Obsah

Jak vznikla euro-arabská osa?

Nedávno jsem slyšela obviňování, že prý za radikalizaci muslimů a rostoucí terorismus může Silicon Valley. A menší i větší „vládcové“ se předhánějí ve svalování viny za to či ono na USA a Trumpa. Tyto nekonečné cynické lži, pronášené těmi, kteří dobře vědí, kdo za co může, ty mne dopálily. Ano, mnozí z našich mocných tvrdě pracují na tom, aby ututlali svou vlastní vinu a aby v jejich zemích nebylo dovoleno říkat pravdu o islámské invazi, přesto jsme ještě nepřestali myslet a číst a psát!

Jak se stalo, že Evropa je tak fascinovaná a hypnotizovaná vztyčujícím se islamistickým hadem, že se propadá do naprosté bezmoci? A dokonce se zakazuje o tom už i mluvit!

Evropa totiž přestala džihádu klást odpor, protože vyměnila svoji nezávislost za spojenectví se státy severní Afriky a Středního východu. Jak k tomu došlo, vypráví britská historička židovského původu Bat Ye’or (vl. jménem Giselle Littman) ve své knize Eurabia: Euroarabská osa.

Autorka pečlivě dokumentuje počátky novodobé islamizace Evropy. Přináší spoustu důkazů, jak už od počátku sedmdesátých let nejprve Francie, a pak i další vůdcové Evropské unie (tehdy se ten spolek ovšem ještě jmenoval jinak), dnes již skrze diktát Bruselských institucí, tiše a nepozorovaně přivedli a přivádějí Evropu do stavu faktické bezmoci vůči islámskému teroru, neboť ji učinili závislou na partnerství s arabským světem. Kvůli udržení moci, vlivu, kvůli ropě. Zaprodali Evropu za ropu. Nemuseli, ale chtěli.

Evropa se ekonomicky, politicky, kulturně a postupně i demograficky svázala s arabským světem smlouvami, institucemi a aktivitami, které z ní udělaly nástroj antiamerikanismu a antisemitismu. Od poloviny 70. let na ní spolupracuje mnoho mediálních, kulturních a vzdělávacích institucí, některé aktivně, některé bezděky.

Počátky najdeme v tzv. ropné krizi na počátku 70. let, která následovala po „jomkipurské válce“ Arabů proti Izraeli. Válka se vyvinila jinak, než Arabové předpokládali, proto bylo potřeba jednat. Organizace zemí vyvážející ropu (OPEC) v říjnu 1973 jednostranně zvedla cenu ropy o dvě třetiny a vyhlásila embargo dodávek do zemí podporujících Izrael.

Co si počnete bez naší ropy? – ptali se šéfové ropných velmocí Evropanů. A co vy si počnete bez našich peněz za vaši ropu? – Měla znít odpověď ze Západu. Žel, tuto otázku nikdo nepoložil. V obavách z „arabského hněvu“ se společná akce Západu vůči embargu nekonala, naopak zástupci zemí tehdejšího Evropského společenství schválili rezoluci, zdůrazňující potřebu „dialogu“ s arabskými zeměmi vyvážejícími ropu. Tak byl položen základ pro Euro-Arabský dialog (EAD) mezi EU a Ligou arabských států.

Euro-arabská osa

Euro-Arabský dialog – název naznačuje, že by mohlo jít o nějaké žvanění a lid obecný se o něco takového přece nezajímá, má důležitější věci na práci. Dnes je EAD mocná síť evropských politiků, poslanců národních parlamentů i europarlamentu a představitelů všech silných evropských politických stran. Má hlavní úřad v Paříži a zaměstnává několik stovek úředníků, včetně vysokých politických činitelů.

Na zakládací schůzi EAD v Paříži v červnu 1974 byla vytvořena PAEAC, tedy Parlamentní evropská asociace pro euro-arabskou spolupráci (v současné době má přes šest set členů ze všech velkých evropských politických stran, aktivních v jejich vlastních národních parlamentech, stejně jako v Evropském parlamentu). Mezi další hlavní orgány Dialogu jsou Institut MEDEA a Evropský institut pro výzkum Středomoří a euro-arabské spolupráce, který vznikl v roce 1995 s podporou Evropské komise.

