Manipulace, provokace, dezinformace čili kupci, intelektuálové a moderátoři

„Úkol zůstává vlastně jediný: nedovolit jim, aby ulovili naše duše.“

Odkaz Džingischánův

Ve 20. století se v Rusku vyskytla celá plejáda vynikajících historiků a myslitelů, kteří úplně zvrátili pohled na minulost Ruska. Kdežto do té doby byla tato země považována za dědice Rusi Kyjevské, jejímž dějinným úkolem bylo sjednocení ruských území, nyní se objevila myšlenka, že Rusko je dědicem impéria Džingischánova, jehož úkolem zůstává sjednocení celé Eurasie. Mezi osobnosti, které měly nesmazatelný vliv na ruský intelektuální život, patřili mezí jinými: kníže Nikolaj Trubeckoj, Nikolaj Aleksějev, Petr Sawicki, Lev Karsavin a Lev Gumilov.

Mongolsko-tatarská vláda trvala na Moskevské Rusi přes dvě století a vtiskla jí trvalé znamení, tím víc, že to byla století, v nichž se ruské etnikum teprve utvářelo. Od Zlaté hordy navíc moskevská vláda převzala struktury a mechanismy společenského života, např. berní systém, který v Rusku fungoval až do říjnové revoluce (a který ukládal daň dokonce na slepice). Také uspořádání bojarských hodností, tzv. činů, vycházelo z mongolského vzoru (samotné slovo čin bylo čínského původu), nemluvě ani o tom, že některé bojarské rody, např. Subarovci, pocházely přímo z tatarských kmenů. Moskevští panovníci převzali ze Saraje i složitý dvorní ceremoniál, výrazně kontrastující s prostými zvyklostmi staré Rusi.

Podobné závěry formuloval americký historik Michael Cherniavsky, který ve svých pracech ukázal, že moskevské pojetí moci a způsob vlády nebyly převzaty z Byzance, ale od Zlaté hordy, a tedy jinými slovy: car v sobě měl více z chána než z basilea. Systém opírající se o výboje a tyranii nebyl původu byzantského, ale asiatského.

Symbolickou je zejména skutečnost, že mezi korunovačními šperky moskevských carů se nacházela „čepice Monomachova" (poprvé jmenovaná v závěti velkoknížete Ivana I. Kality v roce 1339 jako „zlatá čepice"), která měla být podle ruských pověstí darována kyjevskému knížeti Vladimíru byzantským císařem Konstantinem IX. (co mělo znamenat, že Moskva je právoplatným následníkem Konstantinopolu), ve skutečnosti ovšem byla tato pokrývka hlavy darem pro Ivana I. od chána Uzbeka.

Kdo ví, není-li ovšem pro zde popisované věci nejsymptomatičtější otázka obščiny, neboli praruské obce. Pro slovanofily 19. století byla tato instituce společného vládnutí prostřednictvím rady staršinů samou esencí ruskosti, a měla být rozhodujícím prvkem ruské odlišnosti od zemí ostatní Evropy. Tato instituce, vynášená do nebes mj. Hercenem, Danilevským nebo Samarinem, měla vzniknout v prehistorii jako přirozený projev životní moudrosti ruského lidu. Současné výzkumy historiků - Čičerina, Klučevského a Mikulova - ale ukázaly, že obščina byla vynálezem Tatarů, kteří ji vymysleli a vnutili Rusi ve 13. století jenom proto, aby se jim snáze vybíraly daně. I další výzkumy ukazují, že mnoho prvků, které byly doposud přijímány bez pochyb za výkvět ruského ducha, jsou ve skutečnosti převzetím mongolsko-tatarských vzorů.

Ve světle toho, co bylo výše řečeno, se nyní podívejme podrobněji na metody vedení válek, a zejména na specifický způsob dosahování vítězství nad protivníkem.

Kupecké mise

V dávných dobách plnila úlohu masových médií tržiště. Dnešním novinářům a publicistům, i dokonce, jak bychom to nazvali dnes, předním osobnostem utvářejícím veřejné mínění, tehdy odpovídali kupci. To oni nejlépe znali svět, procestovali mnohé země, měli nejvíce informaci. Když dorazili do nějakého města, vyhledali tržiště.

Tržiště bylo mnohem více než pouhým místem obchodu, koupě a prodeje, bylo informačním centrem, místem výměny názorů. Sv. Řehoř z Nazjanzu nám zanechal popisy velkých teologických sporů, které byly vedeny v době chalcedonského koncilu obchodníky a kupujícími na byzantských tržištích. Nové věci se vždy šířily z tržišť. Přiváželi je obchodníci, mezi prodavači se přenášely od úst k ústům, a posléze je po blízkých vsích a městečcích rozšířili návštěvníci tržišť.

Byli to právě kupci, kdo tuto diskusi vedl – mohli předkládat nová témata, rozněcovat představivost, mást stopy, odvracet pozornost. Když se potom dostatečně mnoho kupců objevilo současně v mnoha městech se stejnými informacemi, mohli dokonce vnést do myslí nový pohled na svět. A toho se rozhodl využít Džingischán.

Mongolský vladař, než začal novou válku, vysílal do země, kterou chtěl porobit, své zvědy. Nejčastěji přijížděli jako kupci v čele velkých karavan, vybavených levným a dobrým zbožím. Aby nebudili nedůvěru, nejčastěji to nebyli samotní Mongolové, ale spíše Polovci, Korejci nebo Rusové. Předtím prošli příslušným vyškolením, při němž se učili vyzvědačské práci. Vypracovávali např. náčrty, do kterých zakreslovali každý hájek, brod, nebo louku pro pastvu. Když později hordy útočily, bezchybně využívaly znalost terénu.

Působení „kupců“ se neomezovalo jen na topografické poznání. Zajímali se i o poznání poměrů politických, společenských, hospodářských, i náboženských. Využívajíce tyto znalosti, manipulovali informacemi s cílem rozpoutat etnické a náboženské vášně, aby tak svého budoucího protivníka co nejvíce vnitřně oslabili, a rozbili jeho jednotu a solidaritu. Současně účastníci těchto karavan vůkol diskrétně vyprávěli o velikých dobrodiních, která prostému lidu všude přinášejí vojska Zlaté hordy.

