Dívat se do tváře pronásledovatele

Podrobnosti

Zveřejněno 12. 6. 2015 7:59

Napsal David Floryk

„Mučedníci, tito naši bratři a sestry ve víře, které si dnes s vděčností a úctou připomínáme,“ řekl papež Jan Pavel II. v květnu 2000 v římském Koloseu při vzpomínkové ekumenické slavnosti na počest křesťanských mučedníků minulého století, „představují velkou fresku křesťanského lidu 20. století. Je to freska evangelijních blahoslavenství, prožívaných až do prolití krve.“

Svědectvím z této slavnostní vigilie, konané z papežovy iniciativy v rámci oslav příchodu nového milenia, vrcholí kniha profesora Riccardiho Století mučedníků. Jejím cílem je připomenout příběhy a vzdát poctu těm, kteří v průběhu 20. století zahynuli pro svou křesťanskou víru či službu. Autor přináší více než 400 stran bohatě dokumentovaných a poznámkovým aparátem doplněných svědectví o pronásledování. Přináší v historických souvislostech příběhy těch, kteří zemřeli pro svou víru, a analyzuje příčiny jejich utrpení a smrti.

Dějiny mučednictví nejsou stejnorodé, nelze je převést na jediný vzorec nebo jedinou ideologii. Několikrát během četby jsem sám sebe coby čtenář přistihl při tajném přání nalézt, odhalit nějaký jednotící princip, nějakou logiku, nějaké vysvětlení, které by tomu celému dávalo smysl. Zvláště dnes, když se kolotoč násilí proti křesťanům znovu roztáčí…

Avšak zdá se, že rozumný důvod pro ten tanec smrti prostě není. Historické kontexty příběhů jsou velmi různé: pronásledování za druhé světové války, snaha zničit náboženství v rámci pokusů o komunismus v SSSR a východní Evropě či v asijských zemích v čele s Čínou, antiklerikalismus v nově se utvářejících laických státech jako Mexiko nebo Španělsko, společensko-politické proměny na africkém kontinentě, těžkosti a předsudky v misijní práci. V některých zemích Asie a Afriky byl útlak křesťanů jak dědictvím kolonialismu a společensko-politických změn, tak i náboženských a etnických konfliktů. Jinde bylo hlavní příčinou pronásledování čistě hlásání evangelia, misijní a charitativní práce. Mnohdy jsou pohnutky pronásledovatelů zcela iracionální, jejich motivem bývá nezřídka čirá nenávist.

Všem těmto příběhům je však společné jedno: jejich protagonisté jsou lidé, kteří zůstali věrni své křesťanské víře i za cenu vlastního života.

„Má smysl a je naší povinností sledovat tato dramata“, uzavírá autor svou kroniku utrpení. Proč? Čemu se z ní lze naučit? Profesor Richardi dochází k závěru, k jehož přijetí vybízel i Jan Pavel II.: Dívat se do tváře pronásledovatele a nezevšeobecňovat. Mučedníci nepodstoupili svůj osud proto, abychom měli další důvod k pohrdání druhými nebo k nedůvěře k nim. Křesťanské mučednictví zapadá do zcela jiné logiky, než je logika vzpoury či pomsty. „Odpouštějme a žádejme odpuštění!“ vyzýval Jan Pavel II., který vnímal svědectví mučedníků jako velkou naději pro budoucnost církve. „Tam, kde se zdálo, že nenávist zamořila život a nebylo možno uniknout její logice, oni prokázali, že láska je silnější než smrt. Uvnitř strašných utiskujících systémů, které znetvořily člověka, v místech bolesti a tvrdého strádání, tito lidé jasně prokázali, že náleží Kristu zemřelému a vzkříšenému. V jejich křehkosti se skví síla víry a milosti Pána.“

Mučednictví bylo právě ve složitém 20. století zjevením ryzí tváře křesťanství: síly ve slabosti. Proto jeho příběhy nesmějí upadnout v zapomění.

Andrea Richardi: Století mučedníků, 548 stran, Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 2014