Obsah

Hrozba, které čelíme

(Text je revidovanou přednáškou autora přednesenou na Kohlerově konferenci pořádané Bradley Foundation v USA. Mezititulky opatřeny redakcí KL)

Varování zevnitř

Narodil jsem se počátkem 2. světové války, v rodině vysokoškolských pedagogů, členů Komunistické strany USA, kteří tak vlastně byli součástí rozsáhlého spiknutí s cílem zničení této země, ačkoli oni to takto nikdy nevnímali a takzvaní liberálové by to popřeli jako první.

V těch dnech bývaly školy dost staromódní a moji rodiče tedy nezneužívali výuku k indoktrinaci studentů, jak to dnes běžně činí desítky tisíc univerzitních profesorů a ještě více i učitelů v úvodním dvanáctiletém školním běhu. Je také nešťastným leč důležitým faktem, že ono spiknutí, jehož účastníky moji rodiče byli, pronikalo trvale do ústředí Demokratické strany, až proniklo do Oválné pracovny Bílého domu, v osobě našeho prezidenta Baracka Obamy a jeho nejbližších poradců.

Prezident, jeho šéfka operativy Valerie Jarretová a hlava jeho politické strategie David Axelrod, ti všichni pocházejí z řad téže komunistické levice a ze stejné radikální nové levice jako já a všichni srdcem i duší zůstávají její součástí. Jako člověk, který se otočil zády k tomuto destruktivnímu hnutí, mohu důvěryhodně sdělit, že oni tak neučinili. Pokud někdo patří k nějaké organizaci nebo straní nějaké myšlence, kterou nakonec odhalí jako destruktivní nebo škodlivou, první věcí podniknutou z jeho strany poté, co se jí zřekne, je varování ostatních, varování před nebezpečími, která představuje. Pokud toto neučiní, prozrazuje mi to, že vlastně ono destruktivní hnutí neopustil nebo se nezřekl škodlivé ideje, ale pouze je převlékl do jiného roucha. Taková kamufláž je prastarého data. Nikdy jsem neslýchal své rodiče ani jejich stranické přátele, aby o sobě mluvili jako o komunistech. Byli to progresisté – a registrovaní jako Demokraté.

Proto také vím – abych uvedl jeden znepokojující příklad – že Huma Abedinová, pravá ruka Hillary Clintonové, bývalá zástupkyně státního tajemníka a hlavní poradkyně pro zahraniční politiku v muslimských záležitostech, působí v řadách Muslimského bratrstva. Její zesnulý otec býval vůdčí osobností Muslimského bratrstva a její matka i bratr v něm působí dodnes. Po dvanáct let, než ji naverbovala Hillary, Huma Abedinová pracovala pro Abdullaha Omara Nasífa , dosud hledaného kvůli roli při útocích z 11. září a jednoho ze tří vrcholných podporovatelů Usámy bin Ládina.

Podle mých znalostí Huma Abedinová nikdy neutrousila ani slovo nesouhlasu ohledně tužeb Muslimského bratrstva zbavit svět křesťanů a židů nebo dostat všechny nevěřící pod vládu totalitního muslimského práva. Její duchovní rádce Júsuf al Karadáwí je duchovním poradcem Muslimského bratrstva. Karadáwí se nechal veřejně slyšet, že holokaust židů byl božím trestem za jejich zkaženost, že nastane znovu a že když nastane, „bude to Alláhova vůle z rukou věřících“. Huma Abedinová s tímto špatným člověkem nepřerušila styky, ani se nedistancovala od jeho genocidních poznámek. Stejně tak se nepostavila politice Obamy a Hillary, kteří podporovali Muslimské bratrstvo doma i na středním východě.

Naopak, když Obamova administrativa podpořila nástup Muslimského bratrstva v Egyptě, Huma Abedinová byla klíčovou poradkyní naší vlády pro muslimské záležitosti. Byla po boku Hillary, když nebyla zajištěna bezpečnost našeho diplomatického komplexu v Benghází a když fanatici z al Kajdá zavraždili našeho velvyslance Stevense. Tato vražda vedla k tomu nejostudnějšímu prezidentskému počinu v našich dějinách, kdy se prezident otočil zády k volání o pomoc amerických hrdinů, kteří byli v jeho službách a kteří zoufale bojovali o své životy. Neopouštět naše bojovníky na bitevním poli, to je pro Ameriku věkem osvědčené pravidlo. Ale nejvyšší velitel Ameriky se otočil zády k těmto statečným mužům a nechal je zemřít. A pak lhal americkému lidu, aby svůj zločin zakryl.

