Otázka viny

Jistě jste po každém islamistickém teroristickém útoku slyšeli volání po jasném odsouzení ze strany muslimů. Co nyní po Christchurch? Co omluva ze strany… koho vlastně? Odpůrců migrace? Bílých? Křesťanů? A není to celé trochu hra na kolektivní vinu?

Je to samo o sobě trochu diskutabilní, protože kdo vlastně mluví třeba za muslimy, že… Ale pochopitelné. Řada významných muslimských autorit se k teroru staví poněkud vyhýbavě, jiné ho přímo schvalují (jako nesmírně vlivný „televizní šejch“ Jusuf al-Kardáví nebo třeba vláda Iránu…). Celá řada dalších teror jasně a hlasitě odsuzuje, mají ovšem tu smůlu, že se o tom obvykle jen málokdo dozví. Na druhou stranu na Západě je obhajoba nebo zlehčování teroru vyhrazeno opravdu jen pro samé okraje politického spektra.

Je za vraždu vinen jen vrah?

Častým argumentem proti této formě kolektivního odsouzení je to, že jaksi implikuje kolektivní vinu. A že za zločin může jen zločinec. Ano, ale asi tušíme, že ten zločinec se nenarodil s cílem zabíjet nevinné. Byl někde radikalizován, dostaly se k němu extrémistické materiály na internetu, zverboval ho nějaký muslimský radikál ve vězení atd. Známe ty příběhy… A ty příběhy jsou součástí něčeho, co je propracovaná džihádistická doktrína a více či méně široce organizované hnutí, jehož cílem není nic menšího, než globální dominance Islámu (samozřejmě v podobě, jakou oni sami chápou coby jedinou pravou). A to za jakoukoliv cenu. Většina muslimů ovšem po ničem takovém netouží nebo minimálně není ochotna kvůli něčemu takovému zabíjet. Sebe ani ostatní. A je na místě znovu a znovu opakovat, že právě tito lidé patří s velkým náskokem mezi hlavní oběti džihádistů, kteří v první řadě vraždí ostatní muslimy.

Po pravdě řečeno se muslimům ani moc nedivím, že někdy reagují podrážděně na nějaké požadavky distancování se od teroru. Když sedím s muslimským kamarádem v Bosně, Albánii či Černé Hoře (nota bene obvykle na pivu), tak netuším, proč by se měl jakkoliv vyjadřovat k útoku nějakého magora. A chtít třeba po Iráčanovi nějaké potoky slz kvůli mrtvým v Paříži, když to samé zažívá každý měsíc v Bagdádu, prostě nedává smysl. A přiznejme si, i my směřujeme svou účast podle vlastních preferencí. Mrtví v Paříži nás dojmou víc než mrtví v Moskvě, mrtví v Moskvě víc, než mrtví v jižním Súdánu.

Ale co my nyní? Po masakru v Christchurch na Novém Zélandu? A nebo při jiných podobných příležitostech. Máme se my kát za Anderse Breivika? Za Brentona Tarranta? Vnitřně se mi vlastně vůbec nechce. Cítím se jako mí muslimští přátelé na Balkáně. Proč? Nemám přece s Breivikem ani Tarrantem a s jejich názory vůbec nic společného. Nejsou to členové mé rodiny, mí přátelé, nejsou to dokonce ani Češi. Nejsou to mí ideoví souputníci. Ano, jsou to bílí příslušníci západní civilizace, v tom smyslu něco malinkého máme společného. Jistě, oni jsou proti jakékoliv imigraci, já jsem proti masové nekontrolované imigraci. Opravdu se kvůli tomu necítím být s nimi na jedné lodi.

Alt-right hnutí?

Ale je Breivik nebo Tarrant součástí nějakého širokého, propracovaného světonázoru, který by tudíž (logicky) měl být potírán stejně jako ten džihádistický? To je podstatná otázka. Protože pokud zní odpověď ANO, pak je na místě i odpověď – jak oficiální, tak neformální – stejného druhu jako v případě džihádismu. Máme se na krajně pravicovou internetovou kulturu meme, ze které čerpal Tarrant dívat stejně jako na džihádistickou literaturu?

Obával bych se toho. Při vší úctě k cvokům na extrémní pravici myslím, že úrovně propracovanosti své doktríny, jakou se mohou pochlubit džihádisté, se oni pochlubit nemohou. Svědčí o tom i ten mišmaš alias „manifest“, který po sobě vrah zanechal. Svědčí o tom i blábol podobného druhu, který zanechal Breivik (i když ten alespoň bez odkazů na specifický svět internetových diskusí a meme) a bez sdělení, která mají pravděpodobně jen cíleně mást a zanést svár (jako když rasista Tarrant za svůj vzor označí černou pravicovou aktivistku Candace Owens). Nemůžu si pomoct, ale oproti al-kajdě nebo Islámskému státu mi tato nová vlna krajní pravice přijde jako břídilové.