„Džingischán měl dokonale zorganisovaný aparát šeptané propagandy, který u vyhlédnuté oběti oslaboval vůli k odporu“ – tato slova nenapsal historik zabývající se středověkem, ale jeden z nejvýznamnějších sovětologů druhé republiky, odborníka Ústavu východní Evropy ve Vilně, Stanisław Swianiewicz. Našly se v jeho práci, popisující metody sovětské infiltrace v Polsku před rokem 1939. Ale nepředbíhejme...

Jak postřehl Witold St. Michalowski, „za vlády Džyngisidů nebylo zaznamenáno mnoho příkladů individuální odvahy a hrdinství“. Není na tom nic divného – snažili se totiž vést své výboje tak, aby statečnost a hrdinství nebyly zapotřebí. Jejich ideálem bylo dosáhnout vítězství nad protivníkem bez použiti síly. Tento způsob chápání konfliktů čerpali ze spisu, který se mnohem později, ve 20. století, stal „biblí“ sovětských tajných služeb.

Vítězit bez použití síly

Sun Tzu byl geniální vojenský stratég, který žil v Číně před 25 stoletími. Velel vojskům krále Wei, a vždy vítězil. Svoje úvahy zapsal v knize „Umění války“, která – jak z dokladů víme – byla známa japonským vládcům již v 8. století. „Ti, kdo jsou znalci umění války, pokoři armádu nepřítele bez boje. Dobývají města, aniž by na ně museli útočit, a porážejí vlády, aniž by je museli dlouho dobývat,“ psal Sun Tzu, a dodával: „Vaším cílem musí být ovládnout vše, co je pod sluncem, v netknutém stavu. Pak vaše armáda zůstane neznavena, a vaše vítězství bude úplné. To je umění útočné strategie.“

Jak toho ale dosáhnout? Na to Sun Tzu předkládal „13 zlatých zásad“:

1. Diskreditujte vše, co je v zemi protivníka dobré.
2. Vtahujte představitele vládnoucích vrstev protivníka do zločinnosti.
3. Podrývejte jejich dobré jméno. Ve vhodné chvíli je předhoďte pohrdání jejich krajanů.
4. Využívejte ke spolupráci bytosti nejpodlejší a nejodpudivější.
5. Všemi způsoby desorganisujte účinnost protivníkovy vlády.
6. Zasévejte mezi obyvatele nepřátelského státu vášně a neshody.
7. Poštvávejte mladé proti starým.
8. Vysmívejte se tradicím vašich protivníků.
9. Všemi způsoby vnášejte zmatek do zázemí, do zásobování a do vojsk nepřítele.
10. Oslabujte smyslnými písněmi a hudbou vůli vojáků nepřítele bojovat.
11. Pošlete prostitutky, aby dokončily dílo zkázy.
12. Nešetřte sliby a dary, abyste získali znalosti. Nelitujte peněz, neboť peníz takto vydaný se vrátí stokrát.
13. Všude infiltrujte své špehy.

„Jen člověk, který má k dispozici právě takové prostředky, a dokáže je využívat k zasévání rozkolu a zmatku – jen takový člověk je hoden vládnout a velet. Je pokladem pro svého vladaře a oporou země,“ – těmito slovy shrnul Sun Tzu kodex svých válečných zásad.

Oněch „13 zlatých zásad“ bylo zadáním pro činnost kupců vysílaných Džingischánem. Protože se mohli pohybovat všude a setkávat se všemi, měli možnost je všechny, bod po bodu, diskrétně uplatňovat.

Ve 20. století převzali jejich úlohu jiní „lídři veřejného mínění“. Teprve ve světle těchto faktů začíná být srozumitelná sovětská špiónománie, přikazující vidět v každém cizinci potenciálního agenta a snažící se obsáhnout co nejvíce oblastí života státním tajemstvím – je to důsledek posuzování ostatních podle sebe samotných.

Na jiném místě Sun Tzu psal: „Celé umění války se opírá o mazanost a vytváření iluzí.“ Proto je také pro vedení války schopnost využívání takových technik, jako je desinformace, manipulace a provokace, důležitější než vojenská síla.

Třetí Řím aneb Druhý Saraj

Velcí válečníci, Džingischán a Tamerlan, si učení Sun Tzu přisvojili. Jejich vojska byla neporazitelná, protože vstupovala do akce – jak psal ruský generál Ivanin v roce 1875 – „teprve v koncové etapě, teprve tehdy, kdy na bedra armády připadl poměrně snadný úkol závěrečného podrobení území určeného k ovládnutí.“ O vlastním úspěchu útoku rozhodla již mnohem dříve dlouhotrvající ofensiva výzvědná, diversní a podvratná. Armáda měla za úkol jen dokreslit tečku nad ‚i’. Jak psal jiný ruský teoretik vojenství, přednášející na sovětských vojenských školách, generál Alexandr Svěčin: „Větší vojenská výprava byla podniknuta pouze tehdy, když byla jistota, že ve vládním organismu sousedního státu vznikly hluboké rozpory.“

Známý historik vojenství 19. století, člen vojenského vědeckého výboru u hlavního štábu v Petersburgu, kníže Nikolaj Golicyn psal, že jsme (Rusové) „převzali Džingischánův vojenský systém v průběhu dvou staletí tatarské poroby, a zapojili do našich vojenských zvyklostí a způsobů v období před reformami Petra I.“ Již zmíněný generál Svěčin zvláště zdůrazňoval výpůjčky v oblasti rozvědných služeb.

Systém byl převzat ne teoreticky, ale prakticky, což ruští vojenští historici dokládali na příkladu ruské dvorní ochranky na dvoře Kublajchána (vnuka Džingischánova, čínského císaře a zakladatele dynastie Juan), nebo též moskevských oddílů podřízených chánům Zlaté hordy, např. Tochtamyšovi. U Tatarů dokonce graduoval sv. Alexandr Něvský, který nejprve bránil Novgorod před Švédy a křižáky, a později z téhož Novgorodu vyjížděl vymáhat výkupné v rámci tatarských trestných tažení.

