Říše lži, část III.

Podrobnosti

Zveřejněno 24. 8. 2014 23:19

Napsal J. R. Nyquist

Zkáza výmluvnosti
Ve spise Rozprava o řečnících neboli o příčinách úpadku výmluvnosti (podle všeho bylo dílo přeloženo do češtiny jen pod názvem „Rozprava o řečnících“ bez podtitulu, pozn. překl.) podává římský historik Cornelius Tacitus obraz řečníka v prvním století n.l., kdy římská kultura poklesla na úroveň zábavy: „Zjistit příčiny rozkladu výmluvnosti není nikterak těžké,“ vysvětluje řečník. „Jeho pravými důvody je zhýralost našich mladíků, nepozornost rodičů, nevzdělanost těch, kdo předstírají, že tyto mladé lidi vyučují a naprosté zanedbávání dávné kázně.“

K čemu výmluvnost

Ta dávná kázeň bývala samozřejmě mravně vážná – a v té vážnosti byla vášeň. Okolo počátku prvního století truchlil římský dějepisec Titus Livius nad „temným úsvitem naší moderní doby“ s poznámkou: „V těchto posledních letech vleče bohatství za sebou chamtivost a neomezené užívání zábav plodí v mužích vášeň sebeničení a vše ostatní, co s sebou nese požitkářství a prostopášnost.“

V tomto vzdáleném zrcadle, jež nám Livius nastavuje z odstupu dvou tisíciletí, můžeme spatřit sami sebe. Ano – my opakujeme historii společnosti prvního století. Máme všechny tyto nemoci, a ještě další. Pradávnou kázeň jako protiklad prostopášnosti moderních lidí líčí Tacitus těmito slovy: „Naši předkové sledovali jiný cíl: do mysli si ukládali pravdivé ideje mravního dobra a zla – a s nimi pravidla správného a nesprávného života, čestnosti a špatnosti v mezilidském jednání. A toto – ve všech protikladných bodech – je pole řečníkovy práce.“ (XXXI.1)

Čemu jinému by měla sloužit výmluvnost?

Představte si výmluvnost, která při své zkaženosti má moc okouzlit, přesvědčit a dodává impuls k čemusi nepřirozenému – umí např. přikrášlit zmatek, idealizovat perverzi, romantizovat metafyzickou vzpouru. Mohlo by to vypadat třeba takto:

Po sutinách chodím
Šlapu po střepech
Podle sousedů si škodím
To je pryč Už nemám pech
Kdo to ze zrcadla mžourá
To já nejsem přec
Cizinec se ke mně šourá
Kdo má být ta věc
Dneska bys mě nepoznal
Světlo bledne Vzlétám dál
Jak fénix docela
Vznáším se z popela
Nehledám pomstu Hledám trest
Varoval jsem tě Tak to jest
Jak se proměním
Znovuzrozením
Poznáš že vzlétnu jako fénix
Ale můj plamen jsi ty
Atd.

Slova jsou z písně Rise Like a Phoenix, která vítězně zahájila Písňovou soutěž Eurovize 2014. Zpíval ji transvestita „Conchita Wurst” (známý též jako Thomas Neuwirth z Rakouska, nar. 6. listopadu 1988). Podle Wikipedie užívá Neuwirth ženských zájmen, když mluví o své roli transvestity, ale když mluví skutečně o sobě, užívá mužských. Označuje sám sebe „gay“ a při tom, že nosí vousy, se pečlivě stylizuje do ženské podoby. V nedávném, rozhovoru pro média vyložil, že jeho scénický pseudonym „Conchita” označuje „dámské intimní partie“ – a „Wurst”, to je ovšem německy uzenka. (Popis níže.)

