Trikolóra

Jaká byla 90. léta? Byly to např. roky, kdy jsem studoval na vysoké škole (což by bez Listopadu 1989 bylo sotva možné...). Přesto jsem je ale nikdy nevnímal jako obdobu ztraceného ráje. Proto jsem byl členem Demokratické unie, proto jsem spoluzakládal Stranu konzervativní smlouvy – protože jsem byl k tomu, co jsem v té dekádě viděl a prožíval, kritický.

A jak čas postupoval, stále častěji se ozývala výtka v duchu „po bitvě je každý generálem“. Jak jinak šlo „překlopit“ pokřivené centrálně plánované hospodářství do tržní ekonomiky než tou cestou, kterou (jistě ne sám) vydláždil Václav Klaus? Navíc, jeden z hlavních pilířů tohoto procesu, totiž privatizace, měl výraznou oporu např. v postupech zvolených a v zásadě úspěšně završených svého času premiérkou UK M. H. Thatcherovou. A to už pro nás konzervativce něco znamená!

Když dva dělají totéž, není to totéž

V průběhu bojů 2. světové války v Tichomoří budovali Američané letiště na ostrovech, přičemž samozřejmě zřízené základny zásobovali – a o přebytky se přirozeně dělili s domorodci, pro které to byly zlaté časy. Válka skončila, armáda odešla. Domorodci se ale nechtěli smířit s koncem éry hojnosti. A tak dále udržovali letiště „v provozu“. Dělali vše, jako svého času skutečný personál. Nejenže udržovali dráhy ve zdánlivě použitelném stavu. Také vztyčili vysoké tenké tyče jako antény, na uších měli nasazené půlky z ořechů jako sluchátka... a vůbec opakovali všechny rituály, které během těch několika měsíců či roků mohli pozorovat. Doufali přitom, že z nebe přilákají ocelové ptáky, ze kterých bílí muži vynesou ten vytoužený náklad. Na leteckých mapách příslušné oblasti jsou prý varování, že na tom a tom ostrově se nachází „cargo“ letiště, dodnes. Obdobu tohoto Cargo kultu provozoval v dané době také Václav Klaus. Rituály mu šly skvěle. Jeho politickou praxí však byl postkomunismus. Skutečným výsledkem tak byla účinná diskreditace kapitalismu, pravice, konzervatismu. Pojem „úspěšný podnikatel“ se pro mnohé stal – zcela neprávem – synonymem slova „zloděj“. S důsledky se potýkáme dodnes.

Rád bych tedy připomenul, že ono se pár generálů našlo i v průběhu oné bitvy – a často na jejich slova došlo. Již v průběhu diskutované dekády, klíčové pro další vývoj naší země, marně bojovali mnozí (ale nebylo jich dost), aby byl celý proces regulován náležitým právním rámcem, který by zároveň eliminoval nežádoucí výhodnější startovní postavení (post)komunistické nomenklatury. Nestalo se a v té době založili svá dnešní impéria lidé jako Andrej Babiš.

Nejpozději krátce po rozdělení federálního státu začaly prozíravé hlasy poukazovat na nutnost penzijní reformy, přičemž výnosy z privatizace měly podle nich být směřovány právě a možná dokonce pouze na tento účel. Nestalo se a starobní důchody tak budou relativně brzy – nejpozději s okamžikem, kdy se důchodového věku dožijí „Husákovy děti“ – neřešitelnou koulí na noze státního rozpočtu.

Byl odmítnut princip, který se nabízel jak jako na jedné straně nejspravedlivější, tak na straně druhé pragmaticky nejvýhodnější, totiž že nejlepší formou privatizace je restituce. Nestalo se a mnozí z těch, kteří měli zájem i elán začít hospodařit na svém dávno zahořkli. K tomu byl po léta blokován rozvoj obcí a dnes musíme čelit přímému útoku na vládu zákona prostřednictvím pokusu jednostranně popřít uzavřené smlouvy a majetkové vyrovnání státu s církvemi když už ne zvrátit, tak alespoň zdanit.

