Být tichý je normální

Podrobnosti

Zveřejněno 23. 8. 2013 13:35

Napsal David Floryk

Nejtišší lidé mají nejhlasitější mysl.

„Jeden z každých dvou či tří lidí, které znáte, je introvert. Pokud nejste introverty vy sami, určitě vás nějaký vychovává, řídí nebo s ním žijete,“ píše v úvodu své knihy Ticho Susan Cainová. Kniha s podtitulem Síla introvertů ve světě, který nikdy nepřestává mluvit se okamžitě po vydání stala bestsellerem a v roce 2012 získala čtenářskou cenu GoodReads za literaturu faktu.

Cainová se v knize zabývá introverzí skutečně na mnoha rovinách, spolu s mnohými neurobiology hledá její kořen v mozkových zauzleních, studuje ji u novorozeňat a sleduje ve statistikách. Její pátrání spolu s mnoha osobními zkušenostmi a zážitky činí knihu skutečně zajímavou. V mnoha výstižných postřezích ze života se nejspíš každý čtenář nějak pozná, ať již stojí na jakékoliv straně osobnostního spektra. Kromě pátrání po kořenech a zdrojích, proč jsme mnozí právě takoví, jací jsme, kniha nabízí i pohled na širší společenské, historické a etické souvislosti.

Svět ovládl ideál extraverze

Naše životy jsou utvářeny naší osobností, pohlavím i rasou. Nejvýraznějším aspektem osobnosti – „severem a jihem temperamentu“ – je místo, kde se nacházíme na stupnici introvert – extrovert. Právě to ovlivňuje náš výběr přátel, úspěch v kariéře, způsob konverzace, řešení sporů i projevy lásky.

Kultura, která nás obklopuje (autorka píše především o Spojených státech, ale dodává, že velmi podobné poměry platí i pro většinu Západního světa), však dává prostor jen pozoruhodně úzké škále osobnostních stylů. Panuje totiž vžité přesvědčení, že být skvělý znamená být odvážný a být šťastný znamená být společenský. Moderní kulturu zkrátka ovládl ideál extraverze, který ovlivňuje – a v mnohém deformuje – ty z nás, kterým je tento styl vlastní, ale i ty, kterým vlastní není. Stala se z něj všudypřítomná víra, že ideální já je společenské, průrazné, je „součástí týmu“, cítí se dobře v centru pozornosti.
Je naše současná kultura a její „ideál extraverze“ v souladu s přirozeným řádem věcí, nebo jde o sociálně determinovaný jev? Právě těmito otázkami se zabývá Susan Cainová ve své knize.

Společenskost je volitelná

Rádi tvrdíme, že si ceníme individuality, ale příliš často je to jen jeden typ, jeden styl individuality – ten společenský, hlasitý, průbojný, extrovertní. S introverty se nepočítá, alespoň ne ve společenském, veřejném životě; doma ať si dělají co chtějí, ale mezi lidmi, chtějí-li uspět, musejí se „přizpůsobit“.

Slovo introvert není synonymem pro misantropa či poustevníka. Introverti mohou být takoví, ale většina z nich takovými rozhodně není. Temperament vytváří jakési základní prostředí, atmosféru, či naladění – ale jak v tom prostředí budete fungovat, jak jej „zabydlíte“, co z něj uděláte, to už je na vás. Zlým, zkaženým či nepříjemným člověkem lze přece být s jakýmkoliv temperamentem. Ostatně, stará moudrost praví, že charakter je právě to, jak naložíte se svým temperamentem. Láska je základ, společenskost je dobrovolná, zní jedno ze závěrečných – a myslím, že velmi osvobozujících – poselství knihy.

Od charakteru k osobnosti

Pro čtenáře může být překvapivé, že toto upřednostňování extraverze tady nebylo vždy, naopak jde o výrazně novodobý fenomén, který se začal rodit na počátku 20. století spolu s nástupem generace Dale Carnegieho a dalších „obchodníků s úspěchem“, kteří nesmazatelně vtiskli Americe pocit, že úspěšný může být jen ten, kdo „se umí prodat“. „Amerika se proměnila z kultury charakteru na kulturu osobnosti – a otevřela tak Pandořinu skřínku osobní úzkosti, ze které jsme se nikdy zcela nevzpamatovali“, píše Cainová.

V pozadí této kulturní evoluce stál prudký vzestup průmyslové Ameriky, během něhož se společnost proměnila ze zemědělské společnosti malých domků v dobře fungující soukolí měst, poháněných „businessem“. Poznenáhla lidé zjistili, že už nepracují se sousedy, ale s cizími lidmi. „Občané se proměnili v zaměstnance“, jak píše Cainová, a ti byli chtě – nechtě nuceni čelit otázce, jak udělat dojem na lidi, vůči kterým nemají žádná občanská, sousedská či rodinná pouta.

