Jít cestou deflace?

Podrobnosti

Zveřejněno 5. 4. 2015 12:00

Napsal Jan Mikulecký

Rád bych krátce komentoval zprávu, že Evropská centrální banka zahajuje „kvantitativní uvolňování“.

Centrální banky mají ve svém statutu buď udržení stabilně velmi mírně stoupající cenové hladiny (za tu se tč. považuje inflace ve výši jedna až tři procenta), nebo dokonce přímo podporu ekonomiky, toho se ale dosahuje vlastně stejným způsobem – tj. velmi mírným růstem cenové hladiny. Toto paradigma se zatím nepodařilo překonat; nyní to čerstvě zkouší Švýcarsko a zatím nikdo neví, jak to tam dopadne.

Zvyšování cenové hladiny je však nepřirozené. Přirozená dokonce není ani neměnná cenová hladina, přirozená je deflace: v důsledku technického pokroku dokážeme vyrobit více zboží za méně peněz. A tak je třeba v případě současných hospodářských potíží, kdy regulace pomocí úrokových sazeb centrálních bank k vyrovnání technologického pokroku nestačí, rozjet inflaci uměle, a hledá se k tomu cesta s co nejméně škodlivými dopady, tedy mmj. která pokud možno nikoho neznevýhodní.

Tisk nekrytých peněz (tj. jejich rozdávání vybraným šťastlivcům) by byl tou nejhorší cestou: zvýhodňují se tak ti, kterým se tyto peníze dostanou do rukou jako prvním (většinou všichni příjemci jakýchkoliv plateb od státu, tj. kontraktoři státních zakázek, státní zaměstnanci a příjemci dávek a dotací). Navíc, když se to přežene, těžko se s tím pak něco dělá (nekryté peníze nelze stáhnout z oběhu). Pokud by k tomu mělo dojít, teoreticky nejčistčím způsobem by bylo poměrně často uváděné „rovnoměrné rozhazování peněz z vrtulníku”.

Zbývají tedy další varianty zvyšování množství peněz v ekonomice, a tím snižování jejich hodnoty, které vyvolá umělé zvýšení cenové hladiny: u centrální banky je proti nově vydaným penězům deponována nějaká protihodnota ve formě zástavy. Jde o zvyšování:

1 nákupem cizích měn – tím se zvyšuje hodnota cizí (nakupované) měny proti hodnotě měny vlastní… to může provádět jen malá ekonomika, jako např. naše; znevýhodňují se tím dovozci na úkor vývozců,

2 nákupem dluhopisů (viz nyní ECB, před tím FED, ještě před tím BoE, jako první šlo touto cestou Japonsko) – zvýhodňují se tím emitenti nakupovaných dluhopisů (většinou vlády). Jde o půjčku: emitent v dluhopisu slibuje, že peníze proti němu obdržené zase vrátí, ale jak je zjevné v případě Řecka (dříve Argentiny nebo Islandu), není to vůbec jisté (a v takovém případě se tyto peníze stanou nekrytými se všemi nevýhodami uvedenými výše).

Dokud budou mít centrální banky ve svém statutu povinnost udržovat cenovou hladinu, jsou tyto možnosti asi tím nejlepším způsobem, jak ji uměle držet výše. Samozřejmě to předpokládá, že existuje protistrana (tč. USA), která je ochotna posilování své měny strpět. Lepší možností však je postupně rezignovat na udržování neklesající cenové hladiny a připustit přirozený pokles cen související s technologickým pokrokem. Pro začátek by bylo velmi pěkné stanovit si za cíl nulaprocentní inflaci. Nicméně, takový postup je v okolním světě, který nadále trvá na inflaci kladné, dosti risknantní; utrácení peněz a tím i ekonomickou aktivitu uvnitř země to bude chtíc nechtíc v krátkodobém i střednědobém časovém horizontu podlamovat. Uvidíme, jak na tom bude Švýcarsko (a případně další státy, kde si deflaci troufnou připustit) a držme jim palce, ať vydrží počáteční potíže, které s tímto krokem budou nutně spojené.

Autor je ekonom, člen Konzervativní strany.