Obsah

Evropa: nešťastná politika

V článku Česká politika neustále jen reaguje (KL 03/2012) se Dan Drápal zamýšlí nad svým rozporuplným vztahem k Evropské unii a stýská si, že česká politika nemá žádnou politiku, vymezující se k politice EU.

Souhlasím, že ve vztahu k EU dochází u nás k radikalizaci a proto se nedaří rozumné debatě. K takové radikalizaci ovšem dochází i v jiných oblastech politického života. Společnost se polarizuje a je otázka, které příčiny to způsobují více a které méně. Není to námětem tohoto článku, řeknu jen, že počátkem je nevyrovnání se s komunistickou minulostí po listopadu 1989, a tedy s morální krizí, která nebyla překonána.

Aby byla společenská debata, a to nejen o vztahu k EU, smysluplná, musí jít o opravdovou diskusi, a ne o osobní napadání, nálepkování a nadávky tu do eurohujerů, jindy pravdoláskařů a podobně.

Jakou má Unie vlastně politiku

Považuji za dobré, že Unie sdružuje již 27 států, které se rozhodly vytvořit společný ekonomický prostor, vzájemně se nediskriminovat, obchodovat spolu bez cel, umožnit volný pohyb lidí a jejich zaměstnávání kdekoli, a řešit případné spory jinými než násilnými prostředky. Považuji za dobré, že Unie je svobodným sdružením suverénních, samostatných, nezávislých demokratických států. Nesdílím tedy výzvy ani k rozbití EU, ani k vystoupení z ní.

Jestliže Drápal píše o naší nešťastné politice vůči EU, řekněme si, jakou politiku EU vlastně má. Jakou politiku hospodářskou, sociální, zahraniční. Jaké má EU řešení evropských problémů, a čím jsou ty problémy způsobeny? Je to, čím se EU presentuje, skutečně „evropská“ politika, tedy politika společná, sdílená všemi členskými státy a obyvatelstvem? A především, má EU vůbec vizi pro řešení obtíží, jimiž dnes prochází? Má se tedy česká politika vůči čemu vymezovat a na co positivně reagovat?

V ekonomické oblasti jsou největší problémy způsobeny politickým ovlivňováním, přemírou regulací, dotační politikou, která deformuje tržní prostředí a konkurenceschopnost. Dotační politika v zemědělství také omezuje dovoz levných potravin z méně rozvinutých zemí, což vede k vysokým cenám a mimo jiné udržuje rozvojové země v chudobě.

Nejen na hospodářství má neblahý vliv přemíra sociálních výhod, které jsou demotivující, udržují značnou část populace v nedůstojné (ale pohodlné…) závislosti na státu, nejsou dlouhodobě financovatelné a postupně dovedou mnohé země ke krachu; Řecko je jen nejvíc viditelná a hlavně medializovaná špička ledovce. Nešťastná, ne-li přímo zhoubná imigrační politika přivádí do Evropy miliony špatně adaptibilních lidí, kteří mají minimální pracovní dovednosti, jsou nesnadno zaměstnatelní a jen ve špatně placených profesích, s nízkým společenským postavením. Tito lidé jsou z větší části závislí na sociálním systému, který je sice udrží při životě, zajistí jim vyšší životní úroveň, než měli doma, ale nechá je na samém dnu společnosti. Tento stav, spolu s jinou kulturní a náboženskou zkušeností, s nechutí dodržovat naše civilizační návyky, a u nemalé části z nich s nenávistí k nám, vede k jejich vykořeněnosti a radikalizaci. (Sociální aspekt tohoto stavu je závažný, ale ne jediný: je to samozřejmě i obrovský problém bezpečnostní.)

