Smlouvy

Podrobnosti

Zveřejněno 5. 3. 2015 1:43

Napsal Redakce

Filmový Haldir (ve druhé části trilogie Pán prestnů – Dvě věže) přichází s elfími lučišníky rohanským obráncům Helmova žlebu na pomoc ve chvíli nejtěžší. Dan Drápal na tento emotivní okamžik poukázal ve svém článku „Na pokraji války“ a toto téma je v daném kontextu více než nosné. Není od věci připomenout (byť celá tato část příběhu neodpovídá Tolkienově knižní předloze...), že Haldir sám v následné bitvě padne. Bez něj by však obránci nevydrželi do okamžiku, kdy přispěchaly dostatečné posily, které střet rozhodly v neprospěch útočících skřetů. Naděje neuhasla. Motivem příchodu oddílu v čele s Haldirem přitom není nic víc než smlouva – prastaré, nepsané ujednání, vážící jedny bytosti dobré vůle k jiným. Staré smlouvy nabývají délkou svého trvání na důstojnosti či vznešenosti, ale mohou také časem korodovat. Na žádné smlouvě však není rozhodující to, kdy byla uzavřena, ale její aktuální reálná platnost – tedy to, zda dnes všechny smluvní strany plní adekvátně – čili v případě potřeby i aktivně a rozhodně, „do hrdel a statků“ – její ujednání.

Jiný text tohoto Tématu měsíce, „Zbraně pro Kyjev“ Romana Jocha, kritizuje neobratnost(?) těch politiků, kteří nahlas předem vylučují dodávky zbraní Ukrajině a načrtává možnou strategii, jak čelit kremelské agresi. Domníváme se, že zejména Česká republika by mohla a měla být schopna rozpoznat ještě další, ryze pragmatický rozměr šance podpořit Ukrajinu v jejím boji za vymanění se z podstaté závislosti na Rusku. Právě naše země totiž s podobnou situací učinila velmi dobrou zkušenost. Přestože od té doby došlo k mnoha vnitrostátním i mezinárodním politickým turbulencím, Stát Izrael nikdy nezapomněl Praze, že ve chvílích boje o holé přežití dodala prostředky k obraně. Naše přátelství s touto zemí je proto velmi pevné a do značné míry exkluzivní (kolik zemí světa může říct, že jejich vláda zasedala společně s tou izraelskou?). Izrael je přitom země s řadou předností, další rozvoj přátelských styků s ní může ČR prospět v řadě oblastí – od podnikání po obranu. Praha tedy učinila velmi dobře, když účinně podpořila zápas o přežití tehdy v zásadě pouštního státu, jehož potenciál spolupráce se naplno rozvinul až mnohem později. Přitom Ukrajina je nesporně a zjevně velmi bohatou, rozsáhlou zemí, která je nám blízká nejen geograficky, ale do nemalé míry i kulturně. Když tedy dnes ostatní západní země váhají s dodávkami zbraní Ukrajině, my bychom měli být schopni, s ohledem na naši zmíněnou zkušenost, vnímat celou situaci v perspektivě budoucích desetiletí a vidět v ní významnou příležitost. Kyjev by to Praze nikdy nezapomněl – stejně jako jí to nezapomene Jeruzalém. To je dokladem, že tento způsob uzavření smlouvy je jedním z nejspolehlivějších.

Konečně se dotkněme textů J. R. Nyquista. KONZERVATIVNÍ LISTY si od počátku vetkly do svého programu uveřejňovat názory, které neproniknou do hromadných sdělovacích prostředků nebo které jsou dokonce vytlačovány a odmítány. Masová média mívají svůj selektivní politický program, ať již celkové redakční nebo jde o politickou orientaci jednotlivých redaktorů, přičemž se zaštiťují falešnou objektivitou a vyvážeností, se zdůrazněním údajného ověřování svých pramenů. Mnohdy však publikují více či méně pustou propagandu, anebo zase nemastnou neslanou slovní výplň. (Netvrdíme však, na druhé straně, že zkrátka „média lžou“ – viz text Dana Drápala „Média lžou“ uveřejněný v minulém čísle KONZERVATIVNÍCH LISTŮ 01/2015...) Co se týká ověřování zdrojů, z nichž vycházejí autoři publikovaní v KONZERVATIVNÍCH LISTECH, nemůžeme udělat mnoho, a tak ponecháváme zejména na kritickém posouzení našeho čtenáře, jak vyhodnotí předložený názor v celém kontextu všech informací. Domníváme se, že uveřejňování překladů článků erudovaného a nekonformního amerického komentátora J. R. Nyquista, je jedinečným přínosem. Tento specialista na vývoj komunistického hnutí nepovažuje, v rozporu s hromadným míněním, komunismus za mrtvý a byl to právě tento autor, který ve svých rozborech poukazoval systematicky a již dlouhá léta na zdroje, síly a směřování Ruska. Potvrzením těchto analýz je dnešní západní veřejnost tak překvapena; tento výklad jinak upozaďovaných informací se ukazuje jaké správný, nebo přinejmenším jako velmi věrohodný.

