Co když to takhle bylo v plánu?

Ústředním problémem ruské strategie je NATO. Rusko musí NATO zničit. Jenže jak?

Krok číslo jedna, Arabské jaro: Nejlepším útokem je vždycky nějaký útok nepřímý. Tak Rusko zahájilo svůj útok na NATO stovky mil daleko, v arabském světě. Pro stát jako je Rusko, zemi plnou utajovaných a kriminálních zdrojů, je dokonalou strategií revoluce. (Například první vlajky, které vztyčili na znamení protestu v Egyptě, byly rudé. Ty zelené se objevily teprve až potom.) S revolucemi Arabského jara se počítalo pro rozpohybování děje. Síly islamistů a komunistů šly zpočátku bok po boku. Kdyby se jim nepovedlo získat moc, posloužil by vyvolaný chaos aspoň jiným účelům. Vynikajícím příkladem je třeba občanská válka v Sýrii. Rusové, kteří ovládají zločinecké podsvětí, vytvořili transportní kanál pro přesun miliónů muslimských uprchlíků do srdce Evropy. Ruské vzdušné jednotky spustily kobercové bombardování syrských měst a vesnic, které vyhnalo z domovů statisíce obyvatel. Mezi prchající davy pak zamíchali mladé, bojeschopné muže vycvičené jako teroristy. A pak Evropu zasáhla nová vlna teroru.

Krok číslo dvě, podpora „jednoho společného evropského domova“: Gorbačov mluvil o „jednom, společném, evropském domově“. I Jelcin o něm mluvil. Putinův poradce, Alexandr Dugin, sestrojil kolem téhož základního tématu svou „eurasijskou ideologii“. Je to jakýsi padělaný nacionalismus: skutečné státy se vymažou z mapy a nahradí se novým státem nazvaným „Evropa“. Žádný stát toho jména ovšem neexistuje. Ironií je, že pojem „evropského národa“ se zrodil v době Hitlerovy Třetí říše, která Evropu nakrátko sjednotila svou dobyvačnou politikou ve čtyřicátých letech. Esesmani si pohrávali s myšlenkou Spojených států evropských a za tím účelem vznikla různá politická schémata. Jenže Německo válku prohrálo a nebylo z toho nic. Po válce do značné míry převzala „Nacistickou internacionálu“, prostřednictvím vysoce postavených infiltrátorů, sovětská rozvědka. Mnoho německých představitelů se u vědomí, že válka spěje nevyhnutelně ke konci, stalo agenty sovětské strany. I Hitler v tom měl velice jasno: jeho stanoviskem bylo, že půjde-li Třetí říše ke dnu, pak ať Evropu raději ovládnou Sověti jako protivníci Američanů. (Právě to je téměř jistým důvodem, proč svou poslední velkou vojenskou ofenzívu – v „bitvě o výběžek“ /míněna protiofenziva v Ardenách v prosinci 1944-lednu 1945, pozn. překl./ – zaměřil proti americkým oddílům a ne proti sovětským, které si pak prorážely cestu, lemovanou drancováním a znásilňováním, Východním Pruskem.) Strategii „rudohnědého spojenectví“ se pak Rusové rozhodli využít o několik desítek let později. Marxistické a nacionalistické prvky tak mohly spojit své síly na celém kontinentě. Jak nacionalismus, tak socialismus jsou kolektivistické ideologie a ve skutečnosti tedy nejsou neslučitelné. Marxisté jsou pružní. Dokáží měnit útvar a vytvářet proměnlivá spojenectví. Dnes kráčí v jednom šiku s liberály a buržoazií, zítra vytáhnou po boku národních socialistů. A nyní u nich lze pozorovat oba manévry zároveň!

Krok číslo tři, využití uprchlické krize k rozpoutání revoluce v Evropě: V roce 2014 učinilo Rusko vědomé, strategické rozhodnutí postrčit Evropu doprava. Nástrojem k dosažení tohoto cíle bylo muslimské přistěhovalectví. (Pro Moskvu) bylo důležité, aby si tato „nová evropská pravice“ podržela prvky antisemitismu, antiamerikanismu a antikapitalismu. A také aby smýšlela příznivě o Rusku a o Putinovi.

Krok číslo čtyři, zvolení vůdců pravicového křídla, kteří budou mít přátelský vztah k Moskvě: Ruští plánovači si přáli, aby ve Francii volby vyhrála Marine Le Penová. Byl by to první krok na cestě k Nové Evropě. Putin by býval mohl Le Penové blahopřát, načež by se třeba Angela Merkelová byla bývala posunula doprava – a to by vedlo k obrovskému posunu v celé Evropě. Jenže Le Penová volby prohrála.

Krok číslo pět, zvolení Hillary Clintonové prezidentkou Spojených států: Co by ta asi bývala řekla na Marinu Le Penovou? Nazvala by ji „ohavnou“? Bezpochyby. V takovém případě by byl Washington vehnal Paříž a (možná) Berlín Moskvě přímo do otevřené náruče. Válečnické řeči Clintonové o bezletové zóně v Sýrii a její protiputinovské výpady by se bývaly s plány Moskvy ohledně Spojených států evropských sladily docela dobře. Jenže v prezidentských volbách roku 2016 zvítězil Donald Trump a to daný krok zmařilo.

Krok číslo šest, zničení Trumpa a zaplavení Evropy dalšími muslimy: Aby se jeho strategie vrátila do původního kurzu, musí Rusko podporovat evropskou pravici, ačkoli v Americe podporuje levici. A tak byla významná postava britské levice – Jeremy Corbyn – vyautována coby špión východního bloku (informace, které se v uplynulých týdnech v médiích objevily, spolupráci pana Corbyna s StB nepotvrzují, na druhé straně jeho nedávné varování vlastní zemi /sic!/, aby se v souvislosti s útokem na životy pana Skripala a jeho dcery nehnala vstříc nové studené válce, staví tuto otázku opět do nového světla, pozn. red.). A na amerického pravicového prezidenta se naopak sype obžaloba z tajné úmluvy s Ruskem. Rusové musejí pravici v Evropě přiživovat stejně, jako přiživují americkou levici. Vystavit evropské politiky z levého křídla skandálům, i když v Americe totéž provádějí politikům pravicovým. Evropské pravici se Rusko vemlouvá se stejnou naléhavostí jako americké levici. To je podstatou strategie Moskvy. To dokáže navodit rozkol – a zničit NATO.

A co přijde na řadu teď? Hra pokračuje. Strategie se rozvíjí. Vyhraje v Americe levice? Posune se evropská pravice směrem k socialismu a k Moskvě? Dojde k rozpolcení NATO?

Zůstaňte na příjmu.

Komentář uveřejněn k 25. únoru 2018. Převzato se souhlasem autora. Pro KONZERVATIVNÍ LISTY přeložila PhDr. Ivana Kultová. Mezititulky redakční.

 

 

 

Podporujeme



Partneři



Copyright © 2014. All Rights Reserved.