Jižní Súdán: země bolesti i naděje

Podrobnosti

Zveřejněno 3. 12. 2014 17:36

Napsal David Floryk

Letos v září navštívil naši zemi biskup episkopální církve Jižního Súdánu Bernard Oringo Balmoi. Přijíždí k nám již poněkolikáté, navštěvuje školy, sbory i farnosti, vypráví o své zemi a jejím statečném a těžce zkoušeném lidu. Biskup Bernard tentokrát strávil týden v severních Čechách a týden na Ostravsku a všude opakuje svou prosbu i výzvu: Přijďte nás vzdělávat! Pomozte nám učit se! Naši kazatelé umějí bojovat v buši, jsou dobrými veliteli, ale mnozí neumějí číst, neumějí anglicky. Biskup Bernard hovoří o své zemi, plné bolesti a naděje. A připomíná, že Jižní Súdán je nejen nejmladším státem, ale také jedinou zemí na světě, která se ubránila islámské invazi. A cena za to nebyla malá…

Súdán (před osamostatněním Jižního Súdánu v roce 2011) byl s rozlohou 2 503 890 km2 největším státem Afriky. Je to též země, kde se odehrál nejdelší a nejkrvavější ozbrojený konflikt kontinentu. Boje zde probíhaly téměř bez přerušení přinejmenším od poloviny 20. století, přičemž příčiny konfliktu sahají ještě dále do historie. Kořeny vnitrosúdánského konfliktu lze hledat už v koloniálním období, ba možná ještě dříve.

Lid, jehož zemi rozdělují řeky

Dnešní křesťanští jihosúdánci považují svou kulturu za dědičku ve Starém zákoně opakovaně zmiňovaného „lidu Kúš“, tedy Kúšijců, o nichž se píše (např. v 18. kapitole knihy proroka Izajáše), že to byl „národ mocný a pošlapávající, lid vysokých postav, hladké kůže a nesrozumitelné řeči, jehož zemi rozdělují řeky“. Obchodní, kulturní i vojenské kontakty starověké Núbie, ležící na severovýchodě dnešního Súdánu, či Etiopie o něco jižněji, s judským královstvím krále Šalomouna a jeho potomků lze považovat za historicky jisté, nehledě na řadu biblických vyprávění (např. etiopská královna ze Sáby, navštěvující Jeruzalém či černošský dvořan, pokřtěný v Judsku v polovině 1. století jedním z apoštolů, který je považován za zakladatele církve v Etiopii) i mimobiblických legend.

Z novějších dějin víme, že v severním Súdánu už od 6. století působili křesťanští misionáři. Království Nabatea, Maqurrah a Alwah, rozkládající se v nilském údolí mezi Horním Egyptem a soutokem Modrého a Bílého Nilu, přijala křesťanství jako státní náboženství už v 6. století. V následujícím století byl Egypt dobyt arabskými muslimy a ti se pokoušeli pronikat dále na jih. Arabští kočovníci se postupně mísili s místními Núbijci, ti postupně přijali jejich víru a osvojili si jejich jazyk. Na rozdíl od Egypta, kde se dodnes udržela křesťanská menšina, bylo v severním Súdánu křesťanství zcela vymýceno.

V 19. století bylo celé území Súdánu postupně ovládnuto Egyptem, který byl tehdy formálně součástí Osmanské (Turecké) říše. V roce 1881 se Muhamad Ahmad ibn´Abd Allah, pokládaný za potomka proroka Mohameda, prohlásil za Mahdího, předchůdce Mesiáše. Seskupil kolem sebe tradiční muslimy, bouřící se proti „nábožensky vlažné“ vládě v Káhiře, která stále více podléhala vlivu Evropanů a zejména Britů, a pod tímto vlivem se pokoušela omezit otrokářství a obchod s černými otroky, které arabští obchodníci exportovali z jihu země dále na sever a mimo území Súdánu. V roce 1898 bylo Mahdího povstání poraženo a nad Súdánem bylo vyhlášená společná anglo-egyptská správa území (tzv. anglo-egyptské kondominium), v němž však měli hlavní slovo Britové v čele s britským guvernérem.  

