Obsah

Propadla demokracie u kapitalismu?

Ti čtenáři, kteří mají v oblibě práce Ludwiga von Misese, si možná rádi přečtou knihu Hanse Hermanna Hoppeho nazvanou Demokracie: Bůh, který selhal. Hoppe je význačným členem Institutu Ludwiga von Misese, libertariánský teoretik a ekonom rakouské školy, který se obává, že demokracie ničí svobodu a civilizaci, neboť podle jeho názoru ekonomická svoboda a vlastnická práva jsou podstatná pro zachování civilizačního řádu. Hoppe vysvětluje svou ideu takto: „Civilizační proces je uveden do pohybu individuálními úsporami, investicemi a akumulací trvanlivého zboží a kapitálu …“ O stagnaci a úpadku napsal, že „mohou nastat, jen pokud dojde k institucionalizaci porušování vlastnických práv…“

Hoppe má za to, že demokracie současnosti postupně institucionalizuje porušování vlastnických práv. Říká, že demokracie je v tomto ohledu ve skutečnosti horší než monarchie, protože „je-li vláda soukromým vlastnictvím (za monarchie), struktura podnětů vůči vládci je taková, že je v jeho vlastním zájmu, aby byl poměrně prozíravý a zdrženlivý ohledně daní a vedení válek“. Ovšem za vlády „veřejně vlastněné“ jsou podněty odlišné. Jak říká Hoppe, „lze očekávat, že decivilizační účinky (demokratické) vlády zesílí dost na to, aby zastavily civilizační proces nebo dokonce změnily jeho směr a vyvolaly opačnou tendenci k decivilizaci: spotřebě kapitálu, zužování plánovacích horizontů a výhledů a postupující infantilizaci a hrubnutí společenského života.“

Proto přechod od monarchie k demokracii, podle slov Hoppeho, „představuje nikoli pokrok, ale úpadek civilizace.“ Demokracie ve skutečnosti otevírá cesty k narušování vlastnických práv a stavu vměšování, které by si monarchie nikdy nedovolila, při svém omezenějším pocitu moci nad společností. Demokracie fakticky představuje jistý druh relativismu, kdy hlasování většiny je trvalou hrozbou pro trh. S příchodem politiky nátlakových skupin nutně stoupají sociální výdaje. K tomu ještě stále vzrůstající regulace, spolu s podporou vrstvy trvale chudobných. Bankrot takového systému je v něm samotném tedy obsažen; zaručuje, že ke zhroucení civilizace dojde, když ne najednou, tak postupně.

Jak lze civilizaci a trh zachránit? Hoppe říká, že „především je nutno odejmout legitimitu ideji demokracie a vlády většiny.“ Tvrdí, že před sto lety převážná většina Evropy přijímala za legitimní monarchii. Jenom proto, že demokracie je pokládána za legitimní dnes, nemůžeme mít za to, že takto bude přijímána vždy. Jak říká, musíme postulovat ideu přirozeného řádu, z něhož může vzejít lepší a legitimnější systém. Na čem by takový systém mohl být založen? Podle Hoppeho je civilizace založena na „soukromém vlastnictví, produkci a dobrovolné směně…“ Pro udržení civilizace musí existovat to, čemu říká nobilitas naturalis, tedy přirozená elita, dobrovolně uznávaná.

Hoppe vysvětlil, že „přirozené vyústění dobrovolných transakcí mezi různými soukromými vlastníky je rozhodně nerovnostářské, hierarchické a elitářské. Zásluhou větší úspěšnosti … někteří jednotlivci získávají ‘přirozenou autoritu‘ a jejich názory a soudy se těší širokému respektu.“ V důsledku selektivního tvoření párů, typického pro elitní rodiny, hlavy takových rodin mohou zcela přirozeně „vystupovat jako soudci a mírotvorci … ze smyslu pro povinnost požadovaného a očekávaného od osoby s autoritou nebo i z principiálního zájmu občanské spravedlnosti…“

Tady dohlédneme do počátků monarchie samotné. Podle Hoppeho, „malý ale rozhodný krok přechodu k monarchistické vládě … spočíval právě v monopolizaci funkce soudce a mírotvorce. Krok byl učiněn, když jednou jeden člen některé dobrovolně uznávané přirozené elity … trval na tom … že všechny konflikty na určitém území mají být předloženy jemu k posouzení.“ Tak monarchistický monopol smetl předmonarchistický systém založený na „přirozeném řádu soutěžících správních systémů.“

Jelikož není možný návrat k monarchii (což je pro začátek stěží dokonalé), a demokracie kousek po kousku stravuje civilizaci, Hoppe má za to, že odpověď bychom mohli nalézt v návratu k „přirozené autoritě“ přístupné skrze „ideologickou podporu“ decentralizace a dokonce „secesionistických společenských sil.“ Podle Hoppeho je základním omylem liberalismu jeho neschopnost poznání, že „všechny vlády jsou destruktivní vůči tomu, co chtějí zachovat, a že ochranu a vytváření bezpečí lze náležitě realizovat výhradně prostřednictvím systému soutěže poskytovatelů bezpečnosti.“ Jinými slovy, že jde o anarchismus soukromého vlastnictví (jak jej obhajuje Murray Rothbard).

Pokud bude stát vystrnaděn ve prospěch systému konkurujících si poskytovatelů bezpečnosti, pak se naskytne otázka: kdo ochrání společnost před ozbrojeným trhem? To je otázka, kterou Hoppe neřeší. Nepochybně má pravdu ohledně demokracie a dekadence, ale jeho řešení nenabízí snadné použití. Dějiny nám skýtají jistá ponaučení, a lekce, kterou procházíme stále znova, hovoří o nebezpečí politické balkanizace. Namísto posílení míru spíše přispívá ke konfliktu. Zatím co mnozí kritizují národní stát jako formaci narušující tržní aktivity světovými válkami a lokálními konflikty, éra drobných knížectví byla možná méně mírová, s většími překážkami pro směnu a obchod.

Hoppe ovšem poukazuje na něco, co nejspíš zůstane bez odpovědi. Stát má tendenci ke stále větší centralizaci a kontrole. To přiškrcuje trh. Tento socializující směr zatím nic nezvrátilo. Civilizace slábne. Při hledání řešení tápeme v temnotách. Je-li Hoppeho řešení chybné, alespoň pojmenoval náš problém. Jak se vyvléct ze svěrací kazajky socialistického pečovatelského státu? Je reforma stále ještě možná? Opraví se systém sám a včas? Mohou být vlastnická práva zachována?

Kdybychom tak znali odpovědi!

Financial Sense 22/7/2013. Pro KONZERVATIVNÍ LISTY přeložil Jozef Zummer.

Sledujte:



Copyright © 2014. All Rights Reserved.