Obsah

Kámen do mozaiky komunistických provinění a střepy historické paměti

Nad knihou Václavy Jandečkové: Kámen. Svědectví hlavního aktéra akce „falešné hranice“ u Všerub na Domažlicku (Nakladatelství Českého lesa, Domažlice 2013) [1]

Zločinnost komunistického režimu

Jednou z nejzákeřnějších – dnes už mezinárodně známých – zločinných akcí československého komunistického režimu uskutečňovaných prostřednictvím tajné policie bylo využívání falešných státních hranic a falešných úřadoven americké vojenské rozvědky. Cílem, který se v mnoha případech podařilo uskutečnit, bylo podchytit či vyprovokovat a dopadnout „při činu“ lidi prchající ze země před politickou totalitou včetně těch, kteří se k útěku chystali. Ještě před zatčením byli tito lidé, domnívající se, že už jsou ve svobodném světě, vytěženi příslušníky StB vystupujícími v rolích amerických důstojníků. A právě kauza patrně první – „pilotní“ – falešné hranice u Všerub na Domažlicku je ústředním námětem výtečné knihy soukromé badatelky Václavy Jandečkové sepsané na základě rozsáhlého archivního výzkumu a objevu unikátních rukopisných vzpomínek policisty donuceného StB k aktivní spoluúčasti.

Autorka vylíčila zlovolné komunistické praktiky spojené s akcí „Kámen“ a napínavý příběh z tragické doby, kdy v Československu nezůstal „kámen na kameni“, natolik zdařile, že historická fakta hovoří sama za sebe. Není třeba příběh, v němž je propojen osud nadstrážmistra Stanislava Lišky – pozdějšího exulanta a důstojníků StB Evžena Abrahamoviče a Emila Orovana – dodnes žijících a dodnes nepotrestaných organizátorů akce „Kámen“ šíře popisovat a ochuzovat tak potenciální čtenáře o napínavou četbu. Princip falešných hranic a akce „Kámen“ či „Kameny“ je dostatečně znám i televizního filmu Swingtime. Knihu odborně zaštítili renomovaní historikové prof. Igor Lukeš, dr. Prokop Tomek a doc. Václav Veber. Dovoluji si připojit ještě několik poznámek souvisejících s nastolením komunistického režimu v Československu a s aktuálním trendem v procesu „vyrovnávání se“ s komunismem v České republice.

V červenci 1993 přijal Parlament České republiky Zákon (č. 198/1993 Sb.) o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu zohledňující národní a společenský konsensus v posouzení jednačtyřicetiletého období komunistického režimu resp. vlády Komunistické strany Československa. V úvodní části tohoto zákona Parlamentkonstatuje: Komunistická strana Československa, její vedení i členové jsou odpovědní za způsob vlády v naší zemi v letech 1948–1989, a to zejména za programové ničení tradičních hodnot evropské civilizace, za vědomé porušování lidských práv a svobod, za morální a hospodářský úpadek provázený justičními zločiny a terorem proti nositelům odlišných názorů, nahrazením fungujícího tržního hospodářství direktivním řízením, destrukcí tradičních principů vlastnického práva, zneužíváním výchovy, vzdělávání, vědy a kultury k politickým a ideologickým účelům, bezohledným ničením přírody a prohlašuje, že ve své další činnosti bude vycházet z tohoto zákona.

Následně sice komunistická strana nebyla nucena vrátit naloupený majetek a rozpuštěna, a komunistické zločiny zůstaly v převažující míře de facto „zločiny bez zločinců“, ale průběžně začaly být přijímány další navazující „prováděcí“ zákony. Byť jejich znění a naplňování v některých oblastech zůstalo vlivem postkomunistické reality jen v pomyslné „půli cesty“, bylo pro obnovování komunismem rozvrácené společnosti a její kultury užitečné a přínosné. [2] Za největší úspěchy lze považovat zejména přijetí zákonů umožňujících široké zpřístupnění archiválií komunistických bezpečnostních složek z let 1996 a 2002 (právě díky nim mohla vzniknout i kniha Václavy Jandečkové) a zákona o zřízení Ústavu pro studium totalitních režimů z roku 2007.

