Obsah

Rozhovor – Rod Dreher

Pane Drehere, setkáváme se u příležitosti českého vydání Vaši knihy Benediktova cesta (poprvé anglicky vydané na jaře 2017, tj. před rokem). Dle sekulárního židovského komentátora The New York Times Davida Brookse, jedná se o „nejdiskutovanější a nejdůležitější náboženskou knihu dekády“. Mohl byste, prosím, sdělit českým čtenářům, kteří ji zatím nečetli, co je její hlavní myšlenkou?

Tvrdím, že Západ je nyní morálně a nábožensky v takovém stupni úpadku a rozpadu, jako Západořímský říše v jejích posledních letech. Křesťané – všichni křesťané – by měli o sobě přemýšlet jako raní benediktinští mniši, kteří se objevili v 6. století na troskách Říma. I když my obyčejní křesťané nejsme povoláni do klášterů, přesto musíme žít svou víru mnohem disciplinovaněji, abychom vytvořili odolnější rodiny, farnosti a komunity, jež budou s to zachovat si víru během doby temna, jež přichází.

Mou inspirací není jen svatý Benedikt, ale především katolický filosof Alasdair MacIntyre, který před téměř čtyřiceti lety publikoval knihu „After Virtue“, vlivné dílo morální filosofie. Tvrdil, že pokus osvícenství vybudovat koherentní a soudržnou morálku pouze na základě rozumu selhal. Všiml si, že Západní civilizace se rozpadá, protože opustila své tradice, jež ji držely pohromadě. MacIntyre říkal, že lidé, kteří chtějí žít podle starých způsobů, by se neměli snažit tak řečeno bránit římské impérium, nýbrž by se měli soustředit na vybudování silných komunit založených na ctnostech. Řekl, že čekáme na „nového – nepochybně velice odlišného – sv. Benedikta.“

Tvrdil, že potřebujeme lidi jako byl Benedikt z Nursie, kteří jsou schopni číst znamení doby a reagovat na ně moudře, kreativně a radikálně. Materiální, politické a kulturní podmínky v Evropě a Severní Americe v 21. století jsou samozřejmě velice odlišné od těch v pozdním Římě, nicméně jsou zde i zřejmé paralely. Konceptem „Benediktovy cesty“ se snažím inspirovat nové – a docela odlišné – svaté Benedikty našeho místa a doby. Potřebujeme ty, které papež Benedikt XVI. – další Benedikt „Benediktovy cesty“ – nazval „kreativními menšinami“, jež budou schopny čelit krizi naší civilizace. Je to výzva pro kněze, ano, ale především výzva pro laiky. Nemůžeme čekat na někoho jiného, aby nás zachránil. Abych použil biblickou analogii, myslím si, že hodně pršelo už dost dlouho, a pro křesťany je nejvyšší čas začít stavět archy, jako byla ta Noemova; v opačném případě utoneme.

Někteří Vás obvinili, že doporučujete rezignaci na svět, jež povede k paralýze, ignoranci, či k něčemu ještě horšímu. Vím, že je to přehnané. Ale stejně: kdyby křesťané kapitulovali před převládajícími politickými trendy, nebylo by to ještě horší? Benediktova cesta je dobrá pro rodiny, ale je dobrá taky pro politiku?

Jsem přesvědčen, že křesťané musejí zůstat v politice aktivní, když už pro nic jiného, tak alespoň kvůli ochraně náboženské svobody – tj. práva vyznávat svou víru a řídit své vlastní instituce. Tu knihu jsem napsal jako Američan pro americké publikum; jsem si jist, že situace v České republice je v mnoha ohledech odlišná. V USA máme mnoho morálně a teologicky konzervativních křesťanů – především evangelikálů –, kteří silně věří, že pokud zvolíme ty správné politiky, civilizační krize se vyřeší. To je šílenství, skutečné šílenství. Jak ve své knize ukazuji, mnozí mladí Američané, i uvnitř církví, ztrácejí víru. Buď ji ztratí úplně, anebo jejich víra je natolik ovlivněna konzumní kulturou, že tradiční křesťanství připomíná jen povrchně. Z křesťanského hlediska je úplně jedno, zda „Ameriku učiníme opět velikou“, pokud ztratíme svou duši. A to je to, co se dnes v Americe děje. Jsem politický konzervativec, zajisté, ale nenávidím to, jak některé církve často působí coby modlící se pobočka Republikánské strany.