Ruský historik Pavel Mikulov napsal, že když skončila mongolská nadvláda, moskevská velkoknížata nebyla schopna „vytvořit jiný program než onen minulý, tradiční, který se jim stal instinktem: ještě více zabírat a hromadit, klamat a páchat násilí – s cílem jediným – uchvátit co největší moc, a co nejvíce peněz.“

Typickým příkladem takového politika byl car Ivan IV. Hrozný. Jeho vojenská reforma byla provedena podle tureckého vzoru, a vznik osobní gardy carovy, proslulé neslýchanou krutostí, tzv. opryčniny, zvané někdy „neproniknutelnou tmou“, navazoval na model mongolský. Džingischán dělil lidi na dvě skupiny: ty, které lze zastrašit, a ty, kteří strach neznají. První spojoval s lidmi usedlými, druhé s kočovníky. Proto soudil, že spolehnout se lze jenom na kočovníky. Jisté podobnosti lze nalézt i v jednání Ivana Hrozného, který pro svou vládu určil zásadu stavět na lidech vykořeněných, hrajících si se smrtí, nerespektujících jakákoli pravidla a normy. Z takové lidské materie se rekrutovala jeho opryčnina – teroristická organizace umístěná mezi vladařem a privilegovanou třídou. Stejný vzor jednání využíval později i Petr I. a Stalin.

Car podporoval politiku desinformace. Uchovaly se jeho instrukce pro moskevské vyslance na evropských dvorech, které přikazuji lhát o moci a majetkové situaci vladaře. V klam byli uváděni i cizinci přijíždějící do Moskvy. Jak píše životopisec Ivana Hrozného, Vladislav Serczyk: „Pro přijímání knížecích hostí přijíždějících ze zahraničí, a zejména pro důležitější poselstva, platil zvláštní protokol. Aby návštěvy získaly dobré mínění o bohatství a hustotě obyvatel země, v den příjezdu delegace byly zavírány obchody, krámky i pracoviště, a lidé byli vyháněni na cestu, kudy měli cizinci projíždět. Dav shromažďující se v ulicích byl zvětšován služebnictvem z bojarských a šlechtických domů, a dokonce i z podmoskevských osad.“

Tato tradice pokazuchy se nejen uchovala do pozdějších dob, ale byla dokonce tvořivě rozvinuta, když vzpomeneme umělé ‚Potěmkinovy vesnice’ v 18. století, nebo také návštěvy SSSR ve 30. letech 20. století, které uskutečnili západní spisovatelé, jako byli Romain Rolland, André Gide nebo Leon Feuchtwanger, kteří obdivovali „socialismus s lidskou tváří“. Anekdota vypravuje, že jeden z oněch umělců, George Bernard Shaw, byl okouzlen a po návratu do Velké Británie vyprávěl, že v Sovětském svazu dokonce i švadleny znají nazpaměť jeho dramata, a recitují si je mezi sebou zpaměti při práci ve fabrikách – samozřejmě v angličtině!

Po kupcích – encyklopedisté

O tom, že si ruští vládci vzali učení Sun Tzu a Džingischána k srdci svědčí dějiny rozbíjení Polska. Dříve než došlo k vojenskému tažení, probíhala mnohaletá diversní akce, vedoucí mj. k mravnímu rozkladu vládnoucích elit Polska. Když do rukou kosciuzskovských povstalců padl archiv ruského velvyslance Igelströma, našel se v něm seznam 110 nejvýznamnějších osob polského státu, kteří po léta dostávali tajné úplatky z petersburské pokladny. Byli mezi nimi mj. král Stanislaw August Poniatowski, kníže Adam Czartoryski, primasové Lubenski a Poniatowski, a desítky dalších vládních úředníků a církevních hodnostářů.

Jinou výpůjčkou od Džingischána byl způsob, jímž bylo rozbití Polska představeno západnímu veřejnému mínění. Raymond Aron kdysi prohlásil, geniální je ten, kdo dokáže svou visi skutečnosti vnutit davům. V druhé polovině 18. století byli takovými genii nepochybně francouzští encyklopedisté, kteří dokázali vnutit svůj osvícenský pohled celému světu. Nejdůležitějšími ze všech encyklopedistů pak byli Diderot a Voltaire. A ty se také moskevští vládci rozhodli zapřáhnout do svého plánu jako „vlivové agenty“.

Kateřina II. koupila Diderotovi velikou knihovnu za 15 tisíc liber a učinila jej doživotním správcem této knihovny s ročním platem tisíc liber. Není potom divu, že filosof dal své pero do služeb Petersburgu. Údajně barbarské Francii představoval Rusko jako vzor k následování, jako „ideální vládu rozumu“. Na počest carevny Kateřiny psal pochvalné hymny tak servilní, že se dají srovnat snad jenom s peány psanými ve 20. století na počest Stalina Paulem Eluardem nebo Johannesem R. Becherem.

Ještě více vycházel ruským instrukcím vstříc Voltaire. Za patřičný plat v dukátech, které mu vyplácel kníže Voroncov, ospravedlňoval ruskou politiku vůči Polsku, která byla završena jeho rozdělením. Svůj úkol splnil nejenom publikací brožury, která Polsko očerňovala, ale i tím, že rozesílal listy svým známým, o kterých věděl, že mají vliv na veřejné mínění. V korespondenci s paní du Deffand napsal: „Semiranda Severu vysílá 50 tisíc vojáků do Polska, aby tam zavedla toleranci a svobodu svědomí.“ V dopise Šuvalovovi psal s nadšením: „Poprvé v dějinách světa dochází k tomu, že prapor války byl vyzdvižen pouze pro to, aby lidem byl dán mír a štěstí.“ Helvetiovi psal: „Je pomluvou tvrzení, že ruská imperátorka pomáhá disidentům v Polsku jen proto, aby se zmocnila některých provincií této republiky. Přísahala, že netouží ani po kousíčku té země, a vše, co dělá, jest podřízeno pouze jedinému – nastolení tolerance.“

A tak Voltaire ospravedlňoval rozdělení Polska nutností zavedení tolerance, když temné polské katolické davy nezajišťovaly disidentům svobodu víry. Podobná argumentace se objevila ve filosofické propagandě po II. světové válce, když bylo porobení Polska Sověty ospravedlňováno potlačením prý odvěkého polského antisemitismu.

