Obsah

Zaslouží si naše vláda podporu konzervativců?

V čem si naše současná vláda zaslouží podporu konzervativních pravicově smýšlejících sil a v čem naopak kritiku?

Co je hodno podpory…

Především tato vláda vykazuje antikomunistické rysy a to je na ní velmi sympatické. Její významní členové se zúčastnili pohřbu hrdiny protikomunistického odboje Milana Paumera, což by bylo ještě před nedávnem, nebo při jiné vládní konstelaci dnes, jen těžko myslitelné. Ministr obrany Alexandr Vondra navázal na chvályhodný počin bývalého premiéra Topolánka a vyznamenal u příležitosti letošního výročí bolševického puče některé členy skupiny bratří Mašínů (in memoriam) a blízkého spolupracovníka této odbojové skupiny nejvyšším resortním vyznamenáním ministerstva obrany, Zlatou lipovou ratolestí. Systémovým vyjádřením této sympatické antikomunistické tváře je pak snaha o prosazení Zákona o protikomunistickém odboji, který by dokonce nebyl jen deklarativní, ale měl by i své hmatatelné důsledky, např. v po-době odebrání nespravedlivě pobíraných penzí věznitelům a spravedlivého přiznání a ohodnocení zásluh odpůrcům komunistické diktatury. V tom si vláda naši podporu jednoznačně zaslouží.

Podobně si tato vláda zaslouží naši podporu do té míry, do které o ní lze prohlásit, že je vládou atlantickou. Asi nejvýraznějším reprezentantem této vládní linie je, domnívám se, opět pan ministr Vondra a v této souvislosti soudím, že ohňostroj afér, které v poslední době kolem něj vybuchují, je součástí kampaně související s tím, že jednání o přidělení strategické zakázky na dostavbu jaderné elektrárny Temelín se blíží. A soudím také, že premiér by neměl unáhleně obětovat ministra, který je tísněn spíše na základě zákulisních tlaků ministra financí, než kvůli reálným proviněním.

Jsem také přesvědčen, že naši podporu si zaslouží úsilí vlády vynakládané v oblasti zdravotnictví. Letos 6. února jsme si připomenuli sté výročí narození Ronalda Reagana. Domnívám se, že vůči nátlakové akci „Děkujeme, odcházíme!“ měla vláda postupovat obdobně, jako postupoval právě tento státník v případě stávky leteckých dispečerů v roce 1981. Na druhé straně jsem však přesvědčen, že za našich stávajících podmínek by celou věc jen těžko někdo zvládl lépe, než ministr zdravotnictví Heger a jeho tým. Důsledkem nedostatečné tvrdosti budou další podobné akce; první se již začala rýsovat v Policii ČR. Je stále platné, že: „(Lidé) ochotně připouštějí jako obecnou zásadu, že veřejná moc nemá zasahovat do soukromých záležitostí; občas však každý z nich zatouží po tom, aby mu pomáhala v jeho zvláštní záležitosti a snaží se usměrnit činnost vlády ve svůj prospěch, přičemž ve všech ostatním by ji chtěl omezit. Protože spousta lidí současně má tento zvláštní názor na spoustu různých otázek, rozšiřuje se sféra ústřední moci poznenáhlu na všech stranách, ačkoli si každý přeje, aby byla omezena.“ (Alexis de Tocqueville). Tím chci naznačit, že rizikem těchto nátlaků není pouze všeobecný rozvrat, ale také (možná jako následek tohoto rozvratu nebo jen jeho reálné hrozby) možnost dalšího nebývalého vzrůstu státní moci.

V neposlední řadě je třeba vládu podpořit v reformním úsilí ve věci penzijního systému. Omezím se zde na strohá konstatování, neboť KONZERVATIVNÍ LISTY se této reformě již věnovaly a věnovat ještě budou. Vládou představená reforma ve skutečnosti žádnou reformou není – a už je takového křiku. Plánované kroky jsou zcela nedostatečné a nic neřeší, jsou jen předehrou k tomu, co stejně musí přijít. Každá cesta, jakkoli dlouhá, však začíná jediným krokem. Není tak podstatné, jak nesmělý takový krok je. Mnohem důležitější je, vede-li správným směrem. A vláda tady správným směrem míří: směrem ke svobodě a odpovědnosti každého občana za starost o jeho zabezpečení ve stáří, směrem od státního paternalismu a od něj se odvíjející možnosti vlád uplácet voliče rozhazovačnou sociální politikou. To, co vláda dělá, je prostě lepší, než nic a kritikou toho mála zabíjíme možnost alespoň nějaké změny k lepšímu, proto, že tato změna není dokonalá. Je třeba naopak vládu povzbudit k dalším, rozhodnějším a výraznějším krokům.

