Recenze Bukovského

Recenzi knihy Vladimíra Bukovského Moskevský proces: sovětské zločiny a spolupachatelství Západu začínám přiznáním: je beznadějné dostát takto monumentálnímu dílu.

Proč to? Moskevský proces totiž není jen kniha. Samotné její vydání je historickou událostí. Panovalo přesvědčení, že přísně tajné dokumenty, které  kniha obsahuje nikdy nespatří světlo světa. Autor tohoto díla je jedním z největších hrdinů, kteří kdy kráčeli po této zemi. Takové mimořádné přívlastky si žádají zvláštní zacházení, ovšem není to koncem všech zvláštních podnětů knihy. Také je zarážející skutečností, že význam této publikace nebude hned zřejmý většině „mladých“ čtenářů – řekněme lidí mladších 60 let. Z toho plyne, že psaná forma řízného bubnování je nejen nedostatečným úvodem, ale jak půjde opona nahoru, většina lidí nerozezná, co že se to v té záři reflektorů objevuje.

Příčina této masové krátkozrakosti je skoro doslova atmosférická. Existuje všeobjímající „příběh“ o životě a době našeho národa, který většina Američanů vdechuje, pohlcuje a zase vydechuje. Výsledná nakažlivá atmosféra skrývá fakta, zamlžuje výhled, otupuje myšlení, rdousí odlišnost názorů.

A pak přichází kniha Moskevský proces, je vržena rozžatá zápalka a všechno to exloduje.

Aleluja...

Ovšem ty trosky, které po knize zůstnou, ty jsou pro mnohé lidi také těžko pochopitelné. To má přinejmenším co dělat se skutečností, že do USA se Moskevský proces měl patrně dostat před téměř čtvrt stoletím, kdy krátkodobá paměť mohla stále lidi spojovat s tehdy nedávnými událostmi. Potracené zrození knihy se jí ovšem málem stalo osudným. Po debutu ve Francii v roce 1995 získalo její francouzské vydání za „slušnou“ sumu nakladatelství Random House. Prestižní nakladatelství ale později od projektu odstoupilo, čímž zůstala utajena připravovaná odhalení, která Bukovský nejen prezentoval, ale i rozšifroval; takže naše poznávací základna zůstala ochuzena v kritickém okamžiku její možné aplikace na skutečnost.

Proč provedl vydavatel takovou věc – a takovému člověku? Třeba Random House opravdu neporozuměl francouzskému vydání, jak o tom zavtipkoval Bukovský v jednom nedávném rozhlasovém interview; nebo spíš mu porozuměl až příliš dobře. Tak či onak, Bukovského smlouva s vydavatelstvím Random House nikdy nebyla uzavřena, nikdy podepsána. Namísto toho redaktor Jason Epstein, pověstný hlídač americké literatury, redaktor děl Normana Mailera, Vladimíra Nabokova, E. L. Doctorowa, Philipa Rotha, a manžel novinářky Judith Millerové, rozjel pět měsíců trvající výměnu faxů, jak uvádí Bukovský ve své knize, v současnosti vydané nakladatelstvím Ninth of November Press, aby „mě přiměl přepsat celou knihu z pohledu liberální levice“.

Toto usvědčující odhalení je vydatně podepřeno citacemi ze zmíněné výměny korespondence mezi Bukovským a Epsteinem. Je až cosi neslušného v pokusu proslulého manhattanského redaktora sekýrovat mezinárodně známého bývalého vězně svědomí popíráním a negací jeho víry, zkušeností a dokumentárních dokladů získaných ze sovětských archívů a prezentovaných v jeho knize. Ten proslulý manhattanský redakční způsob je až příliš sovětský.

Epstein vykládá Bukovskému, že se mýlí ve věci X nebo znepokojuje americké čtenáře „překvapením“ a „zmatením“ ve věci Y – například Bukovského nesmírně logickým argumentem, že studenou válku Amerika prohrála; nebo že známé postavy a mediální organizace se v průběhu sovětských desetiletí tajně spolčovaly – jak po roce 2016 říkáme – se sovětskou státní obludou (v originále „colluded“, užíváno v souvislosti s obviněními vznášenými proti presidentu Trumpovi – pozn. red.).

