We want our freedom back!

Podrobnosti

Zveřejněno 12. 6. 2015 5:58

Napsal Jan Kubalčík

Konzervativní strana zvítězila ve volbách. Zatím do Dolní sněmovny ve Spojeném království. Gratulujeme!

Kde kdo předpovídal povolební pat a následné faktické zhroucení tradičního systému dvou silných politických celků v UK. Tak jako jsou některá proroctví sebenaplňující se (příkladem budiž naše „nemá smysl volit malou politickou stranu – nikdy se do parlamentu nedostane“), jsou i ta sebevyvracející se (z našich končin bychom mohli takto diskutovat např. nedávnou silně medializovanou obavu z toho, že spojeneckému konvoji se v ČR dostane velmi nevraživého přijetí...). Výsledek voleb v Británii do tohoto rámce jasně spadá.

Vítězství premiéra Camerona v sobě skrývá obavu i naději. Obava spočívá v referendu o vystoupení UK z EU. Jednak nejsem příznivcem referenda jako takového. Příklon konzervativců k tomuto nástroji je v dlouhodobé perspektivě chybným; účelovost – a tedy zrada konzervativní politiky – z něj čiší. Je to podobné, jako když maďarský premiér Orbán (zjednodušeně řečeno) zestátnil penzijní fondy. Dává to vzpomenout na, dnes již klasickou, pohádku „S čerty nejsou žerty“: „A správce si tvýho omylu drze užívá u soudu!“ (to, pro připomenutí, říká Lucifer čertovi s hodností vraníka... vlastně, pardon, vlka... vulgo Jankovi poté, co odnesl do pekla jinou Máchalovou a vypočítavý správce hřímá „Peklo se nikdy nemýlí!“). Nuže, když bude referendum jako nástroj použito k nalezení rozhodnutí o setrvání / vystoupení země v / z EU, bude se napříště jen obtížně hledat obhajitelná hranice, k jaké otázce referendum vypisovat a k jaké nikoli... A konzervativcům obecně bude předhazováno, že kývají-li na něj toryové, tedy jakýsi konzervativní etalon, neměli by jej odmítat ani ti ostatní. Budiž tedy řečeno: není tomu tak, je to chyba.

Nicméně, podobně jako při nedávném referendu na Slovensku na téma rodiny, když už bude referendum vypsáno, přeju mu z celého srdce úspěch. Ovšem poněkud jiným způsobem. Nepřeji si totiž odchod Británie z EU, ale změnu EU – když to nepůjde jinak, tak pod tlakem... třeba pod britským tlakem. V tom spočívá, domnívám se, zmíněná naděje. UK je zemí „z první lajny“, s jaderným arzenálem a stálým členstvím v Radě bezpečnosti OSN s právem veta. Jistě, podobně jako u nás si britská společnost vyrábí mnoho vážných potíží sama – a tyto jsou následně na „Brusel“ jen svalovány. To však nic nemění na tom, že – jak se ukazuje – tento trend už nehodlá tolerovat spousta poddaných Jejího veličenstva. Tedy, to je samozřejmě ta nejlákavější interpretace.

Sám David Cameron učinil v uplynulém volebním období řadu kroků, které k dalšímu naleptávání tradičního společenství silně přispívají. Pokud je jeho volební vítězství „odměnou“ zejména za tyto kroky, pak je pro nejbližší období „vše ztraceno“: vypsané referendum žádný tlak na EU nevytvoří, Spojené království v EU setrvá a levicové elity – včetně těch britských – budou dál devastovat Západ svým tažením proti lidské přirozenosti a tradičním institucím (v čele s rodinou). Pokud však byla motivací konzervativních voličů touha po navrácení svobody, a vyloučit to jistě nelze, pak je zde i druhý nabízený scénář: nadbíhání „Bruselu“ Britům ve snaze udržet UK v EU a v důsledku toho ústup od některých „výdobytků“ kulturní revoluce. A v momentě, kdy se na některý z takových výdobytků sáhne a zjistí se tedy, že proces není nevratný (což je pro kulutrní revolucionáře jasné dogma – kdo by přeci odmítal pokrok, že? –, se kterým stojí i padá jimi oblíbená „salámová metoda“), mohou se začít dít věci. Král bude nahý, moderní tabu padne. Open mind for a different view...

A, konečně, samozřejmě nelze vyloučit, že evropská levice hodí Londýn přes palubu – aby prostě na kontinentě, při snaze o tvorbu Nové společnosti, nepřekážel. (Tedy, přesně, při snaze o rozvrat společnosti – to o té tvorbě, tak to si, obávám se, alespoň někteří z protagonistů jen představují...) Tím by bylo řečeno přibližně toto: pokud bychom nemohli bez překážek realizovat náš program (multikulturalismus, gender, politická korektnost... prostě převýchova), nemá pro nás EU smysl... tedy ne mír v Evropě, volný mezinárodní obchod a svobodný pohyb osob a kapitálu, hospodářská spolupráce..., ale neomarxistická kulturní transformace evropských společností je hlavním raison d’être Evropské unie.

Výsledek dnes neznáme; po ruce jsou legitimní a silné argumenty pro obě možnosti. Ale je celkem pravděpodobné, že nastává kritické období dvou až čtyřech let, kdy se chleba zlomí, kdy se tohle rozlouskne. Je celkem načase. Loyalita konzervativců k současným institucím Západu je už tak napnuta k prasknutí. A i když ony současné instituce jsou se Západem svázány velmi těsně, nejsou Západem samotným. Západ stojí před úkolem své další obrody – v dějinách mnohokrát uspěl a proto se stal světovým leadrem. Se současnými institucemi (to by bylo mnohem lepší), nebo bez nich (nepůjde-li to jinak). Přispějme svým, byť malým, dílem k tomu, aby se naše reforma zdařila i tentokrát. Je třeba odstavit liberální levici od kormidla Západu, čím dříve – tím lépe, stůj co stůj. Je to nutná podmínka. Říkejme proto, stále častěji a stále hlasitěji, spolu s britskými voliči i všemi ostatními, kterým občanská kulturní válka vedená neomarxisty (a houfem užitečných idiotů, kteří to myslí dobře, ale...) proti Západu bere svobodu i způsob života: We want our freedom back! A podpořme to činy.