Voltaire ostatně prodával svůj polemický talent ruským carům opakovaně. Prodával doslova. Nejlepší  transakcí pro něj bylo napsání „Dějin Petra I.“, o kterémžto díle se vyjádřil d´Alambert, že „vyvolává znechucení ponížeností a hnusem svých pochval“. Voltaire, který byl u evropských dvorů považován za vzor nezávislosti myšlení a nekonformismu jednání, shrábl za svůj výtvor, psaný pod dohledem ruských censorů, 100 tisíc liber.

Ve svém spisu na téma Petra I. francouzský filosof opomněl jednu důležitou zásluhu ruského cara. Byl to totiž on, jako prvý z ruských vládců, kdo pochopil úlohu žurnalistiky a význam veřejného mínění v zemích západní Evropy. Rozhodl, aby byly více využívány k utváření obrazu Ruska v zahraničí. Jak napsal ruský historik Pěkarski ve své knížce „Věda a literatura v Rusku“: „Petr považoval za nutné najmout tucet předních redaktorů a novinářů, kteří by se zavázali psát články o Rusku v požadovaném duchu, ve shodě s nařízeními vlády. Agenti potom verbovali obhájce ruské vlády mezi evropskými novináři a spisovateli ve všech zemích.“

Dlouhý je seznam prodejných spisovatelů, kteří vykonávali příkazy Ruska: Fontenelle, Marmontel, Grimm, Falconet, Mercier, Dumas – a to jsou jen prvá jména, která padnou do očí. Po celé 19. století trvají neustálé ruské dotace pro největší evropské noviny, mezi nimiž nacházíme i The Times. Peníze byly vypláceny mj. za to, aby se na svých stránkách nevěnovali „polské otázce“. Největší počet lidí od pera zverboval ruský agent v Paříži Jakov Tolstoj. V jedné depeši šéfovi ruské policie generálu Benkendorfovi uvedl: „‚La Quotidienne’ je plně oddána zájmům Ruska. Pánové Michaux a Lyoranty přijmou k tisku vše, co jim jen budeme chtít zadat na téma Ruska." O půl století pozdějí, v roce 1904, jiný ruský agent v Paříži, Raffalovič, podával do centrály zprávu: „Během prvních měsíců pohltí nenasytná prodejnost francouzského tisku 600 000 franků.“ Podle dokladů ruského ministerstva financí z roku 1906 stály jen dotace pro francouzský tisk v roce 1905 státní pokladnu přes 2 milióny franků.

Stoji za pozornost, že titíž západní autoři, kteří tak ochotně vychvalovali Rusko, zároveň na druhé straně podkopávali základy tradic ve svých vlastních zemích, často vystupovali proti všeobecně přijímaným mravním zásadám, útočili na církev, oslabovali rodinu. Úplně jako by uskutečňovali program obsažený ve „13 zlatých pravidlech“ Sun Tzu.

Není potom divu, že v r. 1856 Ludvík Mierosławski napsal: „Čemu by se měla připsat ona téměř bezmoc veškerých materiálních nákladů Francie a Anglie proti státu třikrát technicky slabšímu než je každá z těchto zemí, než onomu zásadnímu rozvratu, té neviditelné malárii, která vsakuje ruské doktríny do všech společenských vrstev Západu, až se nakonec dostanou do nejhlubších základů západní společnosti. Ony doktríny nelze než odmítat, a to je vlastně činí tak hroznými. Ruská idea, to je v podstatě mongolský cesarát starého světa, a tedy potlačení veškerých práv lidskosti jejich popřením. Je příliš chytrá na to, aby vystupovala otevřeně, stačí jí vkládání vlastní nenávisti a odporu do srdcí národů, po nichž v duchu vztahuje ruku. Kolik zlých instinktů, kolik temné závisti, kolik duchovního úpadku, a kolik zejména slabosti nevědomky padlo do žoldu tohoto pokušitele, který druhou rukou rozsévá pomluvy proti všemu, co mu stojí v cestě.“

Po encyklopedistech – intelektuálové

Encyklopedisté se již nedožili doby, kdy jejich vnímaví žáci vytvořili novou společenskou vrstvu - intelektuálů. Podle názoru Friedricha Augusta von Hayek intelektuálové nikdy neměli větší moc než ve 20. století, kdy formovali představy mas a modelovali veřejné mínění. Hayek, který definoval intelektuály jako „prodavače použitých myšlenek“, se domníval, že „obyčejný člověk dnešního dne se bez prostřednictví této vrstvy o událostech a myšlenkách dozvídá jen nemnoho“, a tak právě intelektuálové „rozhodují, které názory a postřehy se k nám dostanou, které skutečnosti jsou tak důležité, abychom se o nich dozvěděli, jakou formou a pod jakým uhlem nám mají být ukázány". Při tom všem si obyčejný člověk ani nevšimne, zda intelektuálové popisují skutečnost věrně, či její popis zkreslují podle svých představ. Anebo podle přání svých nadřízených - mohl by povědět ten, kdo je obeznámen s historií kolaborace intelektuálů 20. století s totalitními režimy.

Nepopiratelným úspěchem sovětských komunistů bylo, že zdaleka ne všichni západní intelektuálové se oddali službě komunismu za peníze. Bez ohledu na to, či budeme jejich angažovanost vysvětlovat „heglovským uštknutím“, „zradou úředníků“ nebo „hanbou vlasti“, nic to nemění na tom, že bolševici na ně pohlížejí – slovy Leninovými - jako na „užitečné idioty“. Jak si uvědomil emigrovaný znalec problematiky SSSR Michal Heller, „specifikum sovětské desinformace spočívá v tom, že svou životní sílu čerpá ze základů Západu, který se po obdržení impulsu z Moskvy již desinformuje sám.“

Seznam jmen by mohl vést k zoufalství: Jean-Paul Sartre, Louis Aragon, Andre Breton, Simone de Beauvoir, Paul Eluard, Henri Barbusse, Romain Rolland, Jean Cocteau, Andre Malraux, Paul Valery, Herbert George Wells, George Bernard Shaw, Ernest Hemingway, Man Ray, Sinclair Lewis, Upton Sinclair, Virginia Woolf, Luis Bunuel, Stefan Zweig, Heinrich Mann, Anna Seghers, Tristan Tzara a další.

