Obsah

Úspornost se vyplácí

Když se dnes Řecko, a nyní i Španělsko a Itálie, potýkají s tíživým břemenem dluhu, důsledkem moderního státu blahobytu, mohli bychom možná přenést pohled o nějakých 2000 km severněji, abychom viděli, jak funguje přísnost.

Estonsko

Příklad první, Estonsko. Nedávno se tento malý pobaltský stát náhle zviditelnil, když se jeho prezident Toomas Ilves pustil na twitteru do debaty s ekonomem Paulem Krugmanem ve věci politiky úsporných opatření. Krugman se poškleboval Estonsku, že je jako „dítě na plakátech obhájců úspornosti“, a ohledně ozdravění státu z recese vznášel dotaz, zda „se tohle vydává za ekonomický triumf“. Prezident Ilvez na oplátku kritizoval Krugmana jako „samolibého, arogantního a povýšeného“.

Ponecháme-li stranou toto trkání na twitteru, fakta jsou následující: Estonsko se stalo jednou z výkladních skříní politiky volného trhu a jeho ekonomika trvale rostla až do krize v roce 2008, kdy praskla bublina zadlužování, kohoutky úvěrů se zavřely a omezila se exportní poptávka, v důsledku čehož se země pohroužila do hlubin ekonomického poklesu.

Ale namísto zvyšování vládních výdajů v naději na stimulaci ekonomiky, na což naléhal Krugman, Estonci odmítli keynesiánské recepty ve prospěch skutečných úsporných opatření. Estonská vláda kromě jiného omezila výdaje veřejného sektoru o 10 procent, postupně zvyšuje důchodový věk z 61 na 65 let pro rok 2026, omezila podmínky pro úlevy ve zdravotní péči a liberalizovala trh práce, aby usnadnila firmám přijímat a propouštět zaměstnance.

Estonsko, žel, poněkud zvýšilo daň z přidané hodnoty, ale záměrně se drželo nízkých daní v obchodování, investicích a podnikání a změnu rovné daně z příjmu ve výši 21 procent zamítlo. Vláda tak vlastně uvedla do chodu plány na snížení daně z příjmu na 20 procent k roku 2015.

Dnes Estonsko fakticky hospodaří s přebytkem a jeho zadluženost činí 6 procent hrubého národního produktu; v případě Řecka je to 159 procent, v případě USA 102 procent. Hospodářský růst dosahuje 7,6 procent, což je nejlepší v EU. A i když nezaměstnanost zůstává na vysokých 11,7 procenta, je to méně než 19 procent v časech nejhorší recese. Lze jen těžko pochopit, jak by stimuly podle Krugmana mohly dokázat něco lepšího.

Litva

Sousední Litva rovněž spustila úspěšný úsporný program. V roce 2008, kdy čelila hluboké depresi, nejhorší v Evropě, s 24 procenty poklesu HDP mezi léty 2007 až 2009 a kdy lidé brali útokem největší banku v zemi, se Litva obrátila na Evropu s žádostí o půjčku 7.5 miliard euro. Ale na rozdíl od Řecka a jiných zemí, které zřejmě berou takovou pomoc jako formu trvalé sociální dávky, Litva využila půjčku EU jako příležitost k realizaci bolestivých vládních reforem nezbytných k obnově dlouhodobějšího ekonomického ozdravění.

Litva spustila nejpřísnější krácení rozpočtu v Evropě. Polovina všech vládních agentur byla zrušena, počet zaměstnanců veřejné správy omezen o třetinu a platy ve veřejném sektoru poklesly v průměru o 25 procent.

Ze 7,5 miliardy, které měla Litva k dispozici jako půjčku, nakonec použila jen 4,4 miliardy a její ekonomika se už odrazila ode dna. Nezaměstnanost, v době největší recese dosahující 19 procent, poklesla na nějakých 15 procent. Reálný růst HDP činil loni nějakých 5,5 procenta a očekává se, že letos to bude nejméně 3,5 procenta. Letošní deficit rozpočtu bude jen 1,2 procenta HDP a státní dluh 37 procent HDP a bude klesat. Agentury nedávno zvýšily zemi index kreditu a zatímco Řecko mudruje o odchodu z eurozóny, o Litvě se říká, že se pro členství hodí.

Lotyšsko

Také třetí pobaltská země, Lotyšsko, dramaticky omezilo vládní výdaje – nominálně až o 30 procent – včetně snížení platů ve veřejném sektoru o 20 až 30 procent a důchodů až o 11 procent. Lotyšsko bohužel nejspíš oslabilo účinek těchto úsporných opatření současným zvýšením daní, včetně významného navýšení korporátních daní. Nicméně se má za to, že ekonomika Lotyšska vykáže letos 2,2 procenta růstu.