V důsledku zmíněné nedůslednosti však zůstává dědictví komunismu – ač uplynulo téměř čtvrt století od komunistického pádu – jednou z hlavních příčin morální a politické krize a vnitřní rozpolcenosti české společnosti. Zpochybňování zvrácenosti komunistické ideologie a odmítání jednoznačného odsouzení komunistické vlády se dnes paradoxně stává – ač je to k nevíře a proti liteře přijatých zákonů – dokonce jakýmsi politickým beranidlem nezodpovědných či ideologicky zradikalizovaných politiků. Intelektuální zázemí jim poskytují akademičtí protagonisté „nového myšlení“ ve společenských vědách, kteří odmítají nazývat dobu komunistické vlády v sedmdesátých a osmdesátých letech (tzv. normalizaci) totalitou a zastávají názor, že tehdejší režim byl všeobecně přijatelný, protože zajišťoval lidem sociální jistoty a umožňoval široké volnočasové a kulturní vyžití. [3]

Od snah rehabilitovat tzv. normalizaci není daleko k odmítnutí formulace § 2 výše citovaného zákona, v němž stojí, že komunistický režim, který rozhodoval o řízení státu a osudech občanů v Československu od 25. února 1948 do 17. listopadu 1989 byl zločinný,nelegitimní a je zavrženíhodný. A odtud zase k náhledu na únor 1948 jako na ušlechtilý pokus o zajištění sociálně spravedlivé společnosti, který vlivem „lidského faktoru“ a „opuštění úctyhodných ideálů“ jen částečně selhal. Právě takhle v době studené války vysvětlovala potoky krve prosakující přes železnou oponu dekadentní západní intelektuální kulturně-revoluční levice. Její nepoučitelná část, která našla své věrné i v postkomunistických státech, tak činí dodnes. Podobně argumentují už po čtvrt století také čeští komunisté a kupodivu se svou demagogickou rétorikou spějí ke stále lepším politickým pozicím.

Podle nich příslušníci StB organizující akci „Kámen“ a pohraničníci pronásledující rodiny prchající na Západ jen čestně plnili své zákonné povinnosti a nadháněči tajné policie typu Františka Hejného alias „Jonnyho“ byli ve skutečnosti poctivými vlastenci. Umučení faráře Josefa Toufara ve vyšetřovací vazbě, či kruté věznění nejstatečnějších odpůrkyň režimu (Niny Svobodové, Dagmar Šimkové a Růženy Vackové) ještě ve druhé polovině šedesátých let, pak byly jen nepříjemnými vedlejšími produkty pokrokové doby... Zločiny komunismu jsou však zdokumentovány a základní znaky temného totalitarismu [4] v Československu lze doložit po celou dobu vlády komunistické strany vyjma krátkého období v roce 1968. Tedy včetně tzv. normalizace a s dodatkem, že ani „reformní“ komunisté v době tzv. Pražského jara neopustili dogmata marxisticko-leninské revoluční doktríny včetně své vedoucí úlohy ve společnosti a spřízněnosti se Sovětským svazem. [5]

Proces reflektování komunistické minulosti – jakožto patrně nejtemnějšího období českých dějin – zůstává stále aktuálním a živým kulturně-společenským fenoménem. A způsob, jak se český národ či šířeji česká společnost a český stát dokáží „vyrovnávat“ s obdobím 1948–1989 nepochybně přímo ovlivňuje a ještě dlouho bude ovlivňovat kvalitu jejich života a kultury. Odhalení pozadí akce „Kámen“ (a tím i dalšího kamene v krvavé mozaice komunistických zločinů) v pozoruhodné knize Václavy Jandečkové je významným příspěvkem k tomuto procesu a do pokladnice národní historické paměti.

Zde musel doslov k zajímavé knížce skončit, ale nedalo mi to a připojil jsem ještě několik faktických připomínek včetně závěrečného poukazu na eticko-pedagogickou dimenzi osudu protagonistů příběhu, který autorka svým srdnatým úsilím vylovila z archivů a propadliště času.

Proti proudu času: 1945-1948

Vezmeme-li v úvahu reálné rozložení sil v Československu po 25. únoru 1948, byl pro svobodymilovné lidi útěk do zahraničí nejlepší z trpkých možností, jak správně zareagovat na vzniklou situaci. A také pro ty z nich, kteří byli odhodláni bojovat za osvobození své vlasti a svého národa, byla okamžitá „evakuace“ nepochybně nejvhodnějším řešením. Pro formování účinného protikomunistického odboje bylo po komunistickém převratu nezbytné shromáždit síly v zahraničí – tam také (s ohledem na předchozí poválečný vývoj) formulovat ideje, za něž se bude bojovat – a doma působit jen v nejpřísnějším utajení. Žel, ale zcela adekvátně reálné situaci, rezistence se začala rozvíjet právě opačně – více „efektně“ než efektivně, bez dostatečné reflexe „prekomunismu“, neorganizovaně a živelně, emočně a iluzorně – a tudíž nutně v bezpočtu případů tragicky.

