Blázen a jeho nepřítel: K metafyzice zla – část 1

Se souhlasem autora nabízíme našim čtenářům překlad nové knihy J. R. Nyquista The Fool and His Enemy: Toward a Metaphysics of Evil. Knihu budeme publikovat po částech. Redakční předmluvu naleznete v samostatném textu „J. R. Nyquist, ostrý kritik komunismu, a jeho nová kniha“.

***

Specifický politický rozdíl, na nějž lze redukovat politické činy a motivy, je rozdíl mezi přítelem a nepřítelem. Poskytuje definici ve smyslu kritéria a ne ve smyslu vyčerpávající definice či ukazatele základního obsahu. Vzhledem k tomu, že protiklad přítel-nepřítel není odvozen od jiných kritérií, odpovídá relativně nezávislým kritériím jiných protikladů: dobra a zla v oblasti etiky, krásného a ošklivého v oblasti estetiky atd.

Carl Schmitt1

Blázen o samotě

Schizofrenická předehra

Naším cílem musí být obrana společnosti proti jejím nepřátelům. Jenže kdo jsou její nepřátelé? Jak se může bránit společnost, která se na ničem neshodne, která nutně zahrnuje odlišnost každého jedince? Dodejme ještě, že naši nepřátelé jsou mezi těmi, jež nemůžeme odmítnout. Postavení, ve kterém se nacházíme, je tak zcela mimořádné, nehajitelné a fakticky neudržitelné. Soustavně nás vedli – totiž naši vůdcové – k tomu, abychom existenci našich nepřátel popírali. Popírání je nazíráno jako cesta k míru, a mír je něco, čeho si ceníme víc než odvahy, spravedlnosti, ba samotné naší existence. Až k tomu jsme dospěli – a je to velice nebezpečná pozice.

Říkáme-li, že nepřátelský svět neexistuje, a mermomocí tomu věříme, pak si myslíme, že válka je vyloučena. A že zvláště k té jaderné nemůže dojít. Podle této formulace lze míru dosáhnout procesem popírání. Popíráme například, že islám po mnoho staletí byl a je nepřítelem Evropy. Popíráme historii islámských invazí a novodobých prohlášení muslimských duchovních. Všechno svalujeme na hrstku teroristů. Tímto procesem vylučujeme samu realitu samotného světa nepřátel. Popíráme, že rysem mimoevropských národů je i „rasismus“. Že Írán prahne po jaderné moci, aby mohl sestrojit bombu, již bude možno svrhnout na Evropu. Že Rusko prahne po znovuzískání své veleříše. Že Čína hodlá ovládnout Tichomoří.

Tato hra na popírání, kterou hrajeme sami se sebou, je velice potutelným sportem. Neradi bychom ze všech těch popírání dělali nějaké velké veřejné představení. To raději nějakou nepřímou metodu – třeba protestní pochod na podporu muslimských uprchlíků. Je třeba vzít na paškál jak xenofoby, tak homofoby. Žijí přece v tom hrozném negativním světě: očekávají nepřátele, věří v nepřátele. Ano, my se nyní proti tomuto způsobu života stavíme! Naším evangeliem – ovšemže – je lidské bratrství. Žádného nepřátelství, žádného střetu není třeba. My přijímáme všechny, a zůstává-li někdo mimo, můžeme za to právě my. To my jsme zapříčinili, že ti ubozí muslimští chlapci vrazili s letadly plnými pasažérů do Dvojčat a do Pentagonu. Takový je náš katechismus. Náš Svatý grál. Měli bychom být ovšem při tomto procesu trošku obezřetní. Šeptejme náš katechismus tak, abychom neznepokojili ty reakcionáře a zpátečníky v našem středu, k nimž sám autor náhodou patří. Nesníme ho dráždit, ačkoli to, co píše, je bezvýznamné, poněvadž my ovládáme novinářské podnikání i vydávání knih. My určujeme, kdo se ocitne na vrcholu a kdo skončí na dně, čí knihy půjdou na dračku a který autor – s nepatrnými výjimkami – dostane pochvalné recenze. Kojíme se nadějí, že se ten reakcionář nakonec ze svých nehorázných názorů bude kát a přijme islám nebo marxismus. Ať se ten prosebník klaní kterému zlatému teleti chce, jen když nebude o nikom mluvit jako o nepříteli této země. To mu pak třeba dopřejeme místečko u naší hodovní tabule. Ale do té doby nemůžeme tomu reakcionáři jen tak pro nic za nic odpustit jeho zločiny – tedy ani první větu této knihy: „Naším cílem musí být obrana společnosti proti jejím nepřátelům.“