Musíme bojovat prostřednictvím politiky, pokud to stále ještě jde, avšak mou tezí je, že křesťané jsou menšinou – a to zmenšující se. Demokratická strana je otevřeně nepřátelská vůči tradičním křesťanům kvůli našim názorům na potraty a otázky LGBT; republikáni nás opouštějí. Nebude to dlouho trvat a budeme považováni za nenávistnou skupinu kvůli tomu, co věříme ohledně sexuality a rodiny. Američtí křesťané to jen velice těžce chápou, protože nemohou uvěřit tomu, že naše země je s to padnout tak hluboko tak rychle. Ale děje se to!

I kdybychom jako křesťané byli nenáviděnou menšinou bez značné politické moci, nemůžeme rezignovat na práci ve prospěch obecného dobra. To je poučení, které jsem si vzal od Václava Bendy. Inspirací pro „Benediktovu cestu“ byla jeho myšlenka „paralelní polis“: pracovat pro obecné dobro, i když nemáme žádnou politickou moc.

Obecněji však: politika vychází z kultury. Jako křesťané nemůžeme doufat ve slušnou, lidskou politiku, pokud nemáme zdravou kulturu uvnitř našich rodin, uvnitř našich církví, a uvnitř našich komunit. Benediktova cesta není o stažení se ze světa, nýbrž o hlubším vnoření se do modlitby, bohoslužby, studia Bible a křesťanské kultury, takže když vyjdeme do veřejného prostoru, mnohem věrněji můžeme reprezentovat učení Ježíše Krista.

V Americe probíhá zápas za duši a kulturu země; nic takového v Evropě není. Evropští konzervativci a klasičtí liberálové vždy obdivovali dva rysy Ameriky: (1) je křesťanskou, nikoli post-křesťanskou společností; a (2) je anti-etatistická, se zdravou dávkou nedůvěry vůči státu. Nyní vidíme, že oba rysy se z Ameriky vytrácejí a USA začínají aproximovat něco jako „makro-Belgii“. Strašné pomyšlení… Co tomu říkáte?

Je to pravda. Čím méně jsou lidé schopni se ovládat, vládnout si sami vnitřně, tím více budou potřebovat kontrolu vnější. Alexis de Tocqueville ve svém klasickém díle z 19. století „Demokracie v Americe“ uvedl, že křesťanské náboženství bylo zásadní pro úspěch naší demokracie. Moc v demokracii patří lidu, který ale musí věřit, že existují limity jeho moci. Navíc křesťanství obsahuje učení, jež činí vládu zodpovědnou ovládaným více životaschopnou. V tomto duchu jeden z otců zakladatelů USA John Adams poznamenal, že americká ústava může fungovat jen pro „mravní a zbožné lidi“ – tj. ty, kteří si sami vládnou s odpovědností vůči vyššímu zákonu. Řekl, že v opačném případě by roztrhali ústavu jako velryba rybářskou síť. Amerika nikdy nebyla a ani nikdy nebude dokonalá. Avšak ztráta křesťanského smyslu a narůstající mravní chaos způsobují, že jsme čím dále tím více závislí na státu.

Co dělat?

Kdo ví? Budou návykové látky, videohry a virtuální porno „chléb a hry“ 21. století? Ale vážněji: procházíme obdobím, v němž je narušováno vše, co lidé vždy potřebovali k tomu, aby měli dobrý život.

Víra v Boha coby zdroj smyslu a stability? Upadá. Manžel a manželka na celý život? Manželství a stabilní vztah se v USA stávají luxusním zbožím – tj. něčím, jež mají jen lidé z vyšší střední třídy. Společenství dobrých přátel? Američané vykazují rekordní míru osamělosti a depresí. Stabilní, smysluplná práce? Kariérní stabilita vymizela a stále méně lidí může doufat, že budou mít práci, která jim poskytne uspokojení.