Teprve otevíráme oči

Od té doby, co byl Obama zvolen do funkce a nastoupil svůj radikální kurs, jsou američtí konzervativci v šoku, jako kdyby nemohli docela uvěřit tomu, co se odehrává. Až do té doby panovala obecná shoda  o klamech levice, kterou  komentátoři ze všech stran označovali jako nenapravitelné radikály, přičemž socialisty označovali jako „liberály“. Stejně tak jako shoda v přivírání očí nad jejich protiamerickou agendou. Co je „liberálního“ na úzkoprsých netolerantních lidech na levici, kromě jejich postoje vůči tvrdým drogám, sexu a zločinnému chování? Jo, a vůči utrácení peněz jiných lidí?

Dnes Obama, ten slon v porcelánu, přivádí naši zemi systematicky k bankrotu a odrovnává naše ústavní uspořádání. Jeho pohrdání konzultativním a reprezentativním vládnutím máme na očích v jednom kuse. Tento týden vůdce senátní většiny Harry Reid obhajoval odmítnutí jednat s republikány o Obamově pojetí lékařské péče a o zadlužování těmito slovy:„Jsme tady, abychom podpořili federální vládu. To je naše práce.“ Tedy zapomeňte na reprezentování lidu, který se stal suverénem z vůle Otců zakladatelů, zapomeňte, o čem je Amerika.

Skutečnost, že jsem měl radikální minulost, mi umožnila vidět mnohé z toho, co nastává. Ale ani mě nikdy nenapadlo, že tak záhy budeme vystaveni vizi státu s jedinou stranou. Tato slova možná znějí jako nadsázka, ale na chvíli o tom zapřemýšlejme. Pokud přeměníte daňovou soustavu státu v politickou zbraň – a to Obama učinil; pokud rozjedete masívní vládní program určený k získávání finančních a zdravotních informací o všech občanech a ke kontrole jejich přístupu k lékařské péči; a pokud máte výzvědnou agenturu schopnou číst maily a odposlouchávat hovory každého jednotlivce v zemi, to už pak opravdu nepotřebujete tajnou policii ke zničení vašich politických oponentů. Jakmile je už jednou umlčíte, můžete dál realizovat vaše plány na přeměnu světa k obrazu svému.

Dobrou zprávou je, že těch pět právě uplynulých špatných let probudilo spícího obra Američanů, kteří neviděli co přichází, ani si nedokázali představit, že by to nastalo. Poprvé od časů Studené války lidé veřejně nazývají socialisty jejich pravým jménem; konzervativci se konečně sešikovali k obraně svobod; a konečně máme vůdce ochotné postavit se gangsterství levice a neohýbat před ní hřbety.

A jako se kdysi Jonáš osvobodil z útrob velryby, dovolte mi předložit jakousi zprávu o politických silách, kterým čelíme. Nenechte se mýlit, že se progresisté liší od konzervativců pouze v praktické agendě. Levicovost je definována čtyřmi rysy, které ji odlišují jako hnutí jedinců, kteří pojímají politiku zcela odlišně od pragmaticky smýšlejících konzervativců.

Nepřátelé vlasti

Prvním z těchto rysů je odcizení vůči vlasti: pokud se progresistů zeptáte na jejich vlastenecké cítění, řeknou vám, že se necítí na prvním místě jako Američané, ale jako „světoobčané“. Dokonce s posvěcením Harvardu. Fakticky se natolik odcizili své vlasti, že jsou v ní v jistém smyslu cizinci. Jsou nepřátelští k její historii i k jejím hodnotám, které vnímají jako reflexi společnosti zatížené vinou rasismu a útlaku nebývalého rozsahu. A jsou v zásadním sporu s jejím ústavním řádem, který byl jeho autory specificky navržen k omezování toho, co zakladatelé odsuzovali jako „neblahé projekty“ přerozdělování příjmů a sdílení bohatství jednotlivců.