Ne všichni ovšem byli idioti, a někteří znali svou cenu. Leon Feuchtwanger se objevil v Moskvě v roce 1937 právě v době vrcholu „velké čistky“ a demonstrativních soudů. Při rozhovoru se Stalinem si stěžoval se na kult osobnosti panující v SSSR, ale souhlasil, že napíše knížku vychvalující přednosti sovětského státu, komunistického režimu a velkého vůdce – Josefa  Stalina. Měl jenom jednu podmínku: aby při dalším procesu byli ponecháni při životě všichni obžalovaní židovského původu. Stalin souhlasil, a ještě v témž roce vyšla tiskem knížka „Moskva 1937“.

První velkou politicko-kulturní akcí, která přitáhla mnohé z výše jmenovaných literárních celebrit, byl Mezinárodní kongres spisovatelů na obranu kultury, zorganisovaný v červnu roku 1953 v Paříži. Mýlil by se, kdo by si myslel, že myšlenka uspořádat toto setkání vyšla od některého z oněch tvůrců. Iniciátorem svolání kongresu byl osobně Josef Stalin, který tímto úkolem pověřil sovětského spisovatele, a současně dopisovatele Izvestijí v Paříži – Ilju Erenburga. To ovšem vyšlo najevo až o mnoho let později. Pro soudobé Evropany měl kongres být manifestací pokrokových názorů literárního světa. Světa nevědomky naplňujícího „13 zlatých zásad“.

O skutečnosti sovětského působení nechť vypoví následující příklad: v roce 1933 zahynulo na Ukrajině následkem Stalinem uměle vyvolaného ‚Velkého hladu‘ – podle různých odhadů – 6 až 12 miliónů lidí. Dopisovatelem New York Times v Moskvě byl v té době Walter Duranty, který za své reportáže z Ruska dokonce dostal Pulitzerovu cenu. Duranty psal, že ovšem v SSSR je kalamita, ale je to kalamita z nadbytku úrody – a rozepisoval se dlouze o „tlustých miminkách v jeslích a mateřských školkách“, a o tržištích „plných vajec, ovoce, drůbeže, zeleniny, mléka a másla“. V téže době byly vesnické cesty a ulice měst na Ukrajině pokryty lidskými mrtvolami, lidé ohryzávali i kůru se stromů, a případy kanibalismu nebyly ojedinělé.

Přesto se zpráva o ‚Velkém hladu‘ neprobojovala do povědomí západních společností. Korespondence Malcolma Muggeridge týkající se tohoto tématu byla zcensurována v redakci Manchester Guardian. Dvojice uznávaných sociologů, Sydney a Beatrice Webb, stavěla kolektivisaci a zemědělský systém SSSR jako vzor „nové civilisace“, a příklad hodný následování v kapitalistickém světě. V Hollywoodu krátce poté v tomto duchu natočili film „Polární záře“, v němž byl sovětský kolchoz idylicky představen jako neméně než ráj na zemi.

Ježíš materialista, Stalin – dobrá žena

Když před II. světovou válkou utekl do USA agent GRU Walter Krywicki, mezi lidmi, s nimiž v Americe mluvil, nenašel nikoho, s kým by si mohl vážněji promluvit o SSSR. Americká sovětologie se nacházela v plenkách, a newyorkští novináři kladli Krywickému naivní otázky ve stylu: Je to pravda, že Stalin dává příkazy Kominternovi?

V té době bylo jedním ze států, v nichž byla sovětologická reflexe nejlépe rozvinuta, Polsko. Mezi přední znalce problému náleželi mj. již zmíněný Stanisław Swianiewicz, Ryszard Wraga a také Włodzimierz Bączkowski. Poslední z nich zveřejnil v roce 1938 důležitý náčrt nazvaný „Zamyšlení o jádru ruské moci“. Bączkowski, zdůrazňuje ruské výpůjčky v oblastí vojenství z tradice tatarsko-mongolské, napsal: „Hlavním druhem ruských zbraní, který rozhodoval o trvání Ruska do dnešní doby, o jeho moci i eventuálních budoucích vítězstvích, není prvek vojenské síly, jak je v Evropě obvyklé, ale hluboké politické působení, charakteristické svou diversní, podvratnou, a propagandistickou povahou.“

Bączkowski obracel pozornost na „obrovský nárůst jednotek rozvědky, politické policie a nástrojů diverse ve státní struktuře Ruska“, ve srovnání s nimiž je „ruská armáda de facto druhoplánovým prvkem v ruské výzbroji“.

Již první organisační uspořádání sovětské bezpečnosti – Čeka – zahrnovalo Oddělení provokací, které se v rámci organisačních úprav změnilo na Úřad desinformace, potom od roku 1959 působilo jako Odděleni „D“ I. Hlavní správy KGB, a od roku 1969 jako Oddělení „A“ její zahraniční správy. V důsledku každé reorganisace narůstal význam a počet desinformačních struktur v rámci sovětských zvláštních služeb.

Když Bączkowski psal v roce 1938 svůj text, nemohl ani tušit, jakého rozmachu nabudou podvratné aktivity SSSR po II. světové válce. S cílem rozvrátit zevnitř buržoasní společnosti kapitalistického světa inspiroval Sovětský svaz a pomáhal činnosti mnoha nejrůznějších hnutí a skupin.

Je všeobecně známo, že aktivity nejznámějších teroristických organisací na světě byly sponsorovány Sověty, a dostávaly od nich další pomoc. Mezi skupiny tajně podporované Kremlem patřily mj.: La Lotta Continua, Rudé brigády, Baader-Meinhof, Rote Armee Fraktion, IRA, nebo ETA. Nejhledanější teroristi, takoví jako Carlos nebo Abu Nidal, využívali pohostinství, školení a pomoci komunistických států. Moskva však měla v ruce nejen levicový teror, ale i krajně pravicový. Teprve po otevřeni archivů Stasi se například ukázalo, že „Hoffmanova skupina obranných sportů“, odpovědná za řadu atentátů, mezi jinými také za strašlivý výbuch bomby v době Oktoberfestu v Mnichově v roce 1980, byla řízena komunistickými agenty z Východního Německa.

