdeme větu „[Soustředíme se na] podporu a prosazení zásadní institucionální proměny EU, která by zajistila větší rovnoprávnost členských států a větší vliv na profilování činnosti EU. Brexit by měl být vnímán jako výzva a závazek k vybudování jiné Evropy,“ což zní celkem rozumně, a přece je nebudu volit kvůli všemu ostatnímu. A stejně tak nebudu volit antisystémovou SPD proto, že mi v programu destrukce ČR nabízí konzervativní bonbónek. Mimo jiné proto, že politický podnikatel v jejím čele byl multikulturalistou, když byl v cestovním byznysu, a pak se stal antimultikulturalistou, když přešel do politického byznysu.

–V souvislosti s tím: Nemám přirozeně nic proti podnikatelům v politice, právě naopak, jako konzervativec mám ovšem zásadní problém s politickými podnikateli a business-firm parties. Oba termíny jsou popsané v literatuře.

–Neargumentoval jsem pro to, že s postmoderními progresivisty se dá domluvit, zatímco alt-right antisystémový populismus si zaslouží jen opovržení. Chtěl jsem ukázat, že ďábel číhá na obou stranách. Moc nerad bych si vybíral mezi hypotetickou Progresivní stranou Michaely Marksové a hypotetickou Antiliberální stranou Jany Bobošíkové, která by představovala společný jmenovatel stran, které IVK podpořil v minulosti. Cítil bych se asi jako obyčejný Američan, který si ve volbách musel vybrat mezi Hillary a Donaldem, když opovrhoval oběma. A že takových voličů nebylo málo.

–„Krákorání“ není program. To, že se jím IVK nechal unést, ale není jeho největší problém. Tím je nekonzistentnost. Není jasné, kdy něco myslí doopravdy, a kdy jen provokuje krákoráním. Příklad: otočka IVK od postoje „Donald Trump symbolizuje naprosté zoufalství a beznaděj republikánské strany v USA“ (jaro 2016) směrem k „Troufáme si říci, že v amerických prezidentských volbách zvítězil i Institut Václava Klause a jsme na to pyšní“ (podzim 2016). Právě proto obvykle nemá cenu na podobné pokusy reagovat. Útok na liberální demokracii by byl z podobného soudku, kdyby ovšem nešlo o tak důležitou věc.

–V souvislosti s tím: moje kritika občas použila nadsázku, ale jen proto, že se (I)VK bere tak strašně vážně. Jinak si Václava Klause pořád vážím. Jsem vděčný jeho verzi z 90. let, která zásadně ovlivnila můj světonázor v době, kdy jsem bral politický rozum. Tehdejší Václav Klaus v jednom rozhovoru řekl: „Mé názory se utvářely po celá desetiletí a myslím, že byly vybudované velmi pečlivě […] Nedovedu si představit, že by se mohly změnit.“ Tenhle Václav Klaus mi chybí.

Autor působí v Pravém břehu – Institutu Petra Fialy. Se souhlasem převzato z revue Kontexty č. 6/2018, kde byl text uveřejněn spolu s textem „Braňme svobodu před liberály“ pod společným názvem „K textu ‚Muži, kteří nenávidí liberální demokracii‘“.

 

 

 

Podporujeme



Partneři



Copyright © 2014. All Rights Reserved.