Obsah

Republika a varlata

 

 

 

Původním záměrem bylo přinést pouze kritickou recenzi knihy Vratislava Effenbergera Republiku a varlata, která se v předvánoční čtenářské anketě Lidových novin umístila mezi deseti tituly roku 2013. Životní bilancování tohoto zhrzeného marxisty je však zajímavé číst v kontextu jiného díla – studie Ralfa Dahrendorfa Pokoušení nesvobody pojednávající o tom, jak je snadné podlehnout okouzlení totalitními a autoritativními ideologiemi.

Předností Effenbergerovy knihy Republiku a varlata (Torst, 2013) je upřímná otevřenost autora (marxista a surrealista), jenž postižen po roce 1968 normalizací nepředpokládal, že text, který začal psát koncem 70. let, vůbec někdy vyjde. Zde patří dík editorům, že knihu z pozůstalosti uspořádali a opatřili komentářem i rozsáhlým doslovem, ve kterém polemizují s autorovým dějinným pesimismem. Effenberger totiž dospěl k názoru, že Marxův a Leninův projekt svobodné a spravedlivé společnosti pohřbil J. V. Stalin. V Československu se podle něj na „znehodnocení“ marxismu podíleli Stalinovi dosazenci v čele s „knedlíkovitým“ Gottwaldem. To je ale až poslední dějství autorem komentované dějinné epochy, jež začíná revolučním rokem 1848, kdy oportunismus a opatrnost nedokázaly v rámci Rakousko-Uherska získat Čechům a Moravanům větší politickou samostatnost. Proto bylo od našich politiků obratné, že dokázali využít zhroucení monarchie, které přivodila intelektuálně rigidní a mimo politickou realitu stojící gerontokracie v čele s Františkem Josefem I., a vyhlásit samostatné Československo. Autor knihy ale dospívá k závěru, že z hlediska politické stability středoevropského prostoru to bylo Pyrrhovo vítězství, jež dalo Hitlerovi příležitost k snadnému zahájení „Drang nach Osten“. Koncept samostatného Československa, a zejména jeho zahraniční politiku, vidí Effenberger jako iluzi, která neslavně skončila v roce 1938, s reprízami v letech 1948 a 1968.

A co hůře, po desetiletí pěstovaná germanofobie v kombinaci s národoveckým slavjanofilstvím vedly české elity k slepému obdivu vůči Sovětskému svazu, který byl ve 20. a 30. letech minulého století mnohými chápán jako úspěšný humanistický projekt a záruka bezpečnosti a stability ve střední Evropě. Tady vidí Effenberger selhání českých intelektuálů, kteří nechtěli vidět sovětskou realitu a spolu se západoevropskými obdivovateli bolševické revoluce přispěli k tomu, že Stalin u nás našel spoustu „užitečných idiotů“, kteří pomohli jeho zdejším poskokům k moci. Nejhůře autor hodnotí Beneše, který již jen sklízel trpké plody Masarykovy politické koncepce. Marxista Effenberger, který po roce 1968 pracoval jako dělník a noční hlídač, tak vidí v příznivějším světle Hitlera než Stalina, který pro něj představuje hlavu ruského samoděržaví zahaleného rudou vlajkou.

Díky tomu, že Effenberger byl surrealista, žák Teigeho a obdivovatel Bretona, je text psán svěžím, místy až básnickým jazykem plným zklamání a vzteku. Pražské jaro 1968 interpretuje jako panoptikální pokus komunistů, kteří v 50. letech horlivě sloužili Stalinovi, o ideologický obrat, který by jim pomohl uchovat si mocenské pozice. Intelektuální protagonisté tzv. obrodného procesu, zejména Kohout, Kundera, Kosík, Liehm, Mlynář a další, jsou sarkasticky charakterizováni jako příslušníci bývalé „svazácké mládeže, ryčně nadmuté ke stalinskému harcovnictví“. Dubčeka a jeho reformní křídlo KSČ má autor za politicky dezorientované naivní hlupáky a celý obrodný proces vidí jako projekt, který zákonitě musel dopadnout špatně. Šlo o marný pokus „naučit prašivinu způsobnému chování“.