To vše může být politicky revoluční. Žádný politik na to nenašel odpověď. Nelze čekat na politiky, že nás zachrání. Ať už se politicky či ekonomicky stane cokoli, musíme pracovat na posílení našich náboženských vazeb a vytvořit silnější rodiny i menší komunity, jež nám pomůžou přetrvat obtížnou dobu, jež stojí před námi. Můj otec se narodil na venkově během Velké krize v 30. letech, v době úžasné chudoby. Jeho rodina měla jen velice málo, ale jejich náboženství, sousedé a schopnost postarat se o sebe jim umožnily tu těžkou dobu přestát. Ve Spojených státech jsme byli nyní tak bohatí, že na tyto věci jsme zapomněli. Musíme je znovu nalézt, neboť v opačném případě tuto dobu zkoušek neustojíme.

Mnozí lidé v této zemi napravo od středu i mnozí křesťané přivítali zvolení Donalda Trumpa coby menšího zla než byla Hillary Clintonová, ale zároveň si myslí, že Trump je temperamentem a psychologicky nezpůsobilý být prezidentem. Co si o něm myslíte Vy?

Skutečně je temperamentem, morálně a psychologicky nezpůsobilý být prezidentem. Je zlým člověkem, jehož ovládají vášně. Jeho zvolení je příznakem morální a politické dekadence Spojených států. A přesto ho preferuji před Hillary Clintonovou, hlavně kvůli pravomoci prezidenta utvářet soudní systém Spojených států. Nelze pochybovat o tom, že pokud by Clintonová vyhrála, nezbyla by u našich soudů žádná naděje na náboženskou svobodu. Nyní tu naději máme. Trochu naděje, ale to je lepší, než naděje žádná.

Leč neměli bychom si nic nalhávat: Trump coby prezident je katastrofa. Je nekompetentní a naprosto neschopen řešit problémy doma i v zahraničí. Nevím, jak se z něj vzpamatujeme – a to říkám jako někdo, kdo ho bude v roce 2020 pravděpodobně volit. Nesouhlasím však s těmi lidmi na levici a pravici, kteří viní Trumpa ze všeho zlého v americké politice. On je symptomem hlubšího a širšího úpadku, nikoli jeho příčinou.

Když mluvíme o Trumpovi, nelze opomenout otázku Putina. Někteří konzervativní křesťané v Evropě ho považují za ochránce, podporovatele či spasitele křesťanství v Evropě (ubozí blázni, dle mého skromného mínění…). Vím, že jste byl metodistou, katolíkem a nyní jste pravoslavným. Co si myslíte o Putinovi?

Myslím si, že případ Putina je v určitém smyslu podobný Trumpovu, i když dle mně Putin je mnohem inteligentnější a lépe se ovládá. Myslím, že Putin chápe význam silné církve pro morální zdraví státu, i když jsem si rovněž jist, že nahlíží náboženství pouze instrumentálně – jako to, co je dobré pro jeho vládu. Když vím, jak moc ruští lidé trpěli v 90. letech, nemůžu je vinit z toho, že volí Putina; zároveň si ale myslím, že je chybou považovat Putina za jakéhosi ochránce křesťanství. Liberálům typu George Sorose za vlády Putinova typu pšenka nepokvete, což je dobře, ale křesťané si nemohou dovolit zavírat oči před masivní korupcí a brutalitou, jež jsou za Putina normou.

Věřte mi, chápu, proč si evropští křesťané přejí, aby měli lídra, který si váží a chrání křesťanství. Je mi jedno, jaké jsou pohnutky Trumpa, ale jsem rád, že my Američané máme lídra, který neútočí na církev a její svobody. Zároveň ale platí, že je pro nás nebezpečné hledat řešení našich problémů v politice. Má obava ohledně Trumpa je ta, že církve, které ho otevřeně podporují, budou kvůli tomu zdiskreditovány. To samé platí o Putinovi a ruském pravoslaví. Jako pravoslavný křesťan jsem vděčen za to, co Putin říká ohledně důležitosti chránit přirozenou rodinu. Ale v těchto věcech nemůžeme být naivní.