Přirozeně, američtí čtenáři budou udiveni, odpovídal Bukovský Epsteinovi. A jeho, Bukovského, by potěšilo, pokud by byli udiveni. Autor ještě dodává, že „nikdy nepochopím motivaci autora, který píše nepřekvapivé knihy“.Vrcholný Bukovský.

Kolem roku 1995 byl Vladimír Bukovský známý i mezi newyorskými literáty, že byl tou vyjímečnou lidskou bytostí, která si vybrala raději snášet dvanáct let podmínky věznic KGB, pracovních táborů a psychiatrických léčeben, než aby slevila i jen z jediné své zásady. Značného a pozitivního přijetí se dostalo v roce 1979 vydání Bukovského pamětí nazvaných A vítr se vrací (v originále: To Build a Castle), o jeho životě disidenta až do roku 1976, kdy byl vyhoštěn ze SSSR na Západ výměnou za propuštění Luise Corvalána, vůdce komunistů v Chile. Opravdu si Jason Epstein myslel, že postačí pouhý fax Vladimíru Bukovskému, aby se tento zřekl celého svého světonázoru? Člověk se může jen dohadovat, jestli Epstein – kterému jiný z jeho autorů, Saul Alinský, věnoval svou knihu Pravidla pro radikály a který je spoluzakladatelem čtrnáctideníku The New York Review of Books, podle Toma Wolfa „hlavního teoretického orgánu Radical chic“ (socialistů z vyšších vrstev – pozn. red.) – jen obyčejně zdržoval antikomunistu Bukovského až do zlomového okamžiku, který zpřetrhal vzájemné vztahy a zlikvidoval jeho velice nebezpečnou knihu.

Bukovský k tomu uvádí na vysvětlenou:

Zkrátka, byl jsem požádán, abych za nikoli neurčitých podmínek vynechal některé dokumenty a jiné zase přeformuloval tak, abych ukázal (citace Epsteina), že „... Sověti neuspěli a jejich pokusy o manipulaci se v retrospektivě dnes zdají patetické, ba až komické. Co mě nejvíce udivuje ve vámi citovaných dokumentech – a co stejně tak udiví jiné americké čtenáře – je, jak neohrabaní, sebe klamající a hloupí ti Rusové jsou“.

Zatímco by toto mohlo přinést Bukovskému vynikající posudky ve všech orgánech Radical chic, je prostě absurdní kategoricky tvrdit, že Sověti „neuspěli“ ve svém neutuchajícím úsilí manipulovat. Navíc, při vší úctě k Epsteinovi, pokud se v knize Moskevský proces jeví někteří ze sovětských potentátů jako „neohrabaní, sebe klamající a hloupí“, jejich protějšky na Západě působí dojmem ještě neohrabanějším, více sebe klamajícím a hloupějším – přinejlepším. Mějme na paměti, že to byli tito představitelé Západu, kteří posilovali a podporovali zhoubný vliv komunismu coby nějací prosťáčci nebo, nezřídka, jako ochotní komplici.

Je tu ještě cosi jiného, co Bukovský živě vyjasňuje. Stejná sovětská manipulace, kterou budu pitvat později, nebyla na žádný pád jen v kompetenci výzvědných služeb Kremlu. To jest, ony kolosální hry mysli rozehrávané proti Západu, označované jako „Aktivní opatření“, často smrtící, vždycky škodlivé, nebyly vedeny jen kremelskými špiony. Podle záznamů propašovaných Bukovským z ÚV KSSS a podle jiných, později propašovaných Pavlem Stroilovem z Gorbačovovy nadace, je Bukovský schopen doložit, že podvodná opatření obvykle pokládaná za výhradní kompetenci KGB, byla základem, motorem a operačním systémem démonicky rafinované státní moci Sovětského svazu. Rok po roce, desetiletí za desetiletím kremelští komunističtí vládci, společně s prosťáčky a ochotnými komplici na Západě, vztyčovali a neustále rozšiřovali fasádu kolem reality a tak stavěli na hlavu svět a všechny v něm.