Podobně infiltrované a řízené z moskevské centrály bylo hnutí pacifistické, kterému se v západních státech dařilo přivádět do ulic stovky miliónů lidi, kteří protestovali nejprve proti válce v Koreji, později proti americké intervenci ve Vietnamu, a posléze proti rozmístění amerických raket Pershing v Západní Evropě (samozřejmě podobné protesty se nekonaly proti rozmisťování ruských raket SS-20 ve východní Evropě, a to přesto, že s tím začali Sověti, a Američané jenom odpovídali na jejich kroky). Tyto věci popsal velmi přesně Vladimir Bukovsky ve své studii „Pacifisti proti míru“.

V knížce „Rudý kokain. Narkotisace Ameriky a Západu“ ukázal americký odborník na obchod s narkotiky Joseph D. Douglas na dlouhodobé podvratné operace Rusů a Číňanů, jejichž cílem bylo rozšíření drog v západních zemích. Douglas popsal zejména vazby největších drogových kartelů na ústředí zpravodajských služeb komunistických států. V akcích tohoto druhu vynikal zejména čínský vůdce Mao Ce-tung, jehož oblíbenou četbou bylo Umění války od Sun Tzu, a který opakoval, že Číňané mají povinnost se pomstít za „opiové války“ 19. století, a že ve 20. století musejí využit drogy proti svým nepřátelům.

Jiným druhem komunistického působení bylo rozviřování antisemitismu. Jedním z příkladů může být operace „Svastika", prováděná na přelomu let 1959/1960, jejíž podrobností zveřejnil agent KGB Rupert Sigl, který utekl na Západ. Mezi Vánocemi 1959 a polovinou ledna roku 1960 bylo totiž v Západním Německu zaznamenáno až 833 antisemitských projevů: znesvěcování židovských hřbitovů, pomníků a synagog. Židé žijící v Západním Německu dostávali anonymní výhrůžky telefonem a v dopisech. Současně docházelo k antisemitským výstřelkům v Londýně, Oslu, Vídni, Paříži, Parmě, Glasgowě, Kodani, Ženevě, Stockholmu, Mediolanu, Antverpách, New Yorku, Melbourne, Manchesteru, Aténách, Perthu, Bogotě a Buenos Aires. Nejvíc jich ale bylo v SRN - v několika desítkách měst. Není proto divu, že západní Němci začali ztrácet důvěru svých partnerů v NATO: v některých zemích došlo k ignorování diplomatů, propouštění západo-německých zaměstnanců, přestávaly se prodávat německé výrobky, nebo i přerušovat kontrakty s partnery ze SRN. Velký titulek v New York Herald Tribune hlásal : „Bonn není v stavu zbavit se nacistického jedu“.

Sověti s akcemi tohoto druhu neustávali - umísťovali své vlivové agenty také na místech klíčových pro dnešní společnost: jako úředníky na ministerstvech, televizní producenty, literární agenty, a dokonce církevní hodnostáře. Stačí uvést, že v letech 1931-1968 byl canterburským děkanem v anglikánské církvi Hewlett Johnson - člověk, který po své návštěvě Ruska v roce 1937 (v době největších stalinských čistek) napsal knížku, která vychvalovala komunismus, nazvanou „Socialistická šestina světa“ (byla přeložena do 25 jazyků a vydána v milionech exemplářů). Tento člověk, který po setkání se Stalinem řekl, že Soso mu připomíná jeho matku: „dobrou ženu“, svědčil v roce 1949 v Kravčenkově procesu v Paříži, že Sovětském svazu nejsou tábory nucených prací. V roce 1950 obdržel stalinovský Řád míru, a nakonec prohlásil, že „Ježíš byl materialista“, za což mu ve Velké sovětské encyklopedii přiřkli více místa než samému Kristovi.

Umělá negativnost

Kromě fronty vnější existovala také fronta vnitřní. Ve státě chánů, a později ve státě carů a komunistických tajemníků nebylo místa pro opozici. Pluralismus ve věcech veřejných a politických byl zakázaný. Každý, kdo měl jiný názor než vládce, se automaticky stával zrádcem vlasti. Poněvadž se ale takoví lidé přeci objevovali, museli být označováni za nepřátele. A vůči nepříteli se potom jednalo podle osvědčené tatarsko-mongolské taktiky.

Nejznámějším příkladem činnosti carské ‚Ochrany‘ bylo působení Ivana Azefa – šéfa ‚Válečné organisace‘ Strany socialistů-revolucionářů, a současně tajného agenta carské police. Jeho působení bylo ale tak tajemné, že organisace, kterou řídil, mj. spáchala úspěšný atentát na ministra vnitra von Plehwe, který přitom byl nadřízeným policie, a to v té době, kdy Azef byl jejím konfidentem. Problém dvojitých agentů byl trvalým risikem této práce, a proto vzkaz Sun Tzu, „infiltrujte všude své špehy“, zůstával aktuální.

V tom sovětská ČeKa (a její nástupkyně OGPU, NKVD a KGB) překonala Ochranu: kdežto carská policie pouze umísťovala své lidi do čela oposičních organisací, sovětská bezpečnost celé takové organisace vytvářela. Nejznámější akcí toho druhu (dnes je možné se o ní dočíst jako o vzorové rozvědné operaci na internetových stránkách ruské Federální služby bezpečnosti) byla akce „Trust“ ve 20-tých letech minulého století.

Čekisté totiž vytvořili fiktivní antikomunistickou organisaci, kterou nazvali Monarchistický svaz středního Ruska, a využívali ji přes pět let: od roku 1922 do roku 1927. Taková organisace skutečně existovala v letech 1919-1920, ale byla čekisty zlikvidována, a posléze opět jimi vzkříšena k životu - kupodivu s týmiž lidmi jako předtím, ale teď již zverbovanými Sověty. Řídili ji carští generálové Brusilov, Zaničkovsky a Potapov, kteří ve skutečnosti plnili bolševické příkazy. Díky nim se Moskvě podařilo rozhádat ruské emigranty, rozbít oposici, a podsunout západním rozvědkám falešné informace. Podařilo se jim touto cestou přesvědčit zejména evropské státy, aby nezasáhly vojensky v SSSR, protože komunismus je tam přeci v posledním tažení, a vojenský konflikt by jenom sjednotil ruský národ okolo sovětské vlády, která, když bude ponechána sama sobě, se určitě zhroutí. Díky operaci Trust byli zákeřně do SSSR přilákáni a tam uvězněni vůdci proti-komunistické oposice v emigraci, mezi nimi také Boris Savinkov, který později zahynul, když vypadl z okna vězení na Lubjance.

