Obsah

Scéna bez pravice

Mohla pravice vyhrát letošní senátní volby? ČSSD obhajovala rekordní počet senátorů, a byla tudíž obzvlášť zranitelná. Navíc je to vládní strana; čeští voliči v minulosti v senátních volbách hlasovali proti stávající vládě.

Jenže tato vláda zatím neoblíbená není; nebojte, to ještě přijde. A hlavně, měla-li pravice mít šanci ovládnout Senát, měla být jednotná. TOP 09 a ODS, i se stranami jako Koruna česká a Konzervativní strana, měly postavit jednotnou kandidátku ve všech 27 obvodech. A kampaň postavit na sdělení: „Voliči, prezident je levicový, premiér je levicový, vláda středo-levicová, předseda Ústavního soudu levicový, předsedové obou komor parlamentu taky levicoví. Jedinou pojistkou a kontrolou vlády teď bude, když do Senátu zvolíte pravicovou většinu.“ Nestalo se.

Číst dál...

A co Brno?

Tato krátká povolební úvaha věnovaná výsledku voleb do obecních zastupitelstev v Brně nebude jen o jedné z volebních stran, jak by se mohlo na první pohled zdát. („A co Brno?“ byl název jedné ze stran kandidujících v právě uplynulých komunálních volbách v Brně – pozn. red.) Titulek je zcela vážně myšlenou otázkou.

Zopakujme v podstatě známé závěry: ČSSD ztratilo jednu ze svých bašt, pravděpodobně díky osmiletému „vládnutí“ páně exprimátora, ODS pokračovala ve svém sestupu, pravděpodobně díky své dlouholeté brněnské „tradici“ završené nenominací svého současného (dosavadního) náměstka primátora Roberta Kotziana, komunisté v podstatě trvale v Brně klesají, TOP 09 nikdy zvláště nebodovala. Takže z „velkých“ stran posílili jen lidovci, kteří byli ovšem v posledním období mimo Radu města Brna.

Číst dál...

Senátní volby 2014

Od zveřejnění výsledků komunálních voleb a voleb do Senátu PČR čtu a slyším ve sdělovacích prostředcích řeči o malé volební účasti, neboť prý více než 80 % Čechů je Senát „šumafuk“.

Svádět malou účast na volbách na občany, kteří se svobodně rozhodli nejít k volbám, je první pitomost. Ale je to především ubohá a hlavně nepravdivá výmluva. V současné politice jde o jednoznačný odklon od bojů idejí k jednoduchým populistickým řešením. Z politiky se vytratil hlavní důvod, proč se politika dělá – tedy sloužit občanům, a byl nahrazen pouze prostředky, jak si udržet politickou moc, udržet se ve hře o vliv, získat peníze, zakázky, možnost dosadit své přátelé a spolu-straníky do různých funkcí, případně využít korupci. A to je hlavní důvod malého zájmu o volby.

Číst dál...

Bořitelé nenormalizace: Ivan Martin Jirous

Češi (tj. český národ a v širším smyslu česká společnost) právě završují jedinečné období ve svých soudobých a novověkých dějinách – čtvrtstoletí plné státní, politické a občanské svobody po půlstoletí trvající nesvéprávnosti (1939–1989). Letošního 17. listopadu si ti, pro které má pozitivní význam zhroucení totalitního komunistického režimu (1948–1989), připomenou už pětadvacáté výročí masakru protestujících studentů komunistickými policejními složkami na pražské Národní třídě, na který navázaly další památné události. Byly to: vzepětí zdrcující většiny zotročených občanů proti komunistickému útlaku, rezignace komunistické strany na své dominantní společenské postavení 29. listopadu 1989, zvolení Václava Havla prezidentem republiky 29. prosince 1989 a svobodné parlamentní volby 8. a 9. června 1990 s takřka 97 % účastí.

Číst dál...

Člověk jako nástroj

Přiznávám, že může jít o poněkud sugestivní argument, ale nejste-li příznivcem otrokářství, měli byste souhlasit, že člověk nemá být nástrojem „v rukou“ jiného člověka. Tedy, podrobněji, jeden člověk nemá sloužit jinému člověku k tomu, aby naplňoval jeho tužby, uspokojoval jeho přání, byl mu „po vůli“. Rozumějte, nejde mi nyní o situaci, ve které se dospělí svéprávní lidé na něčem nějak svobodně dohodnou (i když i v takovém případě by bylo co diskutovat – viz incest... ale nebudu odbočovat). A, z druhé strany, jedná se mi i o takové situace, kdy zmíněné tužby či uvedená přání jsou samy o sobě pochopitelné, vůbec ne hanebné či nějak ubližující, a absenci jejich realizace nese člověk těžce. Má zkrátka člověk nějaké právo na pozemské štěstí? (A nyní odhlížíme od toho, zda to, co si myslí, že je to štěstí, jím skutečně je...) Právo, které jej opravňuje použít, jako nástroj, k dosažení toho štěstí, jiného člověka, bez ohledu na to, zda on s takovým postupem souhlasí, bez ohledu na štěstí toho využitého člověka? Kývneme-li, tak přece jsme pro otrokářství, nebo ne?

Číst dál...

Sledujte:



Copyright © 2014. All Rights Reserved.