A druhá věc je, že se obávám, kde bude hranice mezi oprávněnou represí za šíření nenávistné propagandy a potlačováním svobody slova při legitimní kritice masové migrace nebo islámu? Současný vývoj stavu svobody slova především v USA nevede zrovna k optimismu. Tabuizace témat či koncept „bezpečného prostoru“ kde nesmí nikdo pronést nic, co by mohlo kohokoliv pobouřit je spíše varující. Abychom nedopadli jako jistý švédský pastor, který označil homosexualitu za hříšnou a skončil před soudem…

Co dělat?

Konzervatismus je z podstaty věcí hnutí umírněné a uměřené – ve slovech i činech. Násilí nebo i jen povzbuzování či schvalování násilí tu nemá co dělat. Ti, kdo na pravici (či jejím okraji) jsou schopni podobné činy omlouvat či schvalovat, si zaslouží jediné – ostrakizaci. Liberálové ale by se mohli alespoň pokusit chápat obavy, které značná část veřejnosti má z masové migrace a změn, které přináší. Jistě, diverzita obohacující? Inu, je těžké říct ne, ale evidence z celého světa od Bosny po Filipíny nezní úplně přesvědčivě. Třeba je to ale jako se socialismem. Prostě to ještě nikde nevzali za ten správný konec… Pravděpodobnější ale je, že jistá míra kulturní homogenity ve společnosti je pro udržení společenské smlouvy nezbytná. A prosím, nezačínejme (v případě ČR) s tím, že je u nás jen dvanáct uprchlíků a že strašíme něčím, co neexistuje. Žijeme přece v jednotné Evropě a umíme si zajet do Berlína, Bruselu nebo Paříže.

Masová migrace nás v těchto zemích postavila před řadu obtížně řešitelných problémů. Mají být v Bavorsku či Itálii kříže ve školách, když je někde třeba třetina i vice žáků muslimů? Má být jídlo v Belgii ve školní jídelně hala, když to chce polovina žáků? Mají chodit muslimské dívky na plavání, když jsou rodiče proti? Má se tolerovat to, že do některých kaváren v Bruselu prostě ženy nesmí, když si to nepřeje majitel a ostatní hosté… Zatímco odpovědi na to nejsou snadné (pomineme-li nápady typu „posadit všechny do dobytčáku a poslat zpět“), varování z toho je jednoznačné. Ztráta kulturní homogenity a ztráta jistoty jakéhosi přirozeného očekávání, jak na sebe ve společnosti lidé reagují, vede ke konfliktu.

Stejně tak nemáme odpovědi na dilemata globalizace. Fakt, že ultrapravicový šílenec z Austrálie postřílí čtyři desítky muslimů na Novém Zélandu jako odplatu za činy Muslimů v Evropě anebo že dav v Sýrii vypálí (omylem) norskou ambasádu kvůli karikaturám v dánském tisku je nepříjemnou daní za globální propojenost. Odpověď, co s tím není snadná a kdo ví, ta nejlepší bude možná znít: nic.

Sekulární diktatura jako řešení?

Na nějaké otázky je řešení nutné najít. Protože jednou logickou (ne aktuální, ale v budoucnu nikoliv zcela nepředstavitelnou) variantou je seshora vynucený diktát sekularismu, který tvrdě potírá jakékoliv kulturní či náboženské odlišnosti v rámci společenského smíru v multikulturní společnosti. Kdo chce vědět, jak taková utopie vypadá, může si to přečíst v debutovém románu Zuzany Kaiserové Kalandrova dcera o Evropské unii relativně blízké budoucnosti. Komentátor Českého rozhlasu Jan Fingerland to v recenzi popisuje takto: „Centralizovanému a současně napůl rozpadlému kontinentu velí nafoukaní ouřadové a mocichtiví šejdíři. Naopak křesťanství je v nových poměrech – v zájmu společenského smíru – spolu s islámem zakázáno jako ideologie propagující násilí. Byť se v obou případech ukáže, že nic není takové, jak se zdá.“

Se souhlasem převzato z www.konzervativninoviny.cz.

 

 

 

Podporujeme



Partneři



Copyright © 2014. All Rights Reserved.