Improvizovaný a atomizovaný domácí i zahraniční boj proti sovětizaci společnosti po únoru 1948 měl charakter rozhodného a obětavého osobního nasazení tisíců jednotlivců. Je dokladem existence zoufalé společenské sebeobrany před nastupující brutální totalitní mocí, ale na druhou stranu přinesl mnoho zbytečných obětí. Proč tento boj nebyl efektivnější? Protože se v poválečných třech letech ve znovuzrozeném Československu nezformovala zdravá občanská a politická kultura. Protože v dezorientované společnosti decimované už koaliční vládou tzv. Národní fronty byly cíleně podvázány zdravé sebeobranné mechanismy. Protože od května 1945 byl pod dohledem Rudé armády uskutečňován revoluční Košický vládní program, který připravil polovinu občanů o podíl na politické moci a degradoval základní lidská a občanská práva, jakož i oficiálně platnou ústavu z roku 1920.

Odboj po únoru 1948 se tedy nemohl lépe zformovat a sjednotit, protože společnost byla už v „předúnorové“ tzv. třetí republice zastrašena a oslabena retribučním terorem, indoktrinována „národněfrontovní“ socialistickou a nacionalistickou propagandou a omámena nadějemi spojenými s koncem druhé světové války. [6] Proto mělo po únoru 1948 tak zásadní význam ono rozvážné zhodnocení poválečného vývoje, k němuž ovšem často docházelo až v komunistických věznicích – nezřídka i v dialogu mezi „pokvětnovými“ vězni Národní fronty a „poúnorovými“ vězni komunistické mašinerie. K otevřené diskuzi a veřejnému přijetí jednotící eticky a strategicky nosné doktríny protikomunistické akce [7] však mohlo dojít jen v zahraničí, přičemž bylo nezbytné brát v potaz rozsah a dosah poúnorové komunistické moci. Proto měly tak zásadní význam (domácí) ilegalita a evakuace odbojářů do zahraničí, včetně zajištění bezpečných cest na Západ, byť ani tam vliv agenturních sítí mezinárodního komunistického spiknutí nekončil.

Akce „Kámen“ byla jednou z forem strategie komunistických bezpečnostních složek v boji proti „nepřátelům revoluce“ využité poprvé už ve dvacátých letech pod názvem „Trust“. Tato úspěšná strategie byla založena na vytváření fiktivních odbojových organizací či aktivit – v autentické operaci „Trust“ uskutečněné dávno před československým únorem 1948 sovětskými složkami ČEKA a (O)GPU šlo o likvidaci tzv. bílé ruské emigrace. Nejznámější československou „poúnorovou“ variantou této strategie bylo vytvoření fiktivní odbojové organizace Československá strana práce, na jejímž základě byl paralyzován domácí národněsocialistický a sociálnědemokratický odboj. [8] V souběžných aplikacích byla tato strategie zaměřena také proti prchajícím („Kámen“) a proti zahraničnímu politickému odboji (Československý zahraniční ústav v exilu). Na význam a opakované využívání strategie „Trust“ internacionálním komunismem pod taktovkou Moskvy upozorňuje polský filolog a režisér Grzegorz Braun ve svém zcela mimořádném čtyřdílném filmovém dokumentárním opusu Transformace: Od Lenina k Putinovi i v doprovodných besedách vztahujících se k tomuto dílu. [9]

