Obsah

Nobelovka z říše snů

Lidi jako Trump Nobelův výbor neoceňuje. Ale stejně mělo dopadnout i mnoho laureátů.

Dříve zamrzne voda v pekle, než Donald Trump dostane Nobelovu cenu za mír. Jinými slovy, nikdy se tak nestane. Lidem jako Trump Nobelův výbor ceny neuděluje. Uděluje je lidem jako Barack Obama.

Někteří Trumpovi stoupenci tvrdí, že americký prezident by měl Nobelovu cenu za mír dostat za to, že tvrdým tlakem přinutil severokorejského lídra Kim Čong-una k jednání. Jenomže to by bylo předčasné. Stále nevíme, jak situace na Korejském poloostrově dopadne; Kim může blufovat. A Trump ještě nějakou dobu prezidentem bude a nevíme, co všechno vyvede.

Dát mu nobelovku nyní by bylo stejně neadekvátní, jako bylo dát ji v roce 2009 Obamovi. Nominace na daný rok musejí být Nobelovu výboru odeslány do 1. února. Obama byl k tomu datu prezidentem dvanáct dní, takže cenu nedostal za své skutky, nýbrž za projevy v kampani a naděje, které do něj někteří vkládali.

Zásluhy a „zásluhy“

Recipienty Nobelovy ceny za mír v posledním půlstoletí lze rozdělit do tří kategorií.

První jsou ti, kteří si ji jednoznačně zasloužili. Ruský disident Andrej Sacharov (1975), egyptský státník Anwar Sadat a jeho izraelský protějšek Menachem Begin (1978), matka Tereza (1979), Lech Wałęsa (1983) či jihoafričtí Nelson Mandela a Frederik Willem de Klerk (1993). Vidíme, že Nobelova cena za mír se neuděluje jen za uzavření míru či úsilí o něj, ale i za podporu lidských práv – a je to tak správně, protože mír není jen klidem zbraní (mír hřbitova, na němž agresoři a tyrani pozabíjeli svobodymilovné, nechceme), nýbrž je klidem řádu, jenž lidskou svobodu a důstojnost respektuje. Ve zmíněném jihoafrickém případě byl důvod pro optimismus zřejmě předčasný, neboť bývalou tyranii bílé menšiny nad černou většinou čím dále tím více nahrazuje tyranie černé většiny nad bílou menšinou.

Zvláštním apendixem této skupiny jsou ti, kdo si cenu zasloužili, leč nedostali ji: například Jan Pavel II., kubánští disidenti či obhájci náboženské svobody v islámských zemích.

Druhou kategorií jsou ti, kteří si ji nezasloužili, dostali ji a byla to fraška. Takovým byl Jásir Arafat (1994), celoživotní vrah a terorista, jenž zabil či nechal zabít tisíce lidí, především civilistů – a pak slíbil, že už bude hodný. Za to dostal nobelovku. Nebyl, jako terorista žil a jako terorista zemřel.

Nebo severovietnamský komunista Le Duc Tho, cenu dostal (spolu s americkým Henrym Kissingerem) v roce 1973 za příměří ve Vietnamu. Měl však tolik slušnosti, že ji odmítl, on na takové „buržoazní sentimentality nemá čas“. Člověk si soudruha váží za upřímnost: o mír ve Vietnamu mu nikdy nešlo, vždy jen o jeho dobytí pro komunismus, což nastalo poté (duben 1975), co z něj Američané odešli.

Nebo Michail Gorbačov (1990) – všimněte si, jen Gorbačov, nikoli Gorbačov a Ronald Reagan, který svou odvážnou a prozíravou politikou tlaku na sovětské impérium navodil jeho kolaps, což přineslo svobodu stovkám milionů lidí – a to bez jaderné války. Reagan se zasloužil o mírovější a bezpečnější svět více než kdokoli jiný ve druhé polovině 20. století, leč nobelovku nedostal. Dostal ji Gorbačov – aby pak na jaře 1991 poslal do Vilniusu tanky, ať volání Litevců po svobodě a nezávislosti utopí v krvi.

Třetí kategorií jsou recipienti, nad nimiž – a důvody, proč ji dostali právě oni – zůstává rozum stát. Rok 2001: tradičně impotentní a zkorumpovaná OSN (a její tehdejší šéf Kofi Annan). 2002: americký exprezident Jimmy Carter (mimo jiné za „dohodu“ se Severní Koreou...). 2005: Mezinárodní agentura pro atomovou energii a její tehdejší šéf El-Baradej. Kdyby Nobelův výbor chtěl ocenit ty, kdo brání šíření jaderných zbraní skutky a nejen řečmi, pak cenu dostane Izrael: jeho ozbrojené síly roku 1981 denuklearizovaly Irák, roku 2007 Sýrii a v případě Íránu se jeho zpravodajské služby tímto způsobem činí dlouhodobě.

2007: bývalý americký viceprezident Al Gore a Mezivládní panel o změnách klimatu – za šíření hysterie, že se na planetě Zemi všichni uvaříme. A konečně rok loňský, 2017: Mezinárodní kampaň za zrušení jaderných zbraní. Kdyby uspěla, svět by byl plný krvavých válek konvenčních, protože lidé by se je nebáli rozpoutat. Jaderné zbraně odstrašují agresi a tím na mnoha místech světa udržují mír.

Co udržuje mír

Nobelovu cenu za mír tudíž zasloužili i ti, kdo jaderné zbraně vynalezli. Leč nedostali ji (kromě Sacharova). To nás přivádí k otázce: za co by se Nobelova cena za mír měla udělovat: za dobré úmysly, nebo za skutky a opatření, jež k zachování či nastolení míru vedou? Mír neudržují zbožná přání, nýbrž odstrašování potenciálních agresorů od toho, aby se stali agresory reálnými. Co je odstrašuje? Síla svobodymilovných zemí a hrozba jejího použití. Takže málokdo si zaslouží Nobelovu cenu míru tolik jako ozbrojené síly západních zemí. Ale dřív zamrzne voda v pekle, než...

Text vyšel v LN, 9.5.2018. Převzato se souhlasem autora.

 

 

 

Sledujte:



Copyright © 2014. All Rights Reserved.