Orlando Figes: Natašin tanec

Podrobnosti

Zveřejněno 12. 6. 2015 7:19

Napsal Dan Drápal

Orlando Figes (*1959) vystudoval historii v Cambridgi a nyní je profesorem historie na University of London. Je autorem mnoha knih o Rusku: jmenujme alespoň Peasant Russia (Rolnické Rusko), Civil War (Občanská válka) nebo A People’s Tragedy (česky Lidská tragédie). Česky vyšla ještě jeho kniha Šeptem (The Whisperers), pojednávající o soukromém životě v dobách stalinismu.

Kniha Natasha’s Dance (Natašin tanec) vyšla již roku 2002, mně se však dostala do ruky až loni k Vánocům – vděčím za ni jedné ze svých dcer. Má vůbec cenu psát recenzi na knihu 13 let starou a kterou jsem ještě k tomu četl v angličtině? (Jak jsem zjistil na Googlu, česky vyšla v roce 2004 v překladu Darii Dvořákové a vydalo ji nakladatelství BETA Dobrovský. Je ovšem beznadějně rozebraná.) Myslím, že to cenu má. Neblahý vývoj posledních dvou let nás nutí obrátit svou pozornost k Rusku a snažit se mu porozumět. Figesova kniha nám v tom může vydatně pomoci.

Sám jsem se Rusku, jeho literatuře a jeho dějinám věnoval v letech 1970-1976, tedy ve svých „topičských“ letech. Různé kotelny, jimiž jsem prošel, byly svým způsobem ideálním místem na studium. Můj zájem o Rusko tehdy odstartovala kniha Nikolaje Berdjajeva Ruská idea, kterou jsem ovšem četl v angličtině pod názvem Russian Idea (česky vyšla až roku 2004). Nedlouho na to jsem přečetl Masarykovo monumentální dílo , které považuji za stěžejní. V kotelnách jsem pak přelouskal sebrané spisy předních slavjanofilů, knihy Černyševského…a sebrané spisy V. I. Lenina. Ne kvůli jeho knihám a článkům, ale kvůli poznámkám. Měl jsem totiž díky Františce Sokolové unikátní možnost vypůjčit si ze Slovanské knihovny jinak nepřístupné druhé vydání těchto spisů, které obsahuje velmi cenné poznámky, díky nimž lze rekonstruovat dějiny bolševické revoluce (právě pro tyto poznámky pak bylo 2. vydání znepřístupněno).

Proto se považuji tak trochu za odborníka, který dokáže Orlanda Figese ocenit. Recenzovaná kniha se zabývá skutečně kulturními (nikoli politickými nebo hospodářskými) dějinami. Začíná dobou Petra I. Velikého a končí pojednáním o ruských umělcích, kteří odešli po revoluci do exilu … a pak se často vraceli, přestože tušili, že je možná čeká pronásledování nebo dokonce smrt.

Orlando Figes zachycuje přesvědčivě to, co zachytil už Masaryk a mnozí jiní badatelé o Rusku: Rusko se neustále hledá, neustále k Evropě vzhlíží a současně jí pohrdá, nemůže se rozhodnout, zda jsou asijské (tatarské) vlivy dobré či nikoli, ale především je neustále hluboce zaujato samo sebou. Ruští myslitelé si byli vesměs vědomi nedostatků ruské společnosti, nicméně přesto naprostá většina z nich podlehla mesianismu, přesvědčení, že Rusko má nějaké zvláštní dějinné poslání. A bylo celkem lhostejno, zda se tito myslitelé chtěli poevropštit či zda se naopak chtěli od Evropy duchovně izolovat, zda byli smýšlení „pravicového“ či „levicového“, zda smýšleli liberálně nebo opěvovali pravoslavnou náboženskou tradici. Kniha poskytuje vhled do napětí mezi šlechtou a intelektuály na jedné straně a prostými rolníky na straně druhé. Příslušníci ruských elit mnohdy opěvovali (zejména po roce 1812) ruské rolnictvo, nicméně v podstatě mu nikdy nerozuměli. Mnozí se mu chtěli přiblížit, ať už to byli slavjanofilové, kteří se k nevůli carského dvora oblékali „po rusku a po venkovsku“, nebo „narodnici“, kteří se snažili mezi lidem agitovat pro reformy. Prostí ruští venkované nestáli ani o první, ani o druhé. Nejplastičtěji kniha líčí vývoj Lva Nikolajeviče Tolstého, který chtěl mužiky na svém panství pozvednout, zakládal pro ně školy, nicméně stále znova byl frustrován inercií, kterou venkov přes snahy různých intelektuálů a reformátorů projevoval.

Velice zajímavé je líčení uměleckého vývoje v době bolševické revoluce a v letech po ní. Zpočátku se zdálo, že avantgardní umělci, kteří mnohdy revoluci vítali, se postarají o to, aby sovětské Rusko bylo a zůstalo světovou uměleckou avantgardou. Jak ale revoluce začala požírat své děti, tito umělci (malíři, hudební skladatelé, architekti, ale především patrně filmoví a divadelní režiséři) postupně ztráceli uměleckou a mnohdy pak i osobní svobodu. V dobách stalinismu byly ve flóru už jen tradiční umělecké směry.

Poslední část knihy věnuje Orlando Figes ruské emigraci a ukazuje, jak ti, kdo museli Rusko fyzicky opustit, ho vesměs nedokázali a ani nechtěli opustit duchovně. Ať už šlo o básnířku Marinu Cvetajevu, malíře Marka Chagalla, spisovatele Vladimira Nabokova a Maxima Gorkého či hudebního skladatele Igora Stravinského, všichni zůstali zaujati Ruskem, ať už to otevřeně přiznávali (Cvetajeva), nebo vehementně popírali (Chagall, Stravinskij).

Na závěr musím vzdát hold erudici Orlanda Figese. Je neuvěřitelné, kolik knih, deníků, memoárů a protokolů přečetl a zpracoval. Současně ale vzdávám hold jeho umění: Jsou historici, kteří zpracují spoustu materiálů, ale co pak vytvoří, není vůbec čtivé. Figesovy kulturní dějiny Ruska se čtou málem jako detektivka.