Zřízení a využití falešné hranice v západočeských Všerubech bylo „prubířským kamenem“, ale nikoliv jedinou operací akce „Kámen“ resp. „Kameny“. Historik Karel Kaplan píše: Myšlenka vznikla na krajském velitelství StB v Plzni a poprvé byla její realizace ověřena ve Všerubech. Když se záměr podařil, ujal se jejího využití v širším rozsahu útvar ústředí StB v Plzni (výpadové oddělení, vedoucí Abrahamovič). [...] Údaje o počtu obětí provokace Kámen nejsou k dispozici (a zřejmě se nepodaří toto číslo nikdy zjistit). Svědectví ve věci angažovaných příslušníků Státní bezpečnosti potvrzovala, že této formy provokace používali nejen v krajích, ale i ve všech okresech západočeského pohraničí. Dosáhla takového rozsahu, že nad ní ústředí StB ztrácelo kontrolu, a tak musela být po roce zastavena. Pokus o použití podobné praktiky v Karlových Varech dva roky po vydání zákazu byl na zásah prokuratury potrestán. Vedením Státní bezpečnosti byla akce v roce 1948 a 1949 vysoce hodnocena za vzor na poradách a její iniciátoři a organizátoři byli dokonce finančně odměněni. Její důsledky byly hrozivé, mnoho občanů strávilo roky ve vězení a nechyběly ani případy usmrcení na hranicích. [10]

Dostat se za hranice mnohdy nestačilo...

Nebezpečí ovšem nepomíjelo, ani když se uprchlíkům podařilo vyhnout falešným hranicím a zdárně překročit hranice skutečné. Výmluvné je svědectví jednoho z nejvýznamnějších představitelů českého protikomunistického odboje v zahraničí Josefa Kalvody, který se prodral přes státní hranici (také na Domažlicku) v listopadu 1948 poblíž obce Česká Kubice. Když v záchytném táboře v Řezně absolvoval tzv. screeningový rozhovor, příslušník americké zpravodajské služby CIC ho varoval před zamořením vlastní organizace a uprchlických táborů komunistickými agenty. [11] Mezi nejzáludnější z nich patřila např. Marie Blastowitschková rozená Tomšů (od roku 1951 Pekelská) krycím jménem „Marina“, která infiltrovala krátce po únoru nejvýkonnější českou zahraniční odbojovou organizaci – Českou národní skupinu v Německu spojenou s Českým národním výborem sídlícím v Londýně. Mimo další škody, které způsobila zahraničnímu protikomunistickému odboji, pomohla StB zorganizovat a provést únos odbojového předáka Vladimíra Pekelského, na něhož byla nasazena a jehož manželkou se stala v Německu v roce 1951...[12]

Specifickým důsledkem neexistence solidní jednotící ideově-strategické doktríny a potažmo jednotného postupu rodícího se protikomunistického odboje byly tragické osudy mnoha kurýrů českých zpravodajských skupin v amerických, ale i francouzských a britských službách. Tito mladí lidé odhodlaní bojovat byli pověřováni misemi (tj. tajnými přechody do Československa a zpět) bez zázemí na území ovládaném nepřítelem a bez dostatečné průpravy, při nichž byly jejich životy vydávány lehkovážně všanc.[13] Velitelé českých zpravodajských skupin – bývalí zpravodajští důstojníci (před únorem 1948 zpravidla oddaní sovětofilské Národní frontě) – ve snaze předvést se západním zaměstnavatelům či z nedostatku soudnosti často hazardovali s životy dobrovolníků mnohem více než bylo nutné a v dané situaci účelné. Podle hrubého odhadu historiků Ivo Pejčocha a Prokopa Tomka byly ztráty mezi kurýry v době jejich činnosti (1948–1954) následující: Řádově desítky jich zahynuly na hranicích. Okolo pěti set kurýrů bylo uvězněno. Nejméně jedenáct z nich zemřelo následně ve vězení. Dvaačtyřicet jich bylo popraveno. [14]

V únoru 1949 vznikla – přičiněním a s finanční podporou americké vlády – ve Washingtonu Rada svobodného Československa (RSČ) s ambicí stát se zastřešujícím politickým orgánem českého a slovenského protikomunistického odboje v zahraničí. Avšak vzhledem k personální a programové kontinuitě (poněkud absurdně preferované americkou vládou) s poválečnou Národní frontou nebyla nikdy jako taková akceptována – prokazatelně zdrcující většinou exilových Slováků a odhadem polovinou exilových Čechů. K RSČ, v níž dominovali představitelé tzv. třetí republiky v čele s národními socialisty, se sice z taktických důvodů připojila v exilu obnovená agrární strana, ale stranou zůstal Český národní výbor i další početné skupiny. [15] K problematičnosti mandátu RSČ (stojícího de facto pouze na americké podpoře) přispěla i neschopnost adekvátně reflektovat příčiny „února“ a formulovat nosnou odbojovou doktrínu, jakož i hlavní „programová náplň“ – permanentní vnitřní rozpory a třenice o funkce. [16]

