Čtyři setkání s Miroslavem Tichým

Podrobnosti

Zveřejněno 6. 3. 2013 0:59

Napsal Jaroslav Cabal

Jeho jméno jsem poprvé uslyšel v rozjitřených časech po roce 1989 v předsálí budovy Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, tehdejšího sídla České národní rady. Poslanci zvolení do zákonodárného sboru ČNR se snažili v tehdejší euforii co nejvíce otevřít tehdy novou demokratickou politickou generaci veřejnosti a kultuře. Jedním z počinů bylo otevření prostor před sněmovním sálem pro pořádání výstav umělců, kterým předchozí despotický režim mnoho prostoru nedával ani v podstatně skromnějších prostorech mimo Hlavní město nebo velká kulturní zařízení.

Tenkrát, někdy v roce 1992, jsme v předsálí jednací místnosti zákonodárného sboru diskutovali nad vystavenými díly s jedním z poslanců zvolených v Jihomoravském kraji. Viděl můj zájem o umění a nabídl mi, že mi přiveze nějaké dílko od svérázného umělce ze slováckého Kyjova. Když jsem se ptal na podrobnosti, řekl něco o čmáranicích a fotografiích nějakého polopříčetného Miroslava Tichého, skladovaných na všech místech, která jeho obydlí nabízí, včetně podlah. Sám prý chodí nemytý, nečesaný a při životě jej drží notné denní dávky rumu. A nemusím se prý obávat nějakých horentních cen – mění své práce za flašku uvedeného alkoholu. Jenže on na svůj slib zapomněl, a já na pana Tichého pozapomněl také.

Pro svět jeho dílo objevil jeho známý, v umění dobře orientovaný, který před despotickým režimem uprchl do Švýcarska a po roce 1989, po pádu „železné opony“, přijel na návštěvu svého rodného kraje. Několik výstav v zahraničí, které uspořádal, představilo dlouho skrývané (nebo přesněji neobjevené) dílo, které v tom čase nemělo daleko k celkovému nepochopení a úplnému zničení. Široká laická i odborná veřejnost poprvé s úžasem studovala poklad nalezený v nevábném doupěti kyjovského podivína. Právem se tedy jeho dílo setkalo s obrovským zájmem ze strany renomovaných světových galerií a soukromých sběratelů.

Druhé setkání nám všem zprostředkovala televize. Odvysílala obsáhlý a velmi naturalistický dokument o nevšedním osudu a díle tohoto extravagantního, ale velkého umělce. Pan Tichý nás ve svých vzpomínkách na studentská léta zavedl do prostředí pražské bezprostředně poválečné bohémy a do víru studentské demonstrace na podporu tehdejšího presidenta republiky Edvarda Beneše tvrdě rozehnané pochopy nastupující komunistické moci. Protest se mu stal osudným. Byl vyhozen ze školy a nucen vrátit se domů do Kyjova. V těch časech, snad i pod vlivem oněch nešťastných událostí, přestal dbát o svůj zevnějšek, nikde nepracoval a nechal se „požírat“ démonem alkoholu. Byl bez prostředků a nemohl si tedy pořídit technické vybavení ke svému oblíbenému fotografování. Z krabice od bot, gumy od trenýrek, dřevěných špulek od nití a čoček vyřezaných z plexiskla si tedy za pomoci leukoplastí slepil svůj první i druhý fotoaparát. S tímto zařízením se pak toulal po svém městě a pořizoval syrové obrázky zejména mladých žen. Tyto poloutajeně pořízené momentky jsou plné oslavy ženskosti, krásy nearanžovaného momentu, zvláštní nádherné poetiky a dobové atmosféry.

Dokumentaristům se podařilo téměř dokonale otevřít duši tohoto umělce a seznámit diváky s jeho okolím vesměs nechápanou životní filosofií. Pohled kohokoliv vnímavého v oblasti umění a nepřikrašlovaného života se musí pod vlivem tohoto hlubokého představení radikálně změnit k lepšímu pochopení jeho osobní jedinečnosti a ocenění významu prací, které tento osamělý, režimem nezlomený samorost s primitivními pomůckami vytvořil.