Jaká je podle Vašeho názoru dnešní situace v církvi ohledně pedofilního zneužívání dětí? Byli ti predátoři a ti, kdo je kryli, odhaleni a potrestání?

Vůbec ne. V některých případech ano, ale nevěřím, že většina z nich byla odhalena a určitě nebyla potrestána. Letos na jaře jsme viděli skandální situaci v Chile, kde dokonce papež František odsuzoval oběti, i když později změnil názor a omluvil se za to. Jižní baptisté, v USA největší protestantská církev, nyní obtížně prochází svým vlastním sexuálním skandálem. Díky Bohu nejde o zneužívání dětí, ale o velice mocného pastora a jeho následovníky, kteří se snaží ututlat znásilňování a zneužívání žen. Vidíme tu stejnou dynamiku: mocní mužové si chtějí zachovat svou moc a reputaci církve tím, že umlčují oběti.

Bohu se však nelze vysmívat, Boha nelze obelhat. Všichni vědí, že nedávné hlasování o legalizaci potratů v Irsku bylo důtkou Katolické církvi. Žijeme v době, kdy všechny církve přicházejí o svou moc a prestiž. Je to čas pokání, očisty. Joseph Ratzinger (nyní emeritní papež Benedikt XVI.) to vše, tento kolaps, předpověděl v roce 1969. Vše to tehdy předpověděl v rozhlasovém interview. Řekl: „Když zkouška oddělování plev od zrn uplyne, velká síla vzejde z duchovnější a jednodušší církve.“ Tato církev, řekl Ratzinger, toto „malé stádce věřících“ bude majákem naděje pro svět, a, jeho slovy, „odpovědí, kterou lidé vždy skrytě hledali“.

To je jeden z důvodů, proč mám vzdor skandálům stále naději.

Posuňme se o stupínek níže než je novo-pohan Trump. Jeho viceprezident Mike Pence je křesťan. Co si od něj slibují křesťané a co Vy osobně?

Mnozí evangelikálové ho vnímají jako silný hlas ve prospěch křesťanství na dvoře barbara Trumpa. Já si myslím, že obelhávají sami sebe. Od Mika Pence neočekávám nic, kromě toho, že své křesťanské přesvědčení podřídí politické účelovosti. Tím nejdůležitějším momentem, jenž signalizoval, že křesťané prohráli kulturní válku v Americe, nebylo rozhodnutí Nejvyššího soudu v roce 2015, které zavedlo manželství osob stejného pohlaví, nýbrž to, co se odehrálo o měsíc dříve. Stát Indiana se pokusil přijmout velice měkký zákon, jenž by chránil náboženskou svobodu firem, které budou žalovány za to, že prý diskriminují gaye. Velké korporace napříč Spojenými státy tento zákon napadly a vyhrožovaly, že Indianu ekonomicky potrestají, pokud ten zákon nezruší. Mike Pence byl tehdy guvernérem Indiany. Pod tlakem zkolaboval. Vystoupil v celoamerické televizi a velice slabě, velice špatně ten zákon obhajoval. Musíme pamatovat na to, že vyhovět velkému byznysu je pro republikány to nejdůležitější. Mike Pence byl vystaven zkoušce a selhal. Proto od něj neočekávám nic.

Co je trans-gender? A jak je nebezpečný?

Transgender je přesvědčení, že naše biologie nemá nic společného s tím, zda jsme či nejsme muži či ženy. Stoupenci transgenderu věří, si mohou vybrat své pohlaví – a že společnost jejich rozhodnutí musí přijmout. Transgenderismus je obvykle spojován s lesbičkami, gayi a bisexuály – LGBT –, ale ve skutečnosti je odlišnou kategorií. Homosexualita stále pracuje s existencí dvou pohlaví – mužského a ženského. Transgenderismus popírá binární podstatu pohlaví a popírá, že pro osobní identitu vůbec existuje nějaký základ v biologii.