Nic nového pod sluncem

Jako ilustrace, v jakém rozsahu je Řím prvního století zrcadlem Evropy století jedenadvacátého, mohou posloužit Tacitem uváděné podrobnosti o císaři Neronovi, který byl též slavným zpěvákem – a vítěz „Eurovize“ soutěží o svůj den. I Nero, stejně jako rakouský Neuwirth, byl transvestitou, což by nás nemělo překvapovat – viz obdobu mezi římskou „krizí z modernismu“ a naší vlastní. Tacitus napsal: „Nero byl už zkažený veškerými choutkami, přirozenými i nepřirozenými. Přitom ale všechny dohady vyvracel, protože další degradaci už si nemohl dovolit. O pár dní později se nechal formálně oddat s členem jednoho zvrhlého gangu jménem Pythagoras. V přítomnosti svědků se císař zahalil závojem jako nevěsta, nechybělo ani věno, svatební lože a pochodně. Vše bylo ovšem veřejné, ačkoli i přirozené spojení se [normálně] děje pod příkrovem noci.“ Zde je ovšem jasná podobnost mezi prvním stoletím starověku a dvacátým prvním stoletím doby moderní. Tato podobnost by nám při našich populárních představách o pokroku a o tom, kam míří naše civilizace, měla sloužit jako varování a výzva. Víme přece, kam směřoval Řím. V tomto okamžiku si třeba blahopřejeme, že my jsme přece tolerantní – budeme však mít potom dostatek poznatků, abychom dokázali rozeznat pouhou změnu módy od osudového příznaku? Jak ukazuje Neronův příběh, není homosexuální manželství ničím novým. A už se to plíží k nám, protože nedokážeme rozpoznat, že stojíme nad propastí. Mnoho současných pozorovatelů moderní politiky, jimž je teď něco přes sedmdesát či přes osmdesát, dalo najevo překvapení nad tím, že otázka homosexuálního manželství – či homosexualita sama – dnes nabývá na popularitě. Jeden starší duchovní se mi svěřil: „Před takovými pětadvaceti lety bych určitě nebyl řekl, že v budoucnu nastane něco takového. Neviděl jsem to přicházet.“ (Všimněte si laskavě role, jakou nyní hraje homosexuální manželství – zvlášť v narůstajícím rozkolu mezi konzervativci ekonomickými a kulturními – a položte si otázku z hlediska strategie: cui bono?)

Jde ovšem o hlubší záležitost než pouze politickou. Homosexuál je rebelem metafyzickým i morálním. A protože to láme pouta reality i omezení daná lidské existenci (včetně DNA), svádí nás to k radostnému přitakání snaze mužů měnit se v ženy a žen v muže. Pro pokolení, které neuznává objektivní pravdu a realitu, ztratil ovšem takový program svou amorálnost. Tvrdí nám, že pravda je subjektivní záležitostí. Je to však skutečně pravda? Říkáme-li, že „černé je bílé”, urážíme tím rozum. Obléká-li se muž do ženských šatů a tvrdí o sobě, že je žena, předkládá tím veřejnosti ještě hlubší urážku – totiž metafyzickou urážku lidského bytí a mravnosti jako jeho nedílné součásti. Zde Říše lži nalézá nástroj, pomocí kterého může parádním způsobem rozdrtit naše chabé trvání na „pravdě“, ačkoli jeho rozdrcení nemůže znamenat triumf pro nikoho.

Nový člověk opět na scéně

Než si posvítíme na hlubší motivace skryté za dnešními „módními“ hesly a s oblibou uváděnými důvody, připomeňme si tajný program, jenž byl pro Říši lži inspirací od samého počátku: ti, kteří se snaží zničit mravnost, chtějí předělat svět. Ti, kteří chtějí předělat svět, se pokoušejí uchvátit úřad Boha. Albert Camus v „Člověku revoltujícím“ napsal (samostatně přeloženo, pozn. překl.): „Mravnost je hlavním aspektem Boha. Tu je nutno zničit především; pak teprve můžeme začít s přestavbou.“ Zde podle Camusovy intuice „romantický hrdina ... vidí své poslání v tom, aby konal zlo jako scestný výraz nostalgické touhy po neuskutečněném dobru“. V případě Thomase Neuwirtha, koná předpokládaný romantický hrdina (Conchita Wurst) zlo jako výraz nostalgické touhy po něčem, co je z hlediska základních zákonů bytí nemožné. Subjekt zde o sobě tvrdí, že je bohem: hází Stvořiteli rukavici slovy: „Nejsem povinen být tím, čím jsi mne udělal.“ Setkáváme se zde s popřením vlastní identity propojeným s uctíváním vlastního ega. S komunismem má takový postoj společné to, že popírá naše skutečné lidství a nutí nás otevřít náruč nestvůrné noční můře – ať už je to muž v ženských šatech nebo sovětský člověk. V obou případech takový pokus o znásilnění přírody, o popření ontologické danosti vede ke zmatku a tragické ztrátě. Zmatek zde metastázuje navenek, v soustředných kruzích, a protože je scestný, je zhoubný. Pád vzpurného anděla líčí Milton ve Ztraceném ráji slovy.