Nemůžeme mít nepřátele. Veškeré nepřátele jsme vyloučili tím, že jsme do našeho světového společenství přijali každého. Na to, abychom měli nepřátele, jsme příliš zdraví, příliš soucitní a příliš duchovně vyspělí. Z naší společnosti lidi nevylučujeme. Jen si představte, jak absurdní by bylo poslat do vyhnanství Araby, černochy, hinduisty a muslimy. Je nemyslitelné, že bychom my měli být to či ono, a oni něco jiného. Všichni jsme jedno! Na veřejném rynku, tam, kde se ještě popásá pudy ovládaný dobytek, tam náš katechismus jen šeptejme. Budeme naše nové celosvětové náboženství hlásat tak, abychom nepoplašili ty lidoopy, kteří lpějí na posledních zbytcích západního dědictví. Nechceme je vyprovokovat k zuřivosti nebo násilnostem. Raději ať zůstanou pohrouženi do spánku a nečinnosti, aby naše cesta pokroku mohla bez překážek pokračovat. Tenhle autor, to je člověk, který se upsal opovrženíhodným zastaralým idejím. Proč se s ním vůbec bavíme? Ve skutečnosti je to nicka. Tak ať jí zůstane. Jeho cíle nejsou našimi cíli. Snášenlivost a přijímání všech – to se k němu nehodí. Jeho hledisko je skandální. Všecko staré je skandální, a cokoli je staré, je zastaralé. To slovo nepřítel – co to znamená? Odhaluje, že autor je homofob, sexista a rasista. Co jiného znamená jeho věta „Naším cílem musí být obrana společnosti proti jejím nepřátelům“?

Koho by se odvážil nazvat nepřítelem? Rozhlédneme se a vidíme dobré lidi – chudé, černochy, Mexičany, Asiaty, muslimy. Pohlédneme do zrcadla a vidíme ty nejlepší lidi vůbec – čisté, ušlechtilé a pokud jde o budoucnost lidstva, plné optimismu. Nevidíme žádnou potřebu válek nebo zbraní – zvláště těch atomových. Stálo a stojí nás to ovšem mnoho námahy, abychom – když je řeč o válkách a válečném štvaní – vypadali jako neviňátka. Když potřásáme hlavou nad CIA a Pentagonem, vypadá to – ačkoli jejich agendu ovládáme mnoho let – docela přirozeně. A potřásáme hlavou nad americkou zásobou nukleárních zbraní, i když tím, kdo na jaderné spoušti drží prst, je náš prezident – pan Barack Obama. Víme, že ten knoflík nestiskne. Jenže můžeme říci totéž o někom, kdo píše: „Naším cílem musí být obrana společnosti proti jejím nepřátelům“?

Jdeme správným směrem. Pomaloučku. Tuhle zmenšíme armádu o jeden pluk, tam odebereme námořním silám jednu loď, jindy zas jednu letku z válečného letectva. A až dokončíme svůj program zcela inkluzivní společnosti, zavedeme bratrství muže, sesterství ženy a osobenství transgenderového člověka. Měšťácká rodina bude věcí minulosti. Nebude existovat manželství, leda homosexuální. Každý muž bude otcem každého dítěte, a každá žena bude osvobozena od mateřství. Nezůstanou žádné národy, pouze světoobčané. Pak bude náš pozemský ráj konečně ustaven a nenávist člověka vůči člověku bude překonanou záležitostí. Autora téhle knihy pak zavřeme do blázince, a tam ať si pro sebe mumlá: „Naším cílem musí být obrana společnosti proti jejím nepřátelům.“

Takový děsný nápad! Tenhle spisovatel by toho měl nechat a přestat s tím. Obrátíme tu stránku proti němu. Přepíšeme ji svým vlastním textem. Naléhá a bojuje za její zachování, ptá se: „Vystoupíme na obranu nebo ne? Přežijeme nebo ne? Budeme myslet na naše potomstvo nebo ne?“ Na jeho otázky reagujeme opovržlivým mlčením. Ti, kdo jsou obdařeni dotacemi a placeni z nadací, se k němu obrátí zády. Svobodný obchod – jak tvrdí kapitalisté – propojí svět. A podle biologů je bratrství lidí evoluční jistotou. Podle byrokratů je zas nutno integrovat „první“ a „třetí“ svět. A vědátoři zabývající se podnebím vykládají, že musíme zarazit globální oteplování, které vyvolal člověk2. Jenže tenhle autor nevěří ve svobodný obchod, ani v bratrství lidí, na integraci kmenů a etnik, ba ani na globální oteplování způsobené člověkem. Jaká je jeho odpověď na tyto pilíře pokroku? Podle něj jsme šílenci my; to my patříme do blázince. Arogance a ignorance tohoto autora je bezmezná. Klade si za cíl opak všeho, o čem my věříme, že je to pravda, když říká: „Naším cílem musí být obrana společnosti proti jejím nepřátelům“.

Jakou společnost bychom si tím bránili? Však se mu to vrátí. Bezpochyby tím míní společnost, která kdysi zotročovala Afričany. Která pánům vykořisťovatelům dovolila vykořisťovat a manželům utlačovat manželky. Tenhle škrabal by nás, zpátečník jeden, rád přiměl, abychom přísahali na „vlajku Spojených států amerických a na republiku, kterou zastupuje, na jeden národ pod Boží vládou, nedílný, se svobodou a spravedlností pro všechny“. Kdo by mohl tu přísahu vyslovit s vážnou tváří? A dalším skandálem – jen co je pravda – je autorova úcta k Aristotelovi. K témuž řeckému filosofovi, který učil, že někteří lidé jsou výše postaveni než jiní a od přírody si zasluhují vládnout nad „ženami, otroky a barbary“. Kdo ještě věří na něco takového? Kdo skládá přísahu? Dělá to snad někdo, aniž by ji porušoval? Oddanost národu – no to je určitě nějaký vtip, a lidé, co věří na takové věci, jsou na úrovni dinosaurů. Co s tím jejich vykořisťovatelským, zpátečnickým, bělošským a kapitalistickým republikánstvím? Jedině ho vyhladit! Nechat se získat pro jeho obranu? Na to jsme příliš osvícení, příliš bdělí a příliš znalí mnoha zločinů, jež má Evropan na svědomí. Ten šílený autor, ten válečný štváč – pryč s ním! Vždyť on trvá na tom, že „naším cílem musí být obrana společnosti proti jejím nepřátelům“.

