Komenského lekce z lidskosti

Podrobnosti

Zveřejněno 9. 5. 2012 19:50

Napsal David Floryk

„Má-li se člověk stát tím, kým být má, potřebuje k tomu být veden, tedy vychováván. Otázka ovšem zní: Kdo vlastně člověk je? A kdo být má? Sůl má být slaná. Provaz pevný. Les má být voňavý. Řeka čirá. Nůž má být ostrý. Ale člověk? V čem spočívá jeho podstata? Co určuje jeho lidství? A jakým způsobem se utváří?“

Kniha Jana Hábla Lekce z lidskosti v životě a díle Jana Amose Komenského hledá odpovědi právě na takové otázky. Hábl jako pedagog povoláním i profesí chce přispět k debatě o „humanizaci“, tedy zlidštění českého školství. Proces humanizace totiž patří ke klíčovým principům stále neukončené transformace současného vzdělávacího systému.

Totalitní dědictví komunismu zanechalo (nepochybně nejen ve školství) hlubokou odlidšťující stopu. Současně však, a to i po pádu komunismu, se objevují nové sociální a kulturní výzvy, rovněž nabité nečekaným dehumanizačním potenciálem, které ohrožují celou Západní civilizaci. Píše se o krizi společenské důvěry, úpadku občanských ctností, mravní miniaturizaci či privatizaci, o vyčerpávání nastřádaného sociálního kapitálu.

Na tuto situaci se české školství jistě pokouší tak či onak reagovat. Hovoří se o humanizaci škol, jejich atmosféry, vzdělávacích procesů i mezilidských vztahů v nich. Řešení je spatřováno v aplikaci netradičních, progresivních, alternativních metod, v zavedení povinné etické výchovy, v demokratizaci a individualizaci vzdělávání, kdy se má klást důraz na „méně biflování“ a svobodomyslnější přístupy.

Přesto však naše současná škola zůstává bytostně funkcionalistická. Produkuje „výkonné zaměstnance či odborníky“, dokáže vybavit žáka množstvím užitečných informací, pragmatických dovedností a kompetencí, ale často selhává ve formování a kultivaci člověka jakožto celistvé osobnosti. Proč tomu tak je?

Kořen problému je filosofický

„Hlavní důvod selhávání humanizačních snah je primárně filosofický“, tvrdí Hábl. „Moderní pojetí humanity trpí antropologickým redukcionismem. Defektní humanita pak přirozeně plodí defektní humanizaci.“

Skutečná humanizace nemůže být jen pedocentrickým procesem jakéhosi „zpříjemňování učebního seberozvoje“, je přesvědčen Hábl, musí jít o hledání autentické lidskosti. A není možné smysluplně uvažovat o humanizaci čehokoliv, tápeme-li v odpovědích na otázky kdo je člověk, proč tu je a kým být má?

Jako lék na tuto současnou postmoderní nouzi nabízí Háblova koncepce obrat zpět, návrat ke zdrojům před-moderním, kdy pravda o člověku a smyslu jeho pozemského pobývání nebyla ještě zcela poztrácena. A inspiraci k tomu návratu hledá (a nalézá) v myšlenkovém světě myslitele a vzdělavatele, k němuž se sice nominálně hlásí celé naše školství, ale jehož skutečná antropologická východiska jsou povětšinou buď zapomenuta či rovnou odložena.

Ano, Jan Amos Komenský založil své pedagogické teorie na názorech na lidskou přirozenost, na svět, na pravdu a na proces učení, které jsou většině moderních a postmoderních filosofů cizí. Domníval se, že v přírodě a v lidské přirozenosti můžeme rozpoznat určité principy a že bychom se jimi měli řídit, abychom dosáhli svého pozemského a duchovního určení. Komenského filosofický systém obsahuje specifický antropologický rozměr, který se z moderního pedagogického myšlení vytratil, který je však pro formování autentické lidskosti nepostradatelný.