V kultuře charakteru byl ideálem člověk seriózní, disciplinovaný a čestný. Nepočítalo se ani tak to, jaký vyvolával na veřejnosti dojem, ale spíš to, jak se choval v soukromí. Byla oceňována vnitřní síla, čestnost a dobré skutky, které jste dělali, když se nikdo nedíval. Tehdy bylo možné stát se impozantní osobností, i když jste byli tiší, rezervovaní a důstojní. Abraham Lincoln byl uctíván jako člověk, který „neurážel svou nadřazeností“. Slovo osobnost (angl. Personality) v angličtině 18. století neexistovalo a myšlenka, že někdo „má dobrou osobnost“, se začala šířit až ve století dvacátém.

Jak udělat dojem a působit na lidi

Není divu, že v takové situaci se knihy Carnegieho a spol. o sebeprosazení, svépomoci a osobním rozvoji staly stejně populárními příručkami o tom, jak uspět v životě, jako byly o generaci dříve zdrojem životních poučení náboženské spisy jako Bunyanova Poutníkova cesta. Postupně a nepozorovaně se tak posouval důraz z vnitřních předností na vnější šarm – „na to, abychom věděli, co říkat a jak to říkat“. „Stvořit osobnost v sobě nese moc“, radil jeden z mnoha dobových podnikatelských bestsellerů.

Středem pozornosti se během 1. třetiny dvacátého století stávali baviči, herci, a vůbec nejrůznější „osobnosti“, které se tak či onak „prosadili“, úspěch a obdiv začala sklízet témata, která by o nějakých 50 let dříve, kdy ještě vládla kultura charakteru, byla považována za nepatřičná. Tato kulturní proměna zasáhla postupně celou společnost, prostoupila vztahy mezi pohlavími a ovlivnila podobu společenských styků. Staletí utvářená a kultivovaná hodnota společenské etikety a formálnosti se začala hroutit. Společnost se rychle shodla, že tiché chování je nepřijatelné a ideálem pro dívky i chlapce se stala společenskost. Pod tímto tlakem rodiče ochotně posílali své děti do škol ve stále nižším věku, přičemž hlavním očekávaným výsledkem měla být právě socializace.

Co tomu říká váš psychoanalytik?

Ne všichni do tohoto nového modelu zapadli bez problémů. Ten, kdo nebyl ochoten či schopen dost rychle se vpravit do stylu té sociální role, kterou od něj společnost očekávala, kdo byl odměřenější, stydlivější, nedostatečnější, než žádala norma, snadno mohl být onálepkován nově objeveným komplexem, který se stal ve 20. letech populárním – komplexem méněcennosti. „Myšlenka zabalit svou sociální úzkost do úhledného balíčku psychologického komplexu oslovila spoustu Američanů. Komplex méněcennosti se stal univerzálním vysvětlením problémů v mnoha oblastech – od lásky, přes rodičovství až po kariéru“.

Dějiny spotřeby léků jsou důkazem, jak mnoho lidí se pod nesplnitelným tlakem společenských očekávání duševně hroutilo, poznamenává Cainová. Na úzkost začalo být pohlíženo novou optikou jako na přirozený produkt společnosti, kde o úspěch a místo na slunci se muselo tvrdě bojovat a v tomto boji každý musel hrát svou novou „společenskou“ roli, chtěl-li uspět.

Může to být i jinak

Na úsvitu kultury osobnosti byli lidé tlačeni k tomu, aby rozvíjeli extrovertní osobnost z „upřímně sobeckých důvodů“, prostě jako roli, jako způsob, jak uspět v soutěživé společnosti. Dnešní svět je rafinovanější, tlak kultury míří hlouběji – dnes máme sklon se domnívat, že stát se extrovertnějším člověkem nás učiní nejen úspěšnějšími, ale současně i lepšími lidmi. Ideál se ještě více vychýlil – nejen, že úspěšný člověk takto jedná, případně takto umí jednat; úspěšný člověk je takový...

Dnes nám připadá jako samozřejmé, že postavení, příjem a sebeúcta závisí více než na čemkoliv jiném na schopnosti splnit požadavky kultury osobnosti. Tlak na to, abychom se uměli prosadit, byli zábavní, se vyostřuje. Je dobré vědět, že tomu tak nebylo vždy – a že tomu tedy tak být asi nutně nemusí.

Budete-li dost jemní, zatřesete světem

Biblický Mojžíš, muž, který otřásl Egyptem, určitě nebyl upovídaným člověkem, jedním z těch, co by na Harvard Business School organizovali školní výlety a pořádali řečnické soutěže. Podle dnešních standardů byl výrazně plachý – a navíc koktal. „Mojžíš byl nejpokornější ze všech lidí, kteří byli na zemi“, hodnotí jej kniha Numeri. Takového by Dale Carnegie asi nepochválil.