PAEAC na konferenci v Damašku přijala od Arabské ligy pro svou zahraniční politiku tyto podmínky: Stažení Izraele do hranic příměří z roku 1949, obnovení arabské svrchovanosti nad Jeruzalémským starým městem, účast OOP a Jásira Arafata na všech blízkovýchodních mírových jednáních, tlak na USA, aby se distancovaly od Izraele a sjednotily svou politiku se zájmy arabských států. A také, což bylo na každé další schůzi opakováno, usnadnění arabské imigrace do Evropy… Poznáváte v těchto bodech politiku Evropské unie v posledních desetiletích?

Přistěhovalectví výměnou za ropu?

Podle Bat Ye'or stojí aktivity EAD u kořene „privilegovaného“ přístupu arabských imigrantů do Evropy, kde se rychle začaly tvořit silné islámské komunity. Evropa současně napomáhala při delegitimizaci Izraele a při prosazování palestinské otázky do centra globální pozornosti jako rádoby-klíčového problému mezinárodních vztahů.

Džihád se dnes již nevede jen puškami, ale také manipulováním s dodávkami ropy a jejím zdražováním. Džihád se vede přes kolébky migrantů uprostřed evropských měst. Vede se ovlivňováním veřejného mínění a mýcením předsudků, třeba skrze řadu za tím účelem zřízených vzdělávacích institucí a neziskových organizací. A také podplácením a strategickým prosazováním vhodných lidí do vlivných pozic, k moci. Do médií, na univerzity, do církevních a charitativních organizací. Ochotně se na tom podílejí i některé křesťanské instituce vytvářením nové teologie zvané replacement theology. Jak kdesi trefně poznamenal Benjamin Kuras, „nahrazovacím“ prvkem v této teologii je odstraňování židovského prvku a společných židovsko-křesťanských hodnot.

Generální výbor EAD se scházívá „in kamera“, tedy uzavřeně, stranou pozornosti nejen veřejnosti a médií, ale i mimo dohled legitimních politických orgánů. Jistě, je to jednodušší: Takhle se vyhneme rozvláčným parlamentním debatám, někdo by mohl oponovat, jiní by žádali hlasování o podmínkách a podpisy a připomínky těch a oněch. Takto se v tichosti dohodneme, a nikdo o tom přece nemusí vědět, koneckonců, vždyť jde jen o „dialog“ a lepší vzájemné „porozumění“…

Evropští politici neregulovanou muslimskou migraci bagatelizují, nechtějí ji zastavit, skrytě ji podporují, a proto štědře financují neziskovky a touto cestou i pašeráky lidí. Chtějí prostřednictvím masové migrace změnit stávající evropské národy a celkovou kulturní a politickou situaci v Evropě?

Lepší vzájemné obohacení

V rámci tohoto „lepšího porozumění“ islámské kultuře a jejím nositelům na Západě musely být zaručeny vlastní školy, mešity, média v rodném jazyce a jakási vnitřní samospráva, řízená zákonem šaria. Trochu jednostranné, nemyslíte? Mešity u nás ano, o křesťanských kostelech u nich však ani muk? Proč, jak je to možné?

Takové byly počátky. Dnes je to tak, že Evropa je plná mešit a islámských kulturních center a charit a valí se sem statisíce imigrantů. I když to není nikde „napsáno“, francouzská, anglická, německá, belgická i švédská policie dobře vědí, kde se nevměšovat, kam se nechodí. A tisk to ví taky! Kdo by se odvážil tato veřejně známá tabu otvírat, se zlou se potáže. Bude umlčen, vyhozen, pošpiněn, pomluven, znemožněn. „Zrádci“ mezi muslimy rovnou zavražděni. Kde se asi ukrývá Hirsi Ali? Proč musí Gert Wilders chodit s policejní ochrankou?

Evropa se třese hrůzou. Ale nemusela by. Arabský svět je závislý na dovozu technologií, jídla, zbraní, skoro všeho, vždyť tam se nic nevyrábí, nevyvíjí, skoro ani nepěstuje. Mají ropu, ano, ale té se nenají. Co by se stalo, kdyby Evropa neměla ropu od OPEC? Stalo by se málo. A hodně by se ušetřilo.