Máme se tedy pustit do debaty o tom, jak je ta myšlenka absurdní? Samozřejmě, on kvůli obhajobě té jeho republiky nezbytně počítá s nepřáteli. Má přece koneckonců rád jaderné zbraně. Pomyšlení na nukleární válku – to mu lahodí. Naší strategií musí být,  a mělo by být,  ignorovat ho. Vysadit ho na pustině, ať si tam řeční nad kaktusy. Potom ten pustý zvuk jeho hlasu zaslechnou leda plazi. Vždyť stačí všelijaké ty neharmonické hlasy v našich městech – zvláště v rádiu – co vydražďují instinkty těchhle lidoopů. Jenže s tím bude brzy konec. Ó ano, kormidlo třímáme my a s tím tihle staří dinosauři nic nenadělají. Ve skutečnosti právě ti staří kapitalističtí plazi den co den přelézají k levici. Vždyť na nich pracujeme a štětečkem je barvíme narůžovo, že jsou sotva k poznání. Ba ano, dokonce i „patrioti“ a fanatičtí milovníci zbraní budou nakonec přinuceni líbat se s muslimy a homosexuály. I oni přijmou politickou korektnost – a když ne, přemůže je stáří a smrt. A co nakonec, když na to přijde, zbude z jejich „ztraceného světa“? Po sexismu, rasismu a třídní společnosti bude veta. To my utváříme nové pokolení. My je vychováváme. My je bavíme. My jim říkáme, co si mají myslet. My jsme dokonce přetvořili i křesťanství.3 V neodvolatelném procesu diktujeme ideje budoucnosti. Předěláme společnost ke svému obrazu – podle našeho všeobecného receptu. A dosáhneme toho procesem eliminace. Neučí snad okultisté, že vyloučení určité ideje znamená vyloučení příslušné reality? Jen si tedy pomyslete, jak úžasnou službu prokazujeme lidstvu! Když se obáváte rakoviny, diagnostikují vám rakovinu. Když si myslíte, že máte nepřátele, budete je mít – a přijde válka a svět se stane radioaktivní pustinou. Bude to jen vaše chyba, že děláte věci horší, než jsou! A to zdaleka není všechno. Musíme zničit evropský pocit nadřazenosti. Jen ať muslimové přicházejí. Jen ať se nadvlády zmocní Asiaté a Afričané. Jen ať nám jejich bojůvky bleskovými přepady plení obchody a unášejí ženy. (Stejně s nimi už nemáme děti!) Ideál harmonie, který nyní prosazujeme, si žádá vykořenit největší zlo veškerých dějin – totiž evropskou civilizaci. Jen sklánějme hlavy ve studu a omlouvejme se stále dokola jiným kmenům na zemi, ženám našeho lidského druhu a vykořisťovaným miliónům, po nichž denně dupe korporátní nenasytnost buržoazie. Svou politikou zabijeme mnoho much jednou ranou. Zničíme, co je nutno zničit. A nikdo nám nebude stát v cestě. Zlo samo bude odstraněno. Všichni nepřátelé se vypaří, ještě než vyslovíme své čarodějné zaklínadlo. Tohohle bláznivého pisálka, toho válečného štváče teď jaksepatří zdiskreditovala první věta téhle knihy: „Naším cílem musí být obrana společnosti proti jejím nepřátelům.“

Nepřátelé patří do minulosti, stejně jako ti dinosauři, co píší o hrozbě ze strany Ruska a islámu. Takoví lidé by, kdyby mohli, obhájili Josepha McCarthyho, nebo by „zachránili západní civilizaci“. Do pekel se západní civilizací – jen ať chcípne! A už se to přece děje. Pomaloučku ji zabíjíme, a nemějte námitek, když se naskytne příležitost zakroutit jí krkem rychleji. (Naše trpělivost má koneckonců své meze.) Je to pomalý proces a postupuje po milimetrech: generace po generaci, kousek po kousku. O naší metodě se široce nedebatuje, ale těch pár věrných (tj. vůdčí aktivisté Strany) o ní ví dobře. Ovládáme školy a univerzity. Přetváříme vědomí budoucího pokolení, za dvacet let vyhladíme rozdíl mezi mužem a ženou, černochem a bělochem, bohatým a chudým. Vítězství bude naše, a pak bude veta po starém světě a jeho doktrínách: vlastnická práva, držení zbraní a jaderná výzbroj – všechno bude to tam. Lidoopi, kteří lpěli na těchhle hnusných pozůstatcích, budou staří a vyjdou z módy, na jejich místo nastoupí jejich děti – plné našich idejí, našich zásad a naší inkluzivity. A pak pozveme svět na večeři. Necháme ty, co přijdou, tábořit na našich trávnících, v našich zahradách. Celý „třetí svět“ přijde do Ameriky a do Německa. Uspořádáme pro ně pouliční oslavu. A pak budeme mít nový svět, šťastný svět, založený na lásce a vzájemnosti. Pisatel této knihy se obává, že naše pojetí světové harmonie znamená „harmonii“ jen pro jednu ze stran, že naše tolerance je pouze jednostranná. Haha – no tohle! Západní civilizace musí zaniknout a sama sebe zrušit – v rámci filantropické nutnosti – kdyby pro nic jiného, tak už jen pro obnovu upadlé důvěry zaostalých národů, pro zajištění zlatého věku míru. Samotnou představu „zaostalých národů“ musíme ovšem vymazat. Kdo chce tvrdit, že Západ není „zaostalý“, se svým přístáváním na Měsící, obrovskou produkcí potravin, digitalizací, moderní infrastrukturou, nemocnicemi, auty a tryskovým letectvím? Kdo se opovažuje prohlašovat, že taková konžská chatrč z trávy není předmětem závisti světa? Kdo – když už jsme u toho – má právo říci, že muslimský fanatik, který očekává Dvanáctého imáma, nemá se svou teologií pravdu? Osvoboďme se od pokořujícího jazyka, podle kterého existují vyvinutá a méně vyvinutá etnika, pravá a falešná náboženství, správné a nesprávné ideologie. Jediné náboženství, jehož se musíme vskutku obávat, je křesťanství starého typu. Proto pracujeme na ovládnutí církví. Dáváme je do pořádku. Tak nám ty církve pomohou vykázat tohohle bláznivého škrabáka do patřičných mezí. Rekonfigurované křesťanství bude odporovat každému, kdo se odváží psát, že „naším cílem musí být obrana společnosti proti jejím nepřátelům“.