Co se týče propojení s výše zmíněnými zpravodajskými skupinami a vlivu na stanovení jasných pravidel při angažování kurýrů, RSČ se spokojila s formálním ustavením i postavením svého zástupce, jímž byl generál Sergej Ingr. Jeho úkolem bylo komunikovat s veliteli zpravodajských skupin a koordinovat jejich činnost, avšak dnes je jasné, že pokud nějaká komunikace probíhala, byla víceméně samoúčelná. Na ochranu řadových kurýrů a jejich účelné využití v kontextu cílů odboje (ostatně jen mlhavě stanovených) jejich velitelé, Ingr i politikáři z RSČ, rezignovali. Armádní generál S. Ingr a taktéž brigádní generál František Moravec, který byl v letech 1952–1954 velitelem českých skupin podřízených americkým zpravodajským službám, tak svým způsobem navázali na svoji předchozí činnost z doby druhé světové války. Už tehdy schvalovali a plánovali de facto kontraproduktivní činnost (korespondující s primárně sovětofilským zaměřením Prozatímního státního zřízení Československé republiky v emigraci a jeho absolutistického vůdce Edvarda Beneše) s cílem zavděčit se a bez ohledu na hrozící neadekvátní ztráty. [17]

1939-1945

Na jaře a v létě 1939 se v zahraničí operující zpravodajská skupina plukovníka Františka Moravce ve službách E. Beneše (toho času soukromého profesora sociologie a politologie na chicagské univerzitě) snažila rozbít vznikající český protinacistický odboj v Polsku vedený generálem Lvem Prchalou, neboť ohrožoval Benešovu politickou pozici. V létě 1940 se příslušníci této zpravodajské skupiny neštítili křivě osočovat před britskými institucemi Benešovy politické odpůrce z pronacistické špionáže, v důsledku čehož byli tito čeští a slovenští antinacisté po mnoho měsíců a někteří z nich i déle než rok internováni v britských věznicích. Vrátíme-li se k akci „Kámen“, můžeme zde nalézt i pozoruhodný a pedagogicky uchopitelný kontext se známým českým příslovím „Kdo jinému jámu kopá...“. Mezi první oběti akce „Kámen“ totiž patřili Oldřich Maláč a Karel Zavadil (kterému se v poslední chvíli podařilo uniknout) – bývalí zpravodajští důstojníci řízení Františkem Moravcem, pozdější zaměstnanci ministerstva vnitra ovládaného poválečnou Národní frontou.

Co předat žákům a studentům

Když jsem v roce 2012 připravoval pro využití ve středoškolské výuce typologii protikomunistické rezistence s konkrétními příklady příběhů nejpozoruhodnějších osobností, doporučoval jsem k vytěžení mj. osudy převaděče Josefa Hasila („krále Šumavy“), exilového politika a akademika Josefa Kalvody, či politické vězeňkyně Dagmar Šimkové (autorky zároveň skvěle napsaného a šokujícího memoárového svědectví Byly jsme tam taky). Tehdy mi nebyl znám osud strážmistra Stanislava Lišky, hlavního protagonisty příběhu, který přibližuje kniha Václavy Jandečkové, ale ani statečných organizátorů desítek útěků na Západ Oty Tulačky (mimochodem dědečka V. Jandečkové) a Václava Hýblera. Příběh S. Lišky je sice odlišný od výše uvedených, ale z hlediska etického a pedagogického využití unikátní: Liška byl po určitou dobu ve službě poúnorového režimu, z níž se vymkl a „vykoupil“ svojí převaděčskou a zpravodajskou činností. Jeho příběh dokládá, kam až mohla člověka, který přistoupil na službu v komunistických ozbrojených složkách, tato „příslušnost“ dovést, nehledě na jeho skutečné přesvědčení.Ale současně i Liškovu vůli po spravedlnosti vítězící díky statečnosti, volbě správné taktiky a mimořádné podpoře manželky.

