Moskva a Nacistická internacionála

Podrobnosti

Zveřejněno 16. 7. 2015 22:56

Napsal J. R. Nyquist

Alexandr Dugin, ruský geopolitický teoretik a rádce prezidenta Putina, prohlásil, že dvacáté století bylo „stoletím ideologie“. Podle Nietzschovy předpovědi to bylo století vzájemně znepřátelené ideje (a ideologie). V pořadí podle doby vzniku šlo o tyto bojující strany: liberalismus (levicový a pravicový), komunismus (počítejme sem i sociální demokracii) a fašismus (včetně Hitlerova národního socialismu). Tyto tři ideologie proti sobě vedly boj „na život a na smrt, který v podstatě tvořil celé ty dramatické a krvavé politické dějiny dvacátého století“. Podle Dugina z něj koncem minulého století vyšel jako vítěz liberalismus. Avšak vítězství tohoto druhu bývají zřídka trvalá.

Teorie

Ve skutečnosti nám Dugin vykládá, že se už liberalismus rozplizl do „postmoderny”. Chce oslovit jednotlivce a tvrdí, že liberalismus vedl ke globalizaci a ta prý zase znamená, že člověk je „osvobozen od ‚členství‘ v komunitě a od jakékoli kolektivní identity...“ Došlo k tomu proto, že masa lidských bytostí, „tvořená samými jednotlivci, přirozeně tíhne k univerzalitě a usiluje o svou globálnost a sjednocení“. Dokonce i nyní se tento impuls ke globalizaci kryje s oslavou totální svobody „a nezávislosti individua na omezeních jakéhokoli druhu, včetně rozumu, mravnosti, identity ... kázně atd.“ Výsledkem je podle Dugina „Konec dějin“ Francise Fukuyamy. Avšak nenechme ze sebe dělat blázny, vysvětluje Dugin. Dějiny ve skutečnosti nekončí. Doopravdy došlo vlastně k tomu, že se triumf liberalismu stal pro lidstvo pohromou. A to pohromou pro jedince, neboť ten přišel o svůj přístav. Pro svobodu, neboť nyní podléháme „tyranii většiny“. I pro naší ekonomiku, neboť nastávajícím principem trhu je zcela zřetelně kořistnictví. A politici korektnosti – stejně pomýlení jako bezcitní – ty, kteří si chtějí zachovat svou rasovou, národní či náboženskou identitu, cejchují coby nepřátele.

V tom jako by byl Dugin ozvěnou Jamese Burnhama, podle něhož je liberalismus „ideologií sebevraždy Západu“. Podle Josepha Schumpetera ničí liberalismus své vlastní „neliberální opory“. Duginova kniha „Čtvrtá politická teorie“, od níž se odvíjí nynější ruská strategie, je ve skutečnosti aktualizovanou verzí dávného strategického modelu vytvořeného kdysi paktem Molotov-Ribbentrop. Je to pokus oživit a smísit poražené ideologie komunismu a fašismu pro poslední bitvu – a to sjednocením všech komunistů a fašistů (včetně islamofašistů) v okamžiku nejmocnějšího tíhnutí liberalismu k sebevraždě. Dugin a jeho ruští šéfové doufají ve vytvoření globální koalice, jaká dosud neměla obdoby. Stojí za zmínku, že Dugin si tento „nový“ totalitní postoj určitě nevymyslel, neboť jeho prvky byly v sovětském strategickém myšlení a plánech přítomny už před jeho narozením. Stalin použil Čtvrté politické teorie v srpnu 1939, když nařídil britské i francouzské delegaci sbalit kufry a táhnout, neboť se rozhodl podepsat pakt s Hitlerem.

Historie

Stalin prý často s naprostou vážností říkal: „S Hitlerem jsem mohl dobýt svět.“ Proč to říkal? Protože nacisté věděli, jak pro své cíle zmobilizovat podporu veřejnosti, kdežto komunisté nikoli. Nacistický ministr propagandy Josef Goebbels jednou varovně upozornil, že hrubá síla nestačí. Prohlásil: „Je lepší zařídit, aby vás lidé milovali.“ Takto obrácený výrok Machiavelliho, že je lépe být obáván než milován, byl největším trumfem nacistů. Nacismus se nezakládal jen na nenávisti, nýbrž i na lásce – lásce k Vůdci, lásce k Vlasti atd. Právě to učinilo Hitlera tak nebezpečným. Dokázal přimět lidi, aby to či ono milovali, kvůli tomu či onomu umírali – a zabíjeli. Když Stalin v roce 1940 plánoval úkladné vpadnutí Hitlerovi do zad, udělal chybu: podcenil nacisty. V létě a na podzim 1941 pak následovaly pohromy sovětské armády, jaké neměly v dějinách válečnictví obdoby. Kolosálním ozbrojeným zápasem mezi komunismem a nacismem situovaným mezi roky 1941 a 1945 byl liberální režim Západu zachráněn.