Anglo-egyptská správa

Ti ukončili obchod s otroky a zastavili pronikání islámu dále na jih. Jih Súdánu byl spravován odděleně od severu země. Školství na jihu organizovali křesťanské misie, vyučovacím jazykem byla angličtina. Během půl století britské vlády se značná část obyvatelstva jižního Súdánu stala křesťany.

Tento vývoj vyvolal hněv a nenávist muslimů ze severu. Ti se stále více dostávali pod vliv radikálního „Muslimského bratrstva“, založeného v Egyptě rocku 1928. Bratrstvo bylo hlavním odpůrcem britské moci jak v Egyptě, tak v Súdánu. Pod jeho vlivem vypověděla egyptská vláda v roce 1951 smlouvu o kondominiu a prohlásilo svůj nárok na celý Súdán.

V následujícím roce však došlo v Egyptě k převratu a král Fárúk byl zbaven moci. Nová vláda, zcela zaměstnaná „arabskou revolucí“ doma, ztratila o Súdán zájem a rychle dohodla s Velkou Británií osamostatnění celého Súdánu. Ač Britové zvažovali přičlenění súdánského jihu k ostatním subsaharským „černým“ koloniím, např. k Ugandě, neboť se zdálo, že má více společného s nimi, než s arabizovaným severem, chaos po puči v Egyptě dění urychlil a na prosazení těchto plánů nezbyl Britům ani čas, ani síla.

V roce 1952 se proto samostatný Súdán zrodil v hranicích bývalého kondominia, nicméně moc, vliv a bohatství si podrželi výhradně arabské a muslimské elity a nově vytvořené politické síly ze severu a z okolí hlavního města Chartúmu. Noví vládcové země také začali ihned zavádět nové pořádky. Docházelo k umisťování seveřanů na klíčové administrativní pozice, do škol i mezi důstojnictvo. Školství bylo vyňato z kompetence křesťanských misií, angličtinu nahradila arabština. Křesťanský vliv byl omezen, misionáři vypovězeni ze země, naopak vláda v Chartůmu začala nepokrytě podporovat islamizaci a arabizaci. 

První súdánská válka

V roce 1955 došlo v Jižním Súdánu k ozbrojenému povstání, což se považuje za počátek „první“ občanské války. Súdánská vláda v ní byla podporována Egyptem a posléze po roce 1967 i Sovětským svazem, jehož letadla několikrát bombardovala jih Súdánu. V letech 1970 – 1971 se sovětští poradci účastnili i pozemních operací. Po vleklých bojích byla tato první fáze konfliktu ukončena v roce 1972 po jednáních v etiopské Addis Abebě. Dodávky zásob a výzbroje ze spřátelených zemí, zejména z Izraele a z Etiopie a Ugandy, značně posílily vyjednávací pozice Jihu, který nakonec získal jistou míru autonomie. Všestranná podpora jihosúdánců ze strany Izraele, který v rámci své „periferní strategie“ měl velký zájem na oslabení islámského a arabského vlivu v oblasti, byla tehdy neocenitelná, což je velmi zajímavou (a také velmi neznámou) kapitolou celého příběhu. Izraelská vláda představovala v té době hlavní zdroj morální podpory, diplomatické pomoci i zbrojních dodávek.

Druhá súdánská válka

V roce 1983 byl v Súdánu oficiálně zaveden islámský zákoník šaría. Běžnými tresty se stalo bičování za nejrůznější přestupky či amputace končetin za krádež, zákon zakazoval rouhání a konverzi k jinému náboženství než je islám. Tady už nešlo jen o porobení Jihu, ale také o oklešťování politické a náboženské svobody v celé zemi. Islamizace, doprovázená také násilným vykupováním půdy a všestranným hospodářským vysáváním Jihu, ukončila křehký mír a propukla tak tzv. druhá súdánská občanská válka, která – ač světem téměř neviděna – přinesla ještě krvavější boje a hovoří se až o dvou milionech obětí a téměř čtyřech milionech uprchlíků.