Transgenderismus někteří nahlížejí jako konečné vyjádření lidské svobody, avšak ve skutečnosti je formou nihilismu. Ničí lidskou osobnost a základ stabilních společenských vztahů. Tato radikální ideologie nutí zbytek společnosti podřídit se jejím požadavkům.

Co máme dělat, abychom se jí ubránili?

Kdykoliv jsem se v České republice bavil o tématu genderové ideologie, lidé se mi smáli. Myslí si, že tady v ČR se to nikdy nemůže stát. Říkám Čechům: „Probuďte se!“ Kdybyste před deseti lety řekli většině Američanů, že genderová ideologie bude hlavním proudem společnosti, taky by se smáli. Gay-aktivisté říkali, že konzervativci si vymýšlejí lži, aby zastrašili lidi ohledně homosexuálního manželství. Nyní, v roce 2018, žijeme uprostřed noční můry. Přijde to i k vám, pokud se nepřipravíte na propagandu, která se na vás vrhne.

Začne to příběhy v médiích o utrpení lidí s genderovou dysforií (nespokojeností). Tito lidé skutečně existují a skutečně trpí. Avšak média to budou podávat tak, že za jejich utrpení může společnost, která je neakceptuje. Tyto příběhy vždy závisí na v moderní společnosti široce sdílené víře, že nemůžeme soudit sexuální sebe-vyjadřování či osobní identitu jiných lidí. Média budou prezentovat lidi, kteří odmítají transgenderismus, jako kruté.

Zároveň bude probíhat kampaň na školách za přijetí transgenderu, kamuflovaná coby kampaň proti šikaně. Je pravdou, že nikdo si nezaslouží být šikanován. Ale tento mravní princip můžete zastávat, aniž byste přijali transgenderismus. Toto rozlišení však aktivisté kampaně proti šikaně budou popírat.

Pak se k boji za propagaci transgenderismu připojí velké korporace. Budou ho vydávat za pokrokovou věc, a budou tlačit české zákonodárce k tomu, aby změnili zákony ve prospěch transgenderových konceptů. V opačném případě vám budou hrozit ekonomickými následky. Každý, kdo řekne „ne“, bude démonizován jako bigotní.

V dnešní Velké Británii lesbičky – lesbičky! –, které nesouhlasí s tím, že ženy mohou mít penis, jsou ve veřejném prostoru transgenderovými aktivisty strašně uráženy a šikanovány. Nepodceňujte krutost tohoto hnutí.

Řekněte nám něco víc o hormonální terapii pro „trans-genderové“ děti bez vědomí jejich rodičů. A taky o jakékoli „léčbě“ dětí bez vědomí rodičů v USA.

Zní to jako z George Orwella, ale dochází k tomu. Mnohé americké školy mají politiku, kterou připravily organizace za práva gayů, jež zakazuje učitelům a školním zaměstnancům říkat rodičům, že jejich děti se ve škole prezentují coby osoby opačného pohlaví. Představte si to, školy úmyslně rodičům zamlčují mentální problémy jejich vlastních dětí.

Rovněž vidíme, jak psychologové a výchovní poradci říkají dětem a teenagerům, že mají začít užívat hormonální léčbu, aby si změnili pohlaví. Někteří rodiče s tím souhlasí, i když studie ukazují, že 90 procent dětí si svou genderovou dysforii (nespokojenost) vyřeší ve prospěch svého biologického pohlaví.

Sílí hnutí, které se snaží přimět soudy, aby umožnily mladistvým – mladším než osmnáct let – užívat hormonální léčbu, i když s tím jejich rodiče nesouhlasí. Radikální profesoři práv to tlačí a argumentují, že prý to je lékařská nutnost vyžadovaná doktrínou takzvaných „vyspělých mladistvých“. Myslím si, že mají značnou šanci uspět, neboť transgenderismus začíná být v americkém právu normalizován, zvláště mezi právnickými elitami.

