Záludný Vesmír soudobého mainstreamového filmu

Podrobnosti

Zveřejněno 26. 4. 2014 3:07

Napsal Martin Fisher

Ve stavu holého zděšení ze situace našich dní, jak by se dal popsat stav, který většina z nás už léta prožívá (kdy věci veřejné již nejsou tolik veřejné, ale spíše stále jen zákulisní a od toho se vše další odvíjí), „píšu“ dnes tyto řádky věnující se mé lásce „filmu“ a to kupodivu ještě současnému. To proto zdá se být tento pokus o to více marnivým až marným konáním, leč přesto: zde je tedy můj pohled na kinematografická díla k nám obecnými kanály přicházející a kvůli nim tolik prosazované nad jiné.

Americké Oscary a Glóby nám svým výběrem dávají doporučení, co ze svého a „cizokrajného“ mělo by laiky vést k oželení mince v jejich prospěch. Vítězem by se měl dle světových akademiků stát snímek 12 let v řetězech (2013). Ohlédnutí za smutnými dějinami je zde bohužel divákům jaksi podsouváno zrovna coby pádný příklad jedné konkrétní kupodivu úspěšněji vyřešené děsivé historie, ale lidstvu/diváctvu je dáno kraťounce pohlédnout na osud milionů neúspěšných. Režisér McQueen ve svém vedení dobového biografického příběhu vytvořil jakási zvláštní hluchá místa a je možné, připouštím, že jsou Bůh ví, třeba i záměrem a známkou přiznaného „nového stylu“ nezúčastněnosti, avšak jejich existence a mně osobně v koexistenci s běžnou filmovou řečí nepřináší hlubší poznání proč kupříkladu k podobným událostem docházelo a jak se jim má do budoucna lidstvo vyvarovávat. Jde jistě o záslužný počin mj. z černošské (zejména vlastní volbou vyjádřit se), ale i bělošské strany, avšak jak už to tak bývá, vkrádá se u toho pocit záměrného a nepříliš dobou vzniku filmu odůvodněného a hlavně jednostranně elitářského moralizování. Vybalancovat z takto obtížné látky je nezáviděníhodná a obdivuhodná dřina a je téměř pravidlem, že ve filmovém umění téma jakéhokoliv zločinu proti lidskosti bývá sebevražedným úkolem všech přítomných tvůrčích profesí. To ale do důsledku (po takovém mediálně-obchodním úspěchu, jakým oscarové klání je) prověří až další léta a další snad ještě, věřme, serióznější tvorba budoucích let u všech zúčastněných. Možná z toho důvodu a záměrně působila postava bělošského anděla spásy pro nespravedlivě zotročeného, v podání producenta a snad i iniciátora projektu Brada Pitta, tak legračně.

U snímků na druhé prosazované příčce je to jiné. Zde opravdu jakoby „už mělo jít“ o to ONO, o větší (i svobodnější a zásadnější mj. charakterovou) výpověď – po loňském, také oscarovém úspěchu, od zde dokonce i zaslouženěji prosazovaného – režiséra Davida O. Russella. Nový a téměř napínavý komediální zašmodrchanec ilustruje umělecky uchopitelnější korupčnicky amorální dnešek, jež coby téma patrně skutečně nezná hranic Východu a Západu. Tentokrát měl sice ingredience už vypůjčené od předchozích autorových tak oceňovaných počinů, tj. herce jeho snímků Fighter (2010) a Silver Linings Playbook (2012), sezvaný herecký ansámbl snímku American Hustle je ale schopný a všemi mastmi mazaný, ač světoznámý Podraz poražen nebyl, byť právě k této metě American Hustle (2013) jistě mířil. Vyznění snímku o „Božím vhledu“ na všudypřítomnou kšeftařinu, mystického splynutí v ústřední dvojici – spojené osudovou láskou metaforicky zasnoubenou i povýšenou nad ostatní vlastním výběrem konkrétní skladby Duka Ellingtona, coby svého druhu artistní leitmotiv či meta pro to pravé umění – opravdový život a daná šance každého z nás, takové téma snímku není až tak všeobecně přijatelné, jako tomu bylo a stále je právě u zmíněné vysoko posazené laťky podvodníčkovsky sympatických předchůdců. Dosáhnout lehkosti týmu Redford – Newman a také Goldman – Hill je zkrátka stále kromobyčejně náročné a tak Podraz kouzlem úpřimnějšího kamarádšoftu – v původnosti – dodnes vítězí. Nic to však nemění na skutečnosti, že režisér David O. Russell si je této cesty vědomý a že jako autor ví, zná a bojuje, aby i jemu profesně-životní štěstí dopřálo znovu látku podobně silnou jako jeho Tři králové.