Toto je snad pro konzervativce nejzávažnějším a nejobtížněji pochopitelným rysem progresistických protivníků. Je nesnadné si představit, že by lidé tak privilegovaní americkou štědrostí jako Barack Obama a jeho plenící suita mohli být tak odcizení své vlasti, že se sice nacházejí v ní, ale necítí s ní. A není otřesnějšího příkladu, než události v Benghází. Bez ohledu na svou politiku, bez ohledu na vámi navrhovaná řešení problému našeho národa, ptejte se sám sebe takto: udělal byste to, co udělal Obama onoho večera? Opustil byste jako nejvyšší velitel tři Američany bojující o život pod vaším velením? Ti lidé více než deset let sloužili své zemi. Sedm hodin volali vládu na pomoc, kterou jste jim odmítl poskytnout.

Jak mohl Obama jako Američan prostě nechat tyto lidi zahynout? To by nemohl udělat nikdo, pokud by měl alespoň špetku vlasteneckého cítění. On ale ano. Dokonce i Alexej Kosygin, sovětský premiér komunistické diktatury, byl v kontaktu se svým kosmonautem, než uhořel ve vesmíru. Náš prezident ale ne. Když začal útok na naše velvyslanectví v Benghází, vyvěsil telefon a šel spát, ráno pak do Las Vegas se zpěvačkou Beyonce a jejím manželem Jay-Z k nějakému mecenáši. To už byli mrtví čtyři Američani, včetně našeho velvyslance.

Jako národ jsme dnes konfrontováni se smrtelnými nepřáteli v Íránu a Sýrii, v hnutích jako Hizballáh a Hamás, s nepřáteli otevřeně hlásajícími, že jsme parta ďáblova, která má být vymazána z povrchu zemského. Jak se mohl americký prezident pokoušet o domluvu s takovými nepřáteli? Jak mohl, když čelíme takové hrozbě, vědomě snižovat Ameriku na mezinárodní předmět posměchu, už zcela bez respektu našich přátel a bez obav ze strany našich nepřátel? Jak mohl být tak bezstarostný a tak ostudně selhat ve věci zajištění bezpečnosti země a obhájení její vážnosti? Jak se mohl americký vrchní velitel ocitnout v roli fackovacího panáka íránských hitlerovců, neboť těmi oni jsou, a toto Obama udělal? Jak mohl dávat kázání našim izraelským spojencům a současně panáčkovat před našimi islamistickými nepřáteli? Ale zachoval se tak. Jak mohl způsobit vakuum na Blízkém východě a umožnit tak Rusku stát se novou regionální mocností? Jak ze sebe mohl udělat spojence Muslimského bratrstva, které zabíjí křesťany, slibuje vyhubení židů a produkuje teroristické bojůvky jako al Káida a Hamas?

Odpověď na všechny tyto otázky zní: Obama se neidentifikuje s naší zemí. Sebe vnímá jako „světoobčana“ a napravovatele křivd, které podle jeho představ Amerika způsobuje našim protivníkům, včetně hitlerovského Íránu.

Jediným cílem progresistů je moc

Druhým rysem progresistické levice, klíčovým pro to, aby bylo možné ji pochopit, je její instinktivní, praktikovaná a nevyhnutelná nečestnost. Jak už jsem poznamenal, komunisté v kruzích, v nichž jsem se v mládí vyskytoval, se nikdy nenazývali komunisty, ale vždy se pokládali za „progresisty“ a „Jeffersonovské demokraty“ (kterými nebyli ani náhodou). Když jsem byl mladíkem a Stalin ještě byl naživu, cílem Komunistické strany USA byla „diktatura proletariátu“ a „Sovětská Amerika“. Ale ze Stalinova podnětu oficiální heslo znělo „mír, práci a demokracii“.

Poučení? Lidé levice možná hlásají klamné představy, ale nejsou to pitomci. Vědí, co mohou říkat a čím uspějí, a co říkat nemohou. Barack Obama je zrozen a odchován levicí a není náhodou, že je tím nejkovanějším nutkavým lhářem, který kdy v americkém Bílém domě sídlil. Který jiný politik se dokázal tak úspěšně vykroutit z faktu, že dva z jeho nejbližších politických důvěrníků v posledních dvaceti letech byli Jeremiah Wright, protiamerický rasista, a William Ayers, protiamerický terorista?