Konečně má mít vláda naši oprávněnou podporu při sjednocování sazeb DPH – ne však již v tom, že tuto sjednocenou sazbu stanoví jako vysokou.

a co je hodno kritiky

Co jako konzervativci máme na současné vládě kritizovat? Předně pokračující zadlužování. V naší situaci přece ničemu nepomůže zpomalení zadlužování, kdyžmísto 200 mld. deficitu budeme mít schodek rozpočtu „jen“ miliard 100. Je nutné přestat se zadlužovat a začít dluhy splácet. Může se to zdát jako požadavek radikální a obtížně realizovatelný – ale sáhněme si do svědomí: vždyť si všichni dlouhodobě žijeme nad poměry! Co na tom, že jinde si žijí nad poměry ještě více? Když se dnes rozhlédneme kolem sebe, nebo se obrátíme zpět do historie, patří současná česká společnost k jedněm z nejblahobytnějších. Stalo by se něco fatálního, kdyby se ten náš blahobyt prostě přestal na chvíli nafukovat, nebo se dokonce o pár procent snížil? Zde je však třeba překonat mentální bariéru, která v cestě takovému uvědomění zjevně stojí, a to patrně i v případě naší současné vlády. Poukazovat na tuto pravdu je přitom navýsost konzervativním úkolem.

Jednoznačným krokem zpět je také avizovaná rezignace na princip tzv. superhrubé mzdy. Je naopak nutné dotáhnout zamýšlené dokonce a převést veškeré odvody spojené se mzdou zaměstnance do této mzdy. Pak bude každý vidět, čím vším je jeho práce zatížena. Toto „zviditelnění“ přitom může a věřím že bude blahodárně působit na uvědomění každého daňového poplatníka stran výše odvodů a tedy na větší odpor občanů vůči snahám vlád dále odvody zvyšovat.

Soudím, že v této chvíli si také vláda zaslouží kritiku za prosazování přímé volby presidenta. Nebudu zde opakovat argumenty, které lidé z konzer-vativní pravice již po léta vznášejí vůči nadbíhání prvkům přímé demokracie. Jen poznamenám, že loajalita konzervativců patří Ústavě.

Stejně tak lze kritizovat nekoncepčnost, jejíž vlajkovou lodí ve vládě je, domnívám se, především počínání ministra školství Dobeše. Jistou chvályhodnou snahu o omezení vlivu nejrůznějších ideologických lobby na ministerské penězovody a rezistenci vůči tlaku na povinnou školní sexuální výchovu mu však samozřejmě rád přiznávám.

Kdo nám ve skutečnosti vládne?

Poté, co na sklonku loňského roku pan Michálek zcela jasně poodkryl skutečné základy fungování současného politického systému a s ohledem na to, jak reagoval premiér Nečas, je zcela zjevné, že vláda nemá vůli, nebo ne dostatečnou vůli čelit zásadnímu strukturálnímu problému, jehož řešení by mělo být jedním z jejích hlavních cílů – ne-li cílem prioritním. O problém strukturální se jedná proto, že je v sázce dělba skutečné moci. Otázka totiž zní: kdo nám ve skutečnosti vládne? Je to moc zákonodárná, výkonná a soudní, jak praví Ústava, nebo je to jiná moc, ovládající všechny moci oficiální?

Ptám se: podaří se nám konečně se zbavit postkomunismu? Odvolávám se v tom např. na texty Čestmíra Hofhanzla, nebo na nedávný publicistický pořad ostravského studia ČT vysílaný na programu ČT2 „Kdyby mě zabili...“.

Je velmi pravděpodobné, že tato vláda tomuto problému ani čelit nemůže, neboť je sama produktem toho, co by měla potírat. V tomto podstatném aspektu se tato vláda nijak neliší od jakékoli jiné, která by mohla v nejbližší době přijít. Zde je proto místo, kde má být naše kritika nejostřejší, nejvíce nesmlouvavá, principiální a natolik výmluvná, aby tento aspekt mohl pochopit každý občan České republiky.

Opatrná podpora

Přesto se domnívám, že nám přísluší tuto vládu opatrně podporovat – někdy prostě tím, že budeme k některým otázkám mlčet. Jistě tato vláda není nijak oslnivá, nicméně je, obávám se, celkově lepší, než jakákoli současná reálná alternativa. S ohledem na situaci, ve které se nacházíme – tedy enormní zadluženost, palčivá nutnost reforem, nejistý spojenec v Bílém domě a v neposlední řadě, žel Bohu, také neexistence konzervativní či alespoň jasně pravicové relevantní politické síly – to musí stačit k tomu, abychom se nijak nepřidávali k hlasům volajícím po svržení této vlády a po předčasných volbách.

 

 

 

Sledujte:



Copyright © 2014. All Rights Reserved.