Osobní poznámka: v Epsteinově odmínutí Bukovského analýzy a dokumentárních dokladů o sovětském ovlivňování života a dění na Západě, nedokážu přehlídnout překvapivou podobnost s výpady historiků proti mé vlastní knize, Americká zrada, téměř o dvě desetiletí později. (Tady musím poznamenat, že Bukovský a Stroilov sami sepsali dva eseje, tady a tady, nejen chválící, ale i hájící knihu Americká zrada, před stejnými útoky, které, jak poznamenávají, postihly i jejich vlastní díla). Kupříkladu, za všechna ta léta jejich bádání v archívech, historikové John Earl Haynes a Harvey Klehr napsali v roce 2013 v jedné z několika kritik knihy Americká zrada, že prý tam našli „vydatně zdokumentováno, jak sovětští špióni získávali americké informace technické, vojenské a diplomatické, ale jen málo dokladů o úspěšné politické manipulaci“. Jinými slovy, podle jejich zkoumání Sověti zcizovali tajemství; ale jejich úsilí ovlivnit smýšlení a vytváření politiky bylo prý velkým vysloveným nezdarem, stejně jako to předtím Jason Epstein tvrdil Bukovskému.

Tato po desetiletí opakovaná snaha nebrat na vědomí, obrazně řečeno, přítomnost velkého medvěda v pokoji, to je něco, co je třeba mít na paměti.

Faktem je, že existuje velké množství záznamů výzvědných expertů a praktiků, přeběhlíků a ostatních klíčových svědků, kteří se pokoušeli odhalovat sovětské podvody a čelit jim. Zato však je téměř bezvýznamné, že právě posudek Haynese a Klehra o důsledcích rozpadu SSSR, jakoli je snadno vyvratitelný, je nejnadšeněji přejímán pro vědecké bádání. Je obecně vžitým názorem, že Bukovského kniha Moskevský proces znova vybouchne, když chce přeorientovat naše zaměření na zcela zásadní komunistickou taktiku rozvracet zevnitř, napadat zvenčí, vyvolávat masivní klamné kampaně a plánovat ovlivňování.

Ve svém veledíle z roku 1952, Svědek, Whittaker Chambers zdůrazňuje v náležité perspektivě dva hlavní hroty útoku komunistů, shromažďování utajovaných informací a plánovité ovlivňování:

Tato schopnost ovlivňovat politiku byla odjakživa nejzazším cílem komunistické infiltrace. Ta byla mnohem nebezpečnější, a jak události ukázaly,  bylo mnohem obtížnější ji odhalit, než špionáž, která je kromě toho triviální, ačkoli obojí jde ruku v ruce.

Bohatství důkazů nahromaděných uvnitř knihy Moskevský proces je zbrusu novým dokladem toho, co Chambers postřehl už dávno, totiž komunistické posedlosti „mocí ovlivňovat politiku“. Četné sovětské vládní dokumenty svědčící o získání a uplatnění takové moci jsou jednou z pozoruhodností Bukovského knihy. Tyto dokumenty zahrnují drastické, před tím nikdy nezveřejněné okamžiky schůzí Politbyra – co Chruščov sdělil Gromykovi, co Gromyko Andropovovi a co Andropov Gorbačovovi, a tak dále. Tady se shromažďují ti vrcholní gangsteři sovětské historie a čtenář je tak schopen vnímat myšlení sovětských diktátorů v akci a být svědkem zhoubného, brutálního komunistického smýšlení, skrytého za plány a programy, jež otrávily záležitosti národů a jednotlivců, a to v měřítku téměř nepředstavitelném, jakož i v mikroskopických detailech.

Kéž by jen tyto „pokusy o manipulaci“ byly patetické a komické do té míry, jak nás o tom až příliš horlivě ujišťoval Jason Epstein; to by pak náš svět byl místem krásnějším, pokojnějším. Pokud jde o Haynese a Klehra, jejich životní selhání ve snaze nalézt doklady o „politické manipulaci“ nejspíš vyplynulo ze skutečnosti, že spoléhali na dokumenty předem prošlé sítem a schválením pro zveřejnění, jednak vládními úředníky v Moskvě, jednak ve Washingtonu.

V případě Bukovského je tomu zcela jinak.

Pokračovní příště.

Převzato z DianaWest.net. Pro KONZERVATIVNÍ LISTY přeložil Jozef Zummer.

 

 

 

Podporujeme



Partneři



Copyright © 2014. All Rights Reserved.