Existuje markantní rozdíl mezi radikály ze šedesátých let a hnutím radikálů, k němuž patří Obama. Jako radikálové jsme v šedesátých letech říkali co si myslíme a vybrebtali jsme co chceme. Chtěli jsme revoluci a chtěli jsme ji hned. Bylo od nás vlastně velmi slušné, že jsme varovali jiné, co máme v úmyslu. Ale protože jsme náš záměr vybrebentili, daleko jsme se nedostali. Američané nám nedali pokoje.Kdo zůstal na levici i poté, kdy šedesátá léta minula, ten si ze své zkušenosti vzal lekci; naučil se lhát. Strategie lži je novým evangeliem progresistů. To je téma progresistické bible s názvem „Pravidla pro radikály“ od Saula Alinského. On je uznávaným politickým mentorem pro Obamu a Hillary, pro úřady a učitelské odbory, i pro řadové progresisty. Alinsky pochopil, jaké chyby se dopustili radikálové šedesátých let. Jeho poselství této generaci se dá snadno shrnout: nevycinkejte své záměry; pronikejte do institucí a podvracejte je; morální principy jsou fikce na jedno použití; účel světí prostředky; a nikdy nepouštějte ze zřetele váš jediný politický cíl: dostat se k moci.

Jistý člen radikální organizace SDS (Studenti za demokratickou společnost) v šedesátých letech napsal, že „cílem nikdy není cíl; cílem je vždycky revoluce.“ Alinského verze zní, že cílem nikdy není cíl; cílem je vždycky moc.“ Jak vymáčknout moc z demokratického procesu, jak ten proces přeměnit na nástroj progresistického ovládání. Jak ho použít na fundamentální přeměnu USA – tedy přesně to, na co upozornil Barack Obama v předvečer svého zvolení, že chystá.

Vybraným legislativním nástrojem ke spuštění této přeměny bylo Obamovo řešení lékařské péče, předkládané jako charitativní akt, jako plán péče pro nepojištěné. Tak prezentovali onen „cíl“. Ale skutečným cílem socialistických sponzorů této Obamovy péče byl „systém jediného plátce“ – vládní zdravotní péče – zavádějící státní kontrolu nad životem každého Američana, muže, ženy či dítěte. Proto tedy žádný ze slibů Obamovy péče nebyl pravdivý, což začalo jeho lží během volební kampaně, že program vládní zdravotní péče by nikdy nepodpořil. Obamova péče nebude zajištěna pro 30 miliónů nepojištěných, jak to slibuje Obama a Demokratická strana, ani to nebude za slíbené nižší ceny; Obamovou péčí přijde řada Američanů o své lékaře a o zdravotní plány, i když všichni tvrdí, že se tak nestane. Obamova péče, to je nová daň navzdory zapřísahání, že nic takového se nechystá. Všechny tyto sliby Obamy a Demokratické strany jsou falešné, neboť slouží jen jako kamufláž jejich skutečného cíle, kterým je univerzální kontrola.

Politika jako náboženská válka

Třetím rysem progresistů určujícím jejich politiku je to, že se dívají spatra na minulost, která je skutečná, a jsou zaměřeni výhradně na budoucnost, která je imaginární. Abychom pochopili, proč je toto důležité, mějme progresisty za zvláštní náboženské fundamentalisty plánující spásu. Jako jiní fundamentalisté, i oni vnímají svět jako padlý – jako místo zkažené rasismem, sexismem a třídním rozdělením. Ovšem skutečné náboženství chápe, že to my jsme zdrojem té zkaženosti a že spása je možná jedině skrze ativitu nějakého boha. Naopak progresisté pokládají za spasitele sebe, a právě proto jsou tak nebezpeční. Neboť pokládají své oponenty za navěky zatracené. Progresisté jsou misionáři zakládající království nebeské na zemi, prostřednictvím přerozdělování příjmů a používání státu k vnucování politicky správných postojů a praktik v životech všech. Chtějí kontrolovat, co člověk dělá, čím je, ba i to, co jí. Samozřejmě, že pro jeho dobro.

