Proč je Pán Prstenů největší love story, aneb jak dobro vítězí nad zlem v našem světě

Podrobnosti

Zveřejněno 31. 10. 2014 20:00

Napsal Tereza Dohnalová

Ten, kdo zná „Pána Prstenů“ od J. R. R. Tolkiena (ať už tuto trilogii četl, anebo viděl její veleúspěšné filmové zpracování režiséra Petera Jacksona), a není zrovna ohromný fanoušek tohoto díla, tak si určitě automaticky definuje jeho poučení: „I ten nejmenší človíček může změnit budoucnost“, a tím to uzavře. Souhlasím s tím, že toto je opravdu „hlavní“ nebo spíše „nejviditelnější“ ponaučení z „Pána Prstenů“, avšak tady seznam nekončí. Když se zeptáte těch, kteří se nešli naschvál pídit po dalších zprávách a poučeních, co si v kostce o tomto díle myslí, většinou říkají, že „je to opravdu hezký příběh o tom, že nezáleží jak je kdo veliký a důležitý, protože i sebemenší člověk dokáže udělat veliké věci“.

Jako fanoušek „Pána Prstenů“ musím říct, že i když je takový výrok pravdivý, dost mě pohoršuje zjištění, že většina lidí si z tohoto veledíla vezme k srdci nebo zapamatuje pouze toto.

Někteří dokonce odsuzují toto dílo kvůli „nadměrnému množství krvavých bitev a nedostatku vztahových elementů, něžnosti, ba i lásky“. A toto mně pohoršuje ještě více. Já totiž tvrdím, že „Pán Prstenů“ je jeden z největších příběhů lásky, čili jak se říká: love story, a že je to jeden z největších životních příběhů.

Někteří samozřejmě tvrdí, že moje smýšlení o tomto díle je ovlivněno mou „fanatickou posedlostí“ tímto dílem, a že jsem prostě blázen do fantasy příběhu, kde je spousta bitev. I když je pravda, že jsem do „Pána Prstenů“ blázen, mohu dokázat, že můj názor na toto dílo je naprosto racionální, pravdivý a opodstatněný, a tudíž že každý má plné právo se do „Pána Prstenů“ zbláznit tak jako já.

V tomto díle je velmi důležitý element boje dobra proti zla. Bohužel v naší době byl tento element dosti zneužit a zkomolen skoro ve všech dobrodružných, fantasy a jiných žánrech. Velmi často se tento element nejvíce předkládá dětem ve formě různých pohádek, ať už na plátně (nejčastěji jsou to novodobé „animáky“ od Walt Disney Pictures nebo od studia Pixar) nebo v knížce. V takovýchto příbězích figuruje často jeden hrdina, který stojí na straně dobra a bojuje proti zlu. I když zlo pokaždé vypadá nepřemožitelně, hrdina ho porazí jedna dvě, protože ten hrdina je prostě skvělý a dokonalý. Jeho úžasné vlastnosti jsou viditelné už od začátku, a tak nikdo prostě nepochybuje o tom, že by hrdina, i když je zlo větší než on a nikdo neví odkud má ten junák tolik sebevědomí, mohl být poražen zlem. Svým vítězstvím hrdina dokáže, že zlo se prostě jenom zle tváří a že každý nad ním vždy zvítězí, jen když v sebe bude věřit, protože „když si věříš tak dokážeš nemožné“. Jako kdyby to, že ti stoupne sebevědomí, mělo nějaký obrovský, zásadní efekt na to abys vyhrál…Může to pomoct, třeba zastrašit nepřítele, ale rozhodně to neznamená že můžeš přenášet hory jen když budeš věřit V SEBE. A navíc přehnané sebevědomí často nepřítele naštve a jen to zhorší situaci.  

