Jak mě stát ochránil…

Ochranářské tendence našeho státu, pilně živené z Bruselu, už začínají být na pováženou. Začínají mít totiž na nás občany prokazatelné negativní dopady. Naplňují se nejčernější scénáře škarohlídů, že nás stát bude chránit i proti naší vůli. Ať to stojí, co to stojí. Je to přeci pro naše dobro!

Tak například „nejpopulárnější“ opatření: zákaz kouření. Takovou přehlídku pokrytectví, aby pohledal… Tak například už fakt, že si stát, který kouření zakázal a pranýřuje ho, „vydělá“ na každé krabičce cigaret minimálně 53,-Kč! Ani se mi nechce hledat nějakou rádoby vtipnou analogii, protože to je prostě zvrhlost nejhrubšího kalibru. Do toho ti farizejové z Ministerstva zdravotnictví, kteří se roky tváří jako ochránci zdraví naší populace. Proč tedy, například už před deseti lety, nezavedli úplný zákaz kouření ve všech zařízeních pod MZ spadajících? Od ministerských kanceláří, přes nemocnice až po poslední sanitku. Národ by jim zatleskal a možná by se, byť krátce, zamyslel nad dopady kouření (i pasivního) na své zdraví. Nestalo se. Dodnes se při vstupu do většiny zdravotnických zařízeních proplétáme kouřícím davem pacošů a zdravotnického personálu. Zákaz nezákaz. Předpokládám, že doktoři kouří v pohodlí svých kanceláří. Protože kuřáků je mezi nimi dost.

Rozhodně ne menším ochranářským zlem v případě plošného zákazu kouření „padni komu padni“ je flagrantní porušování osobních svobod, vlastnických práv a práv podnikatele. Ano jedná se o zákaz kouření v „hospodách“. Jeden příklad za všechny. V okrajové části Prahy 10 (přesné místo znám) je klasická hospoda s dobrou kuchyní a pivem. Zákaz dodržují. A tak se stalo, že se část rodiny, která kouří, sešla venku během slabšího provozu na cigáro. Otec, syn, dcera a zeť mrzli v únoru před hospodou. Před hospodou na jejich pozemku. Před hospodou, která jim patří včetně nemovitosti, ve které je umístěna. I ty cigarety si koupily za své vydělané peníze. A tím přispěli nemalou částkou do státní kasy. Absurdistán pure.

Dalším z řady mediálně vděčných případů, kdy stát rozevřel, do té doby pečlivě složená, ochranářská křídla je ochrana nás nevědoucích před záludnostmi finančního světa. A rejpala samozřejmě napadne, proč stát tuto funkci posledních téměř třicet let od převratu tak zanedbával. A to je rejpal ještě velmi slušný. Odpověď je nasnadě: finanční gramotnost širší veřejnosti nebyla v zájmu vládnoucích elit od samého začátku. Nebudu se v tom pitvat. Bolí to. Všichni už dnes známe, resp. umíme vygůglit, mechanismy jak „staré struktury“ a „kamarádi kamarádů“ přišli k miliardám korun „do začátku“ z nesplacených úvěrů, které tak „elegantně“ a hlavně potichu, prodaly a zlikvidovaly státem řízené agentury. Za naše peníze. Zdráhám se uvěřit tomu, že ožebračování „dolních deseti miliónů“ bylo také součástí plánu na zbohatnutí pár desítek nomenklaturních kádrů - páté kolony komunistického režimu. Pamatujete Prognosťák? Nicméně stalo se. Ono to zase není na škodu, že Státe? On se lépe ovládá dav lidí, co nevědí, co dají zítra dětem k jídlu, než početná slušně zabezpečená střední třída, která ví a především se umí nepříjemně a cíleně zeptat, že?

Kromě mediálně známých případů typu obchodů z chudobou, který sice páchají zločinci z našich řad, ale stát jim je nadstandardně nápomocen, jsou i skryté příklady. Zde jeden za všechny. Modelová situace: přijdete o práci, je vám přes padesát, máte hypotéku, spotřebitelský úvěr, kreditku a především rodinu, kterou musíte živit. První dva roky žijete z úspor a s nuceným úsměvem optimisty hledáte práci. Po dvou letech se úsměv změní v depresivní grimasu – berete práci pod svou kvalifikaci a pracujete pro lidi, o kterých máte své pochybnosti. Po dalších letech vám zbude jen smutný škleb. Berete kde co, včetně nekvalifikovaných prací za rychlé peníze. Pokud máte opravdu velké štěstí, dobrou práci nakonec, přes známé, seženete. Máte perspektivu, můžete splácet a vše za pár let urovnat. Jenže za ty roky jsou tu i dluhy, které musíte zaplatit hned a „vcelku“. Zkusíte si tedy půjčit „trhem napříč“. A zde nastupuje opět stát – váš ochránce. Existuje totiž rejstřík dlužníků Solus. V něm samozřejmě, po letech téměř bez práce, zaujímáte neotřesitelně pevné místo. Nepůjčí vám nikdo! Tedy – ne že by nechtěli. Někteří se opravdu snaží. Ale Zákon je zákon. Bez Solusu ani vorla. Škoda jen, že podobný registr dlužníků neexistoval v devadesátkách. To by byla plejáda současných velkopodnikatelů a lokálních politických a jiných celebrit. Kdo je kdo v ČR v kostce. A pak se, světe div se, ozve telefon a zavolá vám plachý hlas, že vám půjčí. Upozorníte ho, že „podle Zákona“ a „Solusu“ nemáte nárok. Tichý hlásek vás opatrně přeruší, že toto je podnikatelský úvěr. S důrazem na slovo „podnikatelský“. A tak jednoho dne vystoupáte do právnické kanceláře, zpravidla na dobré adrese, a podepíšete smlouvu. Nevýhodnou smlouvu. Jenže nemáte na výběr. Přeplatíte procenta běžných bankovních úvěrů o desítky ročně.

A tak vás i mě náš, sociálně nebo spíš socialisticky smýšlející, stát chránil, až nás úplně ochránil… Snad tu ochranu všichni přežijeme ve zdraví. A jednou mu to vrátíme. I s lichvářskými úroky...

 

 

 

 

Podporujeme



Partneři



Copyright © 2014. All Rights Reserved.