Recenze románu „Otčina“ od Roberta Harrise

Podrobnosti

Zveřejněno 6. 10. 2014 21:02

Napsal Hana Rebeka Šiander

Píše se rok 1964. Jsme ve velkoněmecké říši, jejímž hlavním městem je Berlín. Führer Adolf Hitler porazil ve 40. letech Sovětský svaz, vyhrál II. světovou válku a již několik desítek let stojí v čele Třetí říše, jejíž území rozšířil až k Uralu. Ocitáme se šest dní před 75. narozeninami Adolfa Hitlera, které celá Říše slaví jako státní svátek Führertag... Ne, to není propagace nacismu, ale idea, jaké by to asi bylo, kdyby Hitler vyhrál II. světovou válku. Jak bychom dnes asi žili? Přečtěte si román „Otčina“ od Roberta Harrise! Nabídne vám historickou fikci, při které vás bude občas mrazit, ale která vás bude zaručeně bavit!

Začalo to filmem...

Nejdříve jsem viděla stejnojmenný americký film, který byl natáčen v Praze v roce 1994. Zaujal mě natolik, že jsem si chtěla přečíst knihu a obě díla porovnat. Román „Otčina“ (v originále„Fatherland“) využívá prvky historické fikce.

Autorův styl, jazyk, gramatika...

Knihu otevírá mapa Velkoněmecké říše v roce 1964 a poté plánem Berlína z téhož roku vyprojektovaný Hitlerovým oblíbeným architektem Albertem Speerem.
Poté Harris začíná popisovat běžný život v Říši – architekturu, domy a bydlení, počasí, dopravní prostředky, hierarchii v jednotlivých složkách Gestapa a různých odděleních policie, obyčejné lidi, kteří se nijak nesmí vymykat z davu...
Jako když kuchař přidává do polévky jednotlivé ingredience, Harris mistrně popisuje konkrétní postavy příběhu a uděluje jim role. Čím více stránek přečtete, tím více na intenzitě příběh nabírá.
Spisovatel si dokonale pohrává s textem. I když je román celkem dlouhý, nenajdete v něm zbytečné věty, slovní vycpávky. Monology jsou trefné a výstižné. Ačkoliv je příběh smutný a tragický, přesto spisovatel využívá suchého humoru, kterým své vyprávění jemně okoření a zlehčí.
Harris píše tak poutavým stylem, že nebudete mít klid, dokud román nepřečtete celý!

Hlavní postavy románu

Velitelem Hlavním říšského bezpečnostního úřadu je Reinhard Heydrich a velí třem významných složkám. Jednou z nich je právě páté oddělení – Kriminální policie (KRIPO), kde pracuje jako detektiv na oddělení vražd čtyřicetiletý Sturmbanführer SS Xavier March. Je rozvedený, střídá se v péči s bývalou manželkou o malého syna Piliho. Jeho život je zoufale prázdný a proto tráví většinu času v práci na KRIPU.
Hlavního hrdinu Marche si snadno zamilujete! Je to muž, který má své slabé i silné stránky. O těch slabých ví on sám velmi dobře, i jeho okolí. O těch silných velmi pochybuje. Žije v Říši tak, jako každý jiný, neliší se. S postupem času je March doslova taven událostmi při vyšetřování a ty ukáží jeho pravý charakter.
Všechno začíná vraždou bývalého státního tajemníka Úřadu Generálního gouvernementu v Krakowě Dr. Josefa Bühlera, kterou dostane omylem March za úkol vyšetřit. A poté další vražda vysoce postaveného bývalého říšského tajemníka a další... Co mají společného? Že by to mělo něco společného s Židy? Někteří z pamětníků si na ně ještě pamatují, ale jak je všeobecně známo, všichni byli přece za války evakuováni na východ. Žádná konkrétní jména či spisy neexistují a moudrý je ten, kdo po tom nepátrá.
Nejdříve nepřítele, pak komplice, kolegyni a nakonec partnerku najde v pětadvacetileté američance Charlottě Maguireové, berlínské zpravodajce americké tiskové agentury.
V hlavní postavě Marche možná poznáte i sami sebe, když uvažuje o svém životě: „Stejně je to zvláštní, jak se dá procházet životem a nevědět nic o minulosti, o okolním světě, o sobě samém. A přitom není nic snazšího! Den za dnem ses držel stezky, kterou nalinkovali jiní, a nikdy jsi nepozvedl hlavu, jejich logika tě obklopovala od kolébky ke hrobu. Svým způsobem ses bál.“

Konec dobry, všechno dobré?

Zajímá vás, jak příběh skončí? Odhalením pravdy, která je pro Marche jasným důkazem a koncem jeho pátrání a celoživotního tápání? Věřím, že budete překvapeni.
Já sama bych si dovedla představit jiný konec (a v průběhu četby jsem v něj doufala). Ostatně i filmová podoba má rovněž jiný konec.

Komu bych román doporučila?

E-knihu bych doporučila každému, kdo má rád historii II. světové války a také těm, kterým se líbilOrwellův román „1984“.
I když se jedná historickou fikci, která líčí alternativní dějiny, je dotažena do naprostých detailů – od jednotlivých říšských zákonů, popisů architektury, zmiňované německé osobnosti (A. Speer, H. Himmler, R. Heydrich, H. Gӧring, J. Goebbels), konkrétní historické události (Konference ve Wannsee, koncentrační tábory a jejich odjezdy, příjezdy do cílových stanic atd).
Pokud srovnáte film a knihu, budete poněkud rozčarováni, protože obojí se liší v základních myšlenkách děje natolik, že snad jen obrysy zůstávají stejné. Nicméně kniha je nepřekonatelná! Velmi se mi líbila a mám chuť se začíst do dalších románů od Roberta Harrise.

E-kniha: Harris, R., Otčina, Kniha Zlín, 1992, první vydání, ISBN 978-80-87497-16-6

Zveřejněno s laskavým svolením iDNES.cz. Redakčně upraveno.
http://siander.blog.idnes.cz/c/417156/Recenze-romanu-Otcina-od-Roberta-Harrise.html

Robert Dennis Harris (7. 3. 1957) je anglický spisovatel, autor románů. Působil také jako novinář a televizní reportér na stanici BBC. I když napsal několik knih, jeho velikým úspěchem byl právě román „Fatherland“ v roce 1992, který mu díky miliónu prodaných výtisků umožnil stát se spisovatelem na plný úvazek. Další romány následovaly: Enigma, Archangel, Pompeii, The Ghost a The Fear Index.
Životopis Roberta Harrise a fotografie: http://cs.wikipedia.org/wiki/Robert_Harris