To, že jeho umělecky sofistikovanější záměr vůbec existoval, má svou cenu, a svědčí o tom i zajímavý komentář k těmto svého druhu sezónním konkurentům – American Hustle a Vlk z Wall Streetu (2013) v české žurnalistice z pera rodilého Američana Erika Besta.

De facto podobné téma i obtíže, jaké měl hlavní vítěz letošní oscarové mainstreamové soutěže ve světovém filmu a to i v herecké kategorii (mj. také Dallas Buyers Club, 2014), letos přinesly dva více tradičněji laděné projekty. Zaprvé – dle mého osobního odhadu konstelačně nabitý a proto v plném očekávání (přiznávám ještě před jeho vlastním shlédnutím a ze skušenosti s nadmíru podařeným Changeling Clinta Eastwooda) kvalitního díla se do klání o americké akademické zhodnocení postavil detektivní The Prisoners. Práce kanadského autora Denise Villeneuve a kameramanského mistra Rogera Deakinse pojednávající taktéž o benevolenci ke skutečné vině v každém z nás – vině za prapodivné lidské skutky a děje všemožných odstínů – ve zkoušce lidských charakterů, ale i čistě fyzických či psychických sil jednotlivců, celých skupin, to mohl skutečně být film roku… Je zvláštní, že se ne zcela podařil. Své mohla sehrát opět nevůle producentů obchodně riskovat, patrně finální ochota i pozice tvůrců na tuto situaci přistoupit či moci přistoupit… Film obsahuje téměř až nepatrnou úlitbu směrem k dějové srozumitelnosti, která však filmový domeček z delikátních karet rozboří. Zdali tomu tak je, mohou samozřejmě diváci posoudit sami.

Zadruhé – další opus ve filmografii Angličana Stefena Frearse, o něco lépe režírovaný, než u něj bývá běžné. Stalo se tak snad díky nevšednějšímu obsazení průvodce dalším zločinem proti lidskosti postižené paní Philomeny (2013) dobrým komediálním hercem Stevem Cooganem. Paradoxně však to, co tento kus i tak ponechává u Frearsovy vlastní polohy, a tou je spíše filmařská běžnost, je snad nakonec přece jen jistá tradičnost slušného výkonu ve ztvárnění hlavní postavy tohoto snímku herečkou Judy Dench. Ne že by právě Cate Blanchett, její dřívější filmová partnerka v jiném jistě zajímavém příběhu a letošní držitelka Oscara, byla ve své letošní allenovské vyprávěnce (Blue Jasmine, 2013) v něčem o mnoho lepší, ale váha tohoto popisu tragédie je ze stejného soudku méně objektivní popisnosti. Stejně jako v této vtipné, ale pro diváky zřejmě další povídánky o falešných lidských nadějích, tak i další o trochu lépe rychlokvašný, leč už asi „svého“ druhu „stý“ scénář Luca Bessona (Malavita – The Family, 2013) nedodal penzum kalibračního materiálu, a to ani s podobným nábojem hereckých superhvězd. Woody Allen, Luc Besson, ale i renomovaní ocenění jak z loňska (Quentin Tarantino za Django Unchained, 2012), tak z letoška či z jiných let Spike Jonze (Oscar 2014 za originální scénář snímku Her, 2013), Alexander Payne (Nebraska, 2013), Wes Anderson („Grand“hotel Budapest, 2013) a otec a syn Cuaronové za jejich super technicky jistě ocenitelnou Gravitaci (2013), přišli s konceptem zfilmování ultra manýristických novelek, jež postrádají nadstavbu známou i, když již zmiňuji americkou tradici, u tak modernistických her typu Tennessee Williamse, jež by vyvrátila podezření z pohřešku podsouvaných superlativů o jejich takřka dějinné výjimečnosti. Jejich postmodernost se sice svým způsobem oprávněně vizuálně řadí nad takto divadlem inspirované „po pohřební“ rodinné historky dvou dalších konkurentů podobného data a to filmů Auto Jane Mansfieldové (2012) a kvůli znovu oprávněně nominované Meryl Streepové – August: Osaga County (2013) (zde má literární i herecká dávka porozumění ve zpracování látky skutečně blíže k fenoménu ne theatru, ale kinematografie jako tomu je čistěji u nedávného snímku Promised Land (2012) zasloužile oscarového Gus Van Santa*.)