Ze skutečnosti, že sami sebe vnímají jako spásu světa – nebo „spásu planety“, jak raději říkají – vyplývá čtvrtá klíčová charakteristika jejich politiky, tedy že ji samotnou chápou jako jakousi náboženskou válku. Odtud vysvětlení, proč jsou tak nerudní, pokud s nimi nesouhlasíte nebo se stavíte proti jejich všelékům (a pokud budou u moci, trest bude samozřejmě tím tvrdší). Proto je politika osobní likvidace jejich oblíbeným způsobem, odtud jejich slovní napadání a útoky rovnou po krku, proto neváhají ničit pověst svých odpůrců a pohřbívat je nadobro. A také proto se dopouštějí svých výpadů bez pocitu lítosti – nebo jsem snad přeslechl Obamovu omluvu na adresu Mitta Romneye za to, že ho během volební kampaně osočil ze zabití ženy trpící rakovinou? Proč se omlouvat, když se to dělá pro dobro světa v jeho přerodu?

Abychom to shrnuli: progresisté se vnímají jako armáda svatých a oponenty berou jako partu ďáblovu, takže to skýtá právo podniknout cokoli, aby s tou stranou zametli.

Příkladem je středovýchodní konflikt

Otřesnou epizodu jejich machiavellistické politiky tvoří mezinárodní konflikt, v němž jsme se v současnosti ocitli bezmocní na Blízkém východě. Kořen této bezmoci spočívá ve způsobu, jakým Demokratická strana obrátila záležitost války v Iráku proti republikánskému prezidentu G. Bushovi. Podle demokratů Bush jednal jednostranně, podvodně a unáhleně.

Nic není více vzdáleno pravdě. Politika odstranění irácké vlády silou byla nastolena Billem Clintonem, prezidentem demokratů, když svým podpisem stvrdil návrh zákona o osvobození Iráku a nechal vypálit 450 střel Cruise na tuto suverénní zemi. Mimochodem, učinil to nejen jednostranně, ale také aniž by to s kýmkoli konzultoval.

To bylo v roce 1998, tedy pět let předtím, než Bush poslal americké jednotky do Iráku. Deset měsíců předtím Bush varoval iráckého diktátora Saddama Husseina, aby dodržoval příměří ve Válce v zálivu podepsané v roce 1991 a v dalších deseti letech opakovaně porušované. Sedm měsíců předtím, než Bush poslal naše jednotky do Iráku, zamířil osobně do OSN a získal jednomyslný souhlas Rady bezpečnosti k ultimátu Saddámovi. V rezoluci OSN č. 1447 se praví: dodržujte podmínky příměří ve Válce v zálivu k 7. prosinci 2002.

Dva měsíce před tímto termínem Bush navštívil Kongres a požádal o souhlas k použití síly v případě, že by Saddám dobrovolně nerespektoval podmínky rezoluce OSN a příměří Války v zálivu, které podepsal a následně porušil. Obě komory Kongresu, včetně demokratické většiny v Senátu svým hlasováním odsouhlasily Bushovi použití síly v Iráku. Souhlas obdržel i od NATO a také vytvořil koalici 40 národů, včetně starých spojenců Ameriky, Britů, k prosazení ultimáta Rady bezpečnosti.

Rozhodnutí bylo učiněno nikoli ve spěchu, ani bez konzultace, jak tvrdí demokraté. Pravý opak byl pravdou. Proces rozhodování o vstoupení do války trval deset měsíců, za konzultace se všemi důležitými autoritami. Jakmile ale 19. března 2003 americké jednotky vstoupily do Iráku, trvalo to demokratům jen tři měsíce, než se otočili zády k válce, kterou schválili, podpořili a vyžadovali, a která byla – řečeno slovy bývalého viceprezidenta Al Gora – „zbytečná, nemorální a nelegální“. Nebo slovy prezidentského kandidáta za Demokratickou stranu Johna Kerryho „válka špatná, na špatném místě, ve špatném čase“.

Proč demokraté zapřeli válku, kterou předtím podporovali? Nebylo to kvůli žádným skutkům na půdě Iráku nebo principům, které Bush údajně narušil. Zradili naše jednotky a obraceli se na jejich vrchního velitele z jednoho jediného důvodu: aby získali politickou moc doma.

