Obsah

Růst zastavit, raz dva!

V říjnu tohoto roku se v médiích objevila zpráva, že zhruba 250 evropských vědců a vědkyň podepsalo otevřený dopis, který vyzývá národní i evropské politické instituce k ukončení závislosti na hospodářském růstu a prozkoumání možností po-růstové ekonomiky. Následně vyšel dne 17. 10. 2018 na serveru Novinky.cz rozhovor s ekologickou ekonomkou Naďou Johanisovou, která tuto výzvu rovněž podepsala.

Před tím, než budu reagovat na názory paní Johanisové, bych se rád nejprve zastavil u tématu růstu jako takového. V médiích se občas můžeme setkat s tvrzením, že nekonečný růst je nesmysl, že planeta je prostorově omezená, že den má jen 24 hodin, neobnovitelné zdroje jako ropa, rudy apod. jednoho dne dočerpáme atp. S tím nelze než souhlasit, rozhodně nechci polemizovat s tím, že je třeba rozumně a hospodárně nakládat s tím, co nám Bůh (kdo nevěří, tak třeba příroda) svěřil k užívání. Zde se ale dostáváme k nepochopení pojmu růstu jako takového. Růst totiž není jen kvantitativní, nýbrž i kvalitativní, a tudíž jako takový může být neomezený, neboť zboží, služby, vzdělávání, zdravotní péči, infrastrukturu, bezpečnost, výši spotřeby energií, rozvoj alternativních zdrojů atd. můžeme zlepšovat neustále.

Pokud se podíváme na růst, který je měřen agregátem hrubého domácího produktu, zjistíme, že kromě změny množství vyrobeného zboží a služeb zahrnuje růst i zvýšení cen. Změna ceny v sobě skrývá dvě části, první je inflace způsobená např. nárůstem peněžní zásoby v oběhu (viz např. intervence ČNB za účelem fixace kurzu koruny nad 27 Kč za Euro, které přispěly k nárůstu cen nemovitostí) nebo řadou jiných faktorů (růst mezd, cen surovin apod.), a druhá část je právě růst ceny v důsledku kvality. Pokud bychom srovnávali kvalitu škodovky z roku 1989 a z roku 2018, asi nikoho by nenapadlo spojovat růst ceny pouze s inflací, neboť kvalitativně je nová Octavia ve srovnání se Škodou Favorit úplně někde jinde. Velmi výrazný růst kvality se očekává od digitalizace a robotizace průmyslové výroby a zapojení umělé inteligence, neboť tyto dva faktory by měly znovu nastartovat skomírající růst produktivity práce. Umožní individualizaci sériově vyráběných výrobků pro jednotlivé zákazníky a zároveň i snížení ceny, resp. její zachování i přes to, že kvalita bude podstatně vyšší.

Každý organismus, který se přestane vyvíjet, resp. růst, začíná odumírat. To platí jak pro zvířata a rostliny, tak pro společnosti. Pokud bychom se rozhodli na růst, tedy i vývoj jako takový rezignovat, nebudeme s to čelit novým výzvám, které v budoucnosti přijdou. Může to být nečekaná přírodní katastrofa, dočerpání neobnovitelných zdrojů, epidemie nebo např. válka či sociální bouře, které se k nám přelejí z okolních států. Abychom byli schopni čelit všem těmto výzvám bez toho, abychom přišli o svou životní úroveň, nemůžeme v žádném případě rezignovat na růst, rozvoj a pokrok jako takový. A ty nebudou nikdy tažené ničím jiným, než touhou člověka po příjemnějším, pohodlnějším a krásnějším životě, který nám zajistí právě růst. To vše samozřejmě představuje obrovskou výzvu směrem k vývoji společnosti, abychom neztratili ze svého zřetele základní hodnoty, jako rodina, láska, spravedlnost, čest, vzdělání, demokracie atd. Právě demokracie, která se ukázala jako vhodné prostředí pro zajištění ochrany lidských práv – v čele s právem na život, bezpečnosti, spravedlnosti či kvality životního prostředí, čerpá svoji déledobější udržitelnost také, a možná předně z dostatečné prosperity, kterou obvykle svoboda ve výhodné symbióze s demokracií přináší. Jak již postřehl Alexis de Tocqueville: „Když touha po hmotných požitcích roste rychleji než osvícenost a návyk na svobodu, přichází okamžik, kdy jsou lidé zaslepení a jako bez rozumu při pohledu na tyto nové statky, které se jim nabízejí. Starají se pak pouze o to, jak získat majetek, a neuvědomují si už souvislost mezi osobním bohatstvím každého jednotlivce a prosperitou všech. Výkon politických povinností se jim jeví jako obtížná ztráta času, která je odvádí od jejich práce. Jde-li o to, volit zástupce, pomáhat státní autoritě, projednávat kolektivně společné záležitosti, jsou zaneprázdněni; nemohou utrácet svůj drahocenný čas něčím tak neužitečným. Považují to vše za samoúčelné hříčky, které se vůbec nehodí pro vážné lidi zaměstnané důležitými životními zájmy. Jsou přesvědčeni, že postupují podle učení o rozumném egoismu, ale mají o něm jen velmi nepřesnou představu, takže proto, aby mohli lépe dozírat na to, co nazývají svými záležitostmi, zanedbávají to hlavní, a to je starost, aby zůstali svými pány.“ Tím spíše se takto budou chovat lidé, kteří budou trpět skutečným materiálním nedostatkem. Takové chování jistě není zcela jisté, ale zkušenost nás učí, že opak bývá spíše výjimkou.