De facto jde takto o „podvod“ na jejich investory i diváky. Problém není v tom těmto autorům závidět jejich americký luxus, filmařské možnosti, scénáristickou výmluvnost „ostrovtipem zápletky“, které si jistě zasloužili svými neoddiskutovatelnými schopnostmi. Potíž spočívá v poznání, že se ne a ne dalším a dalším pokusem vyrovnat svým tolikrát zmiňovaným kinematografickým vzorům kupříkladu z Francie či Itálie. Ať už Leone, Godard nebo Fellini, kteří všichni v mnohem komplikovanějším systému stvořili novelové žánrovky, které svou stavbou kupodivu stále někdy rezonují, protože ač novelově prosté, mají vícerovinné ukotvení a dozajista se v nich například problém ohrožení neřeší jednorázovou „vítěznou“ přestřelkou, vtipem, pousmáním či jen smířením. Pitoresknost (inscenované v budoucnosti i minulosti) v separovaném ilustrativním prostředí, jakým je obří hotel, virtuální prostředí či „vnitřní“ byť velevesmír plný metaforizovaných srážek se „zastaralými družicemi“, k výmluvnosti vůči soudobé situaci, zdá se, je neprůkazná hra a ne vážné umělecké dílo, a to ani pokud se řeší eliminovaná zhola intimní rovnice psychicky nevyrovnané matky a je jí dána lekce pochopit a být vděčná za holý život v dimenzi celého „kosmu“ (Gravitace). I trochu starší dítě už ví, že nestabilní neprojde psychotesty už jen pilotní školy zbezpečnostnělého světa…

Snad je to právě ona stylizace takového světa, tedy zjednodušení do několika takto vybraných detailů, co se těmto superhvězdám světového filmu nyní nedaří. Výhodu v tom má dozajista novozélandský nejvelebenější filmař Peter Jackson, jenž své zemi svým umem natolik ekonomicky pomohl převodem fenomenální literárně-historizující stylizace J. R. R. Tolkiena, že v jeho seriálově nataženém a nakonec tedy vlastně televizním tažení se nedostatky pro očekávání finálního soudu daří přehlédnout a v dílčích pohledech na předposlední kapitolu série k Hobitovi se „odosobňují či nepersonifikují“ díky nelidské velikosti draka Šmaka. Zde technologie ve své modernitě sice hraje už tradičními barvami – díky odpoutání se od atributů naší všednosti je Jacksonovo měřítko soudobě výmluvnější i proti výhradám staromilců severské mystiky. Jen kdyby děti, pro něž původní příběhy byly psány, nebyly z Jacksonových filmových skřetů tak vystrašené! Což je dost důležitá vada na kráse ostatně i u námi chápaného reálného světa s jeho hrůzami všedního dne.