Otázka zní: Můžeme si dnes přivlastnit moudrost nějaké konkrétní historické tradice (v našem případě tedy myšlenkový odkaz Komenského) jako řešení intelektuálních a duchovních potřeb dneška? Kniha Jana Hábla dokládá, že je to nejen možné, ale i svrchovaně žádoucí. Odpovědi, které předkládá Komenský, jsou nepochybně historicky podmíněné, avšak uvažme možnost, že na dané otázky odpovídá Komenský správně: není pak radno alespoň naslouchat zdrojům, které se osvědčily jako životné, funkční a nadčasové?

Vývoj Komenského myšlení

Ve druhé kapitole knihy autor předestírá Komenského životopis, avšak nespokojuje se jen s biografickými daty (která jsou povětšinou víceméně známa), nýbrž sleduje především ty životní momenty a vlivy, které formovaly Komenského porozumění člověku. Život sám o sobě byl Komenskému jakousi „lekcí z lidskosti“, neboť zakusil dějiny jako řadu obtížných výzev, na které dokázal lidsky kvalitně reagovat. Tváří v tvář válečným konfliktům, náboženským sporům a osobním tragédiím Komenský neupadá v hořkost či pomstychtivost, naopak usiluje o hledání pokojných řešení problémů „věcí lidských“, s důvěrou, že takovou snahou se podílí na čemsi významném, na velkém plánu obnovy, která povede ke konečnému positivnímu vyústění dějin.

K podstatným vlivům, které utvářely Komenského myšlení, patřila nepochybně především bratrská teologická tradice, v níž byl vychován a kterou později sám vědomě nesl a rozvíjel. Kromě tradičních křesťanských doktrín („Vztah k Bohu jako preordinované instanci, důraz na osobní spasitelnou víru a vědomí závislosti na Bohu, touha po náboženské jednotě, fundamentální otevřenost pravdě, touha po morální neporušenosti, odpor k násilí, nadějné eschatologické očekávání.“) patřilo k jedné z klíčových koncepcí Bratří rozlišování věcí, které jsou pro spasení člověka podstatné, a těch, které jsou pouze služebné a případné. Věci podstatné pro spasení jsou: „Na Boží straně“ milost Boha Otce, zásluha Ježíše Krista a dary Ducha svatého, „na lidské straně“ pak: víra, láska, naděje. Věcmi služebnými jsou prostředky, sloužící k nabývání věcí podstatných (Písmo svaté, církev, její svátosti a kázeň), za případné se pak považovaly různé podoby a formy aplikování oněch věcí služebných. Uvedená optika a hierarchizace hodnot na ní založená se odráží i v Komenského myšlení. Podle bratrského přesvědčení právě nerozlišování těchto kategorií způsobilo v dějinách křesťanského myšlení nejzhoubnější zmatek.

Ve třetí kapitole se Hábl pokouší rozlišit a definovat několik životních etap, které jsou charakterizovány specifickým porozuměním člověku a kterými Komenský prošel tak, jak procházel novými životními okolnostmi a reagoval na ně, jak osobně zrál a zakoušené reflektoval ve svých literárních dílech.

Svět jako divadlo: antropologie žasnoucí

Když se Komenský vracel jako dvaadvacetiletý mladík ze studií, nesl si již načrtnutou koncepci encyklopedických prací, jejichž úkolem bylo naučit člověka moudrosti, tj. umění spatřovat ve stvoření velikost, krásu a moc Boží prozřetelnosti. Stvořený svět je pozoru a obdivuhodný, proto o něm Komenský mluví jako o theatru, o skvělém divadle, do něhož má člověk vstoupit jako herec – účastník. Stačí se jen dívat, pozorovat a žasnout, skutečnost sama bude hovořit.