„Ten kraj-li, prsť ta, podnebí,” dí pak
Archanděl ztracený, „zda to ten byt,
jejž za nebe mám směnit, truchlou tmu
za nebes světlo? Buďsi tak! Neb ten,
jenž Svrchován teď, kázat, velet můž´,
co slout má právem; nejlíp, nejdále
být toho, jež um druhům vyrovnal,
výš moc jen vznesla. Blah žij, kraji krás,
kde bytem věčný ples! Teď hrůzám zdar!
zdar pekel světu! A ty, pekla dno,
vpusť pána nového, jenž přináší
ti mysl místem, časem nezměnnou.

(Koncové uvozovky neuvedeny, nebť satanův monolog ještě pokračuje. John Milton: Ztracený ráj. Rozměrem originálu nově přeložil Jos. J. David. Vydal J. Otto, 1911, str. 29: – digitalizováno, zde – pozn. překl.)

Podle Miltona prosadil první metafyzický rebel myšlenku „lépe vládnout v pekle než sloužit v nebi“. Dnešní metafyzický rebel vyhlašuje „nebe na zemi“ souběžně se všeobecnou tolerancí. Nalézáme zde nikoli pouhou podobnost, nýbrž přímo ztělesnění tohoto typu. V eseji, kterou uveřejnil The Contemplative Observer, najdeme myšlenku, že Thomas Neuwirth, aka Conchita Wurst, není prostě jen bradatý muž v ženských šatech. Zevnějškem se znepokojivě blíží popularizovaným kresbám Ježíše Krista. The Contemplative Observer poznamenává: „A, ovšem, koluje ... obrázek, kde Kristovu tvář nahrazuje podoba ...  Conchity Wurst...“

Netolerance, bigotnost, prozíravost

Křesťanství prožívá jeden útok, zneuctění a porážku za druhým, nové náboženství vyráží na pochod, aby zaujalo jeho místo. Tento velká a povstávající součást naší doby, totiž socialismus, má podle sovětského disidenta Vladimira Bukovského tři cíle: chce zničit za prvé kapitalismus (tj. ve smyslu soukromého vlastnictví v podnikání), za druhé rodinu a za třetí národní stát. Bukovskij zdůrazňuje, že zničit myšlenku soukromého vlastnictví se socialismu nepodařilo, zničit rodinu a národní stát ale zčásti ano. Zhroucení rodiny je příliš reálné, než aby je mohl někdo popřít, a je hrozbou pro společnost, která je příliš slabá na to, aby se mu vzepřela.