Jindy je na straně dobra místo jednoho hrdiny celá skupina hrdinů. To ale na principu nic nemění. Oni to dokážou protože věří, že na to mají, a většinou to žádné jiné opodstatnění nemá. Bohužel toto „jsem neporazitelný, protože jsem dobrý a mám na to“ ve skutečném životě nefunguje a jen to dává iluze těm, kteří uvěří tomu, že to tak funguje. Copak v sebe člověk může mít stoprocentní jistotu jen proto, že si myslí, že je dost dobrý a že to dělá dobře? Nikdy nemůžete vědět, jestli jste lepší než váš protivník, i když víte, že vy děláte správnou věc, a že jste „na straně dobra“. Takže rozhodně neplatí, že vyhrajete, když si řeknete: „zvládnu to, protože věřím že jsem ten nejlepší“, nebo „dobro je vždy větší než zlo“. Tady na zemi neexistují tyto dvě síly bez nositelů, i dobro i zlo má své nositele, a proto zlo velmi často vyhrává, protože nositelé dobra nejsou dost „dobří“ v tom smyslu, že v sobě nemají dost dobra. Když si někdo řekne, že v sebe věří, protože je prostě úžasný a má na to, tak to vede k pýše, a pýcha je zlá, takže v sobě bude mít kus zla a spíš prohraje než vyhraje nad zlem. Ale teď už trochu odbočuji. Chtěla bych ještě poznamenat že se v pohádkách a animácích vyskytují i výjimky: v některých příbězích hrdinové mohou porazit zlo, jen když budou stát při sobě, ale bohužel v takových příbězích je většinou zlo zesměšňováno, a když se hrdinové spojí, tak už jen samo to záporné postavy srazí na kolena, a pak stačí už jen „mávnutí prstem“ kladných postav a zlo je poraženo. A ve skutečnosti se za sebe hrdinové doopravdy neobětují, ale jen se tak nějak sjednotí… někdy třeba přijdou na to, že nemají proti zlu bojovat, ale musí vyřknout kouzelnou formuli, která bude fungovat, jen když každý z nich vyřkne jedno slovo z té formule, atd.,…atd.,…. Takže tyto příběhy, i když je to lepší druh příběhů než ten první druh, kde je zlo poraženo tím, že v sebe hrdinové věří, většinou prostě jen vyvolávají iluzi, že „zlo se jen zle tváří“ a že „když se jaksi dáme dohromady a přijdeme na správný způsob, tak to zvládneme“. Samozřejmě chápu, že většinou jsou tyto poněkud trapné příběhy určeny pro malé děti, a nejsou to proto příběhy brané vážně, ale přeci jen by i pohádky měly děti doopravdy poučovat a ne jim strkat pod nos nereálné a přeslazené hrdinské příběhy. A navíc se tyto „trapárny“ začínají velmi často vyskytovat ve filmech pro dospělé, a co je horší, velmi často jsou brány vážně a lidi jsou jimi dojatí.

Ale zpátky k věci.

Má úvaha o boji dobra proti zlu vede k otázce: jak by mělo být představeno opravdové vítězství dobra nad zlem, aby to bylo za příklad? Určitě tak jak to doopravdy chodí, bez iluzí. Tak jak dobro vyhrává nad zlem DOOPRAVDY, ve skutečném životě. Jak tedy dobro vyhrává nad zlem ve skutečném životě? Už jsem tu vyvrátila tvrzení, že člověk vyhraje sám jen tím, že si bude věřit, nebo tím, že bude mít dobré schopnosti a bude neohrožený, anebo jen tím, že jaksi dá hlavy dohromady s přáteli nebo spojenci, nebo se s nimi usmíří a poučí se ze svých chyb a pak půjde vše hladce… Některé z těchto věcí jsou dobré, ale to prostě nestačí!

Podle mě odpověď zní: dobro vyhraje nad zlem, jen když bude ryzí a čisté. Když se lidé doopravdy spojí vzájemnou láskou a obětavostí, přátelstvím a věrností. Když se jeden nasazuje za druhého a nemyslí na sebe. A konečně se dostávám k „Pánu Prstenů“. Toto dílo mohu totiž dát za příklad, protože tam se všichni nasadili jedni za druhé: v bitvách si Legolas, Aragorn a Gimli vždy vzájemně kryli záda. Boromir padl, když zachraňoval život Smíškovi a Pipinovi. Faramir měl příležitost udělat dojem na svého otce, který ho od mala přehlížel, ale stejně Frodovi Prsten nevzal. Celé Společenství riskovalo život, aby pomohlo Frodovi nést jeho břímě, Gandalf padl, když celé Společenství chránil před Balrokem, Arwen sama zachránila Froda před Nazgúly (ve filmu; v knize Froda vezl na koni jiný elf a Nazgúly zneškodnili Gandalf a Elrond – oni poslali vodní koně), Sam Froda po celou dobu povzbuzoval a ochraňoval, a i když ho Frodo poslal pryč a ukřivdil mu, Sam se vrátil a zachránil ho před obřím pavoukem…

