Obsah

Volby do Evropského parlamentu 2019 – oč se hraje?

Blíží se volby do Evropského parlamentu a s nimi vyvstává otázka, zda-li má smysl jít volit. Někdo možná též přemýšlí, zda-li má projekt jménem Evropská unie vůbec smysl. Jedná se o zcela legitimní otázky, protože za poslední dekádu prošla unie hned několika krizemi – finanční, uprchlickou a nyní je zatěžkána břemenem jménem brexit. Reakční doba i účinnost přijatých opatření zcela odpovídají (omezeným) kompetencím, které unie má. Přičteme-li k nim různorodé zájmy jednotlivých států, není se co divit, že význam Evropské unie není vždy zřejmý.

V jádru je to ale prosté: úzká a systematická spolupráce mezi zeměmi starého kontinentu, jež je realizována především odstraňováním obchodních bariér, budováním a spravováním jednotného trhu i prosazování demokratických hodnot (těch na kterých nyní EU stojí) významnou měrou pomohly Evropě povstat z popela světových válek a přinesly bezprecedentně dlouhé období míru, svobody a prosperity. Navíc, v oblastech, ve kterých mluví evropské státy jedním hlasem, je EU vskutku globálním geopolitickým hráčem.

Zmíněné krize podtrhly slabiny, jež EU má, a mnohé subjekty ucházející se o místo v Evropském parlamentu se jich rozhodly využít a postavily svou kandidaturu (některé dokonce i samotnou existenci) čistě na zpochybňování smysluplnosti Evropské unie. Jakkoli je mimo kompetenci Evropského parlamentu měnit architekturu EU, budou volby v květnu 2019 především o tom, jakou získají nacionalisté a populisté sílu, zda-li získají možnost sypat písek do evropského soukolí a platformu pro svůj politický business. Ponechme stranou, že aktivita řady zástupců těchto hnutí je při nejlepším úsměvná, neboť se často redukuje na obyčejné nic nedělaní proložené občasnou plamennou řečí v garantovaném 60sekundovém okně při plenárním zasadání, která je následně umístěna na Youtube jako demostrace „hájení” zájmů své země proti Bruselu a poznamenejme jen, že žádná z těchto stran kredibilní alternativu k EU nenabízí.

V České republice v tomto oboru podniká Tomio Okamura a jeho stana, která propaguje užívání referenda coby nejlepšího demokratického rozhodovacího mechanismu i ideu, že by Česká republika měla následovat Velkou Britanii a vystoupit z EU. Shodou okolností jsem v době obou referend (o vystoupení z EU i o nezávislosti Skotska) ve Spojeném království žil a rád bych zde nabídl osobní reflexi.

Obě lidová hlasování ukázala, že referendum, jakožto demokratický nástroj pro rozhodování, má velká úskalí. Za prvé binárnost volby posiluje hysterii, čímž ztěžuje racionální rozhodování voličů. Nejúčinější zbraní v kampani se tak přirozeně stává strach. Následky takové kampaně jsou pak pro společnost velice negativní. Za druhé, klíčovou roli hraje formulace otázky resp. povaha jednotlivých odpovědí. V obou referendech bylo hlasováno o odchodu a tak proti sobě stály dvě nesouměřitelné možnosti. Na straně jedné stálo členství, tedy realita se všemi nedokonalostmi, které nevyhnutelně obnáší, a proti ní odchod a s ním i příslib budoucího, blíže nespecifikovaného uspořádání, do kterého si každý volič projektoval svůj vlastní ideál. Není proto překvapení, že je nyní pro Velkou Británii obtížné vůbec formulovat, jaký brexit vlastně chce.

Hlavním nedostatkem referenda ovšem je, že pouze určuje směr, kterým se chce společnost vydat. Z referenda jako takového přímo nevyplývá politická moc a odpovědnost. Britská veřejnost sice sdělila své přání, avšak nevybavila žádnou politickou stranu mandátem potřebným k implementaci svého rozhodnutí a tedy také neřekla, kdo je za realizaci tohoto rozhodnutí odpovědný a kdo se bude následně (v dalších volbách) ze svých kroků zodpovídat. Tato smyčka svěření moci a následné zpětné vazby je ale pro demokracii klíčová. Z těchto důvodů považuji referendum za nástroj, který je pro uživatele velice nebezpečný a v žádném případě bych jím nedoporučoval řešit budoucí směřovaní České republiky.

Brexit je bezesporu největší bezprostřední výzvou, před kterou EU stojí. Do teď postupovala evropská integrace pouze dopředu. Posílení integrace bylo dokonce evropskou odpovědí na každou krizi, kterou EU potkala. Avšak nyní se postup zastavil, je tady nová situace – existuje partner, který již nepovažuje členství za optimální formu spolupráce mezi evropskými zeměmi. Přehlížet tento fakt by mohlo být pro Evropskou unii osudné a je proto nezbytné revidovat uspořádání a kompetence Unie tak, aby byla lépe připravena čelit budoucím krizím. Díky tomu se vedle prvoplánového střetu pro-evropských a anti-evropských sil v těchto volbách rozehrává ještě další zápas a to uvnitř integračního tábora. Jde o to, jakým způsobem dosáhnout posílení EU.

Začátkem března prezentoval prostřednictvím článků v předních evropských denících francouzský prezident Emanuel Macron svou vizi pro Evropskou unii. V té volá po evropské renezanci. Macron identifikuje řadu klíčových slabin současného uspořádání a navrhuje svá řešení. Jejich společným jmenovatelem je výrazně hlubší integrace a posílení evropských institucí (na úkor členských států). Macron mimo jiné navrhuje vytvořit společnou pohraniční policii, evropský azylový úřad, Evropskou agenturu pro ochranu demokracie či Evropskou klimatickou banku. Chce budovat evropský sociální štít a dokonce předkládá ideu evropské minimální mzdy.

Proti této vizi se naopak staví Annegret Kramp-Karrenbauer, nastupující šéfka německé CDU. Ta souhlasí s nutností posílení Evropy zejména ve strategických otázkách bezpečnostní a boje s klimatickou změnou, avšak jednoznačně odmítá evropský centralismus, komunalizaci dluhů států EU a snahy budovat evropský superstát. Ty považuje za zhoubné vzhledem k budoucí evropské prosperitě a vůbec legitimitě EU jako takové.

Vizí pro budoucnost Unie je, zejména před volbami do Evropského parlamentu, mnoho. Výše zmíněné jsou však významné proto, že vychází z vládních stran (La République En Marche! a CDU) dvou nejvýznamnějších zemí EU a jejich proponenti tak mají reálné nástroje Unii (de/re)formovat. To, jakým směrem se Evropská unie vydá, bude záležet na reakci a přístupu dalších zemí, resp. jejich obyvatel. Celkový úspěch či neúspěch frakcí jejichž jsou či budou tyto strany součástí (Evropská lidová strana v případě CDU-CSU a pravděpodobně derivát ALDE v případě En Marche) bude prvním jasným signálem, k jaké vizi se Evropané kloní. Přemýšlejme proto i my, až půjdeme k urnám, jakou vizi pro Evropskou unii chceme.

Autor je matematik, konzultant v oblasti IT a teorie rizika. Číslo 23 na kandidátce KDU-ČSL ve volbách do Evropského parlamentu, nominován jako nestraník Sdružením pro místní správu.

 

 

 

 

Sledujte:



Copyright © 2014. All Rights Reserved.