V okamžiku jejich zrady probíhaly demokratické primárky. Protiválečný demokrat Howard Dean – levičák z šedesátých let – málem vyhrál prezidentskou nominaci, když při hlasování odrovnal ostatní kandidáty jako Johna Kerryho a Johna Edwardse, což byli až do té doby halasní podporovatelé války. Kerry pronesl na půdě Senátu projev na podporu zákona opravňující použití síly. Vysvětlil, proč násilné odstranění Saddáma bylo nezbytné k obraně země a zajištění míru.

To ale bylo před náhlým nástupem protiválečného kandidáta Howarda Deana v průzkumech veřejného mínění. Když k tomu došlo a Kerry viděl, že ztrácí stranickou nominaci, rozhodl se k výměně stran. Obrátil se zády ke všemu, co řekl na podporu války a nezbytnosti použít sílu, obrátil se zády k našim jednotkám na bitevním poli a zaútočil na jejich nejvyššího velitele. Zachoval se tak z jednoho jediného důvodu, totiž že to vnímal jako jediný způsob, jak získat demokratickou nominaci a vyhrát prezidentské volby roku 2004.

Kerry a demokraté zradili válku, k níž dali souhlas, zradili mladé Američany, které vyslali na cestu zmaru, zradili zemi, které přísahali sloužit. Udělali to, aby získali politickou moc, kterou se chystali použít k přeměně světa. Žádný věrohodný konzervativec by se takto nezachoval. Žádný konzervativec by nepokládal politickou administrativu ve Washingtonu za východisko k tomu, co Aldous Huxley nazval „statečný nový svět“, a tedy k něčemu, co opravňuje nesouhlas s válkou, kterou předtím schválil a podpořil.

Jaké byly cíle demokratů v jejich vystoupení proti prezidentovi a válce v Iráku? Vlastně na tom nezáleží, protože cíl není cílem. Demokraté se postavili proti Bushovi a válce, protože obojí jim stálo v cestě k moci.

Lživá obvinění presidenta Bushe

Demokraté napadali Bushe, že jednal ukvapeně a jednostranně. Obě tato obvinění jsou falešná. Navíc demokraté tvrdili, že válka se vedla kvůli zbraním hromadného ničení a přehlíželi skutečnost, že Saddám porušil příměří Války v zálivu a že se nepodrobil šestnácti rezolucím Rady bezpečnosti, která se pokoušela umravnit ho, včetně ultimáta ze 7. prosince. V zájmu své věci tvrdili, že Bush zfalšoval zprávy výzvědných služeb ohledně zbraní hromadného ničení a že jim lhal, jen aby je mátl a přiměl je k podpoře války. Tohle byla ta největší lež celé války. Šéf CIA, George Tenet, byl Clintonův člověk, John Kerry zasedal ve výborech zpravodajských služeb, spolu s dalšími demokraty jako Feinstein a Rockefeller. Demokraté měli přístup ke všem zpravodajským informacím jako Bush. Takže ten, i kdyby chtěl, je ve prospěch podpory války zfalšováním informací přesvědčit nemohl.

Proč ho obvinili ze lži? Protože nechtěli přiznat skutečný důvod, proč hodili přes palubu válku a ty mladé muže a ženy, které do ní vyslali. Udělali to kvůli stranickému politickému zisku. Naneštěstí ani Bílý dům, ani republikáni neměl tu politickou kuráž předložit jim účet, takže ten platíme my všichni.

Pět let vedli demokraté boj metodou spálené vlastní země, proti svému vrchnímu veliteli, uprostřed války. Jimi způsobené škody jsou nenapravitelné. Jejich sabotáž války poškodila naše úsilí při jejím vedení – například při sledování Saddámových zbraní a generálů do Sýrie, kam uprchli; v úsilí zabránit Íránu v dodávkách náloží, které nejednou zabíjely naše vojáky, a uzavřít hranice se Sýrií, přes které vstupovali do Iráku příslušníci džihádu, aby bojovali proti našim jednotkám. Sabotáž války ze strany demokratů vytvořila na Blízkém východě mocenské vakuum, které dnes zaplnili teroristé a Rusové. A to nepochybně způsobovalo ztráty našich jednotek, ačkoli nikdo neměl politickou odvahu, aby to řekl.

