Zkoumání mysli libertariána a království „čehokoli“

Podrobnosti

Zveřejněno 30. 11. -0001 0:00

Napsal John Horvat II

„Jak Boaz připouští, je dost těžké definovat libertariána vzhledem k rozmanitosti typů a zabarvení, v jakých se libertariáni vyskytují.“

Paradox libertariánství

Když se člověk začte do knihy od Davida Boaze nazvané Mysl libertariána: manifest svobody (Simon & Schuster, 2015), zarazí ho obtížnost úkolu, do něhož se autor pustil. Jak Boaz připouští, je dost těžké definovat libertariána vzhledem k rozmanitosti typů a zabarvení, v jakých se libertariáni vyskytují. A definovat mysl libertariána je téměř nemožné.

Podle libertariánské logiky vlastně žádná „libertariánská mysl“ ani existovat nemůže, neboť kolektivismus si libertariáni nepřipouštějí. Co existovat může, to jsou lidské činy a myšlení jednotlivců, kteří si svobodně volí, jak se řídit tím, co každý vnímá jako zásady libertariánství.

Snad právě tohle činí tuto knihu tak obtížně stravitelnou. Odmítáním obecností je člověk nucen individualizovat vše do nekonečna, čímž se připravuje o ty širé horizonty a velkolepé ideály, které činí život tak zajímavým a osvěžujícím.

Předpolitické předpoklady

Slabikářem Boazova libertariánství je vše individuální; zůstává detailně zaměřen na volby a asociace, které jsou zdrojem štěstí každého jednotlivce. Jeho ústřední zásada je dost prostá: „Mějme svobodu žít své životy podle své volby při respektování stejných práv ostatních lidí.“

Tato zásada nevyvolává problémy ve světě s jistým druhem kulturního dědictví a morálního rámce. Boaz fakticky hledá prapůvod libertariánství ve středověku, kdy křesťanství zavedlo pojem lidské důstojnosti, zastupitelské vlády a zvykového práva. V nitru úzce propojené středověké společnosti se volba omezovala na rámec rodiny a komunit, což vedlo k udivujícímu rozmachu svobody.

Protestantská reformace ovšem spustila dlouhodobou fragmentaci jednoty a morálního rámce křesťanství. Hlavní zásady libertariánství se začaly vykládat podle osvícenského formuláře popírajícího padlou přirozenost člověka a stvrzujícího svrchovanost rozumu. Což snadno pokleslo v étos, který Brad S. Gregory tak výstižně nazval „královstvím čehokoli“.

A opravdu, kniha Mysl libertariána je směsicí „čehokoli“, co se jednotlivci jeví jako předmět jeho zájmu. „Cokoli“ může sestávat z protestu libertariána proti přílišnému vladaření s jeho omezujícím zneužíváním, nebo zase z naprostého přitakání volnému trhu, vládě zákona a práva na vlastnictví. Ovšem „cokoli“ obsahuje také popření morálních zábran, které potlačují sebestřednost a uspokojování vášní. Takže autor je neodbytný co do naléhavé potřebnosti „sňatků“ osob téhož pohlaví i do skoncování s omezováním pornografie a práva na legální užívání drog.

Já, já, já jenom já...

V celém jeho výkladu schází úvahy o účincích individuálního činu na jiné jedince nebo na společnost jako celek. Pokud si každý definuje svůj vlastní význam „respektování stejných práv pro všechny“, nemají takové úvahy ostatně ani žádný smysl. Například zneužívání drog se vidí pouze z hlediska požitku jedince, nikoli z perspektivy manžela či manželky, dětí nebo společnosti, ačkoliv rozhodnutí jednotlivce má závažné důsledky pro všechny jmenované. V běžném libertariánském myšlení je málo zmínek o „obecném dobru“. Toto obecné dobro je v nejlepším případě jen sumou dobra jeho jednotlivých položek.

Podle této vize společnosti, která je vnímána prostě jako mechanismus poskládaný z jednotlivých součástek, jsou vztahy v ní redukovány na smluvní dohody, přičemž jeho složky s ostatními složkami buď jsou propojeny nebo nejsou, dle své libosti. Smluvním prvkem je dokonce i vztah jedince s Bohem. Je značný rozdíl mezi takovouto společností a organickým pojetím společnosti, kdy její členové jsou jako rodina a sami sebe vnímají jako živoucí buňky jednoho těla.

Bez ušlechtilosti, oddanosti i hrdinství

Libertariánská mysl takto pojímaná připomíná spíše kalkulátor sebestředných zájmů než jako efektivní myslící orgán se svobodnou vůlí. Taková společnost je řízena jako družstvo či korporace, která může vyplácet benefity, dividendy a přebytky podle toho, jak slouží zájmům jednotlivých členů. Ale schází jí vřelost sociálních vazeb společenství organizovaného jako rodina. Je to nemastná neslaná světská společnost formálně zbavená duchovních základů, od které – slovy Irvinga Kristola – nelze očekávat „žádnou ušlechtilost záměru, žádnou nesobeckou oddanost transcendentálním cílům, žádné obdiv budící hrdinství“.

Návrat k morálnímu řádu skýtá maximum lidské svobody a je lepší volbou než vstup do Království čehokoliv.

John Horvat II. píše pro TFP (Tradition, Family and Property) a je autorem knihy „Return to Order“ (Návrat k řádu).

Se souhlasem převzato ze Speroforum.com. Pro KONZERVATIVNÍ LISTY přeložil Jozef Zummer. Mezititulky redakční.