Týž postup byl později použit po II. světové válce k potlačení polského podzemního hnutí za svobodu, když Úřad bezpečnosti vytvořil fiktivní Komando WIN-u. Jadwiga Staniszkis pro tento druh působení vymyslela pojem „umělá negativnost“.

Po intelektuálech – televize

Závratnou kariéru dnes v postmoderní terminologii dělá slovo simulacrum. Řečeno co nejstručněji, označuje kopii bez originálu. Takovými kopiemi, které nikdy neměly svůj původní vzor, byla velká mediální představení spojená s tzv. Podzimem národů v roce 1989, např. Kulatý stůl v Polsku, nebo Prosincová revoluce v Rumunsku, nebo také obrana Bílého domu v Moskvě v srpnu 1991. Všechny byly vlastně vymyšleny ne jako skutečné události, ale jako veliká televisní představení. Kulatý stůl se odvolával na v Polsku existující tradici politiky symbolu, a jeho cílem bylo – abych znovu použil výraz Jadwigy Staniszkis – aby „zlom posloužil kamufláži kontinuity“. Obrana Bílého domu s bohatýrským Borisem Jelcinem ve věžičce tanku nebyla než virtuální skutečností, protože nebylo žádné obrany, a to z toho prostého důvodu, že ani žádný útok na Bílý dům se nekonal. Událost ta existovala pouze na desítkách milionů televizních obrazovek po celém světě.

Dost už dnes víme – mj. také z výzkumů Rady Portocala – o pádu vlády Nicolae Ceaušeska v Rumunsku. Ve skutečností tam došlo k palácovému převratu, ale aby nová vládní garnitura získala společenskou legitimitu, zorganisovala se revoluce. Ne náhodou se její centrum nacházelo v hlavní budově státní televise v Bukurešti. Byla to tedy „televisní revoluce“. Vezmeme-li v úvahu rumunské podmínky, byla rozehrána s opravdu hollywoodským rozmachem. Když 21. prosince 1989 utíkali účastníci demonstrace ve středu hlavního města před útokem tanků, televisní diváci měli dojem, že jen tak tak unikli masakru. Ve skutečnosti byl rachot jedoucích tanků vysílán z velkých ampliónů na střechách domů, a stačilo jenom několik agentů roztroušených v davu, kteří křičeli „jedou tanky!“ a začali utíkat, aby lidé zpanikařili. Televisní diváci měli dojem autenticity události, protože lidé nehráli, ale byli skutečně vyděšení.

Podobně se z ampliónů na střechách bloků pouštěly magnetofonové nahrávky dávek z kulometů. Vojáci věrní ‚Frontě národní soudržnosti' ovšem při rozhodné obraně revoluce odpověděli střelbou z karabin, při čemž zahynulo víc lidí, než jich bylo zastřeleno za celou dobu Ceaušeskova panování. Západ přimhouřil oči nad vraždou bývalého diktátora poté, co francouzská televise uvedla reportáž o tisících obětí zavražděných Ceaušeskem, jejichž hromadný hrob byl objeven v Temešváru. Opět jsme měli co do činění se simulacrum, protože žádných poprav nebylo, a mrtvoly se stopami pitev byly svezeny z různých márnic a piteven. Divadlo se ale přeci odehrálo – tím, že mu televisní diváci uvěřili.

Nejlépe zdokumentována ale byla desinformační akce v Československu, spojená s tzv. ‚sametovou revoluci'. Česko bylo asi jediným státem, v němž byla vytvořena oficiální komise (Komise 17. listopadu), která se zabývala všemi okolnostmi tzv. Podzimu národů. Díky otevření policejních archivů se podařilo zjistit, že v červnu roku 1987 začaly české tajné služby akci s krycím jménem ‚Klín'. Jak potvrdil vysoký důstojník těchto služeb Miroslav Chovanec, který odpovídal za její průběh: „Cílem této akce bylo brzdit sjednocování oposice a získat vliv v jejích řadách, tak aby se umožnil regulovaný přechod k pluralistickému systému.“

O rok později začala česká StB začala vytvářet „ilegální skupiny“, a tisknout „ilegální tisk“, a také vytvořila nový druh agenta, totiž protikomunistického disidenta „z povolání“. Jak prokázala Komise 17. listopadu, jednou z organisací nejvíce infiltrovaných protikomunistickými agenty byl klub Obroda, který vycházel z řad Charty 77. „Agentura, kterou jsme měli uvnitř oposice, prostě šla s tou oposicí nahoru,“ vypovídal později Chovanec.

Současně začal i v samotné komunistické straně vzestup lidí, kteří měli pověst „nepokorných liberálů“, stoupenců „demokratisace“, a odpůrců „ortodoxního betonu“. Nejlepším příkladem může být postava Josefa Bartončíka, v letech 1971-1988 placeného agenta StB, tajemníka komunistické strany v Brně, a pozdějšího předáka lidovců.

Dr. Pavel Žáček, který se už po pádu komunismu na Úřadu pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu zabýval operací Klín, píše: „Šlo o vytvoření jakéhosi kontrolního mechanismu pro připravovaná jednání u kulatých stolů, přesně podle polského modelu.“ Cílem operace tajných služeb bylo nejprve vytvoření „protikomunistické“ oposice, a později podělení se s ní o vládu u „kulatého stolu". Veřejné mínění to mělo přijmout samozřejmě, jako dohodu dvou stran zastupujících celou společnost.

„Sametová revoluce“ začala v Česku 17. listopadu 1989 po brutálně potlačené studentské demonstraci v Praze. O datu této manifestace věděli funkcionáři StB dřív než její oficiální organizátoři – studenti z hnutí Stuha. Demonstrací 17. listopadu začala celá řada protivládních demonstrací, které si nakonec vynutily resignaci vlády. Jiskrou, která způsobila výbuch společenské nespokojenosti, byla údajná smrt studenta, který šel v čele protikomunistického průvodu.

Ve skutečnosti to pouze poručík StB Ludvík Zifčák-Růžička, který demonstraci naváděl, předstíral smrt, a byl ihned odvezen policejní sanitkou. Mezitím se historka o jeho smrti začala se šířit a provokovat otevřená vystoupení proti režimu.