Demokraté sabotovali válku v Iráku z toho nejhoršího důvodu. Tvrdili, že to bylo kvůli principu, ale fakticky – a výhradně – to bylo proto, aby si zachránili své politické kůže.

Rozpor slov a činů prezidenta Obamy

Jakmile se jednou demokraté znovu ujali prezidentské funkce, netrvalo vůbec dlouho a události tuto destruktivní frašku odhalily. Na rozdíl od většiny demokratických kolegů, senátor Barack Obama byl vždycky proti válce v Iráku. Byl proti americkým intervencím v suverénních zemích a proti prezidentům jednajícím jednostranně a uspěchaně. Nebo to tak hlásal.

Ale když se Obama stal prezidentem a měl tu moc to učinit, nařídil invazi do Libye: jednostranně a bez schválení, aniž se ocitla v sázce národní bezpečnost. A lhal o tom. V rozporu s jeho tvrzením nešlo o žádné zabránění masakrům, ani o intervenci proti porušování lidských práv. Pokud by tomu tak bylo, nebyl by dnes v Libyi chaos pod působením obrozené organizace al Káida a tedy stav ještě horší, než předtím.

Obamova invaze do Libye nebyla jen jednostranná. Byla projevem jeho posedlosti svým egem. Obama věc nekonzultoval s nikým vně kruhu Bílého domu, ani s vlastní stranou, ani s Kongresem, ani s OSN. Na rozdíl od Bushe jednal bez ústavní autority a jednal sólo. A přesto se nenašel ani jeden demokratický lídr, který by se postavil za principy, jichž se všichni dovolávali, aby učinili přítrž americké válce proti džihádistům v Iráku. Žádný demokratický lídr se nepostavil demokratickému prezidentu, ani nekritizoval jeho agresi. Byly opuštěny principy mnohostrannosti, konzultací s Kongresem a podpory OSN, protože pokud by se tak nestalo, bylo by to špatné pro jejich vůdce a mohlo by to ohrozit jejich moc.

Nerovné politické soupeření

Politické důsledky odlišností mezi konzervativci a progresisty jsou nejen nemalé, ale mají vliv na způsoby vedení politických bojů obou stran. Progresisté se soustřeďují na nereálnou budoucnost, na utopii slibů, a tím si zdůvodňují svoje bezohledné prostředky. Spory jsou pro ně pouhými nástroji k akumulaci politické moci. Konzervativci pohlížejí na minulost jako na vodítko, co je možné a lidsky použitelné a co nikoli. Spory jsou pro ně problémy k řešení a berou vážně odkaz politických zásad. To je pro konzervativce zdrojem značné politické nevýhody. Musejí hájit svou politiku jako kdyby vedli debatu se stranou, se kterou sdílejí cíle, a jako kdyby se lišili jen v použitých prostředcích. Tak tomu ovšem ani zdaleka není.

Například současná debata o vládním výpadku. V prohlášení Boehnerova úřadu (vůdce sněmovní republikánské většiny – pozn.redakce) se praví, že „celá vláda pozastavuje od této chvíle činnost, protože demokraté ve Washingtonu odmítají dokonce jen mluvit o spravedlnosti Obamovy zdravotní péče pro všechny Američany“. To je návrh kompromisu, kterého záměrem je vykreslit republikány jako rozumné. Všichni jsme součástí téže společenské smlouvy a potřebujeme dát oběma stranám řešení, jak ze slepé uličky. Spravedlnost je v zájmu nás všech, slovem i skutkem. Pakliže by byla dopřána jednotlivcům   roční odkladná lhůta Obamovy zdravotní péče, jak už se to stalo u korporací, bylo by to v pořádku. Ale od kdy je Obamova zdravotní péče o slušnosti? Je to tedy jen poklona republikánského předsedy sněmovny fasádě demokratů a nabídka tématu k projednání. Demokraté naopak argumentují takto: „Republikáni se pokoušejí pozastavit vládní aktivity a odepřít nám tak poskytování zdravotní péče dostupné všem Američanům“. Jinými slovy, demokraté jsou pro slušnost a stojí za obyčejnými Američany, na rozdíl od sobeckých republikánů, kteří jim chtějí odepřít dostupnou zdravotní péči a pozastavit činnost vlády. Což jsou tři lži v jediné větě. Ale co myslíte, kdo vyhraje tohle hlasování?