Labyrint světa: antropologie kritická

Komenský nicméně již tehdy dobře věděl, že člověk „rušivě vyčnívá z kosmické harmonie“, a nenechal se tedy unést antropologickým optimismem. Původní bezvadné stvoření je pokaženo lidským prohřešením, které nejenže „przní“ stvořený svět, ale též je příčinou jeho konečnosti. Tato porušenost a konečnost se tragicky připomněla v hrůzách války, která záhy dopadla na české království a vzala Komenskému rodinu, vlast i většinu majetku. Svět nepřestává být jevištěm Boží dobroty, avšak současně se ukazuje být i spletitým labyrintem: krásným, ale nebezpečným a často krutým místem k žití. Zdánlivě spolehlivé jistoty běžného života se rozpadají, pravda je k nenalezení, člověk ubližuje člověku a nahlíží skutečnost jaksi křivě – jako skrze brýle mámení. Špatnost světa zasáhla Komenského neočekávaně a tvrdě, a přece byl tento jeho vývoj, zrcadlící se v jeho spisech, vnitřně logický: Bez pozorného a žasnoucího nahlížení světa by nebyla možná jeho cílená kritika.

Centrum Securitatis: antropologie rezignační

Jaké východisko nalézt v této nouzi světa? Znavený poutník, bloudící labyrintem, slyší hlas: „Navrať se do domu srdce svého a zavři za sebou dveře“. V Hlubině bezpečnosti Komenský přirovnává svět k velkému kolu, které se správně otáčí, jen je-li správně vyváženo a vztaženo ke svému středu. Všechny paprsky kola mají jediný střed – ve středu je nejbezpečněji, tam ustává všechen pohyb a shon. Naopak čím dále od středu, tím je člověk „samostatnější“, ale „valí se“ s kolem čím dál rychleji a nebezpečněji. A v tom je právě problém člověka: chce být sám sobě „samosvojným“ (tj. sám svůj, tj. nezávislý, soběstačný) středem, točit se sám kolem sebe, jít si po svém a za svým. Lékem Komenskému není nějaká oprava špatně fungujícího kola, ale prostý návrat do středu, kde člověk nalézá bezpečí a naplnění. Neuvažuje o nápravě světa, o přestavbě labyrintu. Nehledá nápravu, tehdy ještě ne; hledá spočinutí, bezpečí, osobní bytostné východisko: tématy knih z těch-to časů jsou útočiště, pevný bod, nedobytný hrad, hlubina bezpečnosti. Rezignace (tj. vzdání se nároku) není Komenskému čímsi negativním, beznadějným; ale právě naopak! Člověk nahlíží své marné snažení, přestává hledat tam, kde nic není, a s nadějí se obrací k instanci, která dává jeho životu smysl a bezpečí. Rezignovat v tomto smyslu znamená vzdát se závislosti na čemkoliv pozemském, nestálém, dočasném… Ano, i toho je v životě někdy zapotřebí, i tato cesta „domů“ je součástí naší pouti světem, i taková „rezignace“ je cestou k vítězství. Běda tomu, kdo jí nikdy nepodnikl!

Svět jako škola: antropologie edukační

Teologie rezignace jako „bytostného spolehnutí“ položila základ pro teologii činu – což je vnitřně konzistentní, neboť pozitivní naděje, je-li správně založena, obvykle vede k pozitivnímu činu. Ranné didaktické spisy Komenského ukazují pozvolný proces, který vedl k novému postoji k povaze světa a roli člověka v něm. Nastává čas nejen snášet útrapy světa, ale je potřeba s nimi něco pozitivního udělat, překonat je. Ve spisech Mikuláše Kusánského nalezl Komenský motiv světa jako školy.