Marxismus – opium intelektuálů

Službu bolševikům nedělali jen čeští intelektuálové, ale jak uvádí Ralf Dahrendorf ve své studii Pokoušení nesvobody. Intelektuálové v časech zkoušek (H&H, 2008) také mnozí spisovatelé, vědci a politici v západní Evropě. Jejich přání, jak poznamenává Dahrendorf, „nalézt v Rusku Nový Jeruzalém“ bylo silnější než zprávy o bolševickém teroru, který omlouvali jako dětskou nemoc. Většina sympatizantů komunismu se od své víry po čase osvobodila, což podle Dahrendorfa záviselo na tom, jak dlouho jejich okouzlení trvalo a co pod jeho vlivem řekli a učinili. Dále záleželo také na osobní zkušenosti s komunismem, jejíž absence mnohým dovoluje, aby byli okouzleni marxismem a jeho klony i dnes. Jak jinak by například mohl dosáhnout takové popularity na západoevropských univerzitách marxista Zygmunt Bauman, bývalý polský prominentní stalinista a poválečný spolupracovník sovětské tajné policie, který dnes dští oheň a síru na globalizovaný kapitalismus?

Nejhůře hodnotí Effenberger deformaci marxismu v podobě „ubuovsky“ brutálního pokusu o rychlé vybudování komunistické společnosti v rudé Číně během tzv. kulturní revoluce. Na mladé revolucionáře z květnové Paříže roku 1968, kteří stavěli barikády, zapalovali auta a provolávali citáty velkého kormidelníka soudruha Mao Ce-tunga, se Effenberger zase dívá jako na pubertální hlupáky provokující své měšťácké otce. V tom sdílí kritický názor Poppera, Berlina, Arona a dalších liberálních myslitelů, kteří měli tento teatrální pokus o „revoluci“ za porušení pravidel racionální, demokratické diskuse. Ukřičet, nepustit ke slovu, urážet a užívat demagogické argumenty - to jsou politické metody bolševismu a fašismu, které po roce 1968 převzala evropská radikální levice včetně zelených.

Mnohem zajímavější je ale fakt, že ani za Husákovy normalizace, v kritické životní situaci, Effenberger nepochybuje o hloubce Marxova a Leninova učení; pouze opakovaně lituje, že Trocký v mocenském zápase prohrál se Stalinem a že došlo k budování komunismu v jediné zemi, tedy v zaostalém Rusku, a teprve později, v duchu stalinismu, v jeho satelitech. Ruskou bolševickou revoluci chápe jako promarněnou dějinnou příležitost, která se pravděpodobně již nikdy nebude opakovat. Kapitalismus se navíc podle Effenbergera z Marxovy analýzy poučil – dělnickou třídu, potenciální hybatelku dějin, zkorumpoval zavedením „konzumní společnosti“.

Podobný model zvolil po roce 1968 i Husák, když při politické sanaci „obrodného procesu“ dopřál obyvatelstvu hojnost chataření, zahrádkaření, stupidní televizní zábavy, automobilismu a přihlouplého sportovního fandění (Effenberger je charakterizuje jako „fotbalové čuráctví“). To spolu s možností drobného melouchaření a přikrádání podle Effenbergera dobře odpovídá charakteru českého národa, který již od 19. století staví drobný, okamžitý osobní prospěch nad nejistý a nebezpečný boj za demokracii a svobodu. Vztah Čechů k politice je ironizován Effenbergerem lapidárně: „Politika je svinstvo – já jsem se o politiku nikdy nestaral – já si dělám svoje – ať si každej dělá svoje a políbí mi prdel!“ Vyčkávavá pasivita je podle něj navíc kombinována s vytvářením politických mýtů, hledáním a oslavou mučedníků a odbojových hrdinů: „Statisícové armády domácího odboje se vzduly teprve před registračními přepážkami poválečné státní administrativy (…) motivovány dvěstěpadesátikorunovým příplatkem k důchodu za ilegální činnost.“ Poněkud komicky působí doslov editorů (Dryje, Svěrák), kteří po více než třiceti letech od autorovy smrti polemizují s Effenbergerovou ústřední pesimistickou tezí: Marxismus je mrtev a revoluční osvobození mas od jha kapitalismu se již pravděpodobně neuskuteční, navíc atlantická civilizace stejně spěje ke svému konci, tak co…