Na rozsáhlé dokreslení zmíněného rozpadu rodiny cituje The Contemplative Observer v úplnosti slova nejmenovaného amerického přítele (kohopak asi?), který reaguje na to, že jej jedna fanynka, andiamo24, označuje na Neuwirthových webových stránkách jako „netolerantního“: „Podle mého slovníku se význam slova ‚netolerance‘ posunul k významu ‚bigotnost‘. Shledáváme-li však, že vražda je něco neúnosného, nejde o žádnou bigotnost, a rovněž nikoli, konstatujeme-li neúnosnost pohlavní úchylnosti a zvrácenosti. Vede nás k tomu prozíravost, což je zdravý instinkt. Rád bych se této andiamo24 zeptal, zda je podle ní správné vystavovat vlivu toho ‚úžasného‘ Conchity Wurst desetiletého chlapce. (A co je na něm tak úžasného?) Zvrácenost něčeho tak úžasného jako je sexuálně zmatený mladík, který ze sebe dělá ženu, se přece může jako nákaza šířit jedině v případě, že jejím cílem je svádět. Je-li tomu skutečně tak, pak je načase nadhodit otázku: pokud některý chlapec instinktivně vycítí, že na něj osobnost Conchity Wurst působí rušivě – považovala by andiamo24 jeho reakci za ‚netolerovatelnou‘? Nebo – co kdyby se ten chlapec pod vlivem neodolatelného charismatu Conchity Wurst rozhodl stát se ženou? Co když všichni chlapci dojdou k názoru, že Conchitě nelze odolat a stanou se právě takovými, jako je ona? Dejme tomu, že oslavování Conchity – je přece tak jedinečně mocná – strhne všechny lidi na úchvatnou cestu transgenderismu. V tom případě dosáhnete zničení lidstva, které vymře – a poslední stará transvestitka bude umírat v osamělosti a zcela bez posluchačů. Pokud se každý jednotlivec rozhodne přervat ten důležitý řetěz, jejž tvoří bytí umožňující život lidské rasy – andiamo24 bude určitě tleskat. Ovšem, vždyť už tleská. Už pod praporem tolerance prosazuje naše vyhlazení, naše odsouzení. A nazývá to ‚úžasným‘. Ve skutečnosti je to ovšem obludné a surové. Vždyť ten, kdo otevírá náruč zničení svého vlastního rodu a hanobení toho, co je dáno ontologicky (tedy pohlavím), je nestvůrou zkaženou v samém jádru, která míchá jed dokonce sama sobě. A pokud naše potomstvo přežije naše flirtování se smrtí (s popíráním našeho potomstva), bude si člověka typu andiamo24 ošklivit jako vraha. A v úžase nad tím, že lidstvo přežilo – že Evropa přežila – bude toto potomstvo oprávněno odsoudit nešťastníka, který způsobil (nebo nezpůsobil) zkázu. Ale pak tedy přežije, ne? Vždyť u bran Evropy už přešlapují muslimové i Rusové, jen aby honemhonem všecko shrábli – zatímco celá Evropa je ochromena otroctvím, do nějž ji strhl muž, který ze sebe dělá ženu. Co zde říkám, to není bigotnost. Co říkám, je prozíravost, a prozíravost je jednou ze čtyř hlavních ctností. A k ní nepochybně patří netolerance jako nutný doplněk.“

Přijatelný ďábel

Ze zvrácenosti, která likviduje veškerou nevinnost a která za normu prohlašuje to, co ohrožuje životní cyklus, je nepřípustné dělat lví hrdinství nebo romantickou ušlechtilost. Stává-li se zvrácenost normou, měli bychom se ptát: co dalšího se ještě stane normou – zvlášť přijde-li revoluce, jejíž spáry dosáhnou tak daleko? O cestě nihilisty Albert Camus napsal: „Vražda je na cestě stát se něčím přijatelným. Stačí, srovnáme-li Lucifera ze středověkých obrazů se Satanem romantiků. Chlapec ve věku dospívání – ‚mladý, smutný, okouzlující‘ (Vigny) – se objevuje místo rohaté bestie.“

Nejnovější rebelské vtělení satana je dnes příjemné, zábavné a hudebně nadané; je to bavič. Aby ještě zdokonalil svou znepokojivou přitažlivost, přidává k tomu neodolatelné ženství – a k tomu plnovous jako z Nového zákona. „Dandy vytváří estetickými prostředky nový celek,“ poznamenal Camus. „Je to však estetika negace. Heslem dandyho podle Baudelaira bylo: ‚Žít a umírat před zrcadlem.‘ Je to heslo vskutku srozumitelné. Dandy je vždy opozičníkem z povolání.“ Nyní tedy nosí ženské šaty, spí s mužskými a zpívá.

Publikováno 9. června 2014, se souhlasem převzato z blogu autora. Pro KONZERVATIVNÍ LISTY přeložila Ivana Kultová. Mezititulky redakční.