To je to, k čemu dochází, když ideologie ovládne medicínu. Před třemi roky mi jedna moje známá řekla, že má obavy o svou pubertální dceru, protože transgenderismus byl na její střední škole módou a výchovní poradci jej propagovali. Nyní je dceři osmnáct let a před rokem se prohlásila za transgenderového muže. Bere hormonální injekce, které jsou jí poskytovány zdarma na státní vysoké škole. Její matka z toho šílí, ale je bezmocná, protože její dcera už není mladistvá. Státní střední škola vychovala toto děvče k tomu, aby přijalo svou trans identitu a nyní ji státní vysoká škola poskytuje zdarma testosteron. Je to noční můra.

Toto je moderní progresivismus. Prosím, nedopusťte, aby tato společenská psychóza vaši zemi ovládla.

Co je nejzávažnější hrozbou „tradiční rodině“? Mimochodem, já nemám rád frázi „tradiční rodina“ – tradice se stále mění a vyvíjejí; není to „tradiční rodina“, je to normální, přirozená rodina…

Nejzávažnější hrozba? Toť obtížná otázka. Myslím, že odpovědí musí být radikální individualismus, který je založen na představě, že nemáme žádné povinnosti ani limity kromě těch, které si vybereme. Tato sobecká představa má mnoho podob. Vidíme ji samozřejmě v genderové ideologii, ale i v konzumním kapitalismu, jenž vše proměňuje na tržní komoditu. Rovněž ji vidíme ve ztrátě sdílené smysluplnosti, včetně ztráty víry v to, že rodina je pozitivním dobrem, hodným sebe-obětování se. Benedikt XVI. řekl, že podivná nemoc se zmocňuje Evropy: absence touhy mít děti, což znamená ztrátu víry v budoucnost.

Mluvil jsem s mnoha sociology a politology, kteří mi řekli, že většina mladých lidí v dnešní Americe nikdy nebude vědět, co je to mít přirozenou rodinu. To mi řekli taky profesoři na jedné konzervativní evangelikální univerzitě. Šokovalo mě to. „Proč?“ – zeptal jsem se. Jeden profesor mi odpověděl: „Protože většina z nich ji nikdy nezažila.“

Mnozí věřící lidé ze střední třídy, jako jsem já, si to neuvědomují, protože většina lidí, které znám, jsou ženatí, vdané a mají děti. Avšak přirozená rodina zkolabovala mezi dělníky či lidmi z nižší střední třídy. Může za to mnoho faktorů, ale kořenem všeho je radikální individualismus a jeho produkt, bezúčelný hedonismus.

Čím Vás a Vaši knihu inspirovali Václav Havel a Václav Benda?

Velice mě inspirovalo podobenství Václava Havla o prodejci ovoce a zeleniny, který se rozhodl žít v pravdě a snášet následky, než aby i nadále přitakával zkorumpovanému systému. Hned jsem si pomyslel, toto je příklad pro nás, tradicionalistické křesťany. Myšlenka Václava Bendy o paralelní polis byla pro mě ještě důležitější. Katolík Benda řekl, že i když jsme vytěsněni z veřejného prostoru a nemáme vůbec žádnou moc, stále máme odpovědnost jeden za druhého, za sebe navzájem. Nemůžeme prostě kapitulovat, nýbrž musíme přijít s alternativou života v pravdě, společně a navzdory útisku. Je v tom mnoho moudrosti.

Když jsem byl letos v Praze, navštívil jsem Kamilu Bendovou v bytě, kde žili s Václavem. Setkal jsem se s jejich dětmi a vnoučaty. Pro mě to byla posvátná půda. Byl jsem tak moc dojat příkladem jejich rodiny. I nyní, když odpovídám na Vaše otázky, mám v očích slzy. Martin Benda mi řekl, že jejich otec je každý den vzal stranou a řekl jim, že pravda je opakem toho, co jim říkají ve škole a v médiích. Tak je vychovával.

Kamila mi řekla, že četla svým dětem dvě, někdy tři hodiny denně. Umíte si to představit? Řekla mi, že bylo velice důležité rozvíjet jejích představivost pravdou a krásou skutečné literatury. Řekla mi, že pro ně byl velice důležitým Tolkien. „Proč?“ – zeptal jsem se.