Co se týká zahraniční a vojenské politiky, není téměř o čem mluvit, neboť společná zahraniční a vojenská politika EU – zaplať Bůh – prakticky neexistuje. Jak by mohla, při tak různorodých zájmech, politických zkušenostech, kulturních, zeměpisných a jiných danostech jednotlivých států, které jsou samozřejmě legitimní, ale nekompatibilní. Kdyby existovala, byla by pro principy západní židovsko-křesťanské civilizace zhoubná. Byla by prodchnuta malou ochotou bránit naše zájmy diplomatickou, hospodářskou (embargo) a v případě akutní potřeby vojenskou cestou, nebránila by naše zvyklosti, kulturu, náboženství, omlouvala by se za naši minulost a zároveň by omlouvala a bagatelizovala nám nepřátelské projevy. V rámci politické korektnosti a všeobecné zbabělosti evropských politických elit z případných ekonomických důsledků by nebyla ochotna kritizovat excesy, kterých se dopouštějí země naší civilizaci nepřátelské, ani je účinně od nepřátelských projevů odrazovat. Jakou zahraniční politiku uplatňuje Evropská unie? Ač není obecně sdílenou (naštěstí například Českou republikou), ale přesto úspěšně praktikovanou bruselskou levicovou byrokracií, je skrytě nebo i otevřeně nepřátelskou k Izraeli (latentní antisemitismus a nacionální socialismus), masivně finančně podporuje Palestince a tím jim nejen umožňuje se vyzbrojovat, ale – zdánlivě paradoxně – je udržuje v zaostalosti a bídě. Evropská zahraniční politika se neopírá o pevné transatlantické vazby, snaží se být Americe konkurentem a ne spojencem, ale v případě nouze se ráda schovává za americká záda. Pokud v USA v listopadu zvítězí republikánský prezidentský kandidát, levicová Evropa se opět stane více nebo méně protiamerickou. V neposlední řadě je EU nekriticky proruská, nechá se Ruskem vydírat nebo uplácet. Nesdílím tedy ujišťování o tom, že nás před ambicemi postsovětského Ruska ochrání.

Jsem tedy proti takové EU, která svazuje a reguluje téměř všechny oblasti společenského, politického a ekonomického života tisíci zákonů, příkazů a zákazů bruselských levicových technokratů, které omezují lidskou svobodu, samostatnost, omezují iniciativu, ničí výkonnost a omezuje konkurenceschopnost. Jsem proti politice multikulturalismu EU, která brání, omlouvá a podporuje různé cizí kultury a civilizace, ale potlačuje náboženské, kulturní a civilizační hodnoty naše. Jsem tedy proti Evropské unii neschopné nebo neochotné bránit naši západní civilizaci, bránit nás před silami, které nám otevřeně hrozí zničením.

Evropa potřebuje odvážné politiky

Drápal píše, že Evropa nyní potřebuje politiky, kteří by měli odvahu ke skutečnému řešení krize eura, a zdůrazňuje, že to není volání po rozpuštění Evropské unie. Naprosto souhlasím. To, co předvádějí nynější vrcholní evropští politikové ve snaze „zachránit“ Řecko, je snaha naprosto zcestná, kontraproduktivní, a nemá s reálným ekonomickým řešením nic společného.

Souhlasíme-li tedy, že Evropa nyní potřebuje odvážné politiky, pak jimi nemohou být ti, kteří současný stav zavinili populistickou politikou rozdávání, žití na vysoké noze z cizího, žití na dluh. Jsou ale ještě v Evropě odvážní, schopní a také nezkorumpovaní politici? Jsou zde ještě politici se zdravým selským rozumem? Není dnešní krize příliš malým impulsem, aby vyvolala potřebné změny? Nebo je naopak už tak daleko, že není dobrá cesta k nápravě? Je úkolem té malé hrstky prozíravých politiků, ale i prozíravých evropských občanů, aby se vzpamatovali, a také aby nedovolili zneužít situace různým radikálům, sociálním inženýrům, diktátorům.

Můžeme takové politiky a takovou politiku nabídnout my sami, abychom – Drápalovými slovy – všechno jen nekritizovali a nic pozitivního nepřinášeli? Jistě ano, bude-li například NE pana premiéra Nečase evropské fiskální dohodě vyplývat z rozumné, jasně definované politiky, a nebudou to výmluvy na problémy s ratifikačním procesem. Bude-li naše politika k EU sebevědomá, rozhodná, ale nefanfarónská. Když odmítne unifikační snahy. Když bude zakotvená v Evropě a bude stát na jejich tradičních hodnotách, které vždy byly i hodnotami našimi, a proto je bude hájit. K tomu však bude muset premiér svůj názor – pokud jej má a je skutečně takový, v což doufám – prosadit ve vládě.

 

 

 

Sledujte:



Copyright © 2014. All Rights Reserved.