Islám nebo Kreml?

Podrobnosti

Zveřejněno 1. 11. 2014 17:01

Napsal Redakce

Vyberte si... tedy vyberte si, která z obou hrozeb je závažnější, vůči komu máme být ostražití prioritně... a tedy – v případě nouze nejnejnejvyšší – s kým se proti komu spojit (podobně jako Churchill se Stalinem, jak už veřejně zaznělo).

Svorníkem je text Václava Komory Historie píše seriál o infiltraci. (K tomu nelze nedoporučit text G. Górneho „Manipulace, provokace, dezinformace čili kupci, intelektuálové a moderátoři“, konference Russian and Chinese Role in the Present Global Insecurity, Praha, květen 2005.) Připomíná nám totiž, že předkládaná dichotomie může být pouze zdánlivá, že ve skutečnosti žádný výběr nemáme, neboť se dnes jedná o hrozbu jedinou, podněcovanou a do jisté míry řízenou z jednoho centra. Závěr článku Teodora Marjanoviče „Tak pravil Lavrov, aneb proč naslouchat ruskému ministrovi“ (iDnes.cz, 29.9.2014), kde se uvádí: „Máme se jeho slov bát? Jistěže je nutné brát Lavrova vážně, jenže zároveň si můžeme s jistou úlevou říct, že takhle mluví jen kvůli jedné obavě. Jeho země se náhle ocitá odsunutá na vedlejší kolej světové politiky.“, lze potom stěží vnímat jinak než jako typické přání, které je otcem myšlenky. Na to ostatně z různých úhlů pohledu a s využitím celé řady pramenů ve svých textech poukazuje J. R. Nyquist; nejinak je tomu i tentokrát.

Nicméně, v moskevském vidění, NATO je útočné, Washington je agresivní... přímo k této části „příběhu“ je text Dana Drápala „Typický antiamerikanismus“. Na politice USA lze jistě kritizovat ledasco. V oblibě z největších je však poukazování na 2. válku v zálivu, tedy na dekapitaci Saddáma – s poukazováním na to, že se následně nenašly žádné zbraně hromadného ničení (ZHN), jejichž (domělé?) držení bylo jedním z hlavních spouštěcích mechanismů celého tažení. Jak je to celé podivné si lze uvědomit, když můžeme občas číst takováto sdělení: „Fundamentalisté z ISIS pravděpodobně vlastní chemické zbraně. Získali je z někdejších zásob režimu Saddáma Husajna, jde především o yperit.“ (Jan A. Novák: Odkud mají islamiské chemické zbraně? Z „Husajnových“ bunkrů. Nebo ze Sýrie, iHned.cz, 20.10.2014) Nejde nyní o to, zda to tak je, ale o to, že takovou možnost vůbec někdo připustí jako reálnou. Vždyť, když se věc nahlédne z té správné posice, je přece všem jasné, že v Iráku žádné ZHN nebyly... a basta!

Daleko nejzávažnější je však úvaha o našem vlastním členství v NATO – tedy o příslušnosti České republiky k Severoatlantické alianci. V souvislosti s řadou výše uvedených úvah totiž stále častěji zaznívají místní hlasy, které tuto příslušnost zpochybňují – když ne přímo, tak alespoň tak nějak cudně naznačují. Vždyť je to agresivní pakt – a k takovému není co patřit! Jako příklad může posloužit text Vítězslava Kremlíka „Experti varovali dávno“ (Neviditelný pes, 12.9.2014). Pomiňme nyní to, že řada Rusů vnímá naši příslušnost k NATO jako zradu, kterou jsme na nich spáchali (tuto skutečnost lze doložit mnohými osobními svědectvími) – vždyť přece tak přirozeně patříme k nim, jak jsme se tedy mohli takhle přidat k nepříteli?! Podstatné je, že když rozšíření NATO označuje za chybné Američan, Brit, Francouz... tak sice nesouhlasíme, ale rozumíme tomu. Říká, byť třeba jen implicitně, něco jako: my jsme byli v bezpečí, nedávalo a nedává žádný smysl, abychom své bezpečí „ředili“, abychom dobrovolně poskytovali nové záruky a tím riskovali, že Kreml podráždíme... což se, vidíte, přesně stalo! Když ale naše členství v NATO zpochybňuje náš vlastní spoluobčan, tak nejen že nesouhlasíme, ale ani nerozumíme. Prostě nerozumíme.