Pro zachování historické paměti národa a společnosti vztahující se k období komunistické vlády odvedli čeští historikové od listopadu 1989 do současnosti přínosnou práci. Prezentováno a publikováno bylo mnoho zásadních poznatků a bezpočet odborných textů. Přesto se české historiografii jako celku dá mnohé vytknout. Prozatím není k dispozici relevantní souhrnná monografie o jednačtyřicetiletém období komunismu shrnující československé (české) politické, hospodářské, sociální a kulturní dějiny v kontextu studené války. Citelně chybí zejména souhrnné práce o protikomunistické rezistenci domácí i zahraniční [18], o zločinech komunismu v Čechách a na Moravě [19], o ideové indoktrinaci marxismem-leninsmem a jejích důsledcích, ale také o příčinách komunistického vítězství v únoru 1948. Některá témata opomíjená profesními historiky se pokoušejí zpracovat soukromí badatelé často s výbornými výsledky (za všechny připomínám již zesnulé Vladimíra Bystrova a Václava Vaška), což platí i o Václavě Jandečkové. Její Kámen je dalším zdařile odkrytým kamenem krvavé mozaiky zlotřilého komunistického spiknutí, které nemá v českých ani světových dějinách obdoby.

(mezititulky redakční)

 

Reference: 

  1. Tento text je delší ze dvou verzí doslovu ke zmiňované knize, kam autorka zařadila verzi kratší.
  2. Celý legislativní proces vztahující se k „vyrovnávání“ s komunismem skvěle shrnuje studie renomovaného právníka Kamila Nedvědického. NEDVĚDICKÝ, Kamil: Právní řád po roce 1989 a historická paměť. Securitas Imperii, č. 23, 2/2013.
  3. Více o tomto trendu CHOLÍNSKÝ, Jan: Komunistický režim nebyl společenským konsensem, ale znásilněním společnosti. Komentář k přednášce Michala Pullmanna na Dni vědy Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. In: Securitas Imperii, 2013, č. 23, 2/2013.
  4. Neomezená a nezrušitelná vláda komunistické strany; systematická indoktrinace společnosti marxisticko-leninskou ideologií; obrovský rozsah omezení lidských a občanských práv; všudypřítomná cenzura a propaganda; teror proti otevřeným i potencionálním odpůrcům; „zestátnění“ soukromého majetku a likvidace soukromého podnikání; centrální řízení ekonomiky.
  5. Což lze doložit základním dokumentem tzv. Pražského jara – Akčním programem KSČ z dubna 1968, ale také jednáním vůdčích představitelů tzv. reformního komunismu v souvislosti se sovětskou invazí, a dále snahami aktivistických „bývalých komunistů“ vést dialog s rodnou stranou během tzv. normalizace a po pádu komunismu brzdit proces spravedlivého reflektování komunismu v celém období jeho vlády z hlediska jeho principiální nepřijatelnosti.
  6. Prosovětská, socialistická a nacionalistická propaganda vedená intenzivně během druhé světové války nebyla dílem pouze moskevské, ale v mnohem větší intenzitě londýnské emigrace. Na ni navázal vznik tzv. Národní fronty (tvořené v českém prostředí komunisty, národními socialisty, sociálními demokraty a lidovci), která už v dubnu a květnu 1945 začala zavádět revoluční násilí, propagandu a cenzuru. A dále retribuční teror organizovaný v letech 1945–1947 prostřednictvím zpolitizované justice, který nebyl zaměřen jen etnicky proti sudetským Němcům a Maďarům, ale také politicky proti rivalům národněfrontovní koalice, kteří byli programově principiálně proti sovětizaci a socializaci společnosti – tj. v českém prostředí zejména proti agrárníkům a národovcům.
  7. Je smutnou skutečností, že k zformulování a přijetí takovéto jednotící a všeobecně přijatelné doktríny protikomunistického odboje během jednačtyřiceti let komunistické vlády v Československu nedošlo, stejně jako dodnes nedošlo k adekvátnímu politickému ani historiografickému zhodnocení poválečného období.
  8. V letech 1948–1949 byly v rámci této akce (realizované pod krycím názvem „Skaut“) zatčeny stovky osob, které se krátce po únoru 1948 dostaly do sítě rozprostřené StB. Hlavní roli při tom sehrál agent-provokatér – bývalý významný člen a spolupracovník vedení národněsocialistické strany Vlastislav Chalupa. Více: CHOLÍNSKÝ, Jan: Vlastislav Chalupa a Josef Kalvoda – dva osudy a dva odboje. In: BUREŠ, Jan – VEBER, Václav a kol.: Třetí odboj. Kapitoly z dějin protikomunistické rezistence v Československu v padesátých letech 20. století. Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, Plzeň 2010.