Je tady také ke zvážení další bod. Stalinovi nástupci měli po celá léta možnost přesvědčit se o slabosti vlastního systému a přednostech systému Hitlerova. Proto by nám nemělo být divné, že komunistický blok už dávno experimentoval s prvky národního socialismu. Dodržováním určitých tradic a dovoláváním se národního cítění lze lid motivovat k boji – a toho se snaží Dugin využít svou Čtvrtou politickou teorií. Znovuzrození nacismu (v pozměněné podobě) a rozkvět antisemitismu byl Moskvou předjímán už dávno a Dugin dal k této obrodě pokyn. Politické kyvadlo koneckonců komíhá mezi dvěma krajnostmi – tam a zpět – a lidé jak známo vyhrabávají dávné ideje docela stejně jako někdejší módní styly. Po tři generace jsme slýchali o holokaustu a o Hitlerově zrůdnosti; tudíž ruští analytici začali větřit možnost triumfu v posunu veřejného mínění opačným směrem – k popírání holokaustu a zbožštění Hitlera.

Strategie

Motivem Duginova příklonu k bílým nacionalistům a k původním heroldům nacismu v Evropě nebyla nějaká upřímná touha je podpořit, stejně jako se Stalin nespojil v roce 1939 s Hitlerem na základě nějakého svého souhlasu s Mein Kampfem. Dugin je opatrný a dává si pozor, aby otevřeně nehlásal neskrývaný rasismus. Tvrdí, že skutečný rasismus je ten americký; proto povzbuzuje bílé nacionalisty a národní socialisty velmi lstivě a pouze nepřímo. Jeho záměrem bylo a je rozbít liberální svobodný tržní systém na Západě mobilizací všech protiliberálnch sil k opozici vůči americkému kapitalismu a tím automaticky k podpoře Moskvy. Kdysi byla moc nacistů na vzestupu a Stalin se rozhodl využít jejich energie k útoku na Západ. Dnes Moskva vidí, že přichází nová vlna, a doufá, že bude její síly moci využít znovu – a to tím nejnebezpečnějším možným způsobem.

Před lety napsala vždy jasnozřivá Claire Berlinski „Hrozbu v Evropě“ (Menace in Europe). Na velmi hluboké psychologické rovině si uvědomila, že antisemitismus a nacismus nikdy zcela nevyhynuly. Tyto impulsy jen dřímaly a v budoucnu se mohou opět dostat ke slovu. Úspěch denacifikace v poválečném Německu je tedy pouhým zdáním. Evropě bylo poslouženo koktejlem s přísadou multikulturalismu, podpory homosexuálů, feminismu a dalších, který je zřejmě navržen jen k jednomu: aby hlavně vyvolal k životu nový typ nacismu. Okořeňme tuto čarodějnickou polévku ještě přistěhovalectvím muslimů – a co dostaneme? Reakci v podobě bílého nacionalismu.

Alexandr Dugin a jeho kremelští šéfové Evropu sledují. Vědí, že liberalismus kráčí vstříc době, kdy se na něj začnou sypat obvinění. Proto je pro ně důležité ukázat svou otevřenost vůči Národní frontě ve Francii a Zlatému úsvitu v Řecku. A proč by také ne? Vždyť Rusové si tyto organizace už dávno vyhlédli za cíl pro infiltraci a manipulaci svými agenty. Vida, jak je dobré znát skutečné dějiny fašistů a nacistů v Evropě. Tyto organizace ve skutečnosti nejsou antikomunistické, nýbrž už celé desítky let fungují jako potenciální satelity komunismu. V dějinách Druhé světové války ovšem existuje hromada nevyjasněných souvisejících otázek a špatně chápaných tahů. A Moskvě by se hodilo. kdyby to tak zůstalo, kdyby se jí za každou cenu podařilo udržet nás při mylných závěrech.

Nevšímavost našich nejlepších historiků si můžeme ukázat na prosté události z této války. O Hitlerově smrti vzniklo bezpočtu knih, žádná si však nepoložila ty správné otázky. Je dobře známo, že Sovětský svaz zatajil ostatnímu světu všechny nevyvratitelné důkazy Hitlerovy smrti. Kterého z historiků trklo, aby se ptal proč? Ve skutečnosti sám Stalin pomáhal šířit pověsti, že se Hitlerovi v dubnu 1945 podařilo z Berlína uniknout. A není tomu tak dávno, co Rusové ukázali ženskou lebku – prý Hitlerovu – s dírou po kulce na nesprávném místě. Proč to udělali? Je to velice jednoduché. Podívejme se na to ze strategického hlediska: mýtus, že Hitler přežil, byl pro Kreml strategicky prospěšný a jak uvidíme, souvisel se skutečností, že Moskva před koncem války získala nadvládu nad mezinárodním nacismem.

Infiltrace

Bývalý přední pracovník CIA Pete Bagley, který se dostal k papírům generálů KGB, napsal: „Ošklivou skutečností je, že … KGB [v roce 1945] tajně pronikla mezi nacisty prchající z Německa, ovládla jednu či více jejich exilových organizací a klasickou operací „pod falešnou vlajkou“ je zmanipulovala jako své nic netušící nástroje pro studenou válku proti Západu.“ (Spymaster, str. 145). Bagley nás zpravuje o tajné schůzce důstojníků KGB a bývalým šéfem Gestapa Heinrichem Müllerem, k níž došlo nedaleko Vídně v roce 1955. Podle Bagleyho sdělení si Sověti Müllera na konci války vyhledali, „avšak místo aby ho jako nejhoršího z válečných zločinců potrestali, zapojili jej do tajné služby a přesunuli do Jižní Ameriky“.

Tomu by ti, kdo se zajímají o vývoj, k němuž nedávno došlo v Jižní Americe, měli věnovat obzvláštní pozornost. Dnešní nevysvětlitelné spojenectví mezi jihoamerickými komunisty a tamními nacisty lze nejlépe pochopit jako složitou hru, jejíž stopy vedou až k Druhé světové válce, během níž sovětští agenti pronikli do Třetí říše. Pro porozumění, o jak hlubokou infiltraci šlo, je užitečné prostudovat si svědectví předního šéfa nacistických špiónů Waltera Schellenberga, který v letech 1941-1945 řídil nacistickou tajnou službu v zahraničí (Ausland-SD). Podle Schellenberga vznikl po porážce šesté armády u Stalingradu v rámci nacistické hierarchie mocný „východní tábor“. Tvořili jej nacisté, kteří věděli, že válku prohráli, a aby mohli v budoucnu přežít, rozhodli se, že začnou tajně pracovat pro Sovětský svaz. Jedním z nejprominentnějších mezi těmito chameleony byl podle Schellenberga nepostradatelný Martin Bormann, Hitlerova pravá ruka a šéf strany, dalším šéf Gestapa Heinrich Müller, který už pro Moskvu možná pracoval v roce 1937.

Ve svých pamětech Schellenberg napsal: „První vážné pochybnosti o upřímnosti [Müllerovy] práce proti Rusku ve mně vyvolal dlouhý rozhovor s ním na jaře 1943 ... Řekl, že by si se mnou rád popovídal, a protože bylo tak pozdě, představil jsem si, že asi pil.“ Zapamatujme si v této souvislosti, že Schellenberg nebyl žádný alkoholik a byl Müllerovým byrokratickým rivalem. Na počátku tohoto „rozhovoru“ Müller Schellenberga upozornil, že Sověti nemají vliv jen v dělnické třídě – jejich vliv je silný též mezi vzdělanci. A Müller dodal: „Vidím v tom nevyhnutelný historický vývoj naší éry, zvlášť když si uvědomíte duchovní ‚anarchii‘ v naší západní kultuře, čímž myslím též ideologii Třetí říše.“

Schellenberga to zaskočilo. „Müller mluvil jako kniha.“ Šéf Gestapa přitom pravděpodobně knihy nečetl. Jeho další konstatování však bylo ještě překvapivější – bylo totiž velezrádné. „Národní socialismus,“ řekl Müller, „není nic víc než jakýsi hnůj na duchovní poušti [západní Evropy]. Naproti tomu vidíme, že v Rusku sjednocená a vskutku nekompromisní duchovní a materiální světová revoluce nabízí západnímu negativismu něco jako kladný elektrický náboj.“ Schellenberg pokračoval ve výkladu: „Tu noc jsem seděl naproti Müllerovi hluboce zamyšlen. Měl jsem před sebou člověka, jenž dříve všemi způsoby vedl bezohledný, brutální zápas proti komunismu, člověka, který při vyšetřování „Rudé kapely“ (komunistická protinacistická skupina působící v letech 1938 až 1942 na území Německa a na Německem okupovaných územích – pozn. překl.) nenechal kámen na kameni, jen aby odhalil i ty nejjemněší vlásečnice toho spiknutí. A teď – jaká změna!“

Jaká změna, ovšem! Müller asi stejně verboval i mezi jinými vysokými nacistickými předáky. A kdo by se ho opovážil udat? Vždyť to byl šéf Gestapa! Mohl svůj rozhovor zapřít, nebo tvrdit, že zkoušel jejich oddanost. Schellenberg byl ohromen. „Víte, Schellenbergu,“ pravil Müller esesáckému velešpiónovi, „mezi námi je hrozně hloupá přehrada. Zpočátku jsem si myslel, že se jí v osobních i služebních vztazích zbavíme, ale nepovedlo se to. Máte vůči mně mnoho výhod. Moji rodiče byli chudí, vypracoval jsem se sám, byl jsem policejním detektivem. Začínal jsem u policie jako obchůzkář, učil jsem se v tvrdé škole obyčejné policejní práce, vy jste vzdělaný člověk, jste právník, vyšel jste z kulturního prostředí a cestoval jste. Jinak řečeno, vězíte po uši v zkostnatělém systému konzervativní tradice. Vezměte si například lidi jako ty, které znáte z Rudé kapely – Schulzeho-Boysena nebo Harnacka – víte, to byli také intelektuálové, jenže zcela jiného druhu. Byli to ryzí intelektuálové, pokrokoví revolucionáři, kteří stále vyhlíželi konečné řešení; nikdy neuvízli v bahně polovičatosti. Ještě v okamžiku smrti věřili v ono řešení. V národním socialismu je příliš mnoho kompromisů, než aby mohl někomu dodat takovou víru; duchovní komunismus to však dokáže.“

Ve svém žvanění se Müller zmínil i o Martinu Bormannovi jako o muži, který „ví, co chce“.

Dřív o něm mluvíval jen jako o zločinci. Schellenberg byl stále nervóznější, když viděl, jak do sebe Müller obrací jednu kořalku za druhou a přitom těmi nejhrubšími výrazy líčí dekadentnost Západu. Docházelo mu, že si Müller určitě získal kompromitující informace o všech špičkových nacistických vůdcích, měl přece všude zaveden odposlech telefonátů a o každém věděl ta nejšpinavější tajemství. Se stále silnějšími obavami si říkal: „Co vlastně [Müller] chce? Tenhle člověk, který býval samá zahořklost a nenávist a najednou mluví jako kniha?“ Chtěl jeho samomluvu přerušit a uchýlil se k humoru: „Výborně, soudruhu Müllere, takže od nynějška zdravme „hajl Stalin“ – a z tatíčka Müllera bude šéf NKVD.“

Načež Müller pohlédl na Schellenberga se zlomyslným zábleskem v očích. „To by bylo skvělé,“ pronesl, „a vy byste opravdu poskočili pěkně vysoko, vy i vaši zpátečničtí buržoazní kamarádíčkové.“ Tím vyvýšením samozřejmě myslel pověšení na šibenicích s provazem okolo krku. Schellenberg si z toho vyvodil, že Müller je sovětský agent. „Tenhle šéf Gestapa,“ uvažoval, „od samého počátku nepojímal stát ani jedince po německu ani po národně socialisticku, nýbrž vpravdě komunisticky. Kdo ví, kolik lidí v této době ovlivnil a přetáhl do východního tábora?“

Varování

A v tomto světle musíme vidět novodobé oživení nacistických myšlenek, antisemitismu, bílého nacionalismu – takzvané nové evropské pravice a nové severoamerické pravice – jako možný doplněk ruské moci. U tohoto jevu možná nemáme co dělat jen s obnovou nacismu. Může jít o ruskou operaci pod falešnou vlajkou s obrovským nevyužitým potenciálem terorismu. Existuje ovšem možnost, že by se toto „hnutí“ mohlo Rusům vymknout z rukou. Pak ale musíme vzít v úvahu význam paktu Ribbentrop-Molotov z roku 1939. Ať v tom bylo cokoli, nacismus byl nepřítelem Ameriky a svobody ve stejném smyslu, jako jím je islámský fundamentalismus. Když Alexandr Dugin přichází se svou Čtvrtou politickou teorií, nepřichází s žádným menším plánem, než aby se všechny protiamerické síly spojily v jedinou zaťatou pěst.

Víc na toto téma příště.

Komentář uveřejněn k 8. červnu 2015. Převzato se souhlasem autora. Pro KONZERVATIVNÍ LISTY přeložila Ivana Kultová. Mezititulky redakční.