Třetí setkání s panem Miroslavem Tichým jsem si prožil v brněnském Domu umění. Uspořádali tam rozsáhlou samostatnou výstavu tvorby tohoto umělce, kterého se, až na výjimky, stranili téměř všichni jeho spoluobčané. Pořadatelé, a zejména sám autor exponátů, připravili návštěvníkům této expozice obrovské překvapení. S unikátně vytvořenými a pojatými fotografiemi tam byly instalovány také jeho rozměrné výtvarné práce, které naplno dokumentovaly skutečnou velikost jeho umění. S úžasem jsem běhal ze sálu do sálu, prohlížel malé i větší fotografie, vracel se k velkoformátovým skvělým abstraktním malbám, které v jeho televizním portrétu nebyly vůbec presentovány, ba ani zmíněny. A právě v tento moment jsem si vzpomněl na slova svého kolegy z České národní rady, který je tak stručně a amatérsky před několika léty zhodnotil. Ze širokého díla pana Tichého se bohužel zachovala jen menší část. Velké množství prací totiž vyměnil za lahvinky oblíbeného rumu (a jejich další osud je vesměs tajemstvím), jiné sežraly myši, které umělci dělaly v jeho osamění živou společnost, a jiné artefakty zase zmizely při málo početných úklidových pracích v jeho „doupěti“.

Čtvrté setkání, tentokráte in memoriam, jsem si hluboce prožil v brněnském divadle Husa na provázku. Ve sklepní scéně tam uvedli hru Simony Petrů a Petra Jana Kryštofa s názvem Tichý Tarzan, a to v režii Anny Petrželkové. Předem jsem o představení věděl jen to, že má pojednávat o známém nekonformním umělci z Kyjova, a že jedna z účinkujících hereček je navržena na udělení ceny Alfréda Radoka v kategorii za výkon v hlavní roli. Byl jsem velmi zvědav, jak autoři a herci pojmou tohle zvláštní téma, jak vykreslí „Tarzanovu“ bizarnost a v umění tak skvělou osobnost.

Hra začíná vstupem starého a zchátralého hlavního hrdiny do temné místnosti, která mu byla po celý život útočištěm a zároveň samotkou. Usedne do křesla s neuměle namontovanými kolečky a kolem něho počíná herci ztvárněný myší rej dokumentující ponurost obydlí i životní styl hrdiny příběhu. Najednou se myši změní na lidi a před očima diváka se počne odvíjet příběh hrubě naturalistického, ale i romantického umělce od poválečné doby až po jeho odchod z našeho světa. Herec v hlavní úloze předváděl doslova koncert gest, slovních projevů, přesných citací známých z televizního dokumentu, a tohle vše s tak úchvatným mistrovstvím, až to bralo dech. Dokonale se mu podařilo vyjádřit strukturu duše geniálního podivína z Kyjova a ve spolupráci se skvěle sekundujícími kolegy přinést na jeviště kus atmosféry z přelomových časů jeho bytí. Jen bych trošku utlumil důraz (hlasitost) na příliš expresivně podanou ideologickou masáž z počátku padesátých let, které musel mladý umělec odolávat. Tehdejší moc snad nebyla až tak ukřičená, spíše byla tišší, plíživá, neskutečně zlá, zákeřná a pro svobodomyslné až životu nebezpečná. Také bych ze scén vynechal fyzický kontakt česko-švýcarského objevitele génia se sousedkou, která panu Tichému vařila a občas i uklidila šílený nepořádek v jeho kobce.

Herci skvěle vytvářeli obrazy vzpomínek, které jakoby vířily kolem starce schouleného do odrbaného křesla. Nepostrádaly decentní erotiku tak běžnou na fotografiích pana Tichého. Před očima se nám objevuje „otrapa“ fotící spoře oděné mladé ženy či dívky skrze plot kyjovské plovárny nebo škvírami v převlékacích kabinkách, nebo dobově nastrojené kdekoliv na ulicích či v parcích. S tímto nekonečným a silným proudem lidské životní energie pak tvrdě kontrastují hrubě neotesané, a přitom hluboké, filosofické exkurse svobodomilného hlavního hrdiny do nitra své duše.

Pan Tichý nikde nepracoval a živil se jen tím, co mu dobří lidé dali, nebo co vyměnil za svá díla a dílka. V divadelním kuse byl také skvěle ztvárněn jeho odpor k vládě peněz ve společnostech a hluboce skeptický názor na vlastní tvorbu, přestože již dobře věděl o úspěchu, kterého v celém světě dosáhlo. Příběh končí scénou z psychiatrické léčebny, ve které se opět střetává svobodomyslná filosofie a životní styl hlavního hrdiny s praktickou mašinérií, která si nemůže všímat dosavadních osudů svých pacientů, natož brát zřetel na individuální zvláštnosti každého z nás.

Velké překvapení těch, kteří si dokonale neprostudovali program divadelního kusu, bylo zjištění, že pana Tichého si zahrála úžasným způsobem žena. Paní Ivana Hloužková je za svůj skvělý výkon nominována na cenu Alfréda Radoka jistě právem.

Autor je milovníkem výtvarného umění a přírody.