A, konečně, byl kladen rozsáhlý a účinný odpor vůči vstupu exulantů a emigrantů, kteří mohli domů přinést jak kapitál, tak své životní zkušenosti ze svobodných společností a podnikatelské know-how. Tito lidé byli „připuštěni“ jen v omezené míře, selektivně. Byli by příliš silnou konkurencí nomenklaturním kádrům. Jedno ze shrnutí nabízí např. text „Budeme pokračovat ve zločinnosti?“ z pera Jana Sammera z roku 2003.

Aby tohle všechno mohl ze své pozice řídit stát, byl při životě udržován tzv. bankovní socialismus. A aby se tohle všechno završilo bez postihů, uzavřel Václav Klaus s Milošem Zemanem Opoziční smlouvu, „díky“ níž byla paralyzována tzv. Akce čisté ruce, což byl ústřední volební slib ČSSD před příslušnými volbami (úvaha Jana Cholínského, po mém soudu relevantní... viz „Poznámky ke ‚Konzervativní alternativě‘ Jana Drnka (2)“, KONZERVATIVNÍ LISTY 06/2019). Opoziční smlouvou politicky 90. léta skončila. Definitivní tečkou pak byla amnestie, kterou Václav Klaus udělil na konci svého druhého presidentského mandátu. Zameteno. Andrej Babiš se mohl chopit otěží.

Spor o 90. léta není černobílý

Takže, ta pověstná sklenice poslední dekády 20. století v naší zemi rozhodně není po okraj naplněná. Jenže ona není ani úplně prázdná. Podařilo se přijmout Ústavu ČR, která od okamžiku svého vzniku čelila útokům technologů moci, kteří si přáli a přejí vládnout co nejjednodušším způsobem – občas zvítězili a prakticky všechny přijaté změny Ústavy byly k horšímu (tou nejhorší je přímá volba presidenta).

Ale ať nezabředám do jednotlivostí: hlavně, navzdory všemu shora uvedenému, společnost dýchala svobodou. Ještě nedávno nebývalá možnost podnikat, studovat, cestovat, veřejně diskutovat o otázkách společného zájmu (od té doby zase postupně omezovaná tzv. politickou korektností), navštěvovat bohoslužby aniž vás někdo fízluje a riskujete, že se děti nedostanou na školu..., to vše bylo jako živá voda, kterou nebyla společnost jen pokropená – ona se v ní ráchala a nemohla se jí nabažit. Nene, ta sklenice prostě byla plná (či prázdná – to podle naturelu...) napůl a součástí racionální reflexe musejí vždy být oba nastíněné pohledy.

Proto ostře odmítám vyhlášení Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR z 6. června t.r. o privatizaci provázené excesy i zločiny se stamiliardovými škodami, s požadavkem umožnit jejich vyšetřování. Jde o krok, ve kterém se snad doposud nejvýrazněji promítá optika Nových pořádků, tedy důsledné distancování se od polistopadového režimu spojené se snahou o navázání na režim pozdně-normalizační: v uplynulých cca dvou dekádách nám vládli politici, kteří nemakali a kradli – nyní přicházíme my, obyčejní miliardáři, abychom v tom udělali pořádek (viz texty Bohumila Doležala).

Polistopadový režim měl, řekněme, dvě fáze, které od sebe symbolicky oddělovala právě Opoziční smlouva. Před ní panovala důvěra a občané, přes všechny excesy, byli s tím, co se na úrovni politického rozhodování odehrává, srozuměni. Opoziční smlouva zasadila důvěře drtivý úder. Pochopitelně nic takového nepřijde jako blesk z čistého nebe. Důvěru účinně podkopával Miloš Zeman, když vedl předvolební kampaň pod heslem „spálená země“, přičemž vědomě a záměrně ignoroval veškeré pozitivní jevy – a že jich nebylo málo. Ostatně ono uvedené vyhlášení Poslanecké sněmovny je ozvěnou této představy „spálené země“.