A tak mému privátnímu oku a času naprosto vyhověli pouze režiséři Jim Jarmusch a Robert Redford, jimž by se chtělo samozřejmě dát přízvysko klasiků. Oba se svým ansámblem kolegů podali vizi, jenž si divácké zaujetí nejen zaslouží, ale jejichž dnešní snímky jsou opravdu oproti zmiňovaným více oněmi Dnešními, plnými otázek a pádnějších vykřičníků. Jelikož nelze, abych na těchto pár řádcích popsal svůj vztah ke všem minimálně šesti podstatným posledním skvostům dvojice, zastavím se tentokrát u těch z dílny producenta Redforda. Jeho poslední čtyři snímky, tedy Lions for Lambs (2007), u nás nevkusně překládané jako Hrdinové a zbabělci, Conspirator (2010), Company You Keep (2012) a nyní druhý film mladého režiséra J. C. Chandora All Is Lost (2013), na kterém se Redford herecky a producentsky podílel, dozajista spadají do skupiny, jimiž Redford vyjadřuje naprosto soustředěně svůj postoj nejen k soudobé politice Ameriky, ale i k politice konzumního života ve všech jeho formách. V prvním upozorňuje na zaslepenost, ať už jde o vztah k jiným kulturám, či ke kultuře vlastního poznání ve všech jejích projevech. Všímá si a poukazuje přitom víc než na pojem hrdinství, ale děsí jej novodobý háv už mezigenerační a komplikovaně narůstající mediokracie a jakéhosi falešného odporu maskované apatie k již paušalizovaným nešvarům. V obou dalších dvou, jakoby epizodách jednoho vyprávění, Redford nalezl látku u mladých průzkumníků amerických dějin, ranných (Jamese D. Salamona, potažmo Gregory Bernsteina) a nedávných (v knize Neila Gordona), a v obou případech divákům k výše popsanému snímku Lions for Lambs podává historické příklady. Poprvé u nespravedlivého hrdelního soudu americké justice nad matkou jednoho z konspirátorů spiknutí Jižanů vůči seveřanskému prezidentovi Lincolnovi a podruhé u případu s pozůstatky ideálů americké generace šedesátých let tj. před onou současnou, přezdívanou X. V obou případech jde o velice jemné sdělení o hodnotě vztahů v rodině i mimo ni (což je ostatně téma i vůbec prvního Redfordova režijního počinu Obyčejní lidé, taktéž oscarového), zde se však coby vypravěč vydává svou výpovědí mnohem dál ke zprávě o obecné rovině funkčnosti pojmů soucítění – odpovědnost a i profesní služba pravdě (obsahem samozřejmě nablízku Redfordovu prvnímu producentskému počinu Všichni prezidentovy muži, ale i například Quiz Show) a to v rovině, dovolte, „státotvorné“, nebo s použitím slov Alexandera Dubčeka z filmu Nový Hyperion: „ve významu všelidském“. (Věřím v tomto ohledu českému režisérovi Karlu Vachkovi, jenž je jako jeden z mála soudobých tvůrců schopen prezentovat publiku mnohavrstevnou románovou kinematografii, že přirovnání ke slovům Alexandera Dubčeka je namístě, podobně jako právě konečně přijetí filmů Karla Vachka u českých nejen filmových, ale i televizních diváků. Pozn. aut.) All Is Lost, snad ne závěrečný film, kde Redford přijal hlavní a jedinou roli, se snad někomu může jevit jako součást důchodcovského programu biografů pro seniory, tj. pro pamětníky už omšelých filmových hvězd. Snímek přesto předesílá – na ryze metaforickém pozadí trosečnické story (bez spásného ostrova) – to nejpodstatnější z každého z nás, tedy „duši a tělo“. Hlavnímu hrdinovi „nic jiného nezbývá“, tedy nic jiného než zmíněné „spirit and body“, a snaží se o přežití, prosí o odpuštění, že něco z jeho snah se nezdařilo. Snad právě proto je pro soudobé filmové publikum, pokud se k takovému programu v prahnutí po bohapusté zábavě nějakým zázrakem dostalo, konec filmu – takový konec ztroskotance téměř až nepřijatelný, nepochopitelně drzý. Nemohu a nechci prozrazovat. Spíše si přeji, aby laskavější čtenář těchto řádků přijal doporučení a All Is Lost pro něj, stejně jako příznačně pro Roberta Redforda, neznamenalo, že Vše je ztraceno (jak zní český překlad názvu a tentokrát se jím nedopouští zavádějící formulace). Pokud se mohu opět spolehnout na Vachkův popis mentality obyvatel kontinentu za Atlantikem, pak „všichni Američané jsou mystikové“ a mistr Redford ve svých 77 letech dokázal dát naději do běhu života také minimálně několika mým přátelům, co měli stěstí snímek spatřit, ať už je jeho finále chápáno jako spása jakéhokoliv druhu.

Příště o Jimu Jarmuschovi (příp. rovněž o snímku Inside Llewyn Davis a prazvláštní přitažlivosti obyčejného Harrisona Forda).

PS. Pro milovníky Roberta DeNira bych rozhodně doporučil i z vypsaných důvodů jeho a Travoltův ostrovtipuplný novelovitý duel lukostřelců a lá Rambo 1 v americko-balkánském lese Killing Season (kupodivu, Lovecká sezónna i v českém překladu). Doopravdy a s plnou vážností, byť country je i jinak dřevní.

* Promised Land – v současnoti ještě v českých kinech, v hl. roli Mat Damon a další legenda amerického filmu Hal Holbrock (herec, jenž stvárnil mj. muže přezdívaného Deep Throat) o vlivu a skrytých formách korupce „velkých firem“ vůči běžným obyvatelům je do jisté míry polidštěnou variantou „Redfordova“ uplatnění v pokračování filmového Kapitána Ameriky – Zimní voják (2014), podívané, která nestála brku M. Spáčilové za přisouzení klasikovi ani soudničkou. V tomto ohledu jsem si vzpomněl na Redfordovu návštěvu Čech a místních „politiků“. Do značné míry ji šlo snad pochopit přesně z hledisek, v jakých protivníci jeho postavy sledují nakonec odhaleného nacistického padoucha, odmítajícího v tomto filmovém napínavém komiksu zpočátku Nobelovu cenu míru slovy, že „bojovat za mír je povinností každého z nás“.