My jsme dnes těmi, kdo mají věci pod palcem, a náš cíl nemá s obranou společnosti nic společného, protože právě my jsme nepřítelem této společnosti; a nyní máme konečně možnost srovnat tuhle civilizaci se zemí a přetvořit ji ke svému obrazu, jak se nám zlíbí.

Autor znovu nalézá svůj vlastní hlas

Předešlé odstavce byly napsány na důkaz, že v našem středu existuje určitý hlas – propaganda, jed k usmrcení společnosti – který je tak jemný, skrytý v hlubině a všudypřítomný, že jej nedokážeme vždy odlišit od svých skutečných myšlenek. Je to takříkajíc falešné vědomí a něco, co je našemu já imputováno zvenčí. Toto falešné vědomí je revoluční zbraň zkonstruovaná lidmi, kteří usilují o moc nad jinými. Přepadli lidskou rasu a pokoušejí se ji unést získáním moci nad vzděláváním, sdělovacími prostředky a vládou. Získávání této moci začalo před mnoha lety a pokračuje postupně, stále větší měrou. Ti, kteří s tím začali, jsou už pod zemí, avšak jejich odkaz – ideje a politická hnutí – významnou měrou ovládá základní instituce naší společnosti. Dalo by se říci, že sestrojili něco jako kulturní buldozer, který uhlazuje cestu novému a neobhajitelnému sekulárnímu řádu.

Co můžeme o tomto neobhajitelném řádu povědět? Již roku 1927 Carl Schmitt (německý konzervativní politický a právní teoretik – pozn. překl.) napsal, že „všechny významné pojmy teorie moderního státu jsou sekularizovanými pojmy z teologie“. Je to významné do té míry, v jaké byla Boží všemohoucnost přenesena na stát. Rok za rokem přebírá stát víc a víc moci a odpovědnosti. Duchovní nahrazuje politickým. Ruší dávný mravní zákon a nahrazuje ho novou morálkou politickou. Politika tak pohlcuje vše. Každá oblast činnosti se tím stává bojištěm, kde vše je smeteno s cesty, aby mohl přijít „budoucí svět“. Spása člověka už není otázkou náboženskou, nýbrž politickou. To je ta hlavní myšlenka, která stojí v základech všeho, zasazená do intelektu moderního Evropana jako hadí vejce. V jeho hlubinách se vylíhla, vyrostla. A nyní se z našeho nitra šeptem ozývá – jako falešný hlas, jako sebevražedné vědomí, které přesměrovává veškeré myšlení a veškerou činnost.

Dříve nežli se může uskutečnit vymítání tohoto démona z nitra, vyhnání tohoto falešného hlasu hada z nás, musí dojít k strašlivému zúčtování. Protože tato slova píši před tímto zúčtováním, je dokonale jasné, že jim téměř nikdo neporozumí; neboť ten falešný vnitřní hlas je nyní dominantní. Jakmile se však s tím účtováním začne, spadnou lidem šupiny z očí. A tak mohou tato slova, v době jejich napsání tak bezvýznamná, mít nějakou cenu alespoň dodatečně. Skutečná bitva je bojem, hluboko pod povrchem, o lidskou duši – jejíž hranice je nechráněná.

Napoleon kdysi řekl: „Mravní hodnoty se mají k hmotným jako tři k jedné.“ Mravní oblast nesporně patří k duši. Útokem na lidskou duši útočí nepřítel civilizace na slabé místo. Podvratná činnost vůči ní jako celku se děje skrze útoky duchovní a intelektuální, skryté pod maskou rozmanitých „ideálů“: (1) touhy po „sociální spravedlnosti“; (2) globálního oteplování; (3) světového míru; a (4) všeobecné prosperity. Zaslechneme-li, že se debatuje o takových věcech, nesmíme se do toho nechat zatáhnout. Ty věci nemají vůbec žádný duchovní význam. Každá je bláznovským šidítkem.