Jeho analýzy jsou často dokládány citacemi z jiných pramenů, mnohdy i úzce odborných. Avšak některé poznámky v jeho posledních článcích vzbuzují otázky u nás samých. Například předkládání úsudků blíže neurčených osob nebo dokonce i kolujících, zatím však nepotvrzených zvěstí. Takovou kontraverzní informací se zdá uvedení „šuškandy“ o údajném varování ruského diplomata v  článku „Jakou hru to Moskva hraje?“ (viz VÝBĚR Z HROZNŮ 04/2014 a aktuální webové číslo). Posoudíme-li to však v celkovém kontextu informací o komunismu, který se z velké části pohyboval v podzemí nebo doprovázen utajováním a i dnes jeho dědicové používají nástroje specifické pro zákulisní manipulace (KGB/FSB), nelze vyloučit, že některé skrývané informace proniknou na povrch k veřejnosti nejprve právě jako fámy. Známe to dobře ze sovětských časů a na příkladu smrti přeběhlíka A. Litviněnka v Londýně to zřetelně vidíme i dnes. Měli bychom se proto s jistou dávkou občasné nejistoty v zachycování tohoto neblahého politického fenoménu kriticky smířit.

Podobnou lehkou kontraverzi ve vnímání Nyquistovy práce může vyvolat i lapidární odsudek Charty 77 v  článku „Odvrácená strana měsíce“ z právě aktuálního čísla. Obzvláště trpké je to proto, že se jedná o naší zemi a oficiální názory jsou zcela opačné. Existují však stohy dokumentů, které Nyquistův názor pevně podkládají. Jen třeba kritická četba Žáčkových knih protokolů z listopadové vyšetřovací komise poskytuje mnoho argumentů – zejména s uvážením, co vše tam chybí a je zamlženo poukazováním na rozbité vyílačky, ztracené záznamy, nedodržená pravidla komunikace a archivace, zapíráním atd., atd. Mnoho dalších zneklidňujících faktů je uvedeno v zajímavé knize Vladimíra Čermáka: Operace listopad 1989, kde jsou ovšem tato fakta autorem poněkud chaoticky a pochybně shrnována a vykládána. Kontext vhodně doplňuje svým prožitým názorem renomovaný sovětský exulant Valdimír Bukovskij v jeho – u nás teprve nedávno vydané – knize Moskevský proces. Nicméně, tak jako byl v jistých kruzích Listopad 89 spíše idealizován a jeho hlubší kritika (z nelevicových posic) ignorována či přímo tabuizována, vyrojilo se v poslední době hned několik „přiznání“, jak vlastně listopadová změna probíhala. Tyto materiály a výpovědi zpochybňují doposud běžnou verzi událostí. Zatímco však výše uvedené prameny zjevně neměly a nemají jinou ambici než pravdivý popis sine ira et studio (s přirozeným důsledkem odbourání kontraproduktivního „lhaní si do kapsy“), ve zmíněných vyjádřeních poslední doby lze cítit přehnánění (třebas i základně pravdivých informací) až záměrnou dehonestaci, kdy očekávatelnou reakcí veřejnosti může být prohloubení již tak rozšířené desiluse a skepse. (Přičemž, nebylo by žádné desiluse bez předchozího pěstování příslušné iluse...)

Až se člověku maně vybaví právě pasáž s minulého článku J. R. Nyquista, kde cituje názor svého ukrajinského spolupracovníka, analyzujícího současné události: „...Protože právě tohle je nová ruská strategie. Nic už neskrývají a nestarají se o to, zda to lidé vědí…“. Zařadíme-li tento zřetelný obrat do celkového informačního kontextu, v němž dnes nepopiratelně dominuje propagandistická válka související s „klasickou“ válkou na ukrajinském území, nelze se ubránit dojmu, že to odpovídá naznačenému principu: může jít o cílené podlomení sebedůvěry a oslabení vůle k obraně obyvatelstva, které tváří v tvář informacím o mohutnosti manipulací společenských procesů ztrácí oporu, kterou doposud nalézalo v dosavadní víře v jejich spontánnost a demokratičnost. Tím lidé přicházejí i o zbytky důvěry ke svým institucím obecně. Ovládnout takto dezorientované a dezintegrované společenství není následně žádným větším problémem. A budiž řečeno jasně: ani ti nejsilnější spojenci připravení pohotově plnit smlouvy nejsou nic platní těm, kteří sami nemají vůli k vlastní obraně.