Tady je užitečné se obrátit k výkladu rozporuplného pojmu svobody tak, jak jej diskutuje Dahrendorf ve spojení s profily těch evropských intelektuálů, kteří odolali vábení politických utopií a nepodlehli komunismu ani nacionálnímu socialismu. Patří mezi ně také filozof Isiah Berlin, který se pokusil z hlediska klasického liberalismu upřesnit pojem svobody a poukázat kriticky na to, jak s ním operují ideologové totalitních režimů. Berlin vidí svobodu jako možnost jednotlivce realizovat se, a to i přes různá omezení, která mu reálný svět i společnost přirozeně staví do cesty. Určitá omezení svobody mohou být dočasně přijata, například při vnějším ohrožení, ekonomických turbulencích nebo živelných pohromách, ale stále to jsou jen omezení svobody a jako taková musejí být předmětem kritického přezkoumávání. Podobně chápe liberální demokracii Karl Popper – jako trvalý proces konsensuálního řešení problémů, které přináší reálný život. Berlin s oblibou cituje Kantovu metaforu „z tak křivého dřeva, z jakého je stvořen člověk, nelze vytesat nic rovného“. Neexistuje žádné dokonalé uspořádání společnosti, k čemuž Popper poznamenává, že lidská společnost nemůže existovat bez konfliktů, které jsou hnací silou společenského pokroku. Lidé nejsou ideální, často se mýlí, nejsou mnohdy ani schopni se domluvit, a demokracie se musí vytvářet z toho, co je zrovna po ruce a co je obvykle všelijak pokroucené, protože lidské.

Oproti skeptickému pragmatismu stojí různé modely ideální společnosti, od Platona, Hegela, Rousseaua k Marxovi, národovcům, radikálním ekologům a tak dále. Je pak cílem těch, kteří těmto utopickým ideálům upřímně uvěří, aby o jejich správnosti přesvědčili apolitickou většinu. Svoboda je poznaná nutnost. Proto je nemoudré individuálně chtít něco, co není uznáno jako kolektivně prospěšné. Rezignace na individuální svobodu nesvobodného vlastně osvobozuje.

V tomto zcela odlišném pojetí nefiguruje jako nositel svobody konkrétní člověk ve své životní situaci, ale svobodným (a tedy ideálním) se má stát Lidstvo, Dělnictvo, Národ, Příroda. Jejich rozvoj, pokrok, trvalá harmonie – to vše vyžaduje obětování svobody jednotlivce. Ještě Lenin si naivně myslel, že v beztřídní společnosti – až konečně všichni občané pochopí onu historickou Nutnost – stát coby již nepotřebné organizované násilí sám odumře. Urychlit nevyhnutelný chod Dějin měla pomoci agitace, masová převýchova, tábory nucených prací pro nepřizpůsobivé či popravy odpůrců. Ve své radikální podobě měla stroji Pokroku posloužit i očistná lázeň Revoluce likvidující nebo alespoň vylučující ze zdravého těla národa nebo dělnické třídy degenerované jedince. Tedy eliminující ty, kteří nejsou hluboce prodchnuti krásou utopické vize a nepatří mezi vyvolené, kterým náleží skvělá Budoucnost.

Komunismus jako smrtelná nemoc kapitalismu

Marxova analýza jistě přiléhavě diagnostikuje četné choroby kapitalismu 19. století, nicméně léčba, kterou Marx doporučil, se ukázala jako absolutní fiasko. Žít v zemi, jako je bolševické Rusko, komunistická Čína, Kuba nebo KLDR, kde budování komunismu dospělo nejdále, si mohou přát jen osoby velmi mdlého rozumu. Ale být okouzlen „filosofickým marxismem“ a svádět fatální neúspěchy praktického budování světlých zítřků na špatné pochopení Mistrova učení je pro určitý typ kavárenských intelektuálů stále přitažlivé.