Je evidentní, že Frodo, i když on jediný byl dost silný na to, aby nesl Prsten, on jediný, který to mohl dokázat, by to sám nikdy nedokázal, i kdyby si věřil sebevíc a neustále sám sebe povzbuzoval. A na samém konci, když stál nad propastí Hory Osudu s Prstenem v ruce, v sobě stejně nenašel dost dobra, které by mu pomohlo překonat samého sebe a udělat to, čemu se jeho duše vzpouzela. Tam bylo evidentní, že se na sebe opravdu nemůže spolehnout. Nakonec se musel do propasti s Glumem hodit sám, musel „umřít sám sobě“ a jen dokonalá láska, kterou k němu choval Sam, ho mohla vzkřísit – vytáhnout z propasti, kde visel už jen za jednu ruku, a když se dostal ven, byl někdo jiný – byl jako znovuzrozený, byl už bez toho zla, které se k němu připoutalo a se kterým se sžil a které začal milovat, i když se tomu po celou dobu bránil. Musel kvůli němu projít ohněm, musel jít až do ohně Hory Osudu, aby se ho zbavil.

Frodo to dokázal jen díky tomu, že přemohl sám sebe, a díky nesobeckosti svých přátel… Kdyby jen jeden z nich poslechl své vlastní choutky, nechal se zlákat, kdyby například Faramir Frodovi Prsten vzal, nebo kdyby se Sam nevrátil, aby Froda zachránil, nebo kdyby Aragorn nepoklekl a nepokořil se před Frodem, ale poslechl by volání Prstenu a vzal by si ho, nebo kdyby dokonce i sám Frodo Glumovi Prsten vzal a nechal si ho, místo aby se ho snažil hodit do ohně hlava nehlava, vše by bylo ztraceno a zlo by vyhrálo, i kdyby v sebe všichni věřili sebevíc. Jak řekla Galadriel: „Osud výpravy stojí na ostří nože: jen maličko zbloudíte a ztroskotá ke zhoubě všech.“

A je patrné, že nikdo si nebyl jistý, že to dokáže. Aragorn se bál, že propadne Prstenu jako jeho předek Isildur, Frodo taky cítil, že je moc slabý a že se neubrání tomu, aby ho Prsten ovládal a aby si ho Frodo zamiloval, a král Théoden se vrhal do spousty bitev proti obrovské přesile, a nakonec získal vítězství ne proto, že by byl statečný, ale proto, že mu na poslední chvíli přišly posily.

A teď vám něco řeknu: jedině Ježíš je ztělesněním všech těch kvalit, bez kterých dobro není dobrem, a bez kterých nikdo nemůže zvítězit nad zlem. I když tedy Ježíš v „Pánu Prstenů“ nefiguruje, protože je to přeci jen „pohádka“, můžete si ho tam dosadit a uvidíte, že tam perfektně pasuje, protože dobro vyhrálo jen proto, že všichni měli ryzí lásku – a Ježíš je láska („…Bůh je láska, a kdo zůstává v lásce, v Bohu zůstává a Bůh v něm.“ – 1. Janův 4:16). Proto platí moje hypotéza o vítězství nad zlem v reálném životě: jen ten, kdo má Ježíšovu lásku v sobě a dává ji dál, může zvítězit nad zlem („Podle toho jsme poznali, co je láska, že on za nás položil život. A tak i my jsme povinni položit život za své bratry.“ 1. Janův 3:16) Ježíš porazil Satana, protože nás miloval nade vše a byl schopen pro nás umřít. Frodo se dostal do Mordoru jen proto, že ostatní kvůli němu riskovali život, kvůli přátelství, a dokázal ten Prsten do ohně dostat, protože se přestal ohlížet na sebe a vrhnul se do té propasti sám, jen aby ho zničil.

A my, jako jedinci nemůžeme nad zlem vyhrát, pokud jsme k němu jakkoliv poutaní. Nepomůže ani sebedůvěra, ani odhodlanost, ani síla. Jen když jsme čistí as ryzí a když naši přátelé jsou čistí a ryzí, tak to dokážeme. A když naše duše projde ohněm, tak nás to očistí od zla, a pak máme nový život díky Ježíšově lásce. Frodo musel jít až do ohně Hory Osudu, aby se zbavil Prstenu – zla, a ven ho dostala jen láska – Samova láska. Frodo zvítězil nad zlem díky lásce.

A v úplném závěru Frodo odplouvá do Valinoru, vlastně jde do ráje, a na tom je vidět, že Frodo nezachránil Kraj pro svoje potěšení, nemyslel na sebe, a nepodstoupil všechno to utrpení kvůli sobě, ale pro svoje přátele.

Proto je „Pán Prstenů“ největší příběh lásky – schovává v sobě poučení, o kterém je v Bibli řečeno, že je to největší zákon hned po prvním přikázání: Miluj bližního svého jako sám sebe.

Se souhlasem převzato z dan-drapal.cz.