Obsah

„Když budete špatně psát, budete v pokušení špatně myslet“

Právě tak tonapsal v jednom svém fejetonu z počátku minulého století Gilbert K. Chesterton. Zabýval se tehdy reformou pravopisu, kterou kdosi navrhnul s tím, že by se psaná angličtina měla přizpůsobit tomu, jak lidé doopravdy mluví a jak vyslovují – tedy posunout psanou řeč směrem k jakémusi fonetickému přepisu.

Chestertonova námitka byla nejen zcela vášnivá (což se od něj ostatně dalo čekat), ale také zcela principiální. Zněla přibližně takto: To, co je doopravdy v nepořádku se vším moderním a vysoce civilisovaným jazykem není jeho výslovnost, ale především to, že pozůstává převážně z mrtvých slov – ze slov, jejichž pravý význam a původní kořen jsme zapomněli a proto se nám zdá, že je možné psát je jakkoliv.

Angličtina je na tom jistě zcela jinak, než čeština, nicméně tento povzdech se mi zdá velmi pravdivý a platný pro celý moderní svět.

Když člověka povzbuzujete („encourage“), dodáváte mu rytířskosti a odvahy, vdechujete mu kuráž, když ho jen „inkurrij“, nic takového se nemůže dít! Začneme-li slovo „holidays“ psát jako „hollidies“, bude to možná bližší tomu, jak se to vyslovuje, ale připravíme se tak o příležitost mít na očích (a tím i na mysli), že to slovo původně něco skutečně znamenalo.  A všechny naše svátky psané foneticky nakonec mohou nakonec zapomenout, že mají být svaté. A když začneme i „republic“ psát foneticky, mohou i naše republiky zcela zapomenout, že mají být veřejnou věcí. (Zde mám pocit, že už to začalo –  a ani nebylo potřeba fonetické reformy, kořen oněch latinských slov jsme zapomněli i bez ní …)

Ale nechme lingvistiky, myslím, že o ní Chestertonovi tolik nešlo, chtěl připomenout něco podstatnějšího: Valnou část naší soudobé řeči tvoří podobenství a obrazy, která nám nepřipadají něčemu podobná, obrazná rčení, která nevyvolávají žádný obraz, historické odkazy, které nám dnes už nic nepřipomínají. A to je tragická ztráta, varoval GKCH. Hrozí pak, že slova pozbudou svůj odvěký význam a stanou se něčím jiným, než co odedávna vyjadřovala. Když budeme slova špatně psát, budeme v jistém smyslu i špatně myslet ...

 

„Jeden soudce komusi řekl, když se zabýval nějakým případem, že „má být vždy zdvořilý k policii“. Nevím, jestli si to soudce uvědomil, ale v angličtině mají slova zdvořilost (polite) a policie (police) stejný původ. Zdvořilost znamená atmosféru a obřady města, symbol lidské civilisace. Policista je představitel a strážce města, tohoto symbolu lidské civilisace. Dá se ovšem pochybovat o tom, že by se ty dvě ideje běžně v mysli spojovaly.

O zdvořilosti jsme asi často slyšeli bez toho, abychom pomysleli na policistu, a je dokonce možné, že nám občas padnou oči na policistu, aniž by nám na mysli okamžitě vytanula zdvořilost. A přece idea posvátného města nejen oba tyto pojmy spojuje, ale je také jejich jediným vážným ospravedlněním a jediným vážným korektivem pro oba.

Znamená-li zdvořilost příliš často pouhou fintivost, pak je to proto, že nemá mnoho společného s vážným patriotismem a veřejnou důstojností. A jsou-li policisté obhroublí či naopak ležérní, je to proto, že nejsou dostatečně přesvědčeni o tom, že jsou ve službě krásného města a pomáhají dobru a světlu.

Zdvořilost není jen vnější ozdoba. Zdvořilost není dokonce ani jen cosi jako formální dvornost. Zdvořilost je ozbrojená stráž, přísná, skvělá a bdělá, dohlížející na všechno lidské počínání - jinými slovy řečeno, zdvořilost je policista. Policista není jen silný chlapík s pendrekem, policista je stroj na uhlazování a oslazování nemilých příhod každodenního života.Jinak řečeno, policista je zdvořilost, zahalený obraz zdvořilosti – někdy, pravda, zahalený neprostupným závojem.

Ztratíme-li ze zřetele původní ideu polis (města), které je silou a mládím obou slov, začnou obě věci skutečně upadat. Naše zdvořilost pozbude vší mužnosti, protože zapomeneme, že zdvořilost je jen řecké slovo pro patriotismus. Naši policisté ztrácí všechnu jemnost, protože jsme zapomněli, že policista je jen řecké slovo pro cosi civilisovaného. Policista musí občas jednat jako rytíř spěchající k záchraně. A policista by měl mít eleganci takového rytíře v sobě.“

Gilbert Keith Chesterton: Phonetic Spelling (výňatek),česky podle „Drobnosti z Chestertona“, Creative Commons. Publikováno na serveru:  http://gkch.wordpress.com/

 

 

 

Sledujte:



Copyright © 2014. All Rights Reserved.