Drulákova busta

Podrobnosti

Zveřejněno 3. 12. 2014 17:45

Napsal Libor Král

Se zájmem jsem si přečetl článek Ondřeje Šlechty „Drulák nebo Havel“ v Revue politika z 24. 11.. Přiznávám, že jsem během jeho čtení nějak přestával rozumět, co mi chce ten zjevně sečtělý a studovaný mladý muž sdělit. Připadal mi tak trochu jako ten rabín, k němuž přišel člen jeho obce, postěžovat si na chování svého souseda. „Máš pravdu, Jakobe.“, řekl mu rabín a nechal ho odejít. Chvíli na to však přišel onen soused za rabínem a stěžoval si naopak na původního stěžovatele, že si prý na něj pořád jen vymýšlí drby a pomlouvá ho. A moudrý rabín mu řekl „Máš pravdu, Davide“. To ale nedalo rabínovu pomocníkovi, a tak řekl rabínovi: „Rebe, nemůžeš přeci v takovém sporu říct oběma stranám, že mají pravdu?!“ A odpověď moudrého rabína zněla: „Máš taky pravdu, Eli!“

Ten článek jako by se snažil přitakat i oponovat současně oběma stranám sporu o minulé, současné a snad i budoucí zahraničně politické směřování České republiky, neboť podle autora článku  „…zahraniční politika by neměla být ani ´havlistická´ ani ´drulákovská´…“. Při vší úctě k současnému náměstkovi ministra zahraniční se mi zdá, že nejen pan Šlechta, ale i řada dalších komentátorů zcela nesmyslně srovnává dvě zásadně odlišné úrovně, ale jako pracovní označení dvou hodně protichůdných směrů uvažování to asi lze akceptovat. Článek pak končí nepříliš objevným zvoláním, že „Zahraniční politika by měla být pokud možno stabilní a kontinuální, protože dramatické výkyvy jí činí nevěrohodnou, a především pročeská. Nejde přece o to, kopírovat domněle dokonalou koncepci, podstatné je, aby zahraniční politika podporovala zájmy tohoto státu.“

S takovou tezí je těžké nesouhlasit (byť definice „českého zájmu“ by si asi vyžadovala samostatné nelehké hledání, které podle mne u nás dosud neskončilo), ale pak opravdu nerozumím Šlechtově poměrně ostré kritice směřované na vlivného komentátora Carla Gershmana, který skutečně v posledních několika dnech opakovaně a celkem razantně poukazoval právě za to, že ČR náhle opouští to, v čem byla v posledních 25 letech její největší zahraničně-politická deviza. Podle mě říká Gershman jinými slovy to samé, co pan Šlechta, tedy že není dobré, když se zčista jasna objeví ve vládních strukturách lidé, kteří hodlají tak zásadně přehodnocovat čtvrtstoletí realizovanou zahraniční politiku země, má-li být naše politika „stabilní a kontinuální“ a podobné „dramatické výkyvy jí činí nevěrohodnou“. Vadí tedy panu Šlechtovi jen ten samotný fakt, že kritiku vznesl komentátor a analytik ze zahraničí? Ani tomu bych po pravdě řečeno moc nerozuměl, tím spíše, pokud pan Šlechta nereaguje nijak razantně (přesněji řečeno vůbec) na výroky našeho vlastního prezidenta, který se dopouští opakovaně nekorigovaných výroků komentujících vnitřní situaci jiné země, tu přirovná výrobek pocházející ze země našeho aliančního partnera ke špinavé vodě a onde zase navrhne sousední zemi, zmítané válkou s Ruskem, „finlandizaci“ (a činí tak nikoli z pozice zahraničního komentátora, ale jako nejvyšší představitel své země, jehož slova by tedy měla být o to uvážlivější a v otázkách týkajících se třetích zemí mnohem zdrženlivější, ale to je zase jiná kapitola).

Na rozdíl od pana Šlechty se ovšem nedomnívám, že se v podání 1. náměstka ministra zahraničních věcí jedná o „údajný“ obrat v zahraniční politice ČR. Jde podle mne naopak o obrat zcela reálný a v důsledku toho velice nebezpečný a škodlivý. Škodlivý mnohem víc, než pětadvacetileté rozvíjení principiálních témat a základního étosu české zahraniční politiky, které tu po celou dobu fungovaly nejen díky Václavu Havlovi, ale také díky všem dosavadním českým šéfům diplomacie. Právě toto dlouhodobé a konzistentní chování české diplomacie ovšem naopak za „škodlivé“ označuje právě pan náměstek Drulák, a to mimo jiné svědčí přinejmenším o jeho nedostatečné praktické zkušenosti s diplomacií, což u prvního náměstka ministra zahraničí poněkud překvapuje.

Samostatnou kapitolou je pak samozřejmě způsob, jakým na škodlivost chování pana náměstka z Černína reaguje předseda vlády. Se statečností sobě vlastní si totiž musel premiér Sobotka vyjet až za oceán, aby se dopustil tak odvážného výroku, jako je konstatování, že i náměstek ministra zahraničí by měl respektovat základní linie politiky stanovené vládou. Způsob, jakým se nakonec náměstek ministra dočkal od premiéra zcela zasloužené kritiky, nevypovídá nicméně tak moc o samotném náměstkovi, ale je spíše smutným svědectvím o názorové konzistenci předsedy české vlády.

Zbývá nicméně naděje, že cesta českého premiéra do amerického Kongresu k odhalení busty Václava Havla a setkání s významnými reprezentanty USA, která díky této americké poctě prvnímu českému prezidentovi mohl Bohuslav Sobotka absolvovat, vlila našemu premiérovi do žil trochu více odvahy. Odvahy, nebo alespoň vědomí, že v diplomacii nelze dlouhodobě vystačit s tím, že bude na mítinku se soudruhy z ČSSD podporovat raději vzájemný obchod než nějaké provokování velkých partnerů řečmi o lidských právech. Že nelze vystačit s tím, že v Pekingu ostentativně podpoří celistvost Číny, a pak přeletí přes Atlantik a bude vášnivě obhajovat lidská práva a hlásit se k odkazu Václava Havla jako k nezpochybnitelnému pilíři české zahraniční politiky.

Taková obojakost a rychlé střídání rétoriky veřejných vystoupení vrcholných představitelů státu je totiž pro postavení České republiky ve světě možná ještě škodlivější, než výkřiky jednoho podivína, který se nějakým historickým nedopatřením stal na chvíli vrchním ideologem v Černínu. Jedním z mála nezpochybnitelných kritérií toho, zda ta či ona politika je obhajobou či poškozováním „českých národních zájmů“ je totiž to, zda nejsme po celém světě jen za šašky. To, zda nám před světem šaškovskou čepici nasazuje politika „havlovská“ nebo spíše ta „drulákovská“, lze snadno posoudit, a to přinejmenším do doby, než v Kongresu USA odhalí bustu také panu náměstku Drulákovi…