„Protože jsme věděli, že Mordor skutečně existuje“ – odpověděla.

Tato rodina – pane Bože, jakým jsou jen pro mě darem! Taková inspirace. My Američané možná nikdy nezažijeme takový útisk, jaký oni a i ostatní Češi jste zažili, ale stejně se máme z vaší zkušenosti tak mnoho učit.

Četl jste Pařížskou výzvu? Co si o ní myslíte?

Myslím si, že je fantastická a jedinou skutečnou nadějí, jak Evropu politicky a kulturně zachránit. Její signatáři odsuzují eurokraty z Bruselu coby „sirotky volbou“ – úžasná fráze. Pařížská výzva je vskutku vizionářská – inspirující dokument. Je konzervativní v tom nejlepším smyslu slova: tradicionalistická, ale nikoli vedena falešnou nostalgií. Kéž bychom měli její americkou verzi! Někteří američtí pravicoví intelektuálové – jako např. politický teoretik Patrick Deneen, ale jsou i jiní – nyní obhajují principy podobné těm v Pařížské výzvě. Avšak většina konzervativních intelektuálů v Americe stále žije v neoliberální minulosti. Vy, signatáři Pařížské výzvy, mi dodáváte naději. Stejně jako všechny visegrádské země.

O čem bude Vaše příští kniha?

Přemýšlím o konverzaci, kterou jsem měl v Paříži na podzim loňského roku se slavným francouzským filosofem. Shodli jsme se na tom, že Západ je ve velkém maléru. Ztratil svůj smysl, povědomí svého účelu – a tlak ze strany islámu je v Evropě značný. Zeptal jsem se ho, kde čerpá naději. „Nemám žádnou naději“, odpověděl mi. Řekl jsem mu, že já mám naději, a tou nadějí je Ježíš Kristus.

Prosím, nemyslete si o mě, že jsem naivní americký křesťan. Řekl jsem mu, že vlastně vůbec nejsem optimistou, že si totiž myslím, že věci se mnohem zhorší, než se začnou zlepšovat. Křesťanskou nadějí je přesvědčení, že i utrpení má smysl, pokud je spojeno s Kristem. Vše lze snést, pokud Ho milujeme. Světci a mučedníci nás o tom přesvědčují.

Filosof mi naslouchal s respektem a pak odpověděl. „To může vyhovovat vám, Američanům, ale my tady ve Francii věříme, že tento svět je vším, co existuje“, řekl, „když zemřeme, to je konec.“

Nevěděl jsem, co mu mám na to říct. Jeho materialismus byl tak silný. Od té doby přemýšlím o tom, co jsem mu měl říct, kdybychom měli více času a nebyl bych odrazen filosofovou reputací. Jak jsem mu měl naznačit, abychom byli otevřeni znamením, že tento materiální svět není vším, co existuje, že je tady i transcendentní dimenze naši zkušenosti? Ve svém vlastním životě jsem měl mnohé a dokonce i některé vskutku mystické zážitky, které mě přesvědčily mimo jakoukoli pochybnost, že Bůh existuje a že Ježíš Kristus je synem Božím. Má zkušenost pravoslavného křesťana mě naučila, že je mnohem snazší než si mnozí z nás myslí mít přímou zkušenost s Bohem.

Jak o tom ale mluvit v knize, která by byla čtivá a provokativní zároveň? To je můj úkol, když přemýšlím o své příští knize. V naší kultuře je takový hlad po transcendenci! Dnešní lidé o ni usilují prostřednictvím drog, radikální politiky, všech těch různých falešných bůžků. A přitom skutečný Bůh je tady s námi a čeká na to, až ho objevíme. Co když to, po čem toužíte více než po čemkoli jiném, je vskutku tady mezi námi právě nyní – ve starobylém kostele, na místě, do kterého se nikdy neodvážíte vkročit?

Vyšlo v LN. Převzato se souhlasem autora.

 

 

 

Sledujte:



Copyright © 2014. All Rights Reserved.