Svět vypráví příběh své vlastní transcendence a tím povolává člověka ke stejnému úkolu – aby naplnil svou roli v dramatu tohoto světa. Člověk i svět jsou součástí stejnému příběhu. To neznamená, že by Komenský přestal vidět zkaženost a zlo světa. Avšak již mu to nebránilo v tom, aby ve světě viděl vzdělávací potenciál, aby nově uviděl „edukativní dimenzi reality“. Člověk je žákem ve škole života, ve které jej jednotlivosti tohoto světa připravují na pochopení universální, nerozdělené a nezlomkovité pravdy. Teprve s tímto vědomím a na tomto základě může Komenský začít budovat a rozvíjet své gigantické pedagogické dílo, teprve tehdy mohou začít vznikat jeho slavné didaktické spisy. Za jeho didaktickým novátorstvím, dodnes obdivovaným, však leží mnohem vyšší cíl: Komenského záměrem nebylo vytvořit metodu, jak jednotlivce snadněji vybavit specifickými vědomostmi či dovednostmi, nýbrž která by přispěla k „obnově ráje“ – sjednoceného harmonického vesmíru, který vyžaduje na prvním místě obnovu porušeného stavu lidstva, způsobeného jeho odvrácením se od Stvořitele. „Teleologie pedagogická je podmíněna teleologií antropologickou“, uzavírá Hábl.

Všenáprava: antropologie pansofická

Jakmile si Komenský uvědomil universální rozměr svých vzdělávacích projektů, nastává další posun v jeho myšlení, a to směrem k úvahám o „všenápravě“: jsou-li příroda, celý svět a lidský život sám, nadány edukativními klíči, mají-li vzdělávací potenciál, který může a má být nalezen a vytěžen, pak se „náprava“ nemá týkat jen lidí jakožto vzdělávaných jednotlivců, nýbrž i celých národů, ba celého světa, který má být takto obnoven do ideálního stavu.

Hábl zde hovoří o emendační fázi v Komenského myšlení, tedy obnovné, nápravné fázi, kdy se Komenský nespokojuje jen s představou vzdělávání jednotlivců, ale uvažuje, ba i detailně promýšlí a plánuje nápravu „všeho“. Komenského díla z tohoto období jsou monumentálním pokusem reagovat na problematickou sociální, politickou a náboženskou situaci tehdejšího světa, což se zdá být přirozeným dalším krokem v logice Komenského uvažování o člověku a světě, avšak lze pozorovat, že v řadě ohledů nebyl důsledným v následování svých vlastních východisek a předpokladů, což vedlo až k naivně optimistickým a tedy nutně nereálným očekáváním.

Celý život je školou

Komenského myslitelský systém včetně jeho antropologie je vystavěn na základech širšího filosoficko – teologického celku. Jako filosof zkoumá Komenský přirozené jsoucno „sub specie educationis“ (tj. z hlediska vzdělávání, pod jeho zorným úhlem), aby v jeho povaze objevil výchovný potenciál. Přirozený svět není nahodilým výskytem věcí nebo sledem událostí, nýbrž účelným pohybem existencí vyvolaných ke smyslu: „vše, co jest, jest k něčemu“.

Každá věc je charakteristická svou teleologickou povahou, má cíl ležící mimo sebe, překračuje samu sebe, existuje, tedy vystupuje ze sebe, neboť tak byla zamýšlena a stvořena. V tomto božském vkladu spočívá pedagogické nadání přirozeného světa. Zrozením člověk vstupuje do školy světa, který ze své přirozené podstaty vychovává člověka k pravé podstatě lidství. A člověk takovou výchovu potřebuje. Z celého tvorstva je jedinou bytostí, která je schopna sama ze sebe udělat konečný cíl své existence, učinit se „homo mensura“ (tj. mírou všech věcí), čili „samosvojným“ – což na rozdíl od antiky či moderny Komenský nevnímá jako pozitivum, nýbrž jako jádro lidské tragedie, ve které spočívá příčina všech lidských „motanin“ a „jinudostí“. Samosvojný člověk rušivě vyčnívá z řádu stvoření, neboť „samosvojnost“ je pro celé tvorstvo nepřirozená, nepůvodní a ne-řádná. Odtrhuje člověka od Boha, odděluje lidi od lidí. Jakožto bohorovný se člověk uzavřel, „zakřivil“ do sebe, čímž se odcizil své přirozené preordinované instanci, umožňující transcendenci. V důsledku pokřivení není člověk schopen naplnit své bytostné lidské poslání a potřebuje pomoc a záchranu. Záchrana je díky spásnému aktu Ježíše Krista nejen možná, ale i svrchovaně žádoucí. Veškerá nelidskost potřebuje být vypořádána, vina přiznána a odpuštěna.