Pro ty, kdo nevěří na duši, je tento útok dvojnásob katastrofální, jelikož prázdnota nevíry jeho účinnost zvyšuje. Kdo se kvůli bláznovským šidítkům vzdal duchovních hodnot, prohrál bitvu ještě předtím, než začala. Takoví lidé se vzdali výsostného postavení. Podepřeli demoralizaci civilizace: vždyť duše je útočištěm věčných pojmů muže a ženy, mravnosti a božství, jež mají nejpodstatnější význam pro zdravé pokračování řádného lidského života.

Pachatelé tohoto útoku jsou v podstatě nihilisty. Přejí si destrukci, snad nevědomky, samoúčelně pro ní samu. Neexistuje rozumný důvod pro to, abychom věřili ujišťování těchto lidí, že bojují za lepší svět. Mnohem pravděpodobnější je, že až se rozplyne dým po jejich revoluci, budou tančit svůj vítězný tanec na sutinách. Jsou všechny důvody podezřívat je z toho, že jejich grandiózní fantazie o „tvorbě dějin“ pramení z duševní bídy. Snaha uchvátit moc jim nějak tiší jejich vnitřní prázdnotu.

Tito revolucionáři a nihilisté jsou budovateli nového politického náboženství. Civilizace se dostala na scestí do značné míry právě díky jejich maniakálním snahám a také díky práci jejich souputníků, reformátorů a přihlouplých lidumilů. Zrychlovat se ten proces začal za revoluce roku 1848. A nanovo po roce 1917. Evropský člověk si popletl demokracii se svobodou a rovnost s morálkou. Od té doby se potácíme z jedné krize do druhé. Odhození dávných zásad, destabilizaci společnosti na duchovní rovině nelze napravit „pokrokovou“ emancipací nebo reformou; pro nás se emancipace stala děním, které potlačuje nejlepší lidi, ignoruje nejlepší myšlenky a znevažuje to, co lidstvo kdy vlastnilo nejsvětějšího.

Co bylo emancipováno v roce 1848? Co bylo osvobozeno v roce 1917? Zrušit to, co bývalo pojítkem celých pokolení Evropanů, bylo nejen bláznovské, nýbrž nejvyšší měrou sebevražedné. Byl to Henry Adams (americký spisovatel, potomek prezidentů, 1838-1918 – pozn. překl.), kdo situaci přirovnal k vlaku, který se vymkl kontrole. Civilizace se řítí po trati rychleji a rychleji, bez brzdy, nezadržitelně. Nakonec musí vykolejit a rozbít se. Přídech šílenství toho všeho pramení ze skutečnosti, že ti, kteří si představují, že ten vlak řídí, vlastně nevědí, kam směřují. Místo, které jim tane na mysli, či o kterém mluví na veřejnosti, neexistuje – a není možné, aby existovalo (jde tedy o Utopii). Mají politický program, který zaručuje, že takhle už nemůžeme déle pokračovat, neboť ten vlak se nesmírně narůstající rychlostí řítí k jakési osudné události, podobné událostem z let 1914, 1917, 1933 a 1939.

Oproti tomu, co jste slyšeli o pádu komunismu, dějiny na Boží hod vánoční 1991 neskončily. Pokračují dál ve svém stále tragickém běhu. Tenhle náš smutný a krásný svět není dětským hřištěm. Je to pohřebiště padlých civilizací, přepadených a vojsky zdupaných říší, svržených elit a vyhlazených kmenů.

V roce 1914 začala První světová válka. Nenapravitelně poškodila poslední stopy staré civilizace, skončila stejně tragicky, jako začala – příměřím z 11. listopadu 1918. Poraženým Němcům stanovily demokratické národy kruté mírové podmínky. Vítězství bylo tehdy použito k uskutečnění demokratické revoluce, tj. k dovršení rozkladného díla z roku 1848. V téže době se z východu snažila proniknout revoluce komunistická. Co následovalo, bylo fiasko Výmarské republiky, vystoupení národního socialismu. Napjatá situace vzešlá z toho, jak se Evropa zamotala do trosek Versailleské smlouvy. Dozrávala ke Druhé světové válce – ničivější a tragičtější té první.

Co ve světle toho všeho znamenalo vítězství Dohody z roku 1918? Jaké důsledky mělo odzbrojení a pokoření Německa? Že přijde nějaká Druhá světová válka, bylo jasné. A Němci během ní vpadli do Polska, Norska, Nizozemí a Francie. Pro Spojence to znamenalo konečnou porážku. Nízkost „demokracií“ a nedostatek ušlechtilosti z jejich strany, způsobily, že se státy v roce 1919 ve Versailles zřekly „čtyř kardinálních ctností“: Mírnost tak ustoupila chamtivosti, Spravedlnost zlovolnosti, Moudrost ideologické pýše a Statečnost zločinnému, zbabělému „appeasementu“ – ústupnosti, jež vedla k Mnichovu a ke krizi v „polském koridoru“ (oblast přidělená po První světové válce Polsku mezi Východním Pruskem a zbytkem Německa – pozn. překl.). Spojenci vyslali delegaci do Moskvy  a ta byla v srpnu 1939 zase poslána domů poté, co Stalin přistoupil na spojenectví s Hitlerem!

