Souvislost vpravdě nečekaná

Podrobnosti

Zveřejněno 5. 6. 2014 2:01

Napsal Jan Kubalčík

Co se vhodné šíře poslanecké imunity týká, mohl bych názory Jiřího Payna jen podepsat (viz jeho text „Silnější imunitu“, Neviditelný pes, 7.5.2014 a můj text „Co je na omezení poslanecké imunity špatného“, KONZERVATIVNÍ LISTY, duben 2013). Jiří Payne navíc velmi vhodně poukázal na situaci nejen opozičního, ale také (a možná především) vládního poslance – disidenta. Díky mu za to.

Překvapením však pro mě byla poznámka pana Payna učiněná na konto vyrovnání státu s církvemi: „Zájmem voličů je přece zástupce, který má odvahu hájit jejich zájmy třeba sám proti všem. Posledních několik set let máme takových odvážných lidí nedostatek. A protože jich máme málo i v politice, může se u nás stát, že projde restituční zákon, se kterým tři čtvrtiny občanů nesouhlasí. Vláda smí z vládního prohlášení prosadit pouze to, o čem přesvědčila většinu občanů, a koaliční poslanci to mají garantovat.“ I když obecně vzato všechno souvisí se vším, přímou souvislost mezi imunitou a restitucemi (majetků církví – zjevně se jedná o ně...) bych opravdu nečekal.

S prvními dvěma větami souhlasím bez výhrad. Třetí a čtvrtá věta jsou však pomýlené a to nejméně ve třech ohledech. Předně: bylo prosazení omezení poslanecké imunity, které veřejné mínění halasně požadovalo, statečné? Nikoli, ani v nejmenším. Bylo zcela populistické v tom nejzbabělejším slova smyslu – a naopak statečné bylo tomuto požadavku čelit (jak zcela správně a odvážně učinil např. poslanec TOP 09 Daniel Korte i proti většinovému názoru vlastního poslaneckého klubu). Bylo odvážné (a správné) prosadit spravedlnost, tedy navrácení uloupeného majetku jeho vlastníkovi, byť s tím „tři čtvrtiny občanů nesouhlasí“? Ano, samozřejmě, bylo. Právě restituce majetků církví jsou dobrým příkladem, kdy bylo oněch odvážných v Parlamentu dostatek – a je matoucí až nespravedlivé (nejméně k těm, kterých se to týká) interpretovat to přesně opačně.

Dále, omezování poslanecké imunity se dělo v okamžiku, kdy ještě ona širší imunita platila – a jde o rozhodnutí, které pan Payne zcela správně kritizuje. Stateční v tomto případě neselhali, ale byli přehlasováni zbabělými. Imunita sama, resp. odvaha sama – náležitě širokou imunitou podepřená – není garantem ani správného rozhodnutí (které bylo učiněno v případě vyrovnání státu s církvemi již s omezenou imunitou...), ani toho, že nebude učiněno rozhodnutí chybné (jaké bylo přijato ve věci imunity samotné, logicky ještě před omezením imunity...), jak pan Payne naznačuje. Není to také její smysl – nečekejme to od ní.

A konečně, ani v nejmenším nepopírám, že vláda, která restituci prosadila, selhala komunikačně – podobně jako svého času jiná vláda komunikačně selhala ve věci radarové stanice armády USA na našem území. Samozřejmě souhlasím, že by bylo ideální o správném kroku veřejnost přesvědčit. Je ale na místě toto hledisko absolutisovat? Zopakujme první větu z výše citované pasáže: „Zájmem voličů je přece zástupce, který má odvahu hájit jejich zájmy třeba sám proti všem.“ Zájmem voličů je zástupce, který má odvahu hájit jejich zájmy i proti jejich vlastnímu chybnému úsudku.