Má se Evropa bránit sama?

Podrobnosti

Zveřejněno 21. 11. 2018 15:52

Napsal Roman Joch

Na jaře oslavíme 70 let NATO a 20 let našeho členství v něm. Važme si jeho existence.

Příští rok (4. dubna) bude Severoatlantická aliance slavit své sedmdesáté narozeniny a necelý měsíc předtím (12. března) my, Česká republika, oslavíme dvacet let našeho členství v ní.

Občas i klišé může být pravdivé. A pravdivé klišé říká, že NATO je jednou z nejúspěšnějších obranných aliancí v dějinách. Jen vzpomeňme: v dobách jeho vzniku byl americkým prezidentem Harry Truman a vrchním spojeneckým velitelem v Evropě Dwight Eisenhower. Josif Stalin ještě žil, stejně jako jeho hlavní popravčí Lavrentij Berija. Po nich přišli Chruščov, Brežněv, Andropov, Gorbačov (ano, vím, Černěnko...). Nikdo z nich však nezaútočil. Nikdo nedal rozkaz k útoku na Západ. NATO zafungovalo tak, jak bylo koncipováno. Jako prostředek k odstrašení. Nejlepší obranná aliance není ta, která války vyhrává, nýbrž ta, která v nich nemusí bojovat, protože je tak silná, že se ji nikdo neodváží napadnout.

Rok 1989 a konec studené války: nakonec se z Evropy radioaktivní poušť nestala. Svoboda její západní části byla uchráněna, a navíc byla rozšířena i do její východní části. Symbolických deset let poté tři středoevropské země do NATO vstoupily. A nyní je to už dvacet let, co jsme členem.

Nejdříve plňme závazky

Francouzský prezident Emmanuel Macron se vyslovil ve prospěch silné evropské armády, která by byla schopna Evropu bránit před Ruskem, Čínou… a podle určitých verzí i Amerikou. Elysejský palác to však vzápětí dementoval, prý šlo o špatný překlad. A my nemáme důvod francouzskému prezidentovi nevěřit, je to přece jen hlava spojenecké, spřátelené země. Ale zvažme tu jeho tezi: měli bychom vytvořit evropskou armádu s jednotným vrchním velením?

Dle mého názoru je to otázka sekundární. Naším primárním úkolem je dávat na obranu dostatečné prostředky. Snažit se mít dostatečnou obrannou kapacitu, což prakticky znamená dávat na obranu alespoň dvě procenta hrubého domácího produktu. A až pak, až splníme své spojenecké závazky, můžeme přemýšlet o struktuře velení. Nejdříve dvě procenta HDP na obranu – a až následně diskuse o tom, zda evropská armáda ano, či ne.

Ale abych neutíkal a otázce se nevyhýbal. Jaký je můj názor na jednotnou evropskou armádu? Mým názorem je: Nikdy neříkej nikdy... Za normálních okolností bych to za nejefektivnější nepovažoval. Ale člověk nikdy neví, co nám budoucnost přinese.

V těch nejpesimističtějších dnech přelomu května a června 1940, když se ukazovalo, že Francie asi kapituluje a defétisté získají navrch, tehdejší britský premiér přišel se šílenou a zároveň geniální myšlenkou: spojme obě země v jeden stát. Nevadí, že nás tady a teď obsadí, budeme bojovat dál, budeme bojovat z Alžírska, budeme bojovat z Kanady, nikdy se nevzdáme… Byla v tom churchillovská megalomanie, ale i genialita, spojit Británii s Francií a jejich říše a kolonie do jednoho státu. Francie se tehdy rozhodla jinak. Když generál Charles de Gaulle navrhl maršálu Pétainovi, že nic není ztraceno, že lze bojovat z Alžírska, starý maršál mu odpověděl: „... Mladý muži, svou vlast nenosíme na podpatcích svých bot.“ Čímž chtěl naznačit: Alžírsko není Francie, tentokrát jsme prohráli.

To byla dobrá konzervativní odpověď, ale de Gaulle měl lepší: Francie, to není jen určité teritorium, Francie, to je určitá idea. A když Francie dopustí, aby její morální páteř byla zlomena, už nebude Francií. Takže La Résistance.

Vděčnost za svobodu a bezpečí

Proč to říkám? Protože v momentu, kdy by hrozilo, že Rusko skutečně napadne Pobaltí, vyslovím se pro Spojené státy evropské a sloučení členských zemí EU do jednoho státu a pro sjednocení všech národních armád do jedné armády evropské. Ať Putin (či ten, kdo přijde po něm) ví, že mu nebude stačit zabít jen Estonce a Lotyše a Litevce, ale bude nás muset zabít všechny.

Takže nepatřím k eurofobům, kteří šmahem odmítají všechny Macronovy nápady. Patřím k těm, kdo říkají: Počkejme a uvidíme. Společná evropská armáda? Možná ano, jednoho dne. Ale zatím ještě ne. Dnes ten den ještě nenastal. Nejdřív, prosím, dvě procenta HDP…

Až budeme vstupovat do roku 2019, budeme mít dost důvodů k vděčnosti. K vděčnosti za třicet let svobody a bezpečnosti, jaké jsme po většinu historie neznali. K vděčnosti za dvacet let členství v Severoatlantické alianci, která nám tu bezpečnost zajišťuje. A k vděčnosti za to, že nyní my můžeme na oplátku pomoct druhým, např. Pobaltí. Když budeme vstupovat do roku 2019, roku sedmdesátého výročí NATO a dvacátého výročí našeho členství v něm, měli bychom vzpomenout na ty, díky kterým jsme teď tady, ve svobodě a bezpečí. Na Trumana a Eisenhowera, na Churchilla a de Gaulla, na Adenauera a Kohla, na Wojtyłu a Reagana.

Díky tomu, že jim kolovala v žilách krev a ne voda, díky tomu, že se nenechali zastrašit, jsme i my dnes svobodní.

LN, 16.11.2018. Převzato se souhlasem autora.