„Demokraciím“ z roku 1919 chyběla mravnost. To je jeden z nedostatků lidovlády, jak ukazuje Thúkydidés na dějinách Athén v době Peloponéské války, zvláště ve zprávě o „Mélském dialogu““. Demokracie v Athénách byla vůči svým nepřátelům bezohledná i tehdy, když toho vůbec nebylo třeba. Jen ať si studenti francouzštiny připomenou teror, gilotinu, lůzu a její strašlivé násilnosti páchané hlava nehlava, při nichž se pachatelé honosili hesly o rovnosti a bratrství. A k tomu je třeba zmínit krátkozrakost plutokratů, jejichž peníze jako mazadlo pomáhají roztáčet politická kola demokracie – a dokonce i kolo socialismu. Jako typické pro demokracii lze ukázat to, že si plete mravnost s bezhlavou lidumilností, která už není mravná, nýbrž škodlivá. Za demokracie se objevuje tendence k mravní zbabělosti tváří v tvář pochybným populárním názorům, k bezpráví vůči významným lidem, k nerozvážnosti plynoucí z intelektuální průměrnosti a k divoké hýřivosti při rozhazování veřejných prostředků. Postupem času nabývá celý systém tendence k demagogické sentimentalitě, k závisti vůči dobru, kdy se péče věnuje hlavně tomu, aby vše dobře vypadalo navenek. To rostoucí měrou účinkovalo po roce 1848 ve všech evropských společnostech, více však ve Francii a ve Spojeném království. Tedy ve státech, jejichž vůdcové se v roce 1919 nejvíce provinili nespravedlivými mírovými podmínkami. A existuje-li vůbec nějaké ponaučení, tedy právě zde: jistě, vítězství je sladké – avšak jen moudrý dokáže vítězství moudře využít. Naše dějiny mezi léty 1914-1945 ukazují, že vítězný blázen nedopadne nakonec o nic lépe než nepřítel, kterého porazil. Jistě, vítěz se bude radovat, jaké získal výhody. Jenže okamžik vítězství pomine, a co potom? Obětí klamu je vždycky právě vítěz; a obzvláště tomu tak bylo v případě První světové války, především pokud šlo o jeho převahu – protože nakonec ho oklame představa, že to vítězství má v kapse už navždy.

Jelikož je člověk duchovní bytost a duch existuje mimo říši dobyvatelného, není nikdy nic s konečnou platností poraženo. Žádný nepřítel není nikdy dočista zničen. Dokonce i Kartágo, vyvrácené v roce 146 př. Kr., později přemohlo Řím v osobě Septimia Severa. Muže narozeného v Africe z punského otce a vzdělaného v punském jazyce, jehož myšlení bylo punské a dynastie osudová. Gibbon vylíčil Severův charakter slovy: „[Severus] sliboval jedině zradu, liboval si pouze v ničení; a i když se třeba tu a tam zavázal přísahami a smlouvami, jeho svědomí, vždy poslušné jeho zájmů, jej vždycky nevýhodného závazku zprostilo.“4 Po Severově uzurpaci a po dědictví, jež po sobě zanechala jeho hrozná rodina, přišli „vojenští císaři“ a trvalá anarchie občanské války. S výjimkou jednoho krátkého obrození se říše propadla do orientálního despotismu, čímž se v ní rozmohl úpadek a korupce.

Takto jsou dějiny, provždy a do konce časů, odlévány do téže formy. Co dnes triumfuje, je nazítří poraženo. Jestliže se syn Kartága může stát římským císařem, nebude to příště Anglie, kterou ovládne syn černocha z africké kolonie? Ale ne – to už se stalo osudem Ameriky. A není snad Amerika větší než Británie? Co jiného je vítězství, než nositel fatální domýšlivosti, totiž falešného pocitu neporazitelnosti?

Tento syn černocha z africké kolonie, tento prezident Spojených států, v roce 2016 ve své „Zprávě o stavu Unie“ prohlásil, že Spojené státy „jsou nejmocnějším národem na zemi“. Připojil výklad, že americké vojenské výdaje jsou vyšší než u „dalších osmi národů dohromady“. Opomenul však přiznat, že značnou část amerického vojenského rozpočtu tvoří nadměrné platy, tučné důchody, sociální podpora veteránů a nákladná lékařská péče. Rovněž nevysvětlil, že v armádních rozpočtech Číny a Ruska takové položky zahrnuty nejsou. Sobě lichotící a sebechvalná domýšlivost vítěze je vždy jedovatá, nikdy nedbá na realitu. „Naše pluky jsou v nejlepší bojové kondici ve světových dějinách,“ řekl tento syn černocha z britské kolonie. „Na nás ani na naše spojence žádný stát přímo nezaútočí, protože ví, že je to cesta do zkázy.“

Co si tedy, za vlády chvastouna a s hrozbou finančního bankrotu na obzoru, máme myslet o „vítězství“ Západu ve studené válce? Není to,  Francisi Fukuyamovi navzdory, největší sebeklam ze všech? Nepřivodilo to největší domýšlivost, největší omyl v dějinách politiky? Až sem jsme nakonec dospěli, na pokraj propasti. Ano, propasti! Protože národy Evropy se musejí rozhodnout mezi životem a smrtí. V tomto okamžiku není vůbec jisté, že si vyberou život. Vůbec není jisté, že se budou bránit.

