Obsah

16. listopad 1933, počátek základní transformace USA

Dne 16. listopadu 2018 uplyne 85 let od události, o které většina Američanů nikdy neslyšela. Jak tvrdím ve své knize „Americká zrada“, je to klíčová událost novodobých dějin USA. Toho dne, v roce 1933, prezident F. D. Roosevelt navázal „normální diplomatické styky“ s komunistickou diktaturou Josifa Stalina v Moskvě. Oplátkou za stránku sovětských ústupků podepsanou ministrem zahraničí Maximem Litvinovem (když ten se vrátil na sovětskou ambasádu, bylo z něho cítit prohibiční pivo, usmíval se zeširoka ... a říkal, že „máme to všechno v kapse, dostali jsme to“), vláda USA se ocitla mimo svou dosavadní kolej, na podivné nové trase skrze neznámou a brzy jednotvárnou krajinu nekonečných obhajob.

Podstata ujednání mezi USA a SSSR spočívala na řadě příslibů, přijatých a podepsaných Litvinovem, s velmi konkrétním výčtem všeho, co se Sovětskému svazu zakazuje podnikat „v USA, jejich územích či državách“. Jmenovitě, že se nepokusí o podvracení nebo svržení amerického státoprávního systému.

V prohlášení se „přepečlivě“ praví, že SSSR, jakož i všechny osoby a organizace pod jeho přímou i nepřímou kontrolou, se zdrží jakýchkoli aktivit, zjevných či skrytých, s přípravou a cílem svrhnout státní zřízení USA. 

Dále se upřesňuje, že sovětská vláda nebude v USA vytvářet ani podporovat skupiny - jako například sověty podporovanou Komunistickou stranu USA, nespočet „krycích skupin“, za nimiž se skrývala špionážní síť řízená sověty, a se kterými se později rozešli Elizabeth Bentleyová a Whittaker Chambers (nejvýznačnější z přímých účastníků této podvratné činnosti, kteří o ní později svědčili – pozn. red.), nebo Skupina Kominterny – Komunistické strany USA na západním pobřeží, odposlouchávaná J. Edgarem Hooverem, šéfem FBI, což zjistil Harry Hopkins (důvodně podezřelá osoba, úřadující neoficiálně po dlouhá léta od karetního stolku ve své ložnici v Bílém domě – pozn. red.), asistent F. D. Roosevelta (a vědomě to sdělil sovětům).

Jinak řečeno, dohoda byla snůškou lží.

Ovšem, aby se to vše udrželo, toto nejbídnější ze všech ujednání, aby byl zachován mýtus o shodě mezi USA a SSSR, musely Spojené státy předstírat něco zcela jiného. Musely se uchýlit k novému světu vyfantazírovanému vlastní tvorbou, ve kterém Sovětský svaz drží slovo a ve kterém neexistuje špionáž, sověty řízená a financovaná ... a kde se pod každou postelí neskrývají komunisté, kdy dokonce samotné zkoumání je rovnou antikomunistickou štvanicí (v originále Red-baiting, jinak též důkaz Stalinem – pozn. red.) a antikomunisté jsou paranoidně posedlí představou o „strašidlech“.

Jak naši nanejvýš vážení a milovaní vůdcové stupňovali svou snahu nalézt útočiště ve zmíněném světě předstírání, zavlékali národ ke zničujícímu ústupu od reality, z něhož jsme se již nikdy nenavrátili. Při našem ústupu jsme za sebou nechali morálku, nehájenou.

„Čtyři naši prezidenti, s jejich šesti ministry zahraničí, se více než patnáct letdrželi tohoto předsevzetí“, tedy neuznání sovětské vlády; tak to popisuje Herbert Hoover, jeden z našich prezidentů, ve své monumentální knize o dějinách 2. světové války a počátcích studené války, „Zrada svobody“, vydané posmrtně roku 2011.

Tito američtí lídři chápali, že bolševici se vlády zmocnili násilím; jejich krvavé vladaření a jejich oficiální závazek konspirovat proti jiným vládám znemožňovaly „vzájemné sblížení“, potřebné pro diplomatické vztahy. Hoover ovšem nevysvětluje posun v myšlení mezi léty 1918 až 1933.

Kdo a co vlastně bylo podnětem pro Roosevelta k tomuto závažnému rozhodnutí, je většinově v historii zametáno pod koberec, ačkoli uznání sovětů hlasitě vychvalovali byznysmeni, dychtící „prodat Leninovi i provaz, na kterém pak budou pověšeni“.

Otázka

Ve své úplně první řeči během úplně první cesty do USA v roce 1975 položil ve svých 56 letech Alexandr Solženicyn otázku, kterou zamýšlel Američanům položit po větší část své dospělosti. Renomovaný autor knihy „Souostroví Gulag“ v ní srovnává historickou averzi Američanů vůči alianci s carským Ruskem a Rooseveltovu dychtivost v roce 1933 uznat Rusko bolševické – mnohem represivnější a nekonečně násilnější.

Podle Solženicyna carská vláda v předrevolučním období nařizovala 17 poprav ročně, zatímco španělská inkvizice, pro srovnání, ve svém vrcholném období připravila o život 10 lidí měsíčně. V revolučních letech 1918 a 1919, pokračoval Solženicyn, ruská ČEKA popravovala měsíčně bez soudu více než tisíc lidí. Během vyvrcholení stalinského teroru v letech 1937-38 byly měsíčně zastřeleny desítky tisíc lidí.