  9. Natočeny jsou první dva díly tohoto dokumentu, další dva jsou v současnosti připravovány. Viz BRAUN, Grzegorz: Transformacja. Od Lenina do Putina. (Cześć pierwsza: NEP, TRUST i gluchoniemi ślepci; Cześć druga: Zmienna linia partii. III. wojna światowa i raport lokomotivy.) Film Open Group 2012.
  10. KAPLAN, Karel: Poúnorový exil 1948–49. Dialog, Liberec 2007, s. 15–16.
  11. V roce 1997 uvedl Josef Kalvoda v rozhovoru pro Českou televizi, že příslušník CIC, který ho vyslýchal – a měl o něm informace jako o spolehlivém antikomunistovi – mu sdělil, že CIC je silně infiltrována a varoval ho: „Pokud chcete přivést do neštěstí sebe, svou rodinu a své známé, dejte se k nám“.
  12. ČNV působil v zahraničí od jara 1945 pod předsednictvím generála Lva Prchaly jako politický opoziční orgán proti československé vládě Národní fronty a už 27. února 1948 vydal veřejné prohlášení v němž (jako první organizovaná politická skupina) zahájil protikomunistický odboj. Více ke zmiňované politické dimenzi protikomunistického odboje v zahraničí viz CHOLÍNSKÝ, Jan: Nesmiřitelný rozkol 1948–1956. Politický aktivismus v první etapě českého exilového hnutí. Securitas Imperii, č. 16, 1/2010; CHOLÍNSKÝ, Jan: Causa Vladimír Pekelský a fenomén viny. Distance, 2012, č. 2-4.
  13. ff
  14. PEJČOCH, Ivo – TOMEK, Prokop: Agenti-chodci na popravištích. Kurýři západních zpravodajských služeb, popravení v letec 1949–1958.  Svět křídel, Cheb 2010, s. 30.
  15. V roce 1954 vytvořily dvě nejpočetnější a nejaktivnější české skupiny v opozici vůči RSČ (Sdružení českých demokratických federalistů a České křesťansko-demokratické hnutí) společně s několika menšími frakcemi (národních demokratů, sociálních demokratů, legionářů) konkurenční, samofinancované a důsledně antikomunistické Ústředí demokratického exilu. Viz KALVODA, Josef: Z bojů o zítřek I. Historické eseje. Moravia Publishers, Toronto 1994. Slovenské skupiny (Slovenská národní rada v zahraničí a Slovenský osvobozovací výbor), za nimiž stála naprostá většina slovenských exulantů, Radu svobodného Československa zcela ignorovaly. Viz CHOVAN-REHÁK, J. – GRÁCOVÁ, Genevieva – MARUNIAK, Peter (eds.): Slovenský povojnový exil. Zborník zo seminára Dějiny slovenského exilu po roku 1945 v Matici slovenskej v Martine 27. – 28. júna 1996. Martin 1996
  16. RAŠKA, Francis D.: Opuštění bojovníci. Historie Rady svobodného Československa 1949–1961. Praha, Academia 2009.
  17. Zde je třeba připomenout podíl S. Ingra a F. Moravce na zákeřné diskreditaci některých politických představitelů protinacistického odboje resp. tzv. protibenešovské opozice (Lev Prchala, František Schwarz, Karel Locher, Vladimír Ležák-Borin aj.), na realizaci sovětofilské politické strategie resp. rozsahu spolupráce s NKVD, vysílání nedostatečně připravených a zajištěných misí na území Protektorátu Čechy a Morava a to včetně zdárně provedeného atentátu na Reinharda Heydricha, který měl katastrofální důsledky pro české protektorátní obyvatelstvo.
  18. Monografii o domácím protikomunistickém odboji 1948–1956 již napsal renomovaný historik Václav Veber, ale jeho text z těžko uvěřitelných důvodů už téměř dva roky čeká na vydání. Snad se ho na sklonku roku dočká v nakladatelství Academia. O zahraničním protikomunistickém odboji publikoval autor tohoto textu v letech 2002–2013 jednu monografii a deset rozsáhlých studií v periodikách Paměť a dějiny, Securitas Imperii, Distance, Střední Evropa a pěti sbornících vydaných českým ÚSTR (2x), slovenským ÚPN (2x) a slovenským nakladatelstvím Lúč.
  19. „Slovenská část“ tématu viz Zločiny komunizmu na Slovensku 1948 – 1989, diely 1 a 2. Vydavateľstvo Michala Vaška, Bratislava 2001

 

 

 

Sledujte:



Copyright © 2014. All Rights Reserved.