Co s tím dnes?

Komenského koncepce lidství je realisticky kompletní. Člověk je nadán jak pozitivním, tak negativním potenciálem: lidskost lidí není v pořádku, ale není ztracena. Člověk je schopen lidskosti i nelidskosti. Každý lidský potenciál, každý poznatek či dovednost (i školsky nabytá) může mít jak positivní, tak negativní aktualizaci. Mohou být použity k dobrému i zlému. Vždyť vědění samo o sobě negarantuje lidskost. Proto je potřeba „dílny lidskosti“, školy a výchovy, jejímž prvořadým úkolem bude kultivace negativních sklonů lidského potenciálu. Ten nemá být ani přeceňován, ani podceňován, ale kultivován.

Veškerá výchova spočívá v překonávání „samosvojné“ tendence, tj. ve vy-vádění (e-ducatio) z hříšné soběstřednosti a uzavřenosti. V praxi to znamená, že člověk se učí jednat, rozhodovat a zodpovídat nejen s ohledem na sebe samého. Je veden k rozpoznání, že v řádu bytí je podřízen instanci, která jej bytostně přesahuje.

V Komenského chápání je „scientia“ úzce spojeno s „conscientia“, tedy vědění se svědomím – jak, k čemu a proč užívám to, co jsem se dověděl? Škola, která nemá ambici takto formovat člověka, není skutečnou školou, není „dílnou lidskosti“, míjí se cílem: možná hromadí informace a dovednosti, ale nevychovává autentického člověka… Komenského antropologie tak vyúsťuje ve zcela jiný druh humanizace, než s jakým se dnes setkáváme. Didaktické prostředky se nepřizpůsobují požadavkům a potřebám jedince, protože jedinec není vnímán ani jako autonomní, ani jako poslední instance lidství. Jedinec i prostředky se přizpůsobují požadavkům, které člověka z principu přesahují. Právě zde, zdá se, spočívá jádro problému moderního pojetí humanizace. Lidská přirozenost není ustrojena tak bezproblémově, jak si moderní svět představuje. Ovšem je-li tomu skutečně tak, a je-li obraz člověka, jak jej předkládá Komenský, blízký pravdě, pak pouhé vyhovění požadavkům jedince jeho humanizaci nezaručuje! Jakkoliv je moderní snaha o pedagogickou humanizaci dobře míněna, její nefunkčnost ji odhaluje jen jako jakýsi „pláštík“, pod kterým je dnes možné prosazovat prakticky cokoliv, co zní netradičně, alternativně či zábavně. Skutečnou humanitu však taková humanizace nepřináší.

***

Kniha Jan Hábla je neocenitelnou pro toho čtenáře, který se nechce spokojit s povrchní povědomostí o „učiteli národů“ či se snad dojímat nad jeho nešťastně „středověkým“ osudem, ale je ochoten prokopat se skutečným Komenského myšlením až k samotným základům. Pro takového čtenáře se stane kniha objevnou, možná až překvapivou. Díky za to patří autorovi, který svým mistrně vedeným průzkumem tyto poklady odkryl a zpřístupnil.

Jan Hábl: Lekce z lidskosti v životě a díle Jana Amose Komenského; vazba pevná, 162 stran, ISBN 978-80-7255-260-3, Návrat domů, Praha 2011