Zde se tedy dostáváme k představám a názorům paní Johanisové, které nelze nazvat jinak, než snůškou neomarxistických nesmyslů. Protože je podle paní Johanisové v poslední době velmi těžké dosáhnout růstu, měli bychom se ho vzdát. Proč jej nemůžeme dosáhnout, nikdo netuší – asi vysoká cena ropy, na druhé straně nám roste zadlužení spotřebitelů a objem peněz v oběhu, které jsou pak využívány na spekulace. Pokud se zastavíme u tohoto problému, zde je příčina jasná – sociální politika se utrhla ze řetězu, zvýšila daně na neúnosně vysokou mez, takže výrazně omezila růst, k tomu se přidala i řada nesmyslných byrokratických opatření, viz např. GDPR v EU, složitost daňového systému, pracovního práva, různých bezpečnostních předpisů, které ani nelze splnit, jinak by nikdo nic nevyrobil. To vše podvazuje schopnost inovovat, tvořit a svobodně produkovat a brzdí růst. Aby se rozhazovačné vlády mohly nějak chlubit růstem, snaží se jej stimulovat prostřednictvím zadlužování veřejných rozpočtů, podhodnocování inflace a tím neustálé měnové expanze, která vede k tomu, že je k disposici obrovský objem peněz k půjčování spotřebitelům a spekulativní kapitál, který vede k nárůstu cen nemovitostí. A jak by tyto nešvary paní ekonomka řešila? Ideálně vyššími veřejnými výdaji na sociální politiku a progresivním zdaněním. Jako by silně obéznímu člověku řekla, ať hodně jí a hodně odpočívá, aby měl sílu na to shodit přebytečné kilogramy.

Dále bychom podle signatářky dopisu měli „odkolonizovat své mozky od idey růstu“ a nahradit ji něčím smysluplnějším, novými vizemi. Za tím účelem můžeme vytvořit nové instituce, které se budou zabývat po-růstovou budoucností. Silně mi to připomíná řešení problému nadhodnoty v socialistické ekonomice, který nikdy nešel vyřešit, neboť byl zcela odtržen od ekonomické reality (Marx byl prachbídný ekonom). Aby se peníze vytvořené dluhem neinvestovaly do neekologických projektů, měli bychom pak podle paní Johanisové provést reformu bankovnictví, která by spočívala v tom, že bankám nařídíme stoprocentní bankovní rezervy, aby nemohly dále půjčovat, a rozvoj bank, které by byly založené na jiném principu než maximalizaci zisku. K tomu nelze než dodat, že pokud by banky zastavily půjčování peněz, tak celá ekonomika nejen že přestane růst, ale kompletně zkolabuje, vrátíme se k barterovému trhu a řada povolání, jako např. ekologičtí ekonomové, okamžitě zaniknou, neboť je nebude z čeho platit.

Závěrem snad pouze dodám, že paní Johanisové vadí, že se výzva nezabývá např. strukturou akciových společností, které z principu maximalizují hodnotu pro své akcionáře, a zejména vírou ve volný trh, neboť ten umožňuje firmám (a i lidem) se stěhovat po světě tam, kde je méně regulací a nižší zdanění. Ano, socialistům všeho druhu vždy vadila svoboda, která se mimo jiné projevuje tím, že lidé mají na svobodném trhu možnost nabízet své zboží a služby, aby tak přispívali k růstu životní úrovně své a tím i celé společnosti. To je nezbytným předpokladem pro vytvoření podmínek pro důstojný život všech, i ekologických ekonomů a ekonomek. Jelikož jsme v naší zemi měli možnost obdobný experiment vyzkoušet po dobu 40 let, dovoluji si navrhnout, abychom celou výzvu zmuchlali a hodili do koše a naopak se v co největší míře vrátili k tradičním hodnotám jako je zodpovědnost, pracovitost, hospodárnost, šetrnost a zdravý selský rozum. Právě zdravého selského rozumu je nám třeba nejvíce.

Autor je místopředsedou Konzervativní strany.

 

 

 

Sledujte:



Copyright © 2014. All Rights Reserved.