Krugman a jiní mají nejspíš pravdu, když tvrdí, že pobaltské země mají prospěch ze silných obchodních vazeb na své sousedy, jako Švédsko a Finsko, s jejich ekonomickým růstem. A je pravda, že ačkoli zotavování pobaltských zemí je výrazné, vrátí se na úroveň před recesí nejspíše až po roce 2014. Na druhé straně, kdypak se na úroveň před recesí vrátí takové Řecko, Španělsko, nebo v tomto smyslu i USA, které udělaly málo, či spíše vůbec nic, ve věci krácení vládních výdajů?

Švýcarsko

Pokud pobaltské země nejsou dostačujícím příkladem významu vládních škrtů, můžeme se podívat trochu víc na západ, do Švýcarska. Jeho ústava obsahuje závazné limity omezující schopnost státu splácet dluh (růst vládních výdajů nesmí být vyšší než průměrný meziroční růst příjmů) a zvyšovat daně (ty lze zvyšovat jen se souhlasem referenda s dvojí většinou, tedy většinou účastníků referenda a většinou z počtu zúčastněných kantonů).

Z toho plyne, že celkové vládní výdaje ve Švýcarsku na všech úrovních činí těch 34 procent HDP, ve srovnání s 52 procenty průměru zemí EU a více než 41 procentem v USA. Státní dluh Švýcarska činí jen 41 procento HDP a klesá v době, kdy ostatní evropské země jsou čím dál méně solventní. Švýcarský ekonomický růst se dosud nevrátil na úroveň před krizí, ale je vyšší než třeba v Řecku či Španělsku. A švýcarská nezaměstnanost je 3,1 procenta, tedy nejnižší v Evropě.

Kanada

Jestli tohle ještě nestačí jako důkaz, tak se jen podívejme k sousedům Američanů, do Kanady. Tamní federální vláda snižuje výdaje v reálu už od devadesátých let. Výsledkem je snížení federálních výdajů z 22 procent HDP na dnešních 15,9 procenta. Srovnejme to s USA, kde federální výdaje činí 24 procenta HDP, tedy zhruba o polovinu více. A zatímco kanadské provincie utrácejí zřetelně více, než většina států USA, celkové vládní výdaje Kanady klesly z 53 procent v devadesátých letech na dnešních 42 procenta – pořád ještě příliš vysoké, ale zřetelně mířící správným směrem.

Kanada také snižuje daně. Korporátní daně na federální úrovni šly dolů z 29 procent v roce 2000 na dnešních 15 procent, tedy méně než polovina federální daně USA. Zdanění kapitálových zisků bylo rovněž sníženo, podobně jako daně z příjmu, ty ovšem o něco méně.

Když má Kanada, v jejímž čele tak dlouho stál ultraliberál Pierre Trudeau, štíhlejší vládu a daně než USA, cosi není v pořádku. V důsledku změn je dnes státní dluh Kanady nižší než 34 procenta HDP. Deficit kanadského rozpočtu bude letos 3,5 procenta HDP, zatímco deficit USA bude 8,3 procenta. Kanadská ekonomika letos vzroste o 2,5 procenta, což je výsledek skromný, ale lepší než americký, a nezaměstnanost bude na úrovni 7,3 procenta, opět nižší než v USA.

Všechny tyto země následují řadu úspěšných vzorů jiných zemí, jako například Chile, Irska a Nového Zélandu v letech osmdesátých a devadesátých, a Slovenska v letech 2000 až 2003.

Ovšem žádný z těchto příkladů není dokonalý a škrty vládních výdajů samy o sobě neléčí všechny neduhy. Tyto země často těžily z okolností mimo fiskální disciplínu. Nicméně souvislost tu evidentně je. Omezení vládních výdajů, snížení daní a liberalizace trhu práce přináší větší ekonomický růst, vyšší zaměstnanost, nižší zadluženost a větší prosperitu. Opak lze rovněž doložit: vyšší vládní výdaje i daně způsobují více ekonomické mizerie – např. v Řecku, ve Španělsku atd.

Pohlédne-li Amerika do své budoucnosti, je čas k rozhodování, kterou cestou se vydá.

Publikováno 20. 6. 2012 na NATIONAL REVIEW ONLINE, pro Konzervativní listy přeložil Jozef Zummer.

 

 

 

 

Sledujte:



Copyright © 2014. All Rights Reserved.