Spory také podněcovalo soupeření o nově nalezená ložiska ropy, jakož i oboustranná nespokojenost se současným stavem. Řada „jižanů“ se domnívala, že vnitřní autonomie rozhodně nestačí a je nutné získat úplnou nezávislost. Obdobně na severu byly nespokojeny sílící frakce radikálních islamistů, podle kterých autonomie Jihu stojí v cestě vybudování plně islámského státu.

Mezi severem a jihem panovaly rovněž značné rozdíly ekonomické, neboť arabský sever byl dlouhodobě administrativním i obchodním centrem celé země. Proto platí, že ač byl primárním zdrojem konfliktu spor náboženský, či přesněji kulturně – civilizační, nelze přehlížet ani dimenze hospodářské či ekonomické. Napětí mezi etniky a kmeny, spory o zdroje, o pastviny, napajedla a trasy, kudy je hnán dobytek, jakož i (stále více) spory o naleziště ropy, její přepravní trasy a způsob rozdělování zisků z jejího prodeje a distribuce – všechny tyto faktory hrají roli v konfliktu mezi chudým jihem a bohatším severem, navzájem se doplňují a nelze je od sebe jednoznačně oddělit.

Cesta k nezávislosti

Do čela odporu proti porušování dohod z roku 1972 se postavila SPLA (Sudan People's Liberation Army), která se postupně stala vůdčí silou boje za nezávislost a na kterou navazuje i dnes v Jižním Súdánu vládnoucí SPLM (Sudan People's Liberation Movement). V jeho čele stojí nynější prezident Salva Kiir Mayardit. Původní hlavou a „otcem“ SPLA byl John Garang de Mabior, kterého Kiir nahradil po jeho smrti během havárie helikoptéry.

Novou dynamiku nabral konflikt koncem 90. let, kdy se moci v Chartůmu chopil generál Omar al-Bašír se svou konzervativní islamistickou stranou, stal se faktickým diktátorem a zavedl přísnější fundamentalistický kurz a zintenzívnil partnerství s dalšími „darebáckými“ režimy (Írán, Irák, Lýbie), ale také např. Čínou, kde Súdán nakupoval zbraně. V roce 1991, kdy Súdán podporoval Saddáma Husajna ve válce s Perském zálivu, do Súdánu přesunul své sídlo známý sponzor terorismu Usáma bin Ládin. V té době byl Súdán považován za „finanční ráj Al-Kájdy“. Súdánská tajná služba se podílela na přípravách nakonec neúspěšného atentátu na egyptského presidenta. To vše vedlo k postupné diplomatické izolaci súdánského režimu. V roce 1996, když americké letectvo zaútočilo na súdánskou chemickou továrnu, kde se Al-Kájda údajně pokoušela vyrábět chemické zbraně, se stala jeho přítomnost v zemi již neudržitelnou a ze Súdánu byl vypovězen.

Země bolesti a strachu

Celý region se koncem 20. století stal nepřehlednou a proměnlivou spletí zástupných válek a vnitrostátního násilí, neboť jih Súdánu nebyl jedinou konfliktní zónou v oblasti. Konflikt ve západosúdánské provincii Dárfúr mezi místním černošským obyvatelstvem a chartúmsou vládou podporovanými arabskými milicemi, který doutnal po léta a nakonec explodoval na počátku 21. století, kdy vedl až k opakovanému hladomoru, bývá nazýván „největší humanitární katastrofou“ od konce studené války. Súdán si tehdy od vlády USA vysloužil označení „zdrojová a tranzitní země pro osoby, které obchodují s lidmi za účelem nucené práce a sexuálního zneužívání“, což, zbaveno diplomatického jazyka, neznamená nic menšího než státem posvěcené obnovení obchodu s otroky.  Připomeňme, že i česká pobočka Křesťanské mezinárodní solidarity (CSI) po léta trpělivě organizovala modlitební podporu i psaní dopisů súdánské vládě a shromažďovala skromné české prostředky, aby se tak mohla zapojit do práce ve 20. století téměř neuvěřitelné – vykupování zajatých černých vesničanů z arabského otroctví!