EU dnes platí miliardy arabským středovýchodním zemím. Jen tak, za přátelství. Nebo spíš jako výpalné? Jednou z institucí k vydírání peněz ze Západu, zavedených v rámci EAD, je European Institute for Research on Mediterranean and Euro Arab Cooperation (MEDEA). Evropští daňoví poplatníci prostřednictvím tohoto institutu „přerozdělili“ mezi lety 2000 – 2006 pět a půl miliardy eur a EU dodala skoro tutéž sumu, vypůjčenou od Evropské investiční banky. 90% sumy schlamstly Alžír, Egypt, Jordánsko, Libanon, Maroko, Sýrie, Tunis, Turecko a Palestina. Co se z toho reálně vybudovalo a do čí kapsy prachy skutečně dopluly není známo.

Strategie zůstává stejná

Je podivné, že se ještě nikdo oficiálně nezabýval tím, jak bude vypadat Evropa pod znamením půlměsíce. Co nás vlastně čeká?

Bat Ye'or píše o situaci starých křesťanských civilizací na Středním Východě, v Severní Africe, na Iberském poloostrově, v Anatolii a jihovýchodní Evropě. Jejich historie byla podobná několika typickými prvky. Střídala se období válek, dobývání, dočasného míru, mírových smluv a spojenectví a opět teroru. Autorka je dělí do tří stádií: (1) Postupná eroze odporu ve společnostech ještě nedobytých, ale určených pro džihád. Souběžné hospodářské oslabování skrze vyžadování výpalného výměnou za dočasný pokoj. Během toho nastává demografický úpadek, jako důsledek válčení, masakrů, únosů a vyhánění. (2) Nahrazování jedné civilizace druhou skrze dlouhodobou masovou muslimskou imigraci. (3) Povstání mocných jedinců – kolaborantů i celých skupin, politicky i ekonomicky napojených na nové muslimské vládce. Pak následuje všeobecné podrobení. Odpor už není možný, není ani proveditelný.

„Tak se vyvinul a rostl systém poddanství (dhimmitude) v náboženských, politických, intelektuálních a ekonomických doménách křesťanského světa.“

Poddání se islámu bylo dokonáno vlastními „křesťanskými“ lídry, kteří se zaprodali kvůli svým osobním ambicím či ekonomickým zájmům.

Totéž se děje i dnes. Politika euro-arabského dialogu vede, dnes již zdá se nevratně, ke vzniku Eurábie, tedy společného euro-arabského prostoru, kde budou nemuslimové stále více zatlačováni do svého „tradičního“ postavení – jako podřadní, jako dhimmi

Naděje umírá poslední

Situace se zdála zoufalá, když si Amerika před osmi lety zvolila presidenta, který vystudoval v muslimských školách a klaněl se saúdskému králi až k zemi. Američani byli unešeni sami sebou, jak se jim povedlo překonat rasismus zvolením černého presidenta. EAD nepochybně jásala a byla za to odměněna Obamovými proislámskými a protiizraelskými kroky. Embargo proti Íránu bylo odvoláno, poslalo se jim v hotovosti šílené množství peněz, Lýbie byla rozvrácena, povstali kalifátníci z ISIS a zabrali skoro celý Irák, americká armáda z Afghanistánu a Iráku odešla, nastalo usekávání hlav a znásilňování, teror vůči křesťanům dosáhl míry v moderní době nevídané.

A mohlo to tak pokračovat, ale snad už nebude. Přes miliony dolarů napumpovaných Hillary Clintonové a její kampani ze strany bohatých arabských států a všudypřítomného lidumila Sorose vyhrál volby Trump, který do klubu EAD snad nevstoupí. Proto musí být znemožněn, zničen a nejlépe odvolán, proto musí být zničen maďarský premiér Orbán. A další písek v soukolí, Brexit a posílení protiimigračních sil ve Francii a v Holandsku. Co se děje? Že by ten lid přece jen nebyl ještě tak ohloupený, jak si naši zrádci myslí? Prozatím se vyčkává, zastánci „dialogu“ si přece nemohou dovolit ztratit všechno, co dosud získali.