Před dávnými časy bránily společnost před cizími armádami a podvratnými myšlenkami šlechtické a kněžské řády. Bránily Evropu před Mongoly, před muslimy a albigenskými heretiky. Kdo však brání Evropu nyní? Co je v podstatě chráněno, je sebevražedná politika německá, švédská, holandská atd. Ve chvíli, kdy toto píši, není vůbec jisté, že se národy Evropy budou bránit. Nezasvětily totiž ochraně nic, jde jim leda o ochranu „životního prostředí“ nebo „práv zvířat“ či „muslimů“.

Úpadek duchovenstva a šlechty v devatenáctém století destabilizoval uspořádaný život v Evropě i duchovní strukturu evropské duše. Klasifikace hodnot byla ponechána na vůli demokracie, svobody a „neviditelné ruky“ volného trhu. To vše bylo ovšem velice naivní, protože člověk potřebuje vyšší vedení. Potřebuje řád, strukturu. Vesmír je uspořádán, ať to uznáváme nebo ne, podle hierarchie všeho, co existuje. Ale podíváme-li se na kosmologii z dnes obecně zastávaného úhlu pohledu, založeného na neobhajitelném darwinismu – k jaké hierarchii existujících věcí můžeme vzhlížet? Máme jedině možnost dívat se na opicím podobné předky zrozené z kosmické náhody. Nikde nic transcendentního, nic vyššího, žádný účel, žádná metafyzika, žádný význam! Filosofií našeho bytí je nihilismus. Naše metafyzika popírá duchovní realitu.

Jaký způsob obrany si teď vytvoříme proti muslimům, kteří přicházejí do Evropy budovat svůj kalifát na kostech našich předků? Pokud v nic nevěříme, pokud nic nemáme před očima – jak vystoupíme na obranu proti těm, kteří věří v Alláha? Jak daleko jsme vlastně zbloudili od našich dávných principů, od duchovních maxim našich praotců? Vida, jak jsme se vzdálili přírodě a instinktu a duchovním intuicím, i Aristotelově Metafyzice; a když jsme se nyní posunuli daleko za Aristotelovu Politiku, vede nás naše falešná idea humanity k tomu, abychom přijali své vlastní zničení – jako něco naprosto nutného!

Právě toto je nyní znamením pokroku: totiž sebevražda Evropy. Objevuje se pod různými jmény. Kdysi jsme ji nazývali „revolucí“, jindy „právem volby“ (matky zabít své dítě před narozením) nebo tolerancí k „náboženství míru“, či „globálním oteplováním“. Každý z těchto příběhů, každý přestupek proti rozumu, proti duchu, každé zatroubení politické polnice je rozšklebenou ranou, kterou zasazuje evropský člověk sám sobě. Právě tak, jako psal Polybios o náhlém „nedostatku dětí“ v antickém Řecku, můžeme my psát o náhlém „nedostatku dětí“ v moderní Evropě. Měli bychom si v této souvislosti připomenout, že antičtí Řekové zcela zanikli. Gustave Le Bon (francouzský sociální psycholog a sociolog, průkopník pojmu „psychologie davu“ – pozn. překl.) uvádí, že moderní Řekové nejsou potomky těch antických. Pokud je to pravda, mělo by nám to být varováním – varováním pro ty, kteří věří na homosexualitu, feminismus a epikurejské poučky.

Co s námi bude, když jsme poztráceli instinkty a naše myšlení je zmatené? Podle varování, s nimiž Gustave le Bon vystoupil ve svých spisech o psychologii davu, „filosofická absurdnost, jíž se často vyznačuje to, čemu se obecně věří, nikdy nebyla překážkou triumfu těchto věr … takže zjevná prázdnota dnešní víry v socialismus nezabrání jejímu triumfu u mas.“5 Socialismus, feminismus, demokracie, lidumilnost, rovnost – to jsou samé příznaky vnitřního rozpadu. Vše je to spojeno s vírou v cosi, čemu se říká „pokrok“. Dějiny však nepřinášejí záruku pokroku. Polybios psal ve druhém století př. Kr., že „staří“ učili o tom, že země byla mnohokrát zalidněna i vylidněna, že staré civilizace povstaly a padly. Že po sobě cyklické katastrofy zanechaly jen pár lidských bytostí, které pak musely svět namáhavě opět zalidnit. Je-li to pravda, co potom znamená to učení o pokroku? Lidé jsou omezená stvoření. Nejsme bohy schopnými překlenout nebe.

Velký sen naší doby o příchodu tisíciletého království socialismu je nejpošetilejší fantazií lidských dějin. Náboženští učitelé minulých dob ve své moudrosti věděli, že jsme smrtelníci a ne bohové. Věděli lépe, jak tomu je, než aby se kojili klamnými nadějemi o budoucích vyhlídkách lidské rasy. V knize Genesis najdeme příběh „babylónské věže“, kdy se sjednocené lidstvo pokusilo postavit město s věží sahající až do nebe. „Hospodin totiž řekl: „Hle, jsou jeden lid a všichni mají jednu řeč. A toto je teprve začátek jejich díla. Pak nebudou chtít ustoupit od ničeho, co si usmyslí provést.“6

Budování všeobecného socialistického společenství národů je vlastně takovou babylónskou věží. Všichni naši globalisté, naši internacionalisté, naši věřící v „lidské bratrství“ jsou jejími budovateli. Bible k takovým plánům připojuje hluboký komentář a tedy i náhled, z jakého úhlu pohledu to vidí ten, kdo – jako Bůh – stojí nad lidstvem a dívá se dolů. Vidí pomník přebujelých lidských ambicí. Velechrám světského kněžství, reprezentující sklon lidí chovat se bezuzdně – dělat věci, které jsou buď škodlivé, nebo k smíchu, nebo které se protiví směrodatné vůli Prozřetelnosti. Dnes jsme tak omámeni svými vítězstvími v oblasti techniky, že sami sebe považujeme za dosti moudré a nadané, abychom prováděli genetické změny v plodinách určených ke stravování. Dokonce se objevují návrhy na přetváření lidských bytostí pomocí vědecké genetiky.