Důvěra je však klíčová. A, jak známo, přichází se o ni snadno a rychle – získává se pomalu a obtížně. Postupný regres, který následoval, vyvrcholil nejprve svržením vlády premiéra Topolánka, a když to nestačilo, tak policejním přepadením Úřadu vlády premiéra Nečase. Rozdmýchávána nešťastnou ČSSD řádila stále zuřivěji tzv. protikorupční revoluce. Nedůvěra se manifestovala volbou „nepolitických“ sil – nejprve Věcí veřejných, následně ANO 2011.

Nahlíženo optikou Cargo rituálů není dnešní předseda ODS Petr Fiala zdaleka tak schopný, jako byl Václav Klaus. ODS však pod jeho vedením nepředstírá, ale skutečně prakticky provádí v daném smyslu přesně opačnou politiku, než prováděl Václav Klaus na konci 90. let. Personifikováno, Petr Fiala drží slovo a odmítl vstoupit do vlády s Andrejem Babišem, zatímco Václav Klaus své voliče po volbách v roce 1998 podvedl a utvořil (či zveřejnil) s Milošem Zemanem tandem, který v těch podstatných otázkách přetrvává dodnes. Tak jako odmítám zmíněné vyhlášení Poslanecké sněmovny, odmítám tedy také optiku, ve které to skvělé na 90. letech bylo zásluhou Václava Klause a jeho tehdejší politiky. Až na několik málo výjímek se spíše kloním k tomu, že to nejlepší bylo dosaženo navzdory jemu a jeho věrným souputníkům (pamětníci si jistě dokážou připomenout třeba takového federálního ministra vnitra a místopředsedu ODS Petra Čermáka). Coby jeden z nejvýraznějších příkladů může posloužit již zmíněná Ústava.

Mnohým ale není kurz ODS nastavený Petrem Fialou pochuti. Kritika přichází právě od Václava Klause (no bodejť...), resp. ze strany Institutu VK, a Václav Klaus junior pracoval tak dlouho a usilovně, že by jej musela vyloučit každá politická strana, která si hodlá zachovat byť jen stopové zbytky tváře.

Václav Klaus ml. říká mnoho rozumného na téma školství. Také jeho „obrana normálního světa“ je něco, co zní uším každého konzervativce lahodně. Ostatně, o potřebě restaurovat normalitu jsem něco utrousil již před osmi roky. Přístup, kdy potenciální volič není předem „kádrován“ (dle mustru dnešních gender-, eko- a jiných socialistů), snaha oslovit co nejširší spektrum občanů – i to působí sympaticky. Václav Klaus ml. ale také prezentuje názor, že smyslem politické činnosti je podílet se na vládě (neboť tam lze nejlépe prosazovat program – velkou váhu tomuto přístupu dává také Miloš Zeman, viz jeho doporučení ČSSD, aby vstoupila do vlády Andreje Babiše). To je samo o sobě jistě pravdivé, nicméne se zdá, že jeho záměrem je usilovat se svým nově založeným hnutím Trikolóra o účast ve vládě i za velmi vysokou, možná dokonce za každou cenu – jakmile k tomu dostane příležitost. (V čem se to vlastně liší od toho, co je často vyčítáno lidovcům, totiž od jejich – ať už reálné či domnělé – snahy „být u toho“ děj se co děj?) Je od něj jistě fér, že tento svůj přístup presentuje celkem jasně a předem. Ve zbytku je však více či méně ochotná tendence vládnout s Andrejem Babišem plně v duchu Opoziční smlouvy, k jejímuž odkazu se tím Václav Klaus ml. hlásí. Je v tom ostatně konsistentní. Ještě coby člen ODS propagoval právě vstup do koalice s ANO 2011, tedy s hnutím, které je dnešním hegemonem levice (viz Stanislav Balík: „České volby do Evropského parlamentu 2019“, Kontexty 3/2019), byť svojí podstatou – jedná se o podnikatelské, mediální a politické impérium – stojí mimo hru, mezi jejíž standardní pravidla patří právě důsledné vzájemné oddělení všech tří zde úzce provázaných sfér.