Spisovatel Ezra Levant dokumentuje ve své knize Tramping Trudeau, jak Liberální strana v Kanadě zvítězila díky přílivu Sorosových peněz na kampaň. Jak liberální kampaň řídili poradci Obamy a Clintonové. Jak Sorosovy miliony darované nátlakovým skupinám chtějí zastavit těžbu z ropných písků, kde jsou zásoby snad ještě větší než v Saúdské Arábii. To ovšem nelze připustit, závislost na OPEC si musíme pěstovat. Zatím se to daří, těžba uhlí v Kanadě se zastavuje. Premiér se tajně sešel k dialogu s vůdcem Izmaelitů na jeho privátním ostrově v USA. Onen vůdce je milionář a lobbyista. Justin Trudeau mu dal na podzim 53 milionů dolarů pro jeho charity od nás, daňových poplatníků, a jako protiúčet velkoryse přijal 27 000 neprověřených muslimských přistěhovalců do kanadské náruče. Jejich synkové už terorizují děti ve školách a na hřištích a zbabělí ředitelé škol, policisté ani poslanci nedělají vůbec nic. To je jeden z těch stupňů džihádu. A navrch nám Justin připravil zákon proti urážení muslimů, aby se u nás necítili nevítaní. Canadian – Arab Dialog se právě rozjíždí. Pane, smiluje se nad námi!

Avšak, naděje umírá poslední, říkával můj otec…

Je možné, že můj článek některé čtenáře popudí; četli něco, o čem nechtěli vědět. Nebo se jim zajídá můj styl. Ty všechny ovšem upozorňuji, že porucha není v mém vysílání, ale v jejich přijímačích.

***

Ohrožení Evropy muslimskou nadvládou kulminovalo 11. září 1683 před hradbami Vídně, následující století pak byla svědkem slábnutí moci muslimů a vzrůstajícího nezájmu Evropy angažovat se na Středním východě. Ústup muslimů z pozic byl jen potvrzen ponížením roztříštěné Osmanské říše po první světové válce. Navíc všechny naděje, že by islám mohl opět získat svoji zašlou vojenskou slávu, vzaly za své, když malý stát jménem Izrael dokázal třikrát za sebou porazit arabské armády.

Tyto porážky opakovaně ukázaly, že džihád nemůže být prosazován pouze vojenskou silou. Marocký král Hasan II. v roce 1980 při zasedání ministrů zahraničí Organizace islámské konference prohlásil: „V islámu důležitost džihádu nikdy nespočívala jen ve válkách nebo svatých taženích. Džihád spíše spojoval politickou strategii, vojenské akce a psychologický způsob vedení války, který by – pokud své síly zapojí celá Islámská umma (celosvětové společenství muslimů) – zaručil porážku nepřítele.

Bruce Thornton, Revue POLITIKA, 2/2007

***

Myslím, že radikální muslimové se popadají za břicho nad hloupostí mainstreamových médií. Oni jsou přesvědčeni, že jednají ve jménu Boha, a co jim může nějaký britský starosta nebo ministr? Po útoku ve Westminsteru před dvěma měsíci děkan Westminsterské katedrály s plnou vážností prohlásil: Co asi mohlo přimět muže, aby si pronajal auto, nechal ho dopravit z Birminghamu do Londýna a pak s ním vjížděl do lidí, které nikdy předtím nepotkal, které nemohl znát, proti kterým neměl žádné osobní výhrady, žádný důvod je nenávidět? Zdá se, že se to nikdy nedozvíme. Tolik děkan, Ale my to přece víme! A kdyby děkan vyčkal ještě pár dní, mohl dostat na svou otázku odpověď z poslední zprávy, kterou Khalid Masood poslal přes WhatsApp, totiž že vraždil pro džihád. Tady se odehrává koordinovaná snaha neslyšet, co nám islamističtí útočníci říkají. Místo toho jsme jako truchlící pozůstalí na vlastním pohřbu.

Douglas Murray, britský publicista a přední kritik islamismu (Týdeník Echo 23/2017)

 

 

 

Sledujte:



Copyright © 2014. All Rights Reserved.