Nebyla to úspěšná sebeprezentace, co umožnilo Mojžíšovi uspět a naplnit své poslání. Naopak, přiznal a neskrýval své deficity, jednal, jak mu bylo blízké – a to ostatní přenechal parťákovi. Mojžíšův extrovertní bratr Áron se stal veřejnou tváří celé egyptské operace. V doprovodu Árona vyvedl Mojžíš Židy z Egypta, čtyřicet let se o ně staral a přinesl z hory Sinaj Desatero přikázání. To vše dokázal „s využitím sil, které bývají běžně spojovány s introverzí: osamoceně vyšplhal na horu, aby zde hledal moudrost, a pečlivě zapsal na kamenné desky vše, co se tam dozvěděl“. Příběhy knihy Exodus napovídají, že „introverze je jako jing vůči jangu extroverze, že médium není vždy totožné se sdělením a že lidé šli za Mojžíšem, protože jeho slova byla uvážlivá, nikoliv proto, že by je uměl dobře prodat“.

Dalším příkladem introverta, který pohnul světem, je pro Cainovou Máhatma Gándhí. Pomyslíte-li dnes na Gándhího a jeho životní osudy, pravděpodobně jej budete považovat za hluboce pasivního muže. „A na Západě je pasivita přečin,“ jak formuluje Cainová jedno z postmoderních přikázání. Ale s Ghándím to není tak jednoduché. Je zajímavé, že on sám pojem „pasivní rezistence“ odmítal, protože si ho spojoval se slabostí. Raději dával přednost slovu satjágraha, které sám vytvořil a které znamená „nepoddajnost při hledání pravdy“. Gándhího pasivita nebyla slabostí, představovala zaměření na konečný cíl, při které odmítal rozptylovat energii na zbytečné šarvátky vyskytující se cestou. Zdrženlivost byla jednou z jeho největších předností. A zrodila se z jeho plachosti. „Vytvořil jsem si přirozený návyk držet své myšlenky na uzdě. Zřídkakdy mi uteklo z jazyka či pera slovo nepodložené myšlenkou. Zkušenost mě naučila, že ticho je součástí duchovní disciplíny stoupence pravdy. Setkáváme se s tolika lidmi, kteří se nemohou dočkat, aby se dostali ke slovu. Všechno to mluvení však může být stěží považováno za prospěšné. Ve většině případů jde o plýtvání časem. Má plachost ve skutečnosti představuje krunýř a štít. Umožnila mi růst. Pomohla mi při rozlišování pravdy.“

Jak tedy máme žít?

Žádné převratné rady nečekejte. Ať jste kdo jste, mějte na mysli, že to, jak se něco jeví, není celá skutečnost, radí Cainová. Poznejte důkladně sami sebe, právě v poctivém nahlédnutí svých slabin se skrývá podstata „řešení“. S mnohým se musíme smířit, v něčem se přizpůsobit, mnohé lze ovlivnit disciplínou a cvikem. Zkuste přijít na to, jakým způsobem je vám dáno být světu přínosem, a postarejte se o to, abyste jím byli. A pamatujte, láska je povinná, společenskost je volitelná.

„Z mýtů a pohádek víme, že na tomto světě existuje spousta různých druhů energie. Jedno dítě obdrží světelný meč, jiné moudrost čaroděje. Trik spočívá v tom, abychom nehromadili všechny ty různé druhy energie, které máme k dispozici, ale dobře využívali toho typu, jenž nám byl dán do vínku. Introverti dostávají klíče od neveřejných zahrad plných bohatství. Mít takový klíč je totéž, jako když Alenka padá dolů do králičí díry. Ona si nevybrala, že se vydá do říše divů, přesto ze své cesty učinila dobrodružství.“

* * *

Introverti jsou lidé, kteří raději poslouchají než mluví, raději čtou než chodí na večírky. Rádi tvoří, ale nenávidí self-promotion, a raději pracují sami než brainstormují v týmu. Přestože bývají dnešní kulturou nálepkováni jako ti „tiší“, co se neumí prosadit. Společnost, která neustále mluví, libuje si v hlasitosti a rychlosti a obdivuje vše instantní, má sklon tichou introverzí dokonce pohrdat. Introverti jsou však častokrát nositeli výjimečných talentů a schopností, které mohou nabídnout světu, a měli by tedy být podporováni a vítáni. Základní hodnota dnešní podnikatelské kultury, tedy týmová spolupráce, může být dokonce překážkou inovace, když přehlíží sílu tichých myslitelů. Ve skutečnosti svět vděčí introvertním osobnostem za řadu přínosů naší kultuře: od Van Goghových slunečnic po vynález osobního počítače. Ostatně, zpomalit, zmlknout a zaposlouchat se neuškodí ani halasným bouřlivákům.

* * *

Susan Cainová je spisovatelka a lektorka. Zabývala se podnikovým právem, vyučuje negociační dovednosti ve velkých podnicích, právních firmách i na univerzitách. Žije v Hudson River Valley se svým manželem a dvěma syny. Navštivte thepowerofintroverts.com.

Susan Cainová: Ticho. Síla introvertů ve světě, který nikdy nepřestává mluvit; 346 stran, překlad Petr Miklica, Nakladatelství Jan Melvil, Praha 2012