Utopické vize vznikají jako naděje v hlavách těch, které kapitalismus dostává do životních těžkostí. Pokud nechceme, aby kapitalismus, a s ním i naše osobní svoboda, tedy liberální demokracie, „chcíply na komunismus“, musíme se sami starat o jejich zdraví. Zde je na místě ocitovat autora konceptu otevřené společnosti Karla Poppera: „K nejdůležitějším tradicím patří ty, které tvoří morální rámec společnosti a ztělesňují její tradiční smysl pro spravedlnost a slušnost, jakož i dosažený stupeň morálního citu (…) Není nic nebezpečnějšího než zničení tohoto rámce a zmíněné tradice.“

Pokud bude kapitalismus tak, jak se nezřídka děje i u nás, ignorovat morální normy a preferovat rychlý osobní zisk na úkor obecné spravedlnosti a slušnosti v duchu, o kterém Effenberger říká „co můžeš urvi, co nemůžeš to zkurvi!“, pak budou znovu propukat recidivy levicových utopií, ať už vycházejících z klasického Marxova učení nebo z jeho novějších klonů. Bylo by možné uvést řadu příkladů, kdy se za pravicovou rétorikou skrylo v lepším případě idealistické diletantství věřící v automatické fungování „neviditelné ruky trhu“, která nepotřebuje spravedlnost ani slušnost, v případě horším podvody a hochštaplerství. Místo antikomunismu, který se nezaměřuje na příčiny vedoucí k levicovým symptomům (a chce je „léčit“ pouhými zákazy), by mělo být pravicové myšlení založeno na hodnotách kultivovaných těmi, kteří primární cíl pravicové politiky vidí v ochraně individuální svobody, nikoliv pouze v nerovnoměrné distribuci hmotného blahobytu.

Kam to vlastně patříme?

Jednou z charakteristik Effenbergerovy kritiky českého oportunismu, který se nad českou pravolevou politickou krajinou klene jako duha, je závist a připravenost působit ostatním škody ve jménu partikulárních zisků. Tento oportunismus je podle Effenbergera hlavní hnací silou českých moderních politických dějin již od dob Palackého až do časů Beneše, Gottwalda, generace osmašedesátníků a (můžeme dodat) i dnešních pragmatiků, kteří se znovu dívají významně na Východ. Pokud si někdo myslí, že ruský imperiální zájem o naši zemi skončil rozpadem SSSR, pak je na omylu. Stačí si přečíst historickou studii Jiřího Křesťana Zdeněk Nejedlý. Politik a vědec v osamění (Paseka, 2013), která dokládá, jak bolševické Rusko ovlivňovalo českou politiku již mezi světovými válkami.

Máme právo mít tisíce oprávněných výhrad k EU, ale měli bychom si být vědomi toho, že představa nezávislé České republiky, která na politické mapě stojí kdesi mezi Německem a Ruskem, je iluze, na kterou jsme s Masarykem a Benešem již dvakrát krutě doplatili. Je samozřejmě v našem zájmu, aby Rusko bylo co nejvíce evropské, realistická politika však musí stavět na západoevropských ideálech individuální svobody. Není pro nás jiná alternativa než otevřená evropská společnost, tedy funkční a prosperující EU bez umrtvující byrokracie. Evropa, v níž musí být naším vkladem i draze zaplacená zkušenost s tím, jak snadné je podlehnout pokušení nesvobody. Proto je důležité mít dobré vztahy s Rakouskem a Německem a ve spolupráci s dalšími sousedy postupně a trpělivě zaplňovat geopolitické vakuum, na jehož vzniku jsme se při rozpadu c.k. monarchie tak nadšeně podíleli. Jinými slovy, pokud nechceme mít ve školách opět povinnou ruštinu s nějakou novou mutací totalitní ideologie, musíme se nejen snažit lépe mluvit německy, ale hlavně myslet liberálně. I to je ponaučení, které si můžeme z Effenbergera vzít.

Se souhlasem převzato z Revue Politika.

 

 

 

Sledujte:



Copyright © 2014. All Rights Reserved.