Je důležité se zmínit, že poručík Zifčák-Růžička byl několik měsíců předtím zatčen policií jako disident (což mu mělo dodat důvěryhodnosti v oposičních kruzích), a při demonstraci samotné naléhal na to, aby se průvod studentů dal po trase vládou zakázané, což muselo vést ke střetnutí s policií.

Jak přiznal jeden z hlavních organisátorů operace Klín, generál StB Alois Lorenc - na nového vůdce státu byl připravován jeden z vůdců Pražského jara v roce 1968, stoupenec Gorbačova a „socialismu s lidskou tváři“, Zdeněk Mlynář. Žil v emigraci, ale byl přivezen do Prahy důstojníky československé rozvědky. Ukázalo se, že již přijel pozdě – situace se vymkla z ruky.

Vladimír Bukovsky to popisuje takto: „Všechno probíhalo velmi dobře, podle scénáře – až do poslední chvíle, kdy se uprostřed všech těch nepokojů, a po pádu vlády, najednou v Praze objevil Mlynář. Měl řadu vystoupení v televisi, a měl proslov na Václavském náměstí. Lidé ale bučeli a pískali, protože jen opakoval staré slogany z roku 1968. V té chvíli Čechoslováci už nechtěli ,,socialismus s lidskou tváří“, nechtěli žádný socialismus, s žádnou tváří. Vypískaný Mlynář vycouval ze hry. Protože reakce lidí byla jiná, než jakou očekával, prostě se otočil na patě a vrátil se do Vídně. A najednou se ten velmi přesný, a přesně dodržovaný scénář zasekl. Sověti neměli na místě žádného svého kandidáta. Věci se velmi rychle vymkly z ruky. Havel se svými přáteli byli na místě a zvítězili na celé čáře.“

Všimněme si, že Vladimír Bukovský řekl: ,,Sověti neměli na místě žádného svého kandidáta.“ Tento známý ruský disident po neúspěšném puči v Moskvě v srpnu 1991 a po převzetí moci Borisem Jelcinem využil moment politické nejistoty a získal přístup do kremelského archívu. Z materiálů, s nimiž se seznámil, je jasné, že proces pádu komunismu byl událostí v Moskvě předem plánovanou, která probíhala podle předepsaného scénáře – a vlastně podle několika různých scénářů, podle specifické situace dané země (např. maďarská varianta se značně lišila od rumunské). Podle Bukovského byly jedinými státy, v nichž plán neuspěl, východní Německo a Československo.

Výsledky svého bádání v kremelských archivech uzavřel Bukovský mj. v knížce ,,Moskevský proces“. Její polské vydání bylo v roce 1999 ostře zkritisováno na stránkách Gazety Wyborczej. Autor byl samozřejmě nejvíce kritisován za rozšiřování teorií spiknutí. Recensent Gazety radil Bukovskému, aby se raději zabýval něčím „užitečnějším – psaním politických thrillerů na způsob Roberta Ludluma“. Oním recensentem byl Leslaw Maleszka, odhalený o dva roky později jako dlouholetý placený agent SB.

Ve svém textu se Maleszka mj. vysmíval Bukovského versi sametové revoluce v Česku. Dnes stačí otevřít si oficiální internetové stránky české policie, a v katalogu tamějšího Úřadu pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu si vyhledat texty týkající se podrobností operace KLÍN, které potvrzují pravdivost faktů, jak je podává Bukovsky.

Tyto informace jsou v Česku veřejně dostupné od roku 1994, kdy byly poprvé publikovány výsledky pátrání Komise. Je pozoruhodné, že tyto informace nebyly zveřejněny v polských médiích, přestože v Praze bylo akreditováno hodně korespondentů, a tak senzační téma muselo být lákavé pro každého novináře. Díky tomu zůstali diváci polské televize a čtenáři polského tisku uchráněni od pokušení zbytečných srovnávání s událostmi v Česku.

Teprve ve světle výše uvedených faktů začíná být jasné, proč se Čechům tak velmi rychle podařilo provést lustrace a dekomunisaci. Kdyby zvítězila varianta „kulatého stolu“, u kterého by zasedla „konstruktivní oposice“, jistě bychom se tam dočkali filosofie „tlusté čáry“.

Musíme dodat, že schválení lustračního zákona se setkalo s prudkým útokem velké části českých medií, jejichž publicisté již již slyšeli nářek na hranicích pálených čarodějnic. Útoky najednou umlkly v květnu 1992, kdy dva konservativní deníky, Telegraf a Metropolitan, zveřejnily průkazkové fotografie spolu s osobními údaji 400 českých novinářů, kteří byli nepochybnými agenty bezpečnosti. Nepochybnými, to znamená takovými, kteří skutečnost své spolupráce s StB potvrdili vlastním podpisem, často za poskytování honoráře.

Události roku 1989 potvrzují postřehy Rogera Mucchielliego, který již v roce 1971 ve své práci Diverse napsal, že bez tisku, rádia a televize by dnes byla desinformace bezmocná, protože „masová média jsou ideálním novodobým nástrojem k manipulaci veřejného mínění".

Marshall McLuhan se jednou optal svých posluchačů: „Jakým způsobem se dnes loví lidské duše? Udicí nebo sítí?“ Když mlčeli, odpověděl: „Ani udicí, ani sítí. Udicí se lovilo v dobách apoštolů, sítí – v době Guttenbergově. Dnes se vyměňuje voda. A dělají to elektronická media.“

Kdybychom přenesli toto přirovnání na naše téma, ukázalo by se, že udicí lovili kupci na starodávných tržištích, sítí intelektuálové ve svých knížkách a brožurách, a dnes nám media vyměňují vodu – mění nám naše přirozené prostředí, protože naším prostředím je čím dál více informační prostor.

Vůči manipulaci, desinformaci a provokaci zůstává úkolem vlastně jedno: nedovolit jim, aby ulovili naše duše.

 

Převzato se sborníku z konference občanského sdružení ZVON - sdružení pro svobodu a demokracii, pořádané v Praze v květnu 2005, pod názvem "Russian and Chinese Role in the Present Global Insecurity". Překlad z polštiny pořídil Petr Vančura.

 

 

 

Podporujeme



Partneři



Copyright © 2014. All Rights Reserved.