Obsah

Ještě o obraně konzervativních hodnot

První letošní číslo KONZERVATIVNÍCH LISTŮ přineslo dva články, které nemohou nechat v klidu nikoho, kdo ctí konzervativní a křesťanské hodnoty a hodnoty západní civilizace vůbec.

Úvodní stať Dana Drápala o vztahu islámu, křesťanství a sekulárního humanismu vystihuje současný vzestup islámu a především nedostatečnost obrany křesťanství. Její přečtení nutně vzbudí představu Seiny, na jejímž jednom břehu hoří Louvre a na druhém Musée d’Orsay se všemi svými poklady a ve městě již není naživu nikdo, komu by to vadilo. I vydáte se na cestu článkem znovu v zoufalé snaze najít premisy, které jsou snad přehnané. Marně, vše se tu shoduje s realitou. Včetně vyprchávání křesťanských principů z naší civilizace.

Třeba ještě není pozdě

A přece se v oné stati najdou jakási světélka, dávající naději, že ještě nemusí být konec. Jedním z nich jsou slova o Bohu, který se třeba ještě jednou slituje, najde-li pět spravedlivých. Těch pět určitě najde, jen se bojím, že pro zachování celé jedné civilizace bude vyžadovat mnohem vyšší kvorum než pro záchranu dvou nevelkých obcí. Ale i tady je určitá naděje, sám autor uvádí příklady toho, že náš svět si začíná uvědomovat, že Západ je ve válce, kterou proti němu zahájil islám.

Právě tady je třeba hledat záchranu. Je třeba dělat všechno, aby široké vrstvy Západu pochopily tento válečný stav. Aby pochopily zlo, kterým je prostoupen islám a především jeho agresivní verze zvaná islamismus. A aby upustily od tolerance tohoto zla, které svou vražedností předčí patrně vše, co se tomu v dosavadní historii podobalo. A aby se nestavěly na odpor, budou-li se jejich vlády snažit posunout tuto válku do forem, v nichž mají naději na vítězství.

Naprosto nezbytnou podmínkou vítězství nad agresivním islámem je plné zapojení celého západního světa. Hlavní role tady připadá Spojeným státům a já se domnívám, že na ni nerezignují. Obamovo zvolení a jeho počáteční kroky nebyly potěšující, v poslední době se však zdá, že sám dochází k jisté korektuře svých prvních kroků, možná i pod vlivem potěšujících náznaků, že s levicovou politikou volby v příštím roce nevyhraje. USA však potřebují spojence, především Evropu.

Co na to Evropa?

O tom, v jakém ta je nyní stavu, píše realisticky v témž čísle Martin Rejman (Nebojme se o budoucnost konzervativní pravice!). Diagnóza, za jejíž shrnutí lze považovat slova o rezignaci na ochranu západní, židovsko-křesťanské civilizace, o potlačování jejích projevů a ustálených zvyků a o vzývání modly multikulturalismu, je určitě správná. Navrženou terapii však přijímám, mírně řečeno, s rozpaky. To především v té její části, která požaduje upuštění od snah o hlubší integraci, tedy od sjednocení Evropy.

Rejman správně uvádí, v čem všem se navzájem liší současných 27 členských zemí EU. Je ale třeba vzít v úvahu, že řada těchto rozdílů může ve federativním státě s důsledným uplatněním principu subsidiarity nadále trvat. Odpadnout by musely jen ty, které by vrhaly Unii do bezvýznamnosti. Je třeba se ptát, jakou ekonomickou sílu by představovalo 27 či více nezávislých států, vedoucích spolu daňovou, měnovou a kdoví jakou ještě válku. Co zmůže 27 různých zahraničních politik. Jak akceschopné asi bude NATO s 27 vety z Evropy. Nemluvě o tom, že vetu dnes podléhají všechny důležité oblasti.

Autor vidí velmi správně nebezpečí plynoucí z obnovení ruských imperiálních ambicí. Můžeme k tomu dodat, že je tu jakási Jalta 2.0. Demokratický svět je díky svému lajdáctví nucen ucházet se o ruské spojenectví proti ještě nebezpečnějšímu nepříteli. Před 70 lety proti Hitlerovi, dnes proti islámu. Rusko ovšem své služby neposkytuje zadarmo, stanovenou cenou je sféra vlivu. Jak svrchovaně by bylo zapotřebí, aby Evropa čelila této hrozbě sjednocena!

Rejmanův článek bohužel opakuje dosti obvyklé klišé o nedemokratičnosti současné Unie. S tím nelze souhlasit. O evropských zákonech rozhoduje jednak Evropský parlament přímo volený občany všech 27 členských zemí, jednak Rada složená ze zástupců národních vlád, které byly ustaveny ústavní demokratickou procedurou, která rozhoduje dvojí většinou, totiž většinou obyvatel a většinou členských států, tedy na základě rovnosti občanů a současně rovnosti členských zemí. Co je v tom nedemokratického? Ano, ten výběr zástupce v Radě je poněkud zprostředkovaný. Bylo by mnohem jednodušší vybírat vládu tak, jak je to obvyklé v demokratických federacích. O tom ale nechtějí suverenisté ani slyšet.

Nehodlám předstírat, že jde o jednoduchý problém. Nešlo by o nic menšího, než o povýšení dnešního dosti formálního evropského občanství na evropskou identitu. Nemyslím, že je to neřešitelné. Evropané žijí do značné míry společně, sledují stejné události, konzumují stejné kulturní (a často nekulturní) statky a stejné sportovní podniky. Mají podobné sociální a ekonomické problémy. Rozdíly mezi nimi není třeba dramatizovat. Ani pak nebude přijetí nové vrstvy identity snadné, i když nemalému počtu lidí se to už podařilo. Nesporné totiž je, že nejméně problémů přináší život v nacionálně homogenním státě, což je ovšem v Ev-ropě bez etnických čistek nedosažitelné. Měli bychom evropskou jednotu akceptovat jako řešení špatné, s tím, že máme-li parafrázovat Churchilla, všech-na ostatní jsou ještě horší. Optimální politika je obvykle totožná s nalezením a přijetím nejmenšího zla.

Na místě je ovšem se ptát, zda federalizace Evropy sama o sobě přinese její rozhodnější postoj k obraně křesťanských hodnot, k návratu k pravému Bohu a k odmítnutí tolerance ke zlu. Odpověď je jednoduchá: nepřinese. Tu „revoluci v hlavách a srdcích“ si musí Evropané provést v každém případě. Ale i ta bude zmarněna, nebude-li současně vytvořena silná jednotná Evropa. Taková, která se stane důstojným partnerem Spojených států v obraně západní civilizace.

 

 

 

 

Sledujte:



Copyright © 2014. All Rights Reserved.