Solženicyn to podal následovně: „Tady jsou ta čísla: 17 ročně, 10 měsíčně, více než 1000 měsíčně, více než 40000 měsíčně! Takže to, proč bylo pro demokratický Západ obtížné vytvořit spojenectví s předrevolučním Ruskem, narostlo do roku 1941 do takových rozměrů, ale přesto to nebylo na překážku pro všechny sjednocené demokracie světa – Anglii, Francii, USA, Kanadu a ostatní menší země – uzavřít válečné spojenectví se SSSR. Jak to vysvětlit? Jak to máme pochopit?“

Američtí presidenti Wilson, Harding, Coolidge a Hoover, ti všichni odmítali kontakty s bolševickým režimem. Mohlo by to naznačovat, že tito muži náleželi k předcházející éře Alfreda Dreyfuse, kdy, jak poznamenává Robert Conquest, „svědomí civilizovaného světa mohlo být pohnuto vlivem falešného odsouzení k trestu vězení pro jednoho francouzského kapitána za zločin, který sice byl spáchán, ale který nespáchal on.“

S jednou či dvěma generacemi později se svědomím civilizovaného světa nedalo pohnout – tečka – nejen falešným odsouzením jednotlivce, ale ani falešným odsouzením tisíců, desítek tisíc, stovek tisíc, jak to vykládá Conquest: „Sovětská obdoba Dreyfusova případu zahrnuje popravy tisíců důstojníků, počínaje maršály a admirály až k vojínům a námořníkům, za obvinění zcela vykonstruovaná.“

Co se to stalo se „svědomím civilizovaného světa“?

Rozumu navzdory

Rozhodnutí Západu uznat SSSR a odhodlání toto uznání zachovávat, bez ohledu na to, kolik z toho plynulo lži a tichého souhlasu se zradou – to nás proměnilo více, než cokoli předtím i potom. Podstatný posun diplomacie – zčásti faustovský kšeft, zčásti morální lobotomie – nebyl pouhým přizváním Sovětského svazu do společenství národů. Aby USA poskytly prostor tomuto režimnímu monstru, nutně rezignovaly na pevnou půdu objektivní morálky a realistického usuzování. Pak se nelze divit, že desítky tisíc dreyfusovských případů v Rusku nebyly pro „svědomí civilizovaného světa“ ničím. Důsledky už byly oficiálně odštěpeny z faktů.

Ve způsobu toho trvalého uznání bylo jistě cosi nového, ve způsobu jak se po uznání navždy přeuspořádaly priority a činy našeho státu, cosi značícího počátek vskutku nové éry.

Skutečností je, že zavedení normálních vztahů s veskrze nenormálním SSSR znamenalo nejenom uznání a legitimizaci režimu nekontrolovaně bující zločinnosti. Jelikož komunistický režim tak otevřeně a ideologicky usiloval o naše zničení, potom akt jeho uznání byl v rozporu s rozumem a s požadavky našeho sebezachování.

Uznání a vše s tím spjaté, včetně spojenectví, se brzy stalo nepřítelem zdravého rozumu i sebezachování. Jak poukazuje historik Dennis J. Dunn, vidíme v tom vývoj dvojího standardu zahraniční politiky USA; a já bych ještě dodala, že obecněji v americkém smýšlení. Bylo to v tomto bodě, kde jsme pominuli řídící principy dobra a zla, jasné rozlišení černé a bílé. Se zavřenýma očima jsme se vrhli po hlavě do bahniska vysilující a trýznivé šedivosti.

To je cesta, která násilně otevřela naši psychiku stále se stupňujícím experimentům morálního relativismu. Je jen velmi málo těch, kteří odmítli jít touto cestou; jen velmi málo těch, kteří si byli vědomi tohoto hříchu.

Je cosi naléhavě alegorického v Solženicynově vzpomínce na dobu, kdy byl vojákem Rudé armády a vyvádělo ho z míry, když se spolu se svými druhy dovídal o Rooseveltově zhoubném a mylném pojímání Stalina v době konference v Teheránu, která v listopadu 1943 svedla dohromady Roosevelta, Churchilla a Stalina. Když se svými druhy pochodoval k Labi, řekl, že doufali „v setkání s Američany a v možnost říci jim o tom“. Pak dodal, že „zrovna když k tomu mělo dojít, skončil jsem ve vězení a setkání se nekonalo“. Zrovna když k tomu mělo dojít, zrovna když se chystal sdělit svým americkým spolubojovníkům pravdu o Stalinovi a Sovětském svazu, ho ve věku 26 let zatkl Lidový komisariát vnitra, kvůli mírně hanlivým hláškám o Stalinovi, které sděloval v jednom dopisu. Dostal za to osm let v pracovním táboře.

Solženicyn by ale stejně přišel pozdě. To už jsme opustili tradiční západní morální zásady, což bylo předběžnou podmínkou navázání vztahů mezi USA a SSSR, a zabydlli jsme se v nové skvělé – a nebezpečné – říši. Bylo zbožné přání, chyběl důkaz. Nastoupila ideologie, ustoupila fakta.

S výměnou narychlo usmoleného papíru v Bílém domě nastala revoluce, to epicentrum americké zrady.

Převzato z DianaWest.net. Komentář zveřejněn k 16. listopadu 2018. Pro KONZERVATIVNÍ LISTY přeložil Jozef Zummer.

 

 

 

Sledujte:



Copyright © 2014. All Rights Reserved.