I v zahraniční politice platí, že ideje mají důsledky

A pak je tu samozřejmě aspekt zahraničně-politický a bezpečnostní. Čím blíže k němu, tím více se s Václavem Klausem ml. rozcházím. Dovolím si to ilustrovat na otázce charakteru dnešního režimu v Rusku. Samo nahlížení na současné Rusko by možná nemuselo být tak podstatné, jenže ony myšlenky mají následky. Interpretace Ruska Borise Jelcina a Vladimira Putina je do značné míry provázaná s připraveností učinit jisté kroky či těmto krokům čelit. O jakých krocích je řeč? Např. o stavbě dalších bloků našich jaderných elektráren – to k budoucnosti. Nebo o zajištění dodávek zemního plynu do ČR – to k minulosti (viz např. Čestmír Hofhanzl: „Václav Klaus lže o norském plynu“, Český dialog, 2006).

Uvažujme o Rusku před Velkou říjnovou socialistickou revolucí v roce 1917, o SSSR mezi roky 1917 a jeho zánikem v prosinci 1991 a opět o Rusku po roce 1991. Eric Voegelin („Gnosticismus – podstata modernosti“) neviděl ve VŘSR zlom. Komunismus a nacismus identifikoval jako křesťanskou gnosi, tedy herezi – každý z nich, po svém, věřil v možnost spásy člověka zde na zemi, lidskými prostředky. A oba dva režimy tu svou utopii budovaly na milionech mrtvých, jejichž lidskou přirozenost před tím odmítly uznat. Voegelin viděl kontinuitu mezi carským Ruskem, v němž byla přítomná eschatologická vize Moskvy jako III. Říma a mesiášké poslání Ruska: „Národ jako celek se opět stal sluhou cara ve staré moskevské podobě, s kádry komunistické strany jako služebnou šlechtou; opričnina, kterou zavedl Ivan Hrozný na podkladě zemědělského hospodářství, byla pomstychtivě znovuzřízena na podkladě hospodářství průmyslového.“. Autoři jako např. J. R. Nyquist zase vidí kontinuitu mezi SSSR a Ruskem po roce 1991. Dokladují, s odvoláním na sovětské disidenty (Bukovský) a přeběhlíky (Golycin, Kalašnikov, Pacepa), že komunismus nebyl poražen, že vítězství Západu ve studené válce je jen domnělé a my jsme obětí klamu, přičemž otevřenou otázkou snad je, zda má dnes hlavní slovo transformovaná komunistická strana, KGB či armáda, nicméně imperiální politika provázená mongolsko-tatarským přístupem k jednotlivci a opřená o komunistickou technologii moci je i nadále konstantou kremelského přístupu. Do jaké míry je přitom mesianistická ideologie ovlivněna zrovna marxismem (všechny ty řeči o proletariátu a tak...), to je druhotné.

Vedle ideologie pak stojí strategie. Poučit se o tom můžeme např. u pana Dugina, který – stejně jako komunističtí proroci, v jejichž vizích se střetávaly celé třídy – klade mocenskou politiku neskonale výše, než důstojnost konkrétního člověka (viz např. Jan Horník: „Duginova ‚Čtvrtá politická teorie‘“). Odpověď na podstatnou otázku „Kým je člověk?“ tak podle něj závisí na konkrétním mocenském uspořádání. Oba výše nastíněné pohledy (zjednodušeně: Voegelinův a Nyquistův) se přitom nevylučují, spíše se doplňují a já se k nim ve velké míře kloním.

