Právo na nezakouřenou restauraci

 Ty tam jsou doby, kdy mě záměr zakázat kouřit v soukromých restauracích pobuřoval...

Číst dál...

Zákon o prokazování původu majetku: postižené dítě

Duo Babiš & Zeman dalo vzniknout protiústavnímu paskvilu. Těch, na které zdánlivě míří se nedotkne. A neinformovaný tomu tleská.

Číst dál...

Nejde o to, že jsem to říkal...

...ale co naplat: já jsem to říkal. Zkrátka, někdy neuškodí se trochu ohlédnout.

Číst dál...

Editorial

Vážení čtenáři,

květnové KONZERVATIVNÍ LISTY vycházejí po tištěném VÝBĚRU Z HROZNŮ, prvním z ročníku 2015. Vydatná porce textů byla primárně publikována právě tam a nyní, jak je zvykem, nabízíme jejich elektronickou podobu. Tématem měsíce je protentokrát imigrace.

Přinášíme v tomto čísle také tři prohlášení (resp. dopisy...) – ten kritizující kroky (ex)ministra školství, mládeže a tělovýchovy Chládka se zdá být již nepodstatný... ale není. Na skutečnosti, že se pan Chládek musí poděkovat, je mnoho dobrého – ale ne tolik, kolik by se na první pohled mohlo zdát. Předně a zejména je nadějné, že demokracie zafungovala: svým standardním, tedy pomalým až těžkopádným způsobem, ale s jistotou. S panem Chládkem odchází z vlády i druhý ministr, který od voličů neobdržel mandát (v případě pana Chládka je to dokonce vážnější: on mandát neobhájil...). Více takových příkladů správné selekce může přinést žádoucí sebereflexi politiků, kteří se po volebním neúspěchu začnou poroučet sami – a případně to zkrátka zkusí znovu v příštích volbách. V panu Chládkovi také odchází mimořádně špatný ministr školství – a tím dobré zprávy končí. Premiér Sobotka se totiž vyjádřil přesně opačně, totiž že Marcel Chládek byl jedním z nejlepších (ne-li vůbec nejlepším) ministrem školství za posledních 10 let. Tedy ne jeho vypjatá ideologičnost (snad nejmarkantněji vyhřezlá v odporu k domácímu vzdělávání, pro jehož obstrukci neváhal sáhnout k argumentaci bezpečností...), ale jakési jeho chování je důvodem jeho odvolání. Jistě, ministr ani nikdo jiný nemá být hulvát, o tom není sporu. Politováníhodné však je, že kdyby měl jednání perfektně uhlazené, byl by hvězdou svého premiéra. O souhlasu předsedy vlády s ideologickým směřováním resortu svědčí i skutečnost, že jeho vedením, byť dočasným, byla pověřena právě ministryně Marksová Tominová. Připomeňme tato slova: „Předně, Michaela Marksová je ministryní práce a sociálních věcí – z hlediska toho, na co nová levice klade důraz, na asi nejvlivnějším možném postu. Ministrem bez portfeje, který má na starosti lidská práva a rovné příležitosti, je Jiří Dienstbier. Také velmi atraktivní oblast. Do plné spokojenosti jim myslím chybí už jen ministr školství.“ (Jan Kubalčík: Vyměňte starou za novou!, KONZERVATIVNÍ LISTY 03/2014). Možná, že nová levice má tuto metu na dosah (...a důraz by se v případě „úspěchu“ přesunul na genderovou indoktrinaci, povinnou sexuální výchovu nejlépe od povinné školky atp.). Tím se dostáváme zpět k petici / dopisu Výboru na obranu rodičovských práv: možná je dokonce aktuálnější, než před odvoláním M. Chládka.

Vyjadřujeme uznání soudkyni Heleně Králové z Obvodního soudu pro Prahu 1, která zprostila obžaloby Janu Nečasovou, dříve Nagyovou. Vnější tlak musel být enormní. Co nechápeme, je zveřejnění soukromých telefonátů (apod.). Nezpochybňujeme (mravní) problematičnost řady aspektů celé kauzy. Musíme však dát za pravdu předsedovi ODS Petru Fialovi, který konstatoval, že osobní morální provinění není a nemůže být trestným činem, a dodal: „Stále čekáme na vysvětlení, proč se před dvěma lety konal zásah na Úřadu vlády, na jehož základě padla vláda. Rozhodnutí soudu ukazují, že zásah byl nepřiměřený a neodůvodněný. V demokratické zemi jsou takovéto praktiky nepřijatelné.“ (citováno z „Obžaloba proti Nečasové u soudu zkrachovala, Ištván se diví“, ČTK, Echo24).

Konečně, v Irsku prý zvítězila Láska. Obáváme se, že ve skutečnosti nevyhrál vůbec nikdo a pravdu má státní sekretář Svatého stolce kardinál Pietro Parolin: „Myslím, že nejde pouze o porážku křesťanských principů, ale tak trochu o porážku lidství.“ (Radio Vaticana). Velmi zajímavé také je, že (pokud je nám známo) irské referendum neglosoval např. Stanislav Biler podobně, jako to nedávné slovenské, totiž že jeho tématem je „v jakém století si myslíte, že zrovna žijete“. Vždyť hlavní téma obou referend bylo velmi příbuzné... Nicméně, budiž celá tato otázka budíčkem pro každého, kdo doposud pochyboval o důležitosti pojmů. Kdyby pojmy nebyly tak podstatné, proč by se neomarxistická kulturní levice snažila tak urputně o jejich vyprázdnění? Ostatně, v tomto je tato nová levice příkladně stalinská. Velevrah Josef Visarionovič velmi dobře věděl, že podaří-li se pojmy jednou vykuchat, lze je dle libosti nadít jakýmkoli obsahem a tím prakticky neomezeně manipulovat lidmi. Jenže pojmy jsou objektivně dané, nelze zbavit podstaty je samé – lze jen přesvědčit, tedy zmást člověka, aby ve svém myšlení danou objektivitu pojmů opustil. Ostatně, ani pan Biler se bez této objektivity neobejde (zcela nevědomky, samozřejmě...): ne, nelze si prostě libovolně zvolit název století, ve kterém žijeme, a to přesto, že měření času lidské dohodě nakonec podléhá (viz např. změna kalendáře) – na rozdíl od manželství či rodiny, jejichž obsah si „zvolit“ opravdu není možné. Lze o tom jen lhát nebo mluvit pravdu.

Přejeme podnětný čtenářský zážitek, snad příležitost k zamyšlení a přes řadu spíše neveselých faktů kolem nás optimistickou mysl.

Evropa by měla rekolonizovat Afriku

Pouze kolonizace nového typu může vyřešit evropskou krizi s migranty i předejít utrpení afrických uprchlíků. Buď totiž oni přijdou do Evropy mezi nás se všemi následnými problémy, anebo my přineseme „Evropu“ k nim do severní Afriky, kde budou moct žít bezpečně. Třetí možnost není.

Mnozí publicisté levého a pravého středu se pohoršují nad tím, že česká společnost nechce přijmout více migrantů z Afriky. A předesílají, že se musí změnit a migranty přijmout.

Číst dál...

Podporujeme



Partneři



Copyright © 2014. All Rights Reserved.