Skutečnost, že nesaháme k radikálním opatřením, abychom omezili takové pokusy a postavili všechno šťourání v rostlinách a zvířatech (natožpak v lidských bytostech) mimo zákon, ukazuje, že nám chybí duchovní vhled či hlubší porozumění. Koketujeme s vlastní záhubou, když zaměňujeme roli „tvora“ s rolí „Stvořitele všech stvoření“, pro kterou se nám velice výrazně nedostává kvalifikace. Stvoření nového druhu inteligentní bytosti by bylo činem takové neúcty a krutosti, a vedlo by k takovým hrůzám a k takovému znásilnění našeho ducha, že by to znamenalo naprostý rozchod s vírou v našeho vlastního Stvořitele. Marie Shelleyová byla velice moudrá a viděla až na dno této propasti, když psala svůj slavný román o doktoru Frankensteinovi. Neznat své místo a své hranice je v mnoha směrech nebezpečné. Kdyby si smrtelníci přisvojili božskou úlohu vytvoření nové sady stvoření, kterou by uměle vyrobili a vymysleli technici – znamenalo by to rozpoutat kalamitu, jaká dosud neměla obdoby. Přikryla by nás duchovní temnota s nepředstavitelnými projevy zla, které čekají na druhé straně tohoto pekelného Rubikonu.

Při tom všem jde zase jednou o vítězství, které nás plní falešnou nadějí a domýšlivostí. Vidíme, jak člověk vítězí, ať jde o jeho techniku či moderní bohatnutí. Existuje vítězství, jež představuje naše svoboda. Jak rychle dokážeme to vše pokládat za zaručené, když zapomínáme na ta dávná naučení, když se vysmíváme oněm ctnostem, které možná byly tím prvním, co ona vítězství umožnilo. Do jisté míry se patří říci, že jsme téměř ztratili schopnost sebeomezení (jako v případě zmíněné babylónské věže). Do čeho bychom se nepustili? Co bychom nezkusili? Ctnost umírněnosti si ovšem žádá, abychom uznali existenci těch temných nutkání, která je nezbytné zkrotit, máme-li se vyhnout sebezničení. Jenže umírněnost si všude získala špatnou pověst a moudrost – prozíravost – se odkazuje do sféry puritánství. Ach ano, z vlastního nitra k nám promlouvá falešný hlas. Zaseli do nás nebezpečné ideje – vědomě falešné a zlé. Musíme uznat, že ten nebezpečný hlas je něčím, co existovalo dříve než dnešní politické formace a skryté stranické struktury. Ti, kteří by byli schopni chladnokrevně usmrtit člověka, by mohli zasetím zlé myšlenky (kterou by maskovali jako odpověď na různé dlouhodobé problémy) vyvraždit i lidstvo. Přitom to vše má i politickou složku, kterou nejlépe ve svém výkladu shrnul bývalý šéf rumunské špionáže Ion Mihai Pacepa: „Za studené války pracovalo v sovětském bloku pro dezinformační mašinérii víc lidí, než pro sovětskou armádu a obranný průmysl dohromady.“7

Porozumět tomuto konstatování v jeho historických souvislostech není snadné.

Pokračování příště.

Publikováno se souhlasem autora. Pro KONZERVATIVNÍ LISTY přeložila PhDr. Ivana Kultová.

Poznámky:

1 Carl Schmitt, The Concept of the Political, Chicago: University of Chicago Press, 2007, str. 26. (v češtině: Pojem politična, Praha – Brno: OIKOYMENH – Centrum pro studium demokracie a kultury 2007)

2 Většina klimatologů se nehlásí k myšlence člověkem způsobeného globálního oteplování. Viz původní dokument britské stanice Chanel 4 z 8. března 2007 The Greag Global Warming Swindle. V něm uvidíte přehlídku nejlepších klimatických vědců, jak odhalují podstatu teorie globálního oteplování způsobeného člověkem a nazývají ji „propagandou“.

3 Viz Rama Coomaraswamy, The Destruction of the Christian Tradition (Bloomington, Indiana: World Wisdom, Inc. 2006), str. 1, kde autor říká: „Druhý vatikánský koncil lze popsat jako bod obratu v dějinách katolické církve.“

4 Edward Gibbon, The Decline and Fall of the Roman Empire (New York: Random House, The Modern Library), str. 102. V českém jazyce: Úpadek a pád římské říše, Odeon, 1983

5 Alice Widener: Gustave Le Bon, The Man and His Works, (Indianapolis: Liberty Press, 1979), str. 85.

6 Genesis 11:6.

7 Ion Mihai Pacepa and Ronald Rychlak, Disinformation: Former Spy Chief Reveals Strategies for Undermining Freedom, Attacking Religion, and Promoting Terrorism, Washington, D.C., WDN Books, 2013, str. 38.

 

 

 

 

Podporujeme



Partneři



Copyright © 2014. All Rights Reserved.