Co dělat?

Pokud chce člověk válčit s levicí, musí ohněm proti ohni, což znamená mít nejprve a především na zřeteli, že levice lidem škodí, ačkoliv předstírá, že jim pomáhá. Kdo bude poškozován Obamovou zdravotní péčí? Zdravotní daně porostou těm, kdo daně platí – střední třídě – zatímco jejich příjmy budou klesat. Obamova zdravotní péče už zkrátila pracovní týden na 30 hodin. Čípak peněženku to podle vás postihne?

Levice tvrdí, že konzervativci vedou válku proti menšinám; je nezbytné nastavit jí zrcadlo pravdy. Je nezbytné sdělit lidem, že progresisté jsou hlavními utlačovateli a vykořisťovateli menšin a chudiny v této zemi. Progresisté kontrolují městská centra, která se hemží národnostními menšinami a chudinou, a provozují nefunkční systém veřejných škol, což jsou shromaždiště těch, kteří si nemohou dovolit vzdělávání ve školách soukromých.

Město Milwaukee řídili liberálové a progresisté přes sto let, bez přerušení. Jaké jsou důsledky této progresistické vlády? Střední příjem domácnosti v Milwaukee je o čtyřicet procent nižší než v ostatních částech země. Nezaměstnanost černochů je 27%, tedy trojnásobek celkového národního průměru. Populace ve městě se skládá z černochů a hispánců; 30% obyvatel žije pod úrovní chudoby. Třetina žáků veřejných škol nedokončí školní docházku, u těch, kteří ji dokončí, je vzdělanost bídná. Tak toho tedy dosáhla politika progresistů. Je třeba jim to připomínat.

Je třeba, aby na humanitní pohromu progresistických politických praktik konzervativci poukazovali při každé příležitosti, která se jim naskytne. Potřebujeme konfrontovat progresisty s mizérií, kterou způsobili v bankrotujících amerických městech jako Detroit, Chicago, Philadelphia, Cincinnati, St. Louis a hlavní město, stejně jako ve městech, která řídili 25, 50 i 100 let bez přerušení.

Je třeba, aby konzervativci promlouvali ani ne tak k rozumu voličů, jako spíš k jejich srdcím. Vládní dluh není jen noční můrou pro účetního. Je to forma ekonomického otroctví. Když sečtete dohromady všechny daně placené Američany – federální, státní, místní, příjmové, prodejní – tak půl roku nepracují na sebe, ale na vládu. Podobně jako Obamova zdravotní péče a politické využívání I.R.S. (Vnitřní daňový úřad – pozn. red.), je dluh hrozbou pro svobodu jednotlivce.

Je to právě svoboda, o kterou jde, nikoli jen finanční zodpovědnost. Fiskální zodpovědnost nemá žádný citový vliv, leda u lidí, kteří už pochopili, co znamená. Finanční zodpovědnost je prostředkem k cíli. Cílem je svoboda a ta je inspirací k odhodlání a oběti, k zaujetí nezbytnému pro vítězství . Je to proto, že promlouvá k srdci.

Je třeba, aby konzervativci promlouvali jako šampioni malého člověka. Utlačovaných, jejichž životy jsou pořád omezovány – činěny méně svobodnými – neustálou destrukcí systému, který kdysi nabízel lidem více možností než jiné systémy v dějinách. Je třeba, aby promlouvali za mladé, jejichž obzory se rychle úží, jak se neustále hromadí biliony dolarů Obamova deficitu. Je třeba, aby mluvili za všechny Američany, jejichž bezpečí za Obamy pokleslo na tu nejvarovnější úroveň od konce Studené války.

To je hrozba, které čelíme, a čím dříve se jí postavíme, tím větší budou vyhlídky, že ji překonáme. Nejdůležitější bitva na světě se dnes nevede na Blízkém východě, ale tady, doma ve Spojených státech. Jestli tuto bitvu prohrajeme, všechno bude ztraceno. Ale jestliže se poměříme s nepřáteli svobody a budeme připraveni s nimi bojovat, tím větší bude šance, že zvítězíme.

Převzato z Frontpagemag.com, 10/10/2013. Pro Konzervativní listy přeložil Jozef Zummer.

Sledujte:



Copyright © 2014. All Rights Reserved.