Proti těmto dvěma „kontinuitním“ pohledům stojí jeden přísně „diskontinuitní“. Carské Rusko bylo v jeho rámci standardní velmocí, která zkrátka prosazovala své zájmy, jako každá jiná velmoc (ostatně, Masaryk jej přece řadil na stranu „demokracií“, které v 1. světové válce zápasily s „teokraciemi“...), a Rusko dneška je v tomto smyslu jeho dědicem. VŘSR, stejně jako zánik SSSR představovaly zlomy, po nichž nebylo nic jako před tím. Hlavní heslo tak zní: „Dnešní Rusko není Sovětský svaz!“ a na nás je, abychom zájmy Kremlu uznali – přičemž v tomto pojetí zůstává tajnosnubně zamlčeno, zda tyto zájmy máme či musíme respektovat i v případě, že se kříží se zájmy našimi. Pokud se na to ale podíváme tak, že v našem zájmu je uznat zájmy Kremlu, nemůže k žádnému rozporu mezi našimi a kremelskými zájmy dojít. Žongluje se s tím, že Stalin (Gruzínec) ani Brežněv (Ukrajinec) nebyli Rusové (což má, coby argument, asi takovou váhu, jako že Hitler byl Rakušan)... Modem operandi v případech, kdy vzniknou pochybnosti, je pak ukazovat, jak jiné země – velmoci dělají stejné věci, jako současné Rusko (prosazují zase své zájmy), ne-li věci horší (podle vzoru prastarého vtipu: „...a vy zase bijete černochy!“). Tak se např. stále častěji v souvislosti s okupací Krymu zdůrazňuje odtržení Kosova od Srbska – jako by snad někdo v Kosovu rozdával pasy a včlenil jej do území svého státu... No a tak, jako jsme do roku 1989 poklonkovali Moskvě, poklonkujeme dnes Washingtonu a Bruselu – a to přece není v pořádku. Kromě již zmíněných otázek energetické bezpečnosti (ochota svěřit výstavbu jaderných elektráren firmám propojeným s Kremlem, preference ruských zdrojů strategických surovin...) implikuje „diskontinuitní“ pohled na Rusko např. odpor k sankcím zavedeným vůči Rusku po okupaci Krymu, akceptování kremelské verze bojů na východě Ukrajiny, resp. dříve přepadení Gruzie a faktické anexe části jejího území, atd. atp. Na verbální rovině se pak lze setkat s různými figurami typu „u nás se děje to a to negativního... Tak za to asi může zase Putin, ne? Cha, cha, cha...“ – prostě už toho věčného nespravedlivého obviňování Ruska ze všeho nechte, vždyť je to směšné. Ale myslím, že s přibližováním příslušného rámce, ve kterém je současné Rusko takto nahlíženo, můžu klidně skončit. Každopádně, pokud je tedy Rusko velmoc „jako každá jiná“, je legitimní alternativou, ke které se lze přiklonit, pokud naši současní spojenci vykazují nějaké závažné vady. A oni je samozřejmě vykazují! Z Moskvy dnes přitom nezní mnohé z toho, co tak neradi slýcháme z metropolí Západu! Ergo...

Nebudu zde spekulovat o tom, s jakou motivací (vnitřní, vnější) ten nebo onen konkrétní člověk propaguje nastíněný „diskontinuitní“ obraz Ruska a zda případně (soukromě, veřejně) dovozuje naznačený závěr. Po formální stránce se to dá samozřejmě dělat vulgárně, dá se i našlapovat opatrně. Václav Klaus ml. umí mezi těmito polohami patřičně přepínat (ostatně stejně jako Miloš Zeman). Každý si tak může přijít na své. Příklad? Viz jeho komentáře „1968“ (Novinky.cz, 27.8.2018) a „Nenávist“ (Novinky.cz, 3.6.2019). Skutečnost, že sídlo Trikolóry je v budově, jejíž majitel je moskevský oligarcha, celou věc už pouze půvabně dokresluje.

Suma sumárum, Miloši Zemanovi přičítám k dobru jeho konsistentní přátelský vztah k Izraeli. Václav Klaus senior se podílel na procesu mírového rozdělení federálního Československa, nebo jako president – byť nakonec neúspěšně – vetoval zákon o registrovaném partnerství. A tak i v případě Václava Klause juniora, pokud bude prohlašovat, že 1+1=2 – třeba při těch „školských“ tématech, ale třeba i v otázce „nezávislosti Státního zastupitelství“, nebudu se vůbec přít. Ale vcelku, co se hnutí Trikolóra týče: Děkuji, nechci.

Autor je předsedou Konzervativní strany.

 

 

 

Podporujeme



Partneři



Copyright © 2014. All Rights Reserved.