Tehdy se svět dovídal také o řádění povstalecké bandy krvelačného náboženského fanatika Josepha Konyho, nazývané Armáda Božího odporu (Lord's Resistance Army, LRA) na jihu Súdánu a v severní Ugandě, která proslula drancováním vesnic a zotročováním dětských vojáků, jež bylo chartúmskou vládou dlouho přehlíženo, ba tolerováno. (Tehdejší situaci dobře ilustruje i u nás dostupný americký film Kazatel Kalašnikov.)

Všechno toto tragické dění konečně přitáhlo pozornost civilizovaného světa k Súdánu. Kvůli masakrům v Dárfůru byl generál Bašír v roce 2008 obviněn Mezinárodním trestním tribunálem z válečných zločinů, genocidy a zločinů proti lidskosti a čelí mezinárodnímu zatykači. Koncem století se konflikt v Súdánu stal pro svět již nepřehlédnutelným a mezinárodní tlak na režim v Chartůmu zesílil, zejména pomohla změna postoje USA, které na Súdán začaly nahlížet jako na stát podporující terorismus. Vyvrcholením tohoto tlaku pak bylo uzavření mírové smlouvy v keňském Nairobi v roce 2005. Kromě příměří a klidu zbraní bylo dohodnuto šestileté období autonomní správy Jižního Súdánu, po němž mělo následovat všelidové referendum, zda jih zůstane součástí Súdánu, nebo zda se zcela osamostatní.

Konečně svobodni!

I přes občasné přestřelky a nedořešený statut některých oblastí se křehký šestiletý mír podařilo udržet, a v lednu 2011 proběhlo na Jihu referendum, při kterém bylo 99% hlasů odevzdáno ve prospěch samostatnosti. Republika Jižní Súdán tak 9. července 2011  vyhlásila svou nezávislost a stala se tak nejmladším státem světa. Nicméně také státem, který patří k nejchudším a nejméně rozvinutým, jen pomalu se vzpamatovává z půlstoletí trvající občanské války a z nově nabyté politické svobody a státní nezávislosti. Jihosúdánská společnost trpí obrovskou nezaměstnaností, inflací, nedostatkem potravin i vody a všudypřítomnou korupcí. Navíc 98% národního rozpočtu tvoří příjmy z těžby ropy, přičemž jedinou možností exportu je společný ropovod vedoucí na sever skrze Súdán.

Navíc se jasně ukazuje, že národ, kde většina mužů je zvyklá žít se zbraní v ruce, nebude mít přechod k fungující demokracii nijak snadný. Poté, co pominul vnější nepřítel, otevírají se staré nevraživosti, na které za války „nebyl čas“.

V polovině loňského prosince president Kiir obvinil svého bývalého vicepresidenta Rieka Machara z přípravy puče. Machar obvinění popřel a vzápětí se postavil do čela armády protivládních rebelů. I když tedy v jádru konfliktu šlo o politickou moc, vzápětí spor nabyl etnických rozměrů, neboť Salva Kiir je z kmene Dinka, zatímco Machar je Nuer. V severních částech země tak propukají etnické nepokoje a opět jsou v pohybu masy uprchlíků…

Přesto však budoucnost Jižného Súdánu může být nadějná. Nerostných surovin je dostatek, půda úrodná, sklízet úrodu lze dvakrát ročně, přírodní zdroje včetně rezervací nejsou zdaleka tak válkou postižené, jak se zdálo. 

Pokud se Jižní Súdánci dočkají moudré vlády, která nedovolí vše rozkrást či levně rozprodat, které dopřeje zemi mírových časů a dovolí lidem rozvinout potenciál, který se v zemi skrývá, může být časem mnohem lépe, než dnes. A také pokud rozvinutý Západ  - poté, co Jihosúdáncům pomohl přivést na svět jejich vlastní stát, na ně opět nezapomene - pohlcen jinými problémy. Jižní Súdán bude ještě potřebovat naši pomoc. Vyhrát válku je totiž jedna věc, ale vyhrát mír, to bývá leckdy mnohem těžší.