Masakr v Las Vegas

To se může dít jedině ve Francii, říkali si Američané na začátku 60. let 20. století, když se Francií prohnala vlna atentátů na prezidenta de Gaulla. Ten nejvážnější se odehrál v Petit-Clamart v srpnu 1962; prezidentův Citroën DS byl rozstřílen jako řešeto, ale generálovi se nic nestalo. Atentátníci byli Francouzi nespokojení s prezidentovým rozhodnutím udělit Alžírsku nezávislost; považovali to za stejnou zradu Francouzů v Alžíru jako Pétainovu kapitulaci v Evropě v roce 1940.

„To se může dít jedině ve Francii,“ říkali si Američané škodolibě. Co je to za národní sport, zastřílet si na prezidenta? Ti Evropané jsou nějací divní… Proč nemohou být normální jako hodní lidé v Ohiu, Montaně nebo Texasu.

Jako v texaském Dallasu 22. listopadu 1963? „To se může stát jedině v Americe!“ říkali si sofistikovaní Evropané po atentátu na Kennedyho. To jedině ti kovbojové, odkojeni rodeem, jsou schopni odprásknout prezidenta jako jelena. To by žádný Evropan neudělal…

Vidíme, jak jsou pocity nadřazenosti neopodstatněné, pošetilé a domýšlivé. Nalhávají si „… to jen u nich, u nás se to nemůže stát“. Může.

Jen pro úplnost, na Geralda Forda, který byl prezidentem jen krátce, dva a půl roku, stříleli dvakrát. A Ronald Reagan byl dva měsíce po vstupu do úřadu střelen psychicky nemocným člověkem; byl smrti blíž, než bylo tehdy oznámeno. A nejvýznamnější evropský politik zastřelený v tomto století? Zřejmě Pim Fortuyn před patnácti lety.

Proč?

O vražedném útoku v nevadském Las Vegas, který si vyžádal několik desítek životů a stovek zraněných, mnoho zatím nevíme. Stephen Paddock střílel z 32. patra hotelu na lidi, které měl jako na dlani pod sebou na festivalu country hudby. Měl u sebe množství zbraní a munice. Některé zbraně byly buď automatické, anebo poloautomatické předělané na automatické. A to je první záhada: v USA civilisté nesmějí vlastnit automatické zbraně (schopny střílet dávkou) vyrobené po 1. květnu 1986; starší ano, ale za cenu speciální daně, registrace u federálních úřadů a policejních prověrek vlastní minulosti. V USA od dob Ala Caponeho (1934) došlo k vraždě legálně vlastněnou automatickou zbraní jen třikrát.

Proč to Paddock udělal? Žádnou kriminální minulost neměl; rovněž psychické problémy nejsou známy. Islámský stát se k němu přihlásil a označil ho za svého konvertitu, ale jeho příbuzní nic takového nezaznamenali. Ozvaly se hlasy, že patřil k radikálnímu levicovému hnutí Antifa, které úctou k zákonům a právům druhých nevyniká; proto si prý vybral koncert country hudby, neboť předpokládal, že tam bude hodně Trumpových voličů. Ale tyto politické motivace zatím policií potvrzeny nebyly, takže je dobré být k nim skeptický.

Otázka trvá: Proč? Navíc ve svém autě měl nitrátová hnojiva, jež lze proměnit ve výbušninu. Co dále zamýšlel?

Bolest se týká minimálně pětinásobku počtu obětí, neboť až takový počet lidí přišel o své blízké. Přesto tento počet není v současné době nevídaný, je řádově stejný, jako byl počet obětí Breivika v červenci 2011 v Oslu nebo islamistů v Bataclanu v Paříži v listopadu 2015 či na promenádě v Nice v červenci loňského roku. A jen o pár desítek vyšší než počet zabitých dětí na koncertu v Manchesteru v červenci roku letošního. Je však mnohonásobně nižší, než byl počet obětí teroristického útoku v Oklahoma City v dubnu 1995, který spáchal Timothy McVeigh. Do té doby taky nikdo neuvažoval, že by hnojiva – dusičnany – byla použita jako bomba; až jednoho dne byla.

Tragédie k životu patří

Jako reakce na takovýto čin je reflexivní volání po zákazu zbraní lidsky pochopitelné, byť iracionální. Ten, kdo zabít chce, prostředky si najde. Když mu zakážou legální zbraně, pořídí si nelegální (jako ty kalašnikovy v Bataclanu). Když nemá ani nelegální, vyrobí si z dusičnanů bombu. A když ani to ne, stále může použít dodávku či náklaďák (jako v Nice, Berlíně a Barceloně).

Nejde o to, přijímat zákazy, které nic nevyřeší, ale snažit se dopátrat odpovědi na otázku „Proč?“. Proč se někomu v mozku objeví vůbec tato myšlenka? Jde o politickou motivaci, a pokud ano, jakou? Anebo o psychickou nemoc? A pokud ano, proč si jí nikdo dřív nevšiml a neupozornil na ni? Anebo to má souvislost s naší kulturou posledního půlstoletí, jež opustila tabu ohledně nedotknutelnosti nevinného lidského života, ať už příliš mladého, či příliš starého? Nebo s velebením tzv. antihrdiny v kinematografii? A jak zajistit, aby lidi takovéto myšlenky nenapadaly? A pokud je napadnou, aby byly vytěsněny z jejich mozků?

Těžké otázky. Doufejme, že přijdeme na odpovědi, aby se události typu Las Vegas mohly nikoli plně eliminovat, ale alespoň minimalizovat. S tragikou lidského života budeme tady stále a plně jí uniknout nedokážeme nikdy. Je jednou ze známek dospělosti uvědomit si, že život má svůj tragický rozměr; a taky učinit odpovědná opatření, aby ho nebylo více než nezbytně nutně.

Jako reakce na takovýto čin je reflexivní volání po zákazu zbraní lidsky pochopitelné, byť iracionální. Ten, kdo zabít chce, prostředky si najde.

Vyšlo v LN 4.10.2017. Se souhlasem autora převzato z www.obcinst.cz.

 

 

 